Bicí nástroje-obecně a s rozborem blanozvučných hudebních nástrojů - membránofonů

Obsah
Systematické třídění bicích nástrojů
Nejstarší hudební nástroje
Bicí v džezové a taneční hudbě
Tabulka třídění podle Jos. Huttra
Tabulka třídění podle Alex. Buchnera
Blanozvučné a samoznějící hudební nástroje
Blanozvučné
Kotle
Malý buben
Velký buben
Vířivý buben

Pozn.: Na některých stránkách je přiložena ukázka způsobů notací a užití bicích nástrojů.

Přemysl Novák - Bicí nástroje v teorii a v praxi, Krajské osvětové středisko Ostrava 1965

Miroslav Kotek - Bicí nástroje, Panton, vydavatelství Českého hudebního fondu, 1983

SYSTEMATICKÉ TŘÍDĚNÍ BICÍCH NÁSTROJŮ

Bicími nástroji označujeme tradičně a běžně, ale dosti nepřesně, skupinu důležitých hudebních nástrojů symfonického, džezového, tanečního a lidového orchestru.Toto označení vzniklo podle osobitého způsobu rozechvívání pružného tělesa, kdy tón nebo zvuk bez určité tónové výšky, vzniká úderem (bitím) na ozvučnou plochu nástroje, či na samotný nástroj.
Skupina bicích nástrojů není ani jednoduchá ani stejnorodá, ale skládá se z rozmanitých druhů, u nichž se v hudební praxi uplatňuje jak původní funkce rytmická nebo signalizační, tak i složka melodická a dokonce u některých nástrojů, jako např. u celesty, flexatonu, pily, vibrafonu, zvonkové hry apod., převažuje melodicko-harmonická funkce.Mezi bicí nástroje se též zařazují i takové, které svou povahou a konstrukcí se vymykají základní charakteristice nástrojové skupiny, to znamená bití, tlučení a používají se k zvláštním zvukovým efektům, konkrétním zvukům, tónomalbě a vytvářejí zvláštní druh hlomozivých a šramotivých nástrojů.Utřídění bicích nástrojů do jedntoné soustavy podle principálních znaků (materiál nástroje, jeho tvar, způsob hry) je velmi složité.

NEJSTARŠÍ HUDEBNÍ NÁSTROJE

Svým původem je takto označovat musíme.Pravěký instrumentář je pozoruhodným svědectvím vývoje lidské kultury a umění.K paleontologickým nástrojům počítáme především litofonické a xylofonické idiofony a též různé druhy chrastítek a škrabek.Bohatý výskyt bicích nástrojů vykazuje instrumentář mimoevropských národů, zvláště asijských a afrických.Do Evropy pronikaly bicí nástroje prostřednictvím blízkého Orientu, uchytily se především v jihoevropských zemích, avšak jejich využití bylo daleko střízlivější než v zemích jejich původu.Od poloviny 18. století, tj. od údobí klasicismu, se upevňuje postavení základních nástrojů bicí skupiny, tj. kotle, bubnu, talíře, trianglu, v symfonickém orchestru.V hudbě 20. století se široce uplatňují zdokonalené i nově vzniklé nástroje, jako orchestrální zvony, zvonková hra, celesta, vibrafon, marimbafon, a v těsném spojení s výzkumem primitivních lidových hudebních nástrojů se hledají nové zvukové a rytmické možnosti, nové nástrojové a orchestrální barvy.
V symfonickém orchestru hraje na bicí nástroje podle potřeby i větší počet hráčů, kteří vyjímečně přecházejí od jednoho nástroje k jinému, pokud to dovolí part. V partituře symfonického orchestru se píše skupina bicích nástrojů mezi skupinu žesťových a strunných.Notace se provádí podle odpovídajícího tónového rozsahu v houslovém nebo basovém klíči a u nástrojů s neurčitou výškou tónu buď v notové osnově s přibližným naznačením tónové výšky (vyšší - nižší), anebo dnes již podle všeobecně rozšířeného způsobu na jednu linii.Každý nástroj má svou linku, na začátku ještě zpravidla označenou jménem nástroje.Hraje se přesně podle záznamů skladatele a s vyjimkou nejnovějších skladatelských systémů, zvl. aleatoriky, a na rozdíl od džezu, se nepřipouští improvizace.

BICÍ V DŽEZOVÉ A TANEČNÍ HUDBĚ

V těchto dvouch odvětvích mají bicí velmi významné postavení.Je jich tu používáno v daleko větší míře než v jakékoliv oblasti hudebních žánrů a jejich počet je soustavně rozmnožován o nové nástroje lidového původu, jako např. timbales, tumba, cabaza, kuchyňská valcha atd.Jejich užití se liší od techniky zápisu a funkčního užití v symfonickém orchestru.Skupinu bicích nástrojů, označovaných v odborné anglické terminologii drums, tvoří tyto základní nástroje : velký a malý buben, šlapací talíře (charlestonky nebo high hat), závěsné talíře a dále vibrafon, xylofon, celesta, tomtomy zvané též džezové tympány.Velký buben a high hat jsou ovládány nohami hráče pomocí šlapacího zařízení, ostatní nástroje ručně, pomocí paliček a metliček nebo klaviatury.Základní skupina bicích nástrojů v džezovém a tanečním orchestru bývá zpravidla ovládána jedním hráčem, který ke hře na různé nástroje používá různě upraveného nářadí pro obě ruce i nohy.Vyjimečně, a to zvláště při skladbách latinsko-amerického typu, bohatých na užití různých bicích nástrojů, hraje na ně více hráčů.Jsou ale i nástroje stejného typu, na které hraje jiný hráč orchestru než bubeník.Jsou to takové menší skupiny.Do skupiny membránofonických nástrojů patří bongo, conga (též tumba), timbales.Do skupiny původních chrastítek a škrabek patří cabaza, chocallo, maracas, quijara, struhadlo (též guiro), kuchyňská valcha a nakonec do skupiny xylofonických patří ozvučná dřeva claves a templbloky.
Teď něco k notaci bicích nástrojů v partituře džezové a taneční hudby.Je rozdílná od notace v partituře symfonické skladby.Je ustálena pouze u malého a velkého bubnu, u talířů a u nástrojů s určitou tónovou výškou, např. u vibrafonu, celesty, xylofonu, marimby a tomtomů, jsou-li naladěny na určitý tón.Ustaluje se notace bonga a nožních talířů.Malý a velký buben a talíře se však notují zpravidla na jednu společnou notovou osnovu předepsanou basovým klíčem.Použití každého dalšího nástroje s neurčitou tónovou výškou se vyznačuje slovem či zkratkou nad počáteční notou.Vzhledem k tomu, že větší počet bicích nástrojů se zaznamenává do jediné notové osnovy, doporučuje se, aby se notový part nepřetěžoval množstvím záznamů, aby se vyznačila pouze základní orientace, jako sóla, pausy, základní rytmus, a aby se hráči ponechala určitá volnost k improvizačnímu rozvoji hudebně rytmické představivosti.Postupuje se tak i při sólu bicích nástrojů, jehož přesné vyznění se přenechává invenci hráče, i když se může také vypsat.Sóla pro bicí nástroje jsou zpravidla dvou až čtyřtaktové vložky, zvané brejky (z angl. breaks).Mohou být též delší, např. ve swingových skladbách se vyskytují 8, 16 a 32 taktová sóla.Více notových řádků pro notaci se používá tehdy, je-li zapotřebí ke hře na bicí nástroje více hráčů; dvojité notové osnovy se používá u nástrojů s větším tónovým rozsahem nebