Víra v životě člověka

Víra je vyjádřením vztahu člověka k Bohu, případně k božskému nebo nadpřirozenému. Je konstatováním základního faktu, že člověk věří. Víra je součástí každého náboženství, souvisí s odvěkou potřebou člověka být spojen s jakousi duchovní podstatou.

Víra jako lidský čin znamená spolehnutí se, důvěrné přiblížení. Je to vztah, který je navzájem otevřený, ve kterém je minimum obranných postojů a minimum nedůvěry.

Víra úzce souvisí s láskou - snadno věřím tomu, kdo miluje mne a koho miluji já. Víra je rozhodnutí zařídit svůj život podle zjištěných skutečností.

Vírou však není přesvědčení, že „něco musí být“, že „je něco nad námi, že „jsou věci mezi nebem a zemí“. Není to víra v jakési kosmické síly, které třeba někdo nazývá bohem, přesvědčení o nějaké vyšší či nejvyšší spravedlivosti, která nedovolí světu upadnout do naprostého chaosu. Nepatří sem ani provozování jakýchkoliv náboženských ritů proto, „abych měl štěstí“, „aby se to povedlo“, „protože se to u nás doma vždy dělo“, atd.

Víra bezpodmínečně souvisí s naším životem a všedním dnem. Víra potřebuje, abychom se kriticky vypořádali s realitou života, s našimi otázkami, pochybami a výhradami. Víra není zastíráním toho, co nevíme, nýbrž odpověď na poslední otázky po smyslu a cíli našeho života. Sféra víry souvisí jak se soukromou, tak se společenskou oblastí, má pronikat vším. Přesto mnozí říkají: „Nemohu věřit.“ Nebo jiní říkají: „co nemohu uchopit rozumem, v to nemohu věřit.“

Citáty o víře:

Když zmizí zbožnost vůči Bohům, mizí také víra a soudržnost lidského rodu a nejskvělejší ctnost, spravedlnost. (Marcus Tullius Cicero)

Jsme plný takových šablon, jako je víra, naděje a láska k ušlechtilým lidem a nenávist k ničemům (Julian Tuwim)

Ničím se neznepokoj, ničím se nermuť, všechno pomíjí. Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic Ti nechybí, jeho láska stačí. (Terezie z Avily)

Bůh, to je vlastně víra sama (Alain-Fournier)

Víra není počátek, ale konec všeho vědění.(Johan Wolfgang von Goethe)

Bůh neumírá, když v něj přestaneme věřit. My však umíráme ve chvíli, když již naše bytí není prozářeno vírou, jejiž prameny leží mimo dosah veškerého rozumu. (Dag Hammerskjodl)

Křesťanství

V co věří křesťané? Věří v transcendentního, tedy vše přesahujícího , Boha, který je základním předpokladem, ne však úplným základním obsahem víry křesťana.

Křesťan věří, že Ježíš Kristus je spasitel (zachraňuje nás z moci hříchů a zla Boha), že tento Ježíš je synem Božím, který těm, kdo v něho uvěřili, dává svého svatého Ducha a účast na svém životě. Křesťan tedy zná Boha Otce, jeho syna Ježíše a Ducha svatého a tyto tři vyznává jako jednoho Boha ve třech osobách - Trojici.

Základní charakteristikou křesťanské víry na rozdíl od víry ve většině jiných náboženství je to, že křesťanská víra je odpovědí na Boží čin, na Boží sebezjevení.

