Antonín Dvořák

(8. září 1841 Nelahozeves – 1. května 1904 Praha)

Antonín Dvořák pocházel z rodu sedláků a malých živnostníků, jejichž chalupy a domky byly rozprostřeny kolem Nelahozevsi nad Vltavou, kde se Dvořák narodil. Prosazoval se těžce. Hudbu studoval u venkovských kantorů a na varhanní škole v Praze, ale nakonec musel jedenáct let hrát na violu v Komzákově kapele a v orchestru Prozatímního divadla a často dával hodiny z hudby málo talentovaným slečnám z bohatších rodin, aby sebe a svou rodinu vůbec uživil. Také hrával na varhany v kostele u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském za pár zlatek měsíčního platu. Bylo to skromné živobytí. A přece měl touhu stát se profesionálním skladatelem; jeho duše byla plná hudby, jíž chtěl světu dokázat, že i český národ může mít znamenité umělce. Po pět let za sebou se spokojoval se státním uměleckým stipendiem, jen aby se mohl věnovat výhradně uměleckému tvoření. Komponoval vše - od symfonií a oper, písní a komorních skladeb nejrůznějšího obsazení až po duchovní hudbu oratorního a kantátového zaměření.

Pak se stal téměř zázrak. Po prostudování jeho děl rozhodl se člen stipendijní poroty, vídeňský mistr Johannes Brahms, že Dvořákovi pomůže: doporučil ho jako mimořádně talentovaného umělce (našemu skladateli bylo už 37 let) svému nakladateli Fritzi Sinrockovi do Berlína, aby mu vydal některá díla. Když krátce nato vyšly Moravské dvojzpěvy a čtyřruční klavírní Slovanské tance, měla tato díla takový úspěch, že se Dvořák takřka přes noc stal slavným umělcem. Dvojzpěvy se zpívaly ve všech rodinách doma i v cizině a Slovanské tance - po úspěchu klavírní verze autorem instrumentované pro orchestr - rázem obletěly celý svět.

Dvořák byl umělcem skromným, nábožensky hluboce založeným, miloval přírodu (jeho láskou byli holubi, které dokonce pěstoval na svém letním sídle ve Vysoké u Příbrami), byl však i obdivovatelem všeho civilizačního pokroku. Odtud pramenila jeho láska k lokomotivám a parolodím a obdiv k životnímu ruchu velkých měst, třebaže před ním často utíkal do samoty a zeleně venkovských míst. Především byl však geniálním skladatelem. Tato genialita, jak tvrdíval Max Švabinský, jenž Dvořáka portrétoval, byla vepsána i do jeho ušlechtilé tváře: jejím zevním rysem byla nápadná vzdálenost očí a hluboká rýha nad kořenem nosu. Ať se Dvořák dotkl kteréhokoli hudebního oboru, vždy byl originální.

Zatímco Bedřich Smetana vědomě vytvářel charakteristickou českou hudbu, Dvořák pokročil dále; záhy se stal skladatelem vpravdě slovanským, neboť svou hudební inspiraci rozšířil i na Moravu a Slovensko, do Polska a Ruska, vytvořil i zvláštní útvar "dumky" po vzoru maloruské lidové tradice, byl autorem i velké opery na námět z ruských dějin Dimitrij. Ze slovanské hudby dokázal vytěžit starodávné mody v harmonii a zvláštní hudební modulace, nové bohatství rytmů a melodických obratů, což bylo nové a poutavé. Tím autor objevil i skladatelům mladší generace slovanský Východ takřka v hodině dvanácté, neboť o pár let později byl původní slovanský folklór poničen civilizačním pokrokem.

Dvořákova díla jako Slovanské tance, Slovanské rapsódie, Smyčcový kvartet Es dur, Smyčcový sextet A dur , Klavírní trio "Dumky" aj. nás o této "slovanské" inspiraci výrazně přesvědčují.
A tak když slavný Dvořák v roce 1892 byl pozván do Ameriky, aby zde vychovával mladé tvůrce hudby na Národní konzervatoři v New Yorku, byl asi jediným autorem v Evropě, který po zkušenostech právě se slovanskou hudbou mohl Američanům teoreticky i prakticky ukázat, jak je třeba komponovat, aby i jejich hudba měla národní ráz. Vždyť i tato země měla svůj původní folklór - černošský a indiánský, proč jej tedy nezužitkovat v hudební tvorbě? Svou IX. symfonií Z Nového světa, Smyčcovým kvartetem F dur, zvaným Americký, Smyčcovým kvartetem Es dur, Suitou A dur a dalšími díly z Ameriky (včetně ve světě nejslavnějšího violoncellového koncertu h moll) se Dvořák stal nejpopulárnějším autorem tohoto kontinentu, objevitelem hodnot, o nichž Amerika dosud neměla tušení, že v jejich zemi - jako inspirační podněty pro vážnou hudbu - vůbec existují.

Cestu do Ameriky otevřela Dvořákovi jeho známost či sláva nejen v Německu a Rakousku, ale především v Anglii, kde od dob Händelových byla stále živá tradice velkých vokálně instrumentálních děl a kterou si náš autor podmanil už v roce 1883 svou Stabat mater. Pro Anglii pak v průběhu dalších deseti let vytvořil celou řadu velkých vokálně instrumentálních děl (kantátu Svatební košile na slova K. J. Erbena, oratorium Svatá Ludmila na slova J. Vrchlického, Rekviem na latinský text aj.). Antonín Dvořák byl však i pozoruhodným tvůrcem oper, jež dnes tvoří kmenový repertoár každé české operní scény (Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida patří k nejhranějším), vytvořil devět symfonií, 16 smyčcových kvartetů, programní symfonické básně na Erbenovy baladické náměty, množství děl orchestrálních, sborů a písní i děl houslových a klavírních. Je naším nejznámějším a ve světě nejhranějším umělcem vůbec; jeho hudební invence byla nevyčerpatelná a krása melodií neopakovatelná.