Teorie vědy

Teorie vědy je společenskovědní teorie o vědě jako společenskoekonomicky determinovaném, specifickém druhu společenské činnosti, která je zaměřena na produkci, reprodukci, zprostředkování a aplikaci vědeckých (systematických a metodických) poznatků. Teorie vědy je tedy „teorie vědeckých teorií“. Nejde jí o obsah věd, ale o problémy jejich systematizace. Ptá se: Jak tvoří různé vědy své pojmy? Z jakých předpokladů musí vycházet? Jakých metod užívají?
Všeobecná teorie vědy zkoumá problémy systematizace, které jsou společné všem vědám. Speciální teorie vědy má jako předmět určité vědy. Ty můžeme rozdělit na dvě velké skupiny.

1. formální vědy (např. formální logika, matematika)
Předmětem formálních věd není dílčí oblast zkušenosti, ale jde jim o čistou formu, abstraktní strukturu souvislostí, jakož i o zpracování výrazů pro kalkul (o to, aby se jimi dalo „počítat“).

2. reálné vědy
a) přírodní vědy (např. fyzika, chemie, astronomie, biologie)
b) kulturní vědy

duchovní vědy (např. vědy historické, jazykové a vědy o umění)
sociální a ekonomické vědy

Předmětem reálných věd je určitá dílčí oblast přírody (přírodní vědy) anebo dílčí oblast toho, co vzniklo lidským jednáním a tvorbou (kulturní vědy), přičemž dějiny, jazyk a umění lze jakožto díla lidského ducha odlišit od struktur a zákonitostí společnosti a hospodářství.
Reálné vědy zkoumají své dílčí oblasti tak, že podávají jejich popis a výklad. Obecně lze ukázat tři charakteristické znaky reálných věd. Reálné vědy jsou vždy

empirické, popis a výklad, které podávají, mohou být ověřeny v dané dílčí oblasti a nepřesahují ji.
tematicky redukované, jejich téma (předmět) je omezeno (redukováno) na určité hledisko, zatímco jiná hlediska zůstávají nepovšimnuta.
metodicky abstraktní, svá témata postihují pouze tak, jak to připouští metoda. Co se na dané metodě vymyká, není tématem; od toho se odhlíží (abstrahuje).

Reálné vědy jsou empirické, protože jejich předmětem je dílčí oblast zkušenostního světa a protože zůstávají v této oblasti.
V naší práci se zaměříme na vědy reálné a problémy týkající se empirických teorií.

Každá věda předpokládá logiku. Logika je věda o obecných formách a zákonech správného myšlení, o strukturách správného myšlení a o objektivně nutných vazbách mezi těmito formami a strukturami. Studuje tedy možnosti vyjádření nejrůznějších myšlenkových obsahů, tj. teorii vyjadřovacích soustav, a to hlavně umělých, dedukci, vyplývání, tj. vyvozování pravdivých vět z jiných pravdivých vět určitým počtem kroků, logických operací. Studium logiky nám umožňuje

dále rozvíjet naše spontánní logické myšlení, a tím je učinit exaktnější, lépe je ovládnout a používat
zvládnout celou řadu logických problémů, a tím úspěšněji řešit řadu otázek určitých speciálních věd
najít odpověď na ty filozofické otázky, které logické myšlení přinášejí a pochopit postavení a úlohu logiky v soustavě lidského myšlení
logika má mimořádný výchovný význam

učí nás přesnosti myšlení a preciznosti formulování myšlenek
pomáhá nám získat schopnost dokazovat, argumentovat
rozvíjí naši schopnost abstraktního myšlení

bez znalosti logiky nejsme schopni dobře proniknout do složitosti společenských vztahů a formulovat úkoly, které ve formě programů dáváme řešit elektronickým počítacím automatům

Vědecký systém musí být logický vybudovaný. I bádání má probíhat ve smyslu logiky, a to dvojím způsobem

vědecké zkoumání je většinou poznání nepřímé, tedy usuzování; správnost usuzování však je předmětem logiky
badatel musí postupovat „metodicky“; ale všeobecné metodické principy jsou předmětem logiky.

Jazykové výrazy, které říkají něco, co je buď pravda nebo nepravda, nazýváme v logice výroky. Z mluvnického hlediska jim odpovídají oznamovací věty. Myšlenkám, které jsou výroky vyjadřovány, se v logice říká propozice. Např. věta: „Všichni vojáci, kteří slouží v Jihlavě jsou inteligentní“, je výrokem, který je buď pravdivý nebo nepravdivý. Zvláštní postavení mezi jednotlivými jazykovými výrazy mají vlastní jména. Za vlastní jména v logice považujeme výrazy, označující právě jeden předmět z oblasti, o níž uvažujeme. Předmět, který je vlastním jménem pojmenován, nazýváme v logice denotát tohoto vlastního jména. Logický pojem vlastního jména je odlišný od lingvistického.

Teorie empirických věd zná dva základní typy metod: metodu deduktivně axiomatickou a metodu induktivní.

