Bedřich Smetana - Šárka

Symfonická báseň Šárka

Symfonické básně:

I. Vyšehrad
II. Vltava
III. Šárka
IV. Z českých luhů a hájů
V. Tábor
VI. Blaník

Třetí symfonickou báseň z cyklu Má vlast - Šárka – dopsal Bedřich Smetana v Praze 20.února roku 1875. Mezi dva krajinné obrazy - Vltavu a Z českých luhů a hájů - vložil dramatické intermezzo, hudbu mocné vášně a pronikavé pravdivosti a přesvědčivosti ve vykreslení charakterových vlastností hrdinů lidových pověstí. Pověst zní takto:
Přemysl vyšle své muže s ušlechtilým a statečným Ctiradem v čele, aby zlomili odboj žen, vedených Vlastou. Dívky si vymyslí lest : přiváží nejkrásnější ze všech dívek, Šárku, v lese ke stromu. Šárka Ctirada miluje, ale protože ji pohaněl, přísahá mu pomstu. Předstírá, že byla svými družkami obelstěna, zmučena a pak ponechána s pouty na rukou i na nohou na pospas nepřátelům. v skrytu duše počítá se Ctiradovým soucitem. Když se jeho vojsko přiblíží, dojme ho hraným utrpením, opojí láskou a v nestřeženém okamžiku potom přivolá smluveným signálem rohu Vlastiny pomstychtivé bojovnice. Jako smršť se přiřítí. Udeří na spící muže a všechny pobijí.

Smetana nalezl v pověsti o Šárce děj plný vzrušení a citového žáru. Skladba se přidržuje nejdůležitějších dějových momentů, ale všímá si současně i skrytých proměn uvnitř hrdinů námětu, především v Šárce. Její portrét spatříme již v prvních taktech : ženu vášnivou a drsnou, současně však opojivě krásnou. Podobně krátký, ale obsažný motiv Ctiradův, zvedající se nad přitlumeným rytmickým pohybem triol – ozvěny v mechu dusajících koňských kopyt – znamenitě vystihuje mužné, ale jemné rysy mladého vojvody. Z tohoto motivu je vystavěna epizoda před milostnou scénou, v klarinetu (naříkavá a lstivá Šárka) a violoncellu (nejprve překvapený, pak citlivý a utěšující Ctirad), rozpřádající osudový rozhovor. Milostná scéna symfonické básně Šárka patří k nejkrásnějším hudebním projevům lásky. V úchvatně klenuté melodii je soustředěno tolik horoucnosti a touhy, že se skladateli podaří dokonalý zázrak: vypráví o lásce, tedy nejen o citu Ctirada, ale i o vášni Šárčině. Geniální psychologický postřeh vyjádřil pak před závěrem skladby: láskou opojený Ctirad přikáže svým mužům, aby se v lese utábořili. S medovinou, písněmi a tancem zachvátí vojáky bujaré veselí. Chlapsky těžkopádnou polku končí Smetana humorným usínáním stráží, zapadajícím do ticha noci. Náhle všechno na okamžik strne, příroda tajemně vydechne a Šárka prudce zatroubí. Z dálky Z dálky jí odpovídají družky. Sem, po děsivém předpovědění zkázy, vložil Smetana bolestný recitativ klarinetu, hlas Šárčina svědomí, s pozdní lítostí, jenž bude utracen. Po tomto otřásajícím pohledu do nitra ženy, zrazující krutou pomstou sladkost své lásky, po tomto soucítícím doznání tím tragičtěji zapůsobí závěr symfonické básně, v němž tvrdým hlasem pozounů volá smrt Vlastiny bojovnice k hroznému ničení.