Utopický socialismus

Řecky: u = ne, topos = místo čili utopie je neexistující místo. Utopie představují jakýsi popis ideální společnosti. Jejich společným znakem je, že představují alternativu ke stávajícímu a společenskému uspořádání. Utopie vycházejí z dobových představ o společnosti a jsou logickým vyústěním představ jejich tvůrců o lidské a společenské podstatě.
Charakteristickým rysem utopického socialismu je to, že vytyčuje požadavek záměny kapitalismu socialismem v době, kdy kapitalismus se ještě plně nerozvinul a proletariát se ještě nezkonstituoval v samostatnou třídu, proto kapitalistická společnost není odsuzována jako historický jev, ale hlavně z pozic morálního hodnocení. A tak socialistickou přeměnu společnosti neváží utopický socialismus pouze na dělnickou třídu a obdobně nevidí v sociální revoluci jediný možný způsob realizace této přeměny. Většinou se utopičtí socialisté omezují na získání lidí pro vytyčené ideály intenzivní propagandou či příkladem (organizování komun) a počítají i se získáním vlivných představitelů vládnoucích tříd.
Za zakladatele utopického socialismu se považuje Thomas More (1478 – 1535), anglický renesanční humanista, autor díla: „Knížka v pravdě zlatá, stejně užitečná jako zábavná, o nejlepším stavu státu a novém ostrově Utopii“ 1516 – základní hospodářskou buňkou svobodného státu je rodina, výroba je založena na řemesle, vládne demokratická správa, rovnost ve vykonávání práce, lidé pracují šest hodin denně a ostatní čas věnují vědám a umění, neexistuje protiklad mezi fyzickou a duševní prací a mezi městem a venkovem. Rovněž Thomas Campanella (1568 – 1639) snil ve svém díle „Sluneční stát“ (Civitas Solis), napsaném v roce 1602 a poprvé uveřejněném v roce 1623, utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná kontrola způsobu života, vláda kněží, která je v podstatě teokratická.
Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých „kacířů“ (bohomilové, valdenští, kataři, begkardové), v programech rolnických povstání za feudalismu, v husitsví (táborité), u Thomase Münzera (1490 – 1525), který byl vůdcem selské války v Německu a vyzíval povstavší rolníky k nastolení „království božího na zemi“. Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa (1760 – 1797), šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o „Republiku rovných“ – jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu. V roce 1796 hnutí zorganizovalo „Spiknutí rovných“, které však bylo odhaleno.

Nejvýznamnější představitelé
Charles Francois Maria Fourier (1772 – 1837) tvrdil, že špatný není člověk, nýbrž společnost, v níž žije, proto je nutné vytvořit takové společenské podmínky, které by napomáhaly plnému uspokojování lidských vášní, jejich rozvoji a rozkvětu. Základní jednotkou společnosti se stanou falangy, výrobně – spotřební celky, rušící obchod, každý člen falangy bude mít právo na práci, rozdělování se bude dít podle práce a nadání.
Claude Henri Rouvroi de Saint Saimon (1760 – 1825) byl názoru, že společnost by měla být založena na vědecky organizovaném, plánovitém mohutném průmyslu. Jednalo by se o centrální společenské řízení národního hospodářství, ovšem soukromé vlastnictví a třídy by byly zachovány. Vládnoucí postavení by měla mít věda a průmysl, vědci a průmyslníci, k nímž řadí továrníky, obchodníky, bankéře i dělníky.
Robert Owen (1771 – 1858) přikládal mimořádný význam výchově, připravoval „nový mravní svět“, budoucí beztřídní společnost si představoval jako svobodnou federaci samosprávných komun, v nichž každá čítá od 300 do 2000 lidí. Žádá odstranění všech bezpracných důchodů a rozdělování spotřebního fondu podle potřeb členů komun. Organizoval pracovní komuny (dělnické osady), například „New Harmony“ v USA v letech 1825 – 29 a „Harmony Hall“ v Anglii v letech 1839 – 45 a směnné bazary (centrálně řízená výměna přebytků produkce komun), ovšem neúspěšně.
Na myšlenky utopických socialistů navázal Karel Marx (19. století) se svou koncepcí historického materialismu. Byl toho názoru, že veškeré myšlení a vědomí člověka určuje společenský život, zvláště pak ekonomické, sociální a politické podmínky. Dějinný proces chápe jako rozpor ekonomických struktur společnosti, z nichž pak vyplývají sociální a politické konflikty (tzv.třídní boj)

George Orwell – 1984
Stejně jako vznikaly utopie, vznikaly i tzv. antiutopiie. Předmětem antiutopií bylo také popsání nějakého utopického systému, ale cílem zde bylo vyjádřit pocity člověka, který je lapen v takovémto světě, vyjádřit, kam až může utopický systém vést a že žádná ideální utopie neexistuje.
Jednou z nejlepších antiutopií je dílo Geoge Orwella 1984, které lze nahlédnout jako varování před jakoukoli totalitní mocí. Je až s podivem, jak dokázal člověk, který neměl nikdy zkušenost s totalitním režimem, dokonale zachytit fungování totalitního systému a dovést jej k úplné dokonalosti. Podařilo se mu popsat všechny důležité atributy totalitní moci.
V románu 1984 je ovládání lidí tak dokonalé, že se prostřednictvím jejich myslí vytváří sama skutečnost. Strana tvoří skutečnost ovlivňováním myšlení svých poddaných.