Ars antiqua - znamená ve francouzské hudební historii období mezi lety 1250 do 1320 vlastně staré umění. Název je překládán jako "staré umění". Vytvořila několik nových forem. V chrámovém prostředí vznikly tři: organum , conductus a motetus.
Organum - zůstalo jako trvale spjato s liturgií. Proplétají se zde umělé hlasy graduální nebo antifonální.
Conductus - původně jednohlasý zpěv k průvodům, jako vícehlasá skladba se rozšířil zvláště koncem 12.stol. a začátkem 13.stol.
Motetus - nejosobitější forma. Nad několika tónovým rytmicky upraveným chorálním citátem, jenž se opakuje s pomlkami po celou délku skladby, rozvíjí se nový hlas, vlastní motetus, popřípadě další triplum, či quadruplum.
Hoquet - části organu, conductu, motetu ho občas užívají. Jedná se o úseky, kde se jeden melodický hlas rozděluje na dvě složky. Jsou to zcela malé úseky.
Copula - se objevuje v závěrech organ a conductů. Je to koloratura na způsob koncertních kadencí.
Světský vícehlas - projevoval se zejména dvojí formou rondelu. Vyšší společenské vrstvy laiků i duchovenstva se obveselovaly zpěvem kánonů (př. anglický šestihlasý Letní kánon z doby kolem 1240).Technika kánonu přecházela i do jiných forem - např. do motetu. Druhý typ rondelu uplatňuje conductovou techniku v rondeau. Tu vypěstovalo rytířské umění. Do světského prostředí později přešli motetus i conductus. Motetus brzy zesvětštěl, a tak již nebyla latina jediným jazykem - také francouzština.
Většina skladatelů je z této doby neznámých, mezi nejvýznamnější dochované patří: Franko Kolínský, Adam de la Halle a Petrus de Cruce. Z teoretiků Jacobus z Lutychu, Johannes Grocheo.
Ars nova - "nové umění". Začíná se objevovat ve Francii a Itálii kolem roku 1300 a znamená jistě vývojový přelom. Papež Jan XXII. sice ještě zakazuje pouze výstřelky ars antiqui, ale již tehdy bylo zřejmé, že vzniká nová hudební "škola". Francouzská ars nova roste v prostředí vrcholné gotiky a vyvíjí se na základech
ars antiqua. Hlavními osobnostmi jsou Philippe de Vitri a Guillaume de Machaut (Machault).
V Itálii se vyznačuje převahou světské hudby nad duchovní, nadvládou vícehlasu a jako umění úzkého okruhu dvorské šlechty začnou exkluzívností. Vedle izorytmického motetu se rozvíjí vícehlasá píseň a první polyfonní mše. Ars nova také zdokonaluje mensurální notaci (zavedla dodnes platný systém určování rytmu pomocí tvaru noty , i když je kombinovala se složitými pravidly dělení taktu, určení taktu apod).
Nizozemské školy - burgundská + franko vlámská škola
Burgundská škola - nejdůležitější evropské skladatelské centrum na začátku 15.stol., spjaté s rozkvětem pěvecké kapely burgundských kapelníků. Nejvýznamnější představitelé byli G.Dufay a G.Binchois v chrámových skladbách (mše , moteta) i světských chansonech překonali manýrismus ars novy a položili základy renesanční tvorbě a franko vlámské škole.
Franko-vlámská škola - je to souhrnné označení pro skladatele pocházející z oblasti dnešní severní Francie, Belgie a Holandska, kteří mezi lety 1450 a 1550 zastávali vedoucí místa v hudebním životě evropských panovnických i knížecích dvorů a v rezidencích církevních hodnostářů.Jejich styl představoval tehdejší ideál, zvláště v polyfonní tvorbu. Vynikali tito skladatelé: 3 generace - 1. J. Ockeghem, 2. J. Obrecht, H. Isaac, J. des Prés, 3. N. Gombert, J.Clemens non Papa a A.Willaert. V pozdějším období, když už se vedle této školy rozvinulu dalších národních škol, vynikli: O. di Lasso, Ph. de Monte, Ch. Luyton…
13. říjen 2007
9 491×
509 slov