Sokratés

(469-399 př.n.l.)

Je starořecký typický aténský filosof své doby, jehož vystoupení značně ovlivnilo další vývoj řecké filosofie. Je synem sochaře Sofroniska.Žil mezi lidem, chodil mezi lid a s ním rozmlouval na ulici, na trhu a v dílně o smyslu života, o jeho účelu, o ctnosti atd. Příklady bral vždy z nejbližšího okolí. Jeho lidovost mu někteří součastníci i vytýkali. Sokrates byl jinak typický Atéňan. Miloval společenský život víc než rodinný, byl udatný na bojišti a veselý ve společnosti, dovedl najít pravou míru a radost ze života.

Sokratovo filozofické působení bylo veřejností pochopeno a zaměněno s rozkladnou tendencí sofistické filosofie, uznávající jen subjektivní názor a podrývající objektivní platnost tradičních etických norem. Sokrates byl souzen a roku 399 př.n.l. odsouzen k smrti. Jeho význam a krásná lidská povaha vyniká ze vzpomínek a charakteristik jeho žáků a jiných současníků.

Sokrates neusiluje o vysvětlení podstaty, vzniku a dění světa jako jeho předchůdci, nýbrž hledá principy správného jednání. Je tedy především etikem.Sokratův filosofický postup je induktivní. Např.z praktického života vysvětluje povahu i podstatu ctnosti.

Základními znaky jeho metody jsou návodné řeči, otázky ,indukce a definice. Jeho způsob analýzy pojmů (sokratovská metoda) spočívá v systematickém kladení otázek přivádějících diskutujícího nejprve do rozporu s jeho počátečními výroky a pomáhajících mu poté tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu. Např. Dobro, které je krásné a užitečné, je součastně blahem. Lidé jednají špatně jen z omylu. Tímto způsobem určuje pojmy mravní, právní i politické. Sokrates vidí cíl lidského života v blaženosti, která je výsledkem ctnosti.

Aristoteles pokládal za největší Sokratovu zásluhu jeho metodu indukce a pojmové definice, jíž Sokrates položil základy vědě. Její aplikací na ctnost založil zároveň vědeckou etiku.

Sokrates sám nic nenapsal. Zprávy o jeho učení a životě jsou zaznamenány v dílech jeho vrstevníků a žáků, zvláště u Platóna. Výstižnou a krásnou charakteristiku Sokratovy osobnosti podal František Novotný v knize: Řečtí filosofové a mystici, 1926.

Prameny: Platón, Obrana Sokrata 1934,Faidón 1935, Xenofon, Vzpomínky na Sokrata, 1940.

Moje prameny a literatura:Filosofická čítanka, Praha 1971,nakladatelství Svoboda, uspořádali Dr. Fr. Marek a dr. Š.Zapletal. www.referáty.cz Stručný filosofický slovník, Praha 1966, nakladatelství Svoboda.