Smysl života

Člověk je svým „složením“ a uzpůsobením zcela odlišný od ostatních tvorů. Na jedné straně má hrubohmotné tělo, na druhé straně však v něm nese to, co nemá žádný jiný tvor přírody: ducha (zvíře má jen duši). Díky tomuto spojení ducha a hmoty je člověk uschopněn přenášet do hmoty vjemy, impulsy a ideály ducha, činit je tím srozumitelným na pozemské rovině a jejich uskutečňováním také celou hmotnou úroveň tvořivě pozvedat a zušlechťovat, sám při tom prožívaje vjem naplnění a radosti ze smysluplné, krásu s užitkem přinášející činnosti. A to ve velkém stejně, jako v tom nejmenším. Už jen úklid pokojíku s cílem vědomé tvorby krásy spořádané místnosti přináší toto naplnění. Dalším z nespočetných příkladů může být přenášení vjemů hudby z jemnějších rovin jsoucna skrze notové zápisy a hudební nástroje do roviny hrubé hmoty a zpřístupnění jejich vnímání ostatním lidem, což přispívá k jejich obohacení i případnému povznesení, které se pak může všemožnými způsoby promítat do povznášení hmoty (např. přeměnou původně hrubého a nevzhledného kusu dřeva v hudební nástroj, jenž svým vzhledem potěší oko a zvukem sluch). Neoddělitelným posláním lidského bytí nebo jeho jinou tváří jest rozvinutí a naplnění skutečného lidství. Být skutečně člověkem v plném významu tohoto pojmu jest tou nejvyšší metou, kterou člověk může a má dosáhnout. A také dosáhnout musí, má-li obstát v nadcházejícím dění, ve kterém zesílená činnost zákonů stvoření zachová jen to, co bude s nimi souladu. Dnešnímu převažujícímu počtu rozumově jednostranně zaměřených lidí je takový smysl a cíl života naprosto cizí a nepochopitelný. Ve své nevědomosti a vnitřní otupělosti tento jediný a správný cíl svého bytí ztratili. Můžeme pozemsky zbudovat seberozsáhlejší díla, vyrobit sebevětší množství produktů. Nebudeme-li však přitom skutečně lidmi, nebude to k ničemu, neboť bude chybět to hlavní: lidský vztah člověka k člověku s plnou vřelostí, vstřícností, láskou a harmonickým spoluzachvíváním se. Stát se skutečně člověkem vyžaduje mnohem více, než dosáhnutí úspěchu v kterékoliv pozemské činnosti. Teprve dosažení stupňů pravého lidství lze považovat za skutečný úspěch.

