Jazyková kultura

1. kultura jazyková, kultura jazyka; a) zušlechťování, pěstování jazyka, péče o jeho přesnost a estetické kvality; b) stav vytříbenosti jazyka (jistého společenství v jisté době).

Jazyková kultura = úroveň jazykového vyjadřování a péče o jazykovou stránku ústních a písemných projevů.
- týká se užívání jazyka ve všech situacích
- jejím studiem (a péčí o ni) se zabývají jazykovědci
- k výchově v tomto směru přispívá hlavně škola, ale i média
- základem je spisovný jazyk, sloužící při komunikaci ve veřejném styku
- působí i jako prostředek k projevu každého člověka
- výrazně se v ní otiskuje i kulturní atmosféra společnosti určité doby

Historie
- odborný zájem o českou jazykovou kulturu se začíná rozvíjet na přelomu 14. a 15. stol.
- pol. 14. stol. – Klaretův slovník
- Jan Hus – základy novodobého pravopisu, český jazyk zbaven archaismů + snaha o vymýcení germanismů
- 1553 – čeští bratři vytiskli první českou mluvnici
- 2. pol. 16. stol. – Jan Blahoslav: „Gramatika“ + „Vady kazatelů“ – 1. kniha o kultuře mluveného slova
- Jan Ámos Komenský – „Umění kazatelské“ – o praktické rétorice
- Národní obrození: čeština je pro Čechy předpokladem a pro svět důkazem národní existence
- Josef Dobrovský – podíl na vzniku terminologie jazykového systému
- Josef Jungmann: Slovník česko-německý
- Jan Evangelista Purkyně – názvosloví
- Jan Svatopluk Presl – biologická nomenklatura (ustálené dvojslovné názvosloví rostlin)
- snahy o dosažení nejvyšší úrovně češtiny vrcholí koncem 19. stol. – ČJ se stává rovnoprávným evropským jazykem
- poč. 20. stol. – Václav Ertl – založení časopisu Naše řeč
- 20. léta 20. stol. – vznik Pražského lingvistického kroužku → stanovení zásad péče o jazykovou kulturu
- Miloš Weingart, Bohuslav Havránek, Vilém Mathesius
- chápání jazyka jako struktury, vyzdvižení jazykových prostředků
- po r. 1945 se práce jazykovědců specializuje
- založen Ústav pro jazyk český Československé akademie věd v Praze → vytvoření kompletního slovníku ČJ, celkový popis současné slovní zásoby, podrobný průzkum některých specifických odvětví ČJ (normy, odborné názvosloví, zásady jazykové kultury, intonace, tvorba slov)

Druhy projevů:
- rozlišení podle příležitosti, při které se používají
- liší se v závislosti na podmínkách (ve veřejném projevu užíváme jiné jazykové prostředky než v soukromém); ve způsobu projevu se odráží i pohled na věc (objektivita - subjektivita), připravenost - bezprostřednost
- mluvený – je ovlivněn hlasem (jeho silou, výškou), rychlostí hovoru, mimikou a gesty
- písemný – delší věty, možnost složitějších formulací (čtenář se soustředí na sdělení, není rozptylován optickou stránkou projevu jako posluchač), musí být přehledný s patřičným rozdělením a odlišením jednotlivých částí, užívají se v něm značky a zkratky

Styly:
- sdělovací: užívá se jej při běžné řeči, oznamování, popisech je celkově jednoduchý
- odborný: srozumitelnost a jednoznačnost, specifické odborné názvy
- vědecký
- popularizační – zpřístupnění výsledků práce odborníků široké veřejnosti
- publicistický: řečnické projevy, slohové útvary v tisku
- úkolem je informovat, poučovat a přesvědčovat
- umělecký: jeho rysy se mění v závislosti na žánru, prolínají se v něm rysy ostatních stylů

Poněkud podrobněji na adresách:
http://www.cas.cz/cz/News/Kraus_s.htm
http://www.gymck.cz/%7Ejiru/mat-cj30.htm