Obsahem křesťanské víry není jen to, na co člověk přišel sám, co hledáním nalezl a co si podle svého usouzení přisvojil. Obsahem této víry je to, co Bůh skrze lidi (Mojžíš, proroci) v izraelském národě a vrcholně pak skrze svého syna Ježíše sdělil lidem a co jim nabídl k jejich záchraně. Křesťanská víra má tedy dialogický charakter (Bůh mluví, člověk mu naslouchá a v postoji víry odpovídá, člověk ale také mluví, ptá se a Bůh skrze Písmo, skrze církev nebo v osobní modlitbě odpovídá). Je cestou k přijetí spásy, tedy Božího činu ve prospěch člověka. Je vyznáním naší odkázanosti na Boha - křesťanská víra vlastně vyznává, že je omylem domnívat se, že si člověk stačí sám. Popírá, že by plné osvobození z moci zla mohl člověk uskutečnit vlastními silami (popírá sebevykoupení). Spočívá v osobním rozhodnutí příjmout Ježíše Krista jako spasitele a vydat se v jeho šlépějích až ke vzkříšení. Protože víra je spjatá s důvěrou, pro mnohé lidi je cesta k víře těžší. Víra přichází skrze naslouchání. Zpravidla to bývají rodiče, učitelé nebo kněží, kteří nám v dětství předávají víru. A jejich přesvědčivost či slabost ovlivňují náš přístup. Zda v nás víra zakoření a jak budeme chápat křesťanskou víru, zda se strachem či jako osvobození, výrazně závisí na věrohodnosti těch osob, které jsou pro nás nositeli víry.

Základní kroky, kterými se člověk stává křesťanem je uvěření a křest. Kdo je pokřtěn, patří do společenství křesťanů, do církve. Ta je prostorem, ve kterém křesťanskou víru přijal a žije ji ve společenství křesťanů věřících lidí. K poznání obsahu křesťanské víry nám poslouží Bible, neboli písmo svaté starého a nového zákona.

Rozdíly v církvích?

Víra křesťanů z církví protestantských, katolických, pravoslavných, evangelických a letničních se shoduje v tom, že všichni vyznávají:

-Ježíše Krista jako Božího syna a jediného a nezbytného vykupitele člověka

-Nejsvětější trojici -tedy jednotu Otce, syna i Ducha svatého

-Starý zákon a Nový zákon jako základní pramen víry

-Křest jako cestu k začlenění do církve a k podíůu na spáse

-Víru jako nezbytnou odpověď člověka na Boží sebesdělení (zjevení)

se liší v zásadě:

-V pohledu na Písmo, je-li totiž považováno za základní (katolíci, pravoslavní) nebo jediný (protestanté) zdroj obsahů víry

-V pohledu na význam nejstarší tradice, tedy nepsaného, ale žitého podání v církvi

-V počtu uznávaných svátostí

-Ve významu církve a představených v ní

Shrnutí křesťanské víry:

Víra je pro křesťany přístupovou cestou k Bohu a jeho spáse, osobní životní cestou, stále otevřený pramen poznání Boha a jeho díla, skutečnost, která je navzájem sjednocuje. Není libovolně utvořené přesvědčení, ale odpověď člověka na Boží slovo, sdělované Duchem svatým, zapsané v bibli a opatrované, chápané a žité v církvi.

Islám

Příslušníci tohoto náboženství odmítají označení mohamedání a nazývají se podle slova islám, tedy muslimové. Slovo islám znamená podřídit se Boží vůli. Zakladatelem tohoto náboženství je Mohamed.

Základní povinností islámu vyjadřuje těchto 5 pilířů:

1)Vyznání víry (vyznávat, že není žádného božstva kromě Boha, a že Mohamed je jeho poslem pro celé lidstvo až do soudného dne. Prorocké poslání Mohameda zavazuje muslimy následovat jeho příkladný život jako vzor)

2)Rituální modlitba, která se koná v určitém čase pětkrát denně, posilují a oživují víru v Boha a povzbuzují člověka k vyšší mravnosti. Očisťují srdce a zabraňují pokušení ke špatnosti a zlu.

3)Almužna (2,5% každý rok ze svých příjmů věnovat chudším vrstvám)

4)Půst v měsíci ramadánu (zdržují se jídla, pití, pohlavního styku, špatných úmyslů a tužeb)

5)Pouť do Mekky ( má se vykonávat jednou za život, pokud to člověku dovoluje jeho finanční situace a zdravotní stav)

Tyto požadavky v sobě vyjadřuje svatá kniha tzv. Korán.