Žijeme ve společnosti nadbytku , jsme zpracovávání masmedii , zahlcováni reklamami , žijeme ve věku tabletek , které by měly všechno vyřešit- od rýmy až po depresi. Nechceme li zahynout na přesycení těmito podněty , musíme si začít vybírat , co budeme vnímat a co budeme ignorovat , co je a není podstatné , co se dá zodpovědět a co ne , co má smysl a co nemá.Je nesmírně důležité si čas od času položit otázku:"Na čem vlastně opravdu záleží?" Velkým neduhem doby je bezcílnost , nuda a ztráta smyslu , ztráta víry v cokoliv. Prosperují erotické časopisy, sex shopy, akční filmy nacházejí stále více diváků, narůstá brutalita. Lidé se více obracejí na psychiatry , nevěří , zda naleznou smysl života nebo pochybují o svém životě. Někteří se na psychiatra neobracejí , ale utápějí svou "bezsmyslnost " v alkoholu , nebo koketují s drogami a chtějí si jen "užít " . Zde v opojení na chvíli zapomenou , ale neuniknou. Svět , který se jevil bezesmyslným , se stane , aspoň na chvíli , obrovsky smyslově plný. Jakákoliv aktivita , která mění způsob , jak vnímáme realitu , nám působí radost , a tento fakt je důvodem pro přitažlivost drog " rozšiřujících vědomí " , a to všeho druhu , od magických hub přes alkohol až k současné Pandořině skříňce halucinogenních chemikálií.( Pandora byla v řecké mytologii první žena , kterou stvořil na Diův příkaz Hefaistos jako trest lidstvu za to , že Prometheus přinesl lidem ukradený oheň z Olympu. Když Pandora odklopila ze zvědavosti skříňku , která ukrývala různé strasti , tak se zlo rozlétlo mezi lidi , kteří byli až do té doby šťastní. Uvnitř skříňky zůstala jen naděje ). Jenže vědomí použitím drog být rozšířeno nemůže. Dokážeme nejvýš zamíchat jeho obsah , což nám dá pocit , že jsme ho nějakým způsobem rozšířili. Za většinu uměle navozených změn však platíme tím , že ztrácíme kontrolu právě nad tím vědomím , které jsme si chtěli rozšířit.Toto však skrývá velké riziko. Podobně je tomu se seberealizací, pokud se stane jediným cílem.Někdy bývá snadné nechat se unést svými úspěchy. Pídíme se po chvále a toužíme po uznání druhých , hromadíme svá ocenění až do té míry , že přestáváme chápat , co je vlastně opravdu podstatné. Když se budete ptát lidí , co považují za úspěch , pak při odpovědích bývá kladen důraz na vnější aspekt života: - vydělat hodně peněz -vyhrát ve sportce - být povýšen v práci - být viděn v televizi - být v něčem nejlepší - docílit uznání u jiných lidí - vyhrát sportovní či jiný závod.... Nejedná se však o ty nejdůležitější druhy úspěchů. Mít svou fotografii v místních novinách je sice milý úspěch , ale není tak smysluplný , jako když se naučíte zachovávat klid tváří v tvář nepřízni osudu. Člověk se totiž může realizovat jedině mimo sebe , venku ve světě. Smysl života však nemůže být předepsán , ten musí být nalezen. Dávat konkrétní smysl , určovat lidem konkrétní smysl jejich života- to by zavánělo moralizováním. Smysl života musí najít každý sám. Hodnotám nemůžeme učit- hodnoty musíme žít. Neodpovídáme slovy , nýbrž naší odpovědí je celá naše existence. Člověk nalézá smysl trojím způsobem , mohou to být:
Tvůrčí hodnoty- něco vytvořit , něco udělat.
Zážitkové hodnoty -někoho milovat , něco prožít , s někým se setkávat , ponořit se do krásy umění , přírody
Postojové hodnoty - i v zdánlivě beznadějné situaci , při setkání s nevyhnutelným osudem přeměnit utrpení ve výkon , zaujmout k tomu stanovisko.
Smyslem může být potřeba být užiteční pro někoho , pro jiné , pro společnost , pro zvířata..... Čím více se člověk honí za štěstím , tím více mu štěstí uniká. Čím více jde člověku o slast , tím více je pro něj nedostižná. Pokud se soustředí příliš na ten pocit štěstí , pak ho nedosáhne. Důležitá je cesta ke štěstí a ne štěstí samo , štěstí nelze honit , musí přijít samo. Je li tato vůle ke smyslu frustrována , může se objevit touha po bohatství , touha po slasti nebo touha po moci. Člověk může přežít jen tehdy , když žije pro něco. To platí nejen pro člověka , ale pro celé lidstvo. Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou. Být lidskou bytostí znamená se zaměřit na něco , mít cíl něčeho. To "něco " ale není on sám , je to něco mimo člověka. Viktor E. Frankl , zakladatel vídeňské psychiatrické školy tzv. logoterapie ( léčba pomocí nalezení smyslu ) , se zabývá právě těmito otázkami , které souvisejí se smyslem života . Frankl konstatuje , že nejschopnější pro přežití byli ti váleční zajatci , kteří byli orientováni na budoucnost , na nějaký cíl v budoucnosti , na nějaký smysl , který bude třeba v budoucnosti naplnit. Jeho otec mu zemřel v Terezíně prakticky v náruči , matka šla do plynu v Osvětimi a bratr zemřel v pobočce osvětimského tábora. Život je totiž potenciálně smysluplný za jakýchkoliv okolností , dokonce i za těch nejbídnějších. Smysl totiž nemá jen život aktivní , který člověku umožňuje vytvářet hodnoty a také nemá smysl jen život poživačný , tedy život zaměřený na slast. Nejdůležitější je právě třetí cesta k nalezení smyslu v životě: dokonce i v beznadějné situaci , tváří v tvář osudu , který člověk nemůže změnit , mu tato cesta může pomoci k překonání sama sebe.Logotherapaie svým tázáním po smyslu nechce nic jiného , než pomoci trpícím a strádajícím lidem unést jejich bytí. Člověk může přeměnit osobní tragédii ve vítězství.

