Slohové útvary jednotlivých funkčních stylů, slohové postupy

Slohový postup je způsob podání a zpracování určitého tématu (např. řazení a rozvádění jednotlivých podtémat, výběr jazykových prostředků). Pro zpracování téhož tématu lze volit různé slohové postupy. V konkrétních projevech se mohou střídat nebo prolínat různé slohové postupy (např. v odborném textu se střídá postup popisný, výkladový a vyprávěcí).

Postupy dělíme na:

informační – je nejjednodušší, podává nám fakta ve věcných souvislostech (místo, čas)
vyprávěcí – vypráví nám nějaký děj, událost nebo příběh. Snaha o zajímavost, upoutat čtenáře, napětí, pestrost. Pracuje se zde s dějovými prvky (zachování sledu událostí nebo retrospektiva, rámec atd.)
popisný – popisujeme buď vnější znaky nějakého objektu, nebo pracovní postup nějakého děje. Důležitá je volba pořadí při popisu jednotlivých částí (začínáme nejdůležitějším, postupujeme k jednotlivostem).
charakterizační – snažíme se vystihnout vnitřní znaky osoby, a to buď přímo (konstatováním) nebo nepřímo (doklad na nějakém činu)
výkladový – tímto postupem vysvětlujeme podstatu jevu, nejenom jeho vnější znaky, ale i vnitřní. Naznačujeme mezi nimi souvislosti a příčinné jevy.
úvahový – vyjadřujeme vlastní názory na problém, využíváme srovnání, hodnocení. Snažíme se z daných faktů vyvodit logické závěry, které mohou být ovlivněny našimi city a postoji. V odborných tématech využíváme výkladových postupů, v uměleckých naopak vyprávěcích.

Slohový útvar – určitý konkrétní, vyhraněný typ jazykového projevu. Je uspořádán podle určitých pravidel a má své charakteristické rysy. Jednotlivé slohové útvary se liší slohovými postupy, formou zpracování (písemná x ústní), podle počtu mluvčích (monolog x dialog).

Styl prostě sdělovací – Může obsahovat informace ze všech oblastí, cílem je prezentovat určitá fakta. Dělí se na útvary:

oznamovací – oznámení, pozvánka, inzerát,dopis (ustálená stavba, liší se osobní – formální, osobní – úřední, otevřený dopis, anonymní dopis), osobní vizitka, telegram atd.
heslové – sem patří nejrůznější formuláře – tiskopisy, dotazníky, poukázky, testy, jízdní řády atd.
dokumentární – smlouva, stvrzenka, zápis, rezoluce

Styl administrativní - forma tohoto stylu je převážně písemná. Nejznámější útvary jsou

úřední dopis -obchodní styk mezi firmami, úřady, ustálené formulace v úvodu a závěru, střední část stručně a výstižně. Zvláštní typ úředního dopisu je žádost (obsahem je nějaký požadavek, prosba a je adresována instituci)
objednávka
plná moc
životopis – má ustálenou formu, píše se jako příloha k žádosti o studium nebo o zaměstnání. Má za úkol seznámit se zkušenostmi, aktivitami a znalostmi uchazeče – podává o něm nepřímou charakteristiku. Musí být přehledný (většinou psán strojopisem) Věty bez citového zabarvení, střízlivý, věcný styl. Většinou nesložitá souvětí.

Vypravování – útvar slohového postupu vyprávěcího, vyskytuje se ve stylu prostě sdělovacím (vyprávění vlastních zážitků), uměleckém (základ epických děl, pověstí, povídek, novel, románů)a publicistickém (fejeton). Ve vyprávěcím stylu můžeme použít celkem 4 slohové postupy:

Vyprávěcí postup - podstatou vypravování je děj podaný tak, aby ho čtenář dovedl pochopit a představit si ho. Velmi důležitá je zápletka (na rozdíl od dějového popisu, který je bez zápletky). Vypravování musí být názorné (detailní popis, přirovnání, rčení) a živé (dějová slovesa, dialog – i nespisovná slova, prézens historický, opakování spojek). Základní čas vypravování je čas minulý, který se v napínavých scénách zpřítomňuje (prézens historický). Dějová linie může být lineární, autor může použít odbočení od dějové linie (retardační účinek), retrospektivní postup (vzpomínky), nebo může dějovou linii podat až dodatečně (typické pro detektivky).

Současná próza směřuje k subjektivizaci vypravěče, vedle řeči přímé se používá ještě řeč polopřímá (v 3. osobě, zasahuje do pásma autora) a nevlastní přímá řeč (jako kdyby to řekl, ale nemá to uvozovky, pásmo postav).