Podle tohoto náboženství je svět Boží stvoření. To co se jeví zlé, pochází z odporu proti božskému zákonu. Není zapotřebí vykoupit se skrze božského prostředníka spásy, protože neexistuje dědičný hřích a je v moci každého člověka, aby žil podle Boží vůle.. podle Mohamedova učení nemůžeme Ježíše označovat jako Božího syna, neboť tato víra by ničila víru v jednoho Boha.

Muslim tedy orientuje sebe a svůj život podle jednoho a jediného Boha, který je stvořitelem a soudcem světa. Přijímá Mohameda jako toho, kdo dovršil náboženství, a tím se stal pečetí proroků. Věří v den budoucího soudu, kdy mrtví vstanou z mrtvých a Bůh dá všem odplatu. Víra muslimů nachází výraz v dodržování náboženských předpisů a islámského práva. Pro celé islámské náboženství k tomu přistupuje povinnost džihád (svatá válka). Slovo džihád znamená nejprve úsilí no Boží cestě, jehož cílem je panství islámu, podrobení světa pod Boží zákon.

Bohu náleží veškerá dokonalost a absolutní dobro. Je jedinečný, věčný, nikdo mu není roven. Je milující, štědrý, ochraňuje, promíjí a poskytuje obživu. Takového boha muslimové uctívají. Uctívání kohokoliv nebo čehokoliv jiného je považováno za neodpustitelný hřích. Víra muslimů je sama o sobě nedostatečná, jestliže není doprovázena skutky. Muslim věří na svoji vlastní odpovědnost za všechny své skutky, které jsou v jeho moci. Každý nese své vlastní břímě a neodpovídá za skutky jiného.

Základem islámské společnosti je rodina. Děti zde mají pocit ochrany o bezpečí a zůstávají zde zpravidla až do uzavření manželství. Neexistují zde zařízení pro staré lidi. Pro muslima je péče o své rodiče ke konci jejich života ctí a požehnáním. Věří, že současný život je jen příprava na další existenci. Muslimové většinou pohřbívají své mrtvé v den jejich smrti. Muži a ženy pocházejí z jednoho složení, mají stejnou duši, jsou vybaveni stejnými schopnostmi. Islám staví ženu i muže ke stejným vzájemným povinnostem. Předmětem pravého vyznání je ctnost a služba lidstvu. Rozdíly v barvě, rase a přesvědčení jsou v řadách Islámu neznámé. Celé lidství tvoří jednu rodinu. Islám podněcuje k osobnímu úsudku a ctí rozlišnost názorů, které podle tvrzení Proroka jsou milostí Boží. Ukládá každému muslimovi za povinnost snahu po vědách. Každá práce, která skýtá člověku poctivou obživu je stěna. Lenost je hříchem.

Srovnání obou náboženství

Mohamed poukazuje na skutečnost, že islám i křesťanství mají společného otce Abrahama. Jak svatá válka islámu, tak křižácká tažení křesťanství jsou temné kapitoly dějin náboženství. Blízkost křesťanství a islámu vedla v dějinách k mnoha problémům. Je třeba uvážit, že islám vznikl po křesťanství a už proto představuje pro křesťanství výzvu. Korán zaujímá stanovisko nejen k židovství, ale i ke křesťanství, k úloze Ježíše a k základnímu učení křesťanství, popírá, že Kristus je jediný prostředník spásy. Na rozdíl od křesťanství islám popírá, že Ježíš je syn boha. Uznává jen jednoho Boha, ale křesťanství uznává svatou trojici. Pro islám je hlavním pramenem korán a pro křesťanství Bible (Starý a nový zákon), oba jsou považovány za svatá písma. V obou náboženstvích se setkáváme s tím, že život na zemi je pouze přechodem a přípravou na věčný život s Bohem.