Antonio Vivaldi

(* 4. 3. 1678 - † 27. 7. 1741)

Přední skladatel barokní hudby a houslista. Právě on ustálil formu a nalezl tematiku odpovídající podobě koncertu tak, jak ji dodnes známe. Miloval housle, ale psal také pro flétny a fagoty. Stvořil přes 470 koncertních skladeb, ale za jeho života byla vydána necelá sedmina (72 koncerty). Tiskem vydal jen díla, která odpovídala vkusu té doby.

Současníci mu přezdívali "ryšavý páter". Jeho otec byl holič, ale hrál také na housle, dokonce tak dobře, že byl povolán do kapely sv. Marka. Na výplatní pásce byl veden podle barvy vlasů jako "Gio. Baptista Rossi". Antonio po něm podědil barvu vlasů. Protože byl prvorozeným synem, bylo mu souzeno stát se knězem a tak se zaopatřit. Vysvěcen byl r. 1703, záhy však ho zprostili povinnosti sloužit mše kvůli astmatu. Ve stejném roce se stal učitelem hudby v dívčím sirotčinci (Ospedale della Pieta). Antonio měl zlepšit zvuk dívčího orchestru, zavést hru na hoboj a fagot, ale také obstarávat nástroje pro orchestr. Na čas sice o místo přišel, ale přesto zůstal sirotčinci věrný až do svého odchodu z Benátek v r. 1740. Navíc vedl vlastní kapelu Ospedalle della Pieta, kterou řídil čtyřicet let.

Velký zájem vzbudila už jeho první sbírka koncertů L´Estro armonico (Harmonický nápad, nebo též vrtoch) op. 3 vydaná r. 1711 v Amsterodamu. Představovala sólový instrumentální koncert, takový, který před ním už uplatňovali Giuseppe Torelli a Tomaso Albinoni. Záhy vydal další sbírky houslových sólových koncertů. R. 1725 vyšla sbírka Il Cimento dell´Armonia e dell´Invenzione (Zkouška harmonie a invence), obsahující dvanáct skladeb, mezi nimi také Čtvero ročních období a Le tempesta di mare (Mořská bouře). Tato sbírka byla věnována pražskému hraběti Václavu Morzinimu, jemuž své skladby pravidelně zasílal. Jeho Stabat Mater patří k nejzdařilejším dílům duchovní hudby. Po staletích zapomnění bylo poprvé uvedeno až 20. září 1939 v Sieně, a to v rámci znovuobjevování Vivaldiho díla.

Kromě pobytu v Benátkách působil Vivaldi také v Mantově (1718 - 20), ve Florencii a Římě. Už ve dvacátých letech ale Vivaldiho hudba začala v Itálii ustupovat ze scény slávy. Na přelomu 1730/31 pobýval proto Vivaldi v Německu a patrně také v Čechách. Na této cestě ho doprovázel i jeho otec. Na konci třicátých let už je Vivaldiho pád velice strmý, současníci kritizují jeho opery pro údajnou nemodernost. Proto r. 1740 odešel do Vídně, patrně na pozvání císaře Karla VI. Rok na to zemřel, zakrátko bylo jeho dílo zapomenuto. Ze slavných současníků z něho čerpal Johann Sebastian Bach, jehož však potkal podobný osud. Když Evropa po letech objevovala Bacha, objevila s ním opět i Vivaldiho.

Dnešní Evropě ho zprostředkoval r. 1906 houslový virtuos Fritz Kreisler (nic na tom nezměnilo to, že hraný koncert byl vlastně podvrh). Od r. 1922 vycházejí jeho instrumentální skladby, v turínské Národní knihovně pak uchovávají přes 350 jeho hudebních rukopisů. R. 1950 vyšla první nahrávka Čtvera ročních období a od té doby zájem o Vivaldiho nepolevil. Katalog jeho děl vydal v roce 1974 dánský hudební vědec P. Ryom.