O co jde v případě deduktivně axiomatické metody, ukážeme tím, že vysvětlíme, co je axiomatický systém.
Axiomatický systém se dnes buduje většinou čistě syntakticky. To je třeba chápat takto – axiomatický systém obsahuje termíny, výrazy a zákony, jakož i pravidla definování termínů, pravidla tvoření výrazů a pravidla dedukce zákonů. Termíny jsou atomární výrazy systémů. Rozlišujeme dvě třídy termínů

základní termíny, které nejsou definovány a
odvozené termíny, které jsou v systému definovány

Definice je řízena pravidly definování. Pravidla tvoření udávají, jak se termíny systému mohou seskupovat v (molekulární) výrazy. Jako u termínů existují i u zákonů dvě třídy

axiómy systému, tj. zákony,které nejsou v systému odvozeny
teorémy systému, tj. zákony, které jsou v systému odvozeny

Axiomatický systém tedy má dvě třídy předpokladů: zaprvé základní termíny a axiómy, zadruhé pravidla, která udávají, jak se má operovat se základními termíny a s axiómy. Jsou-li stanoveny tyto předpoklady, dá se systém rozvinout výlučně aplikací těchto pravidel, aniž se bere v úvahu význam termínů a teorémů. Ve formalizovaném systému se operuje symboly podle pravidel. Z axiómů systémů se dedukuje (=odvozuje) čistě operacionalisticky. Tato práce se často přenechává počítači. Axiomatický systém je tedy systém čistě deduktivní.
U deduktivních úsudků, které jsou správné, je pravdivost závěru dána pravdivostí premis (předpokladů). Dedukce je obvykle charakterizována jako usuzování z obecného na jednotlivé.

Forma axiomatického systému je ideální forma empirické teorie. Axiomatické teorie však předpokládají výzkumný proces, v němž se užívá ne-deduktivních metod, především metod typu indukce. Rozlišujeme tří fáze

východiskem je pozorování empirických jevů; tyto jevy popisujeme a klasifikujeme a shromažďujeme materiál z pozorování
na základě materiálu z pozorování provedeme zevšeobecnění; pozorování shrneme do hypotéz; hypotézy vysvětlují jevy
když stanovíme několik hypotéz, stojí nejprve vedle sebe bez vzájemného spojení; ale chceme je uvést do systematické souvislosti; hledáme tedy hypotézu vyššího principu, která je s to shrnout a vysvětlit hypotézy nižšího typu; tvoříme tedy teorii

Indukce je tedy usuzování z jednotlivého na obecné. Úsudky, v nichž ze znalosti o jednotlivých předmětech vyvozujeme závěry o všech předmětech daného druhu, provádíme zcela běžně. Induktivní úsudky děláme na každém kroku.

Význam empirických teorií je velký, neboť empirické teorie změnily svět. Naše dnešní civilizace by byla bez bouřlivého rozvoje empirických teorií a bez jejich technického využití nemyslitelná. Jejich přednost záleží ve schopnosti systematizovat nepřehledná množství jevů a vysvětlovat je z jednoduchých principů. Omezují složitost zkušenosti na jednoduchý model, který umožňuje predikce. V tomto metodickém přístupu empirických věd má základ to, že svět je technicky ovladatelný. Empirické metody a teorie vedly k přírodovědeckému obrazu světa, který je dnes velmi rozšířen. Tento přírodovědecký obraz světa je však stále více kritizován.
Zdá se, že vývoj teorie vědy překonal filozofický empirismus, který byl na jeho počátku. Tento empirismus tvrdil
že může vědu (obecně) určovat podle paradigmatu empirických teorií (jednotná věda) a
že může empirické teorie beze zbytku rekonstruovat z observačních termínů a z jejich formálně logického spojování
To se však ukázalo jako neudržitelné.

Kritika přírodovědeckého obrazu světa uvádí především dvě námitky

přírodní věda konstruuje model skutečnosti, který je v sobě bezesporný a nesmí být v rozporu s experimenty; je co možná jednoduchý, lze ho intersubjektivně verifikovat a sjednocuje rozličné jevy pod nadřazenými hledisky; ale aby se toho dosáhlo, musí být přijaty jako nesporné určité předpoklady; ty musí přijmout všichni, kteří tohoto modelu užívají; tím si zjednodušujeme ovládnutí světa, protože pokud možno ze všeho děláme věci, ze kterých jsou odstranitelné všechny rozpory; lidské individuum se svými osobními problémy a pocity při tom musí zůstat mimo úvahu; avšak lidské problémy, pokud jsou intersubjektivně uchopitelné, stojí v popředí a nemohou být skutečně nepřekonatelným způsobem odstraněny.
empirické metody a teorie vytvořily typ vědecké racionality, která se dnes stala nedotknutelnou ideologií; zabsolutnění této racionality ohrožuje člověka a demokracii. Je nutno uznat, že tento typ vědecké racionality je pouze jednou tradicí z mnohých; monopolní nároky tohoto typu je nutno odstranit.

Námitky tohoto druhu proti přírodovědeckého obrazu světa a proti jeho racionalitě, jakož i požadavky alternativní orientace života a světa nabývají na důležitosti. Vedou k novému způsobu tázání na člověka a k nové problematice smyslu jeho existence.

HLADÍK, J. Společenské vědy v kostce. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1996. 108 s. ISBN 80-7200-044-6.
ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie.1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 304 s. ISBN 80-04-25414-4
BERKA, K. ČECHÁK, V. ČÍŽEK, F. HAVELKA, M. JANOUŠEK, J. NOVOTNÝ, J. PEŠKOVÁ, J. PEŠEK, J. ŠÍMA, J. VOCHOČ, O. Filozofický slovník o…z. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1985. 481 s.