Čeština a její útvary

NÁRODNÍ JAZYK

- slouží sdělovacím potřebám jeho uživatelů
- rozvrstvuje se podle svých jazykových funkcí, dále podle územního vymezení a podle společenského nositele

ÚTVARY:

1. SPISOVNÝ JAZYK

- reprezentativní útvar národního jazyka jednotný na celém území (jazyk státních a úředních dokumentů, literatury)
- vznikl na základě středočeského nářečí
- má nejpropracovanější výrazové prostředky
- má funkci národně reprezentativní

- hovorová čeština - mluvená podoba spisovné češtiny, užívá se při běžném osobním styku

2. TRADIČNÍ ÚZEMNÍ DIALEKT (nářečí)

- představuje sdělovací prostředek užívaný pro běžné mluvené dorozumívání
- je místně a zeměpisně odlišné
- má rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví a tvarosloví

- pozůstatky: - v Čechách v okrajových oblastech (např. chodské, podkrkonošské)
- na Moravě jsou rozdíly zřetelnější (např. hanácká oblast)

3. INTERDIALEKT

- větší oblasti společných nářečních znaků (např. střední Morava – hanácký interdialekt)
- při tvoření interdialektů se stávají nejvýlučnější znaky jednotlivých nářečí, kdežto znaky společensky větších oblastí jsou značně odolnější

- obecná čeština - běžný dorozumívací prostředek v nenuceném soukromém hovoru
- je symbolem nespisovných i spisovných jazykových prostředků užívaných při běžné mluvené komunikaci

4. PROFESIONÁLNÍ MLUVA

Þ v různých povoláních

- slang - mluva zájmových skupin
- argot - mluva společensky deklarovaných vrstev