2.3.1824 - 12.5.1884
Bedřich Smetana se narodil roku 1824 v rodině sládka zámeckého pivovaru Františka Smetany a Barbory jako jejich 11.dítě a zároveň první syn. Studoval v Jihlavě, Havlíčkově Brodě a Plzni. Na studiích se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským, s kterým se scházel až do jeho smrti. V Praze byl žákem slepého Josefa Proksche, u něhož studoval kompozici i virtuózní hru na klavír. V období studia měl Bedřich Smetana roztržky s otcem, který hudbu amatérsky podporoval, ale jako profesi ji odsuzoval, proto ho v ní ani finančně nepodporoval. Od počátku své kariéry Smetana podvědomě cítil, že právě on může ve sféře vrcholného umění uskutečnit poslání pomoci probouzejícímu se obrozenému národu v hledání identity a v zápasu o vlastní osvobození. Bedřich Smetana patřil ke generaci umělců Národního divadla, jež ve vytvoření národního umění spatřovala nejvyšší metu svého snažení. V jeho snažení ho podporoval i známý maďarský skladatel Ferenc Liszt. V roce 1848 založil hudební ústav, kde vyučoval hře na klavír. V této době se seznamuje s Kateřinou Kolářovou, která se stala roku 1849 jeho ženou.
Ač vědom si cílů, jichž chtěl v hudbě dosáhnout, musel přesto v padesátých letech minulého století z existenčních důvodů opustit vlast a živit se koncertní a pedagogickou prací ve vzdáleném Švédsku. Tam stráví pět let a stihl tam uspořádat 69 koncertů. Když byl Smetana ve Švédsku, tak v jeho rodině propukaly všelijaké nemoce. Například jeho dcera Žofie onemocněla spálou, na niž již zemřela jeho další dcera Bedřiška. Žofie se nakonec vyléčila.
Po zlomení tzv. Bachova absolutismu a říjnovém diplomu z roku 1860, k němuž se čeští lidé upínali jako možnosti k česko-rakouskému vyrovnání, se otevírá prostor i pro realizaci snah českých umělců. Smetana se vrací, aby pracoval ve prospěch českého umění. Bohužel při jeho zpáteční cestě umírá jeho žena.
Krom této smrti ho jinak potkává štěstí. Stává se sbormistrem Hlaholu, řídí hudební školu, od roku 1866 je dirigentem opery v Prozatímním divadle, podněcuje český hudební život činností v Umělecké besedě i hudebně kritickou prací. Svými operami Braniboři v Čechách a zejména Prodanou nevěstou na libreto Karla Sabiny dosáhl skutečného ideálu české národní hudby, jenž pak cílevědomě rozšiřoval do dalších oblastí kompozičního umění. Jeho České tance pro klavír, stylizace klavírních polek jako nejtypičtějšího projevu české tvořivosti, dua pro housle a klavír Z domoviny, sbory Věno, Rolnická, Píseň na moři, Odrodilec, Tři jezdci, Tři ženské sbory, kvartet Z mého života ad. jsou díla, jež vývoj české hudby orientovala k pozitivním národním hodnotám. Bedřich Smetana se snaží všemi prostředky sloužit národnímu životu a umění.
Symfonická báseň Má vlast složená ze symfonických básní: Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník, opery Dalibor, Dvě vdovy, Libuše, Hubička, Tajemství, Čertova stěna se stali typem české melodiky, na niž navazovali další skladatelé včetně Antonína Dvořáka. Vrcholem Smetanovy operní tvorby byla nejen Prodaná nevěsta, jež skladateli v roce 1892 na světové výstavě ve Vídni zajistila světovou slávu, ale též Libuše, komponovaná na Špindlerův překlad německého textu Josefa Wenziga a určená ke slavnostnímu otevření Národního divadla v roce 1881. Sedm let Smetana obětavě čekal na provedení díla, byť již potom jako neslyšící tvůrce. Význam opery pro život národa byl mimořádný: pověst o Libuši a její věštba, že "český národ všechny pekla hrůzy slavně překoná", se stala božským přáním celé vlasti. Druhým jedinečným dílem Smetanovy tvorby je již zmíněná Má vlast. Autor zde oživil slávu českého mýtu i historie (Vyšehrad, Šárka, Tábor), krásu české přírody a života (Vltava, Z českých luhů a hájů), v Blaníku pak povýšil husitskou tradici. Má vlast v kritických chvílích národa sehrála nezastupitelnou úlohu, když duchovně stmelovala české lidi a posilovala jejich vůli k odporu.
Bedřich Smetana se po svém ohluchnutí v roce 1874 uchýlil do samoty myslivny a okolních lesů u svého švagra v Jabkenicích, kde dožíval svůj smutný a tolika bolestmi prostoupený život. Přesto v absolutní hluchotě, jež mu byla údělem na posledních deset let života, tvořil svá vrcholná díla (Má vlast, Hubička, Sny, České tance). Chvíle, kdy mohl komponovat, aniž by trpěl prudkými bolestmi, byly stále řidší. Smetana dožil svůj věk v ústavu pro choromyslné v Praze a byl pochován na Vyšehradském hřbitově.
I. Vyšehrad.
Harfy věštců začnou; zpěv věštcův o dějech na Vyšehradě, o slávě, lesku, turnajích, bojích, až konečně úpadku a zříceninách. Skladba končí v elegickém tónu.
II. Vltava.
Skladba líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků, chladná a teplá Vltava, spojení obou potůčků do jednoho proudu; pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody; při noční záři lůny rej rusálek; na blízkých skálách vypínají se pyšně hrady, zámky a zříceniny, Vltava víří v proudech Svatojánských; teče v širokém toku dále ku Praze, Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátném toku svém v Labi.
III. Šárka.
V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počne líčením rozzuřené dívky, jenž pomstu přísahá za nevěrnost milence svého celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada se svými zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už z dáli zaslechnou nářek (až lstivý) přivázané dívky u stromu - při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její - zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada tak zbrojnoše až k spánku. Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vyhrnou se tyto ku krvavému činu - hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky, toť konec skladby.
IV. "Z českých hájů a luhů."
Toť všeobecné kreslení citů při pohledu na českou zem. Ze všech stran tu zazní zpěv plný vroucnosti, jak veselý tak melancholický z hájů a luhů. Lesní kraje v sólech hornistů - a vesele ourodné nížiny labské a jiné a jiné, vše se tu opěvuje. Každý může ze skladby té si vykreslit, co mu libo - básník má volnou cestu před sebou, arciť musí skladbu v jednotlivostech sledovat.
VI. Blaník.
Jest pokračování předešlé skladby: Tábor. Po přemožení reků husitských, skryli se tito v Blaníku a čekají v těžkém spánku na okamžik, kdy vlasti mají přijíti na pomoc. Tedy ty samé motivy jako v Táboře, slouží v Blaníku za podklad stavby: "Kdo jste boží bojovníci". Na podkladě této melodie, (tohoto husitského principu) se vyvine vzkřísení národa českého, budoucí štěstí a sláva, kterým vítězným hymnusem, v podobě pochodu, skončí skladba a tak celá řada symf. básní "Vlast". Co malé intermezzo zazní v této skladbě též kratinká idyla, kresba polohy Blaníku, malý pastucha si huláká a hraje a ozvěna mu odpovídá.
18. březen 2008
17 916×
1068 slov