Vedle vyprávěcího postupu (klasické vypravování) se objevuje popisný postup – popisuje prostředí v souvislosti a událostmi. Můžeme ho rozdělit na subjektivní popis (lyrický popis, obrazné prostředky, volný sled smyslového vnímání) dějový popis (bez zápletky, pouhé hromadění informací,výčet).

Charakterizační postup je vlastně přímá nebo nepřímá charakteristika postav a prostředí.
A nakonec výkladový postup objasňuje vnitřní příčinné vztahy pomocí vsuvek a odkazů.

Popis – útvar slohového postupu popisného. Snaha popsat nějaký jev, osobu,činnost vystihnout jí, abychom si mohli učinit vlastní představu o popisovaném objektu. Může být doplněn schématy, náčrtky, obrázky atd. Důležitá je volba pořadí při popisu jednotlivých částí (začínáme nejdůležitějším, postupujeme k jednotlivostem).

Charakteristika – slohový postup charakterizační, většinou popisujeme duševní charakteristiku nějaké osoby. Přímá a nepřímá charakteristika. Volíme zvl. Hodnotící výrazy, častá přirovnání, rčení k vystižení povahových rysů.

Styl odborný - nejčastější slohové útvary jsou:

Odborný popis – vznikl spojením slohového postupu popisného a výkladového. Většinou jsou v něm obsaženy informace pro odborníky (návody, přesné formulace definic)
Popis pracovního postupu – popis děje, důležitost úplnosti a správného chronologického pořadí.
Výklad – slohový postup výkladový, má za úkol nás poučit, je základem učebnic- odborných časopisů a publikací. Používáme metodu deduktivní (od obecné poučky se dostaneme k vysvětlení konkrétního jevu) nebo induktivní (z konkrétních jevů odvozujeme obecně platný závěr)
Úvaha – patří k velmi náročným útvarům, je stylu úvahového. Autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad tématem, rozebírá ho z více úhlů, aby došel k obecně platnému závěru. S výkladem má společnou práci s fakty, hledání vztahů mezi nimi, důsledky z nich plynoucí. V úvaze musí autor o faktech přemýšlet, hodnotit je a zaujmout stanovisko. Nesnaží se poučovat nebo vzdělávat, předkládá pouze svůj názor, který má vést k zamyšlení. Odráží se zde subjektivní postoje a názory autora. Východisko kompozice jsou vlastní zkušenosti a obecné poznatky, autor o nich přemýšlí, analyzuje je a vynáší obecně platné závěry. Nebezpečí předčasné generalizace.
Esej – je to druh úvahy na odborné téma (filosofické, společenské, kulturní). Spojuje v sobě odbornost a uměleckost, vyskytují se v ní citově zabarvená slova. Na rozdíl od výkladu zde neplatí přísná pravidla výstavby textu. Zpracování by mělo být živé s obrazným způsobem vyjadřování, lehký humorný (nebo kritický) tón
dalšími postupy jsou kritika, recenze, přísloví atd.

Styl publicistický – útvary stylu publicistického nejčastěji najdeme ve hromadných sdělovacích prostředcích, mohou být psané i mluvené.

Zpravodajství – nevelký rozsah, čistě informativní, bez citového zabarvení. Tendence k automatizaci.
Komentář – vyjadřuje názor autora k nějakému problému v minulosti nebo současnosti. Na rozdíl od zpravodajství se zde projevuje osobní styl novináře, který vyjadřuje často svůj nesouhlas. Působivé jazykové prostředky i s citovým zabarvením.
Reportáž – smíšený útvar kde se objevuje i umělecký a odborný styl. Má za úkol živě a zajímavě informovat (o zajímavých místech, událostech) Podmínkou je očité svědectví autora. Cílem je názorná představa prostředí nebo události v „přímém přenosu“.
Fejeton – útvar stylu publicistického a uměleckého. Spojuje se konkrétní událost s fantazií. Předkládá drobná aktuální témata všedního dne v novém světle. Zpracována je ironickým nebo humorným tónem. Cílem je kritikou jevu vyvolat reakci u čtenářů a věc napravit.

Styl umělecký – funkce poznávací a estetická. Důraz na osobitost vyjádření a citové vyjádření. V umělecké próze převažuje vypravování, charakteristika, popřípadě úvaha. Velmi časté je prolínání různých slohových postupů. Současné drama se nijak výrazně neliší od běžné řeči. Ve veršované poezii vládne rozmanitost jazykových prostředků, v popředí je rytmus a obraznost.