"Kilgore Trout kdysi napsal povídku , která byla dialogem mezi dvěma kvasinkami. Pojídaly cukr , dusily se ve vlastních výkalech a diskutovaly při tom o smyslu života. Vzhledem k jejich omezené inteligenci jim nikdy nepřišlo na mysl , že vlastně vyrábějí šampaňské . "
Kurt Vonegut JR , Snídaně šampiónů

"Já za svoje nejsmyslnější úspěchy považuji ty , co pramení ze mne: Jsem laskavý na sebe a na druhé ? Reaguji přehnaně na určité situace nebo dokážu zůstat klidný a soustředěný? Lpím na svém vzteku nebo se dokážu od něj oprostit a mohu klidně pokračovat dál ? Jsem tvrdohlavý ? Umím odpouštět ? Místo , abyste se nechali cele pohltit výlučně vnějšími úspěchy , snažte se klást důraz na to , na čem opravdu záleží. Když změníte svou definici toho , co to znamená dosahovat skutečně smysluplných úspěchů , pomůže vám to nesejít z cesty k pokojnějšímu a vyrovnanějšímu životu. "
PhDr. R.Carlson

"Starajíce se o štěstí jiných , nacházíme své vlastní ".
Platon

"Štěstí člověka není závislé na tom , jakou rozlohu polností orá , kolik lidí ho zdraví nebo na jak drahém lůžku odpočívá , ale na tom , jak je dobrý ".
Seneca

"Nejšťastnější je ten , kdo má nejméně žádostí ".
Budha

"Drtit nepřítele , vidět je padat před námi na tvář , brát jim koně.....slyšet bědování jejich žen. To je to nejlepší na světě ".
Čingischán

„Několik let po druhé světové válce vyšetřoval lékař židovskou ženu , která měla na paži náramek z dětských zubů zasazených ve zlatě. " Krásný náramek " , poznamenal lékař. " Ano " , odpověděla žena , "tento zoubek patřil Miriam , tento Ester , tento Samuelovi a .... " vyjmenovala jména svých dcer a synů podle věku. "Devět dětí " dodala , "a všechny skončily v plynové komoře. " Šokovaný lékař se zeptal: "Jak můžete žít s takovým náramkem? "Židovská žena klidně odpověděla: "Mám nyní na starosti útulek pro sirotky v Izraeli. "
Weisskopová-Joelsonová:The place of Logotherapy in the World Today.

"Měla jsem dvaadvacetiletou klientku , která při nákupu byla postřelena a ochrnula. Mohla úkoly plnit jen pomocí hůlky v ústech. Cítila smysl života jako zcela jasný. Sledovala v novinách a televizi příběhy lidí v nesnázích a psala jim (tou hůlkou v ústech) , aby jim podala slova útěchy a povzbuzení.“
P.L.Starcková ,ošetřovatelka z Alabamy

"Zdá se , že koncentrační tábor byl mou skutečnou zkouškou dospělosti. Opakovaně jsem se pokoušel distancovat od všeho utrpení , které nás obklopovalo , tím , že jsem se je snažil objektivizovat. Vzpomínám si , že jsem jednou ráno vypochodoval z tábora , už jsem sotva mohl vydržet hlad , zimu a bolesti nohou , které byly opuchlé edémem z hladu , a proto jsem musel mít rozšněrované boty , aby se tam mé omrzlé a zhnisané nohy vešly. Situace se mi zdála neutěšená a beznadějná. Tu jsem si představil , že stojím u řečnického pultu ve velké , pěkné , teplé a světlé přednáškové místnosti a chci zainteresovanému posluchačstvu přednášet na téma "Psychoterapeutické zkušenosti v koncentračním táboře (pod tím názvem jsem přednášku pak také na kongresu přednesl ) a hovořím o tom všem , co jsem právě prožíval".
V.E.Frankl

"My , kdo jsme byli v koncentráku , se pamatujeme na lidi , kteří chodili po barácích a konejšili ostatní , rozdávali i poslední chleba. Možná jich nebylo moc , ale jsou i tak dostatečným důkazem , že člověku lze vzít vše až na jedinou věc , a sice tu poslední z lidských svobod - svobodu rozhodnout se za jakýchkoliv okolností pro svůj vlastní postoj , pro vlastní cestu".
V.E.Frankl

"Toto jsou tedy moje poslední slova: Nebojte se života. Věřte , že život stojí za to žít , a tato vaše víra vám s tím pomůže. "Vědecký důkaz , že v tom máte pravdu , se vám možná potvrdí až v soudný den( či v určité životní etapě , která může tento pojem zosobňovat ). Ale oddaní bojovníci oné hodiny , či nějaké bytosti , které je tehdy a tam zastoupí , se pak možná obrátí zády ke zbabělým , k těm , kteří odmítají jít dál , se slovy , jimiž Jindřich IV. po významné vítězné bitvě vítal nedochvilného Crillona : "Oběs se , statečný Crillone! Bojovali jsme u Arques , ale tys tam nebyl!"
Viliam James , Vůle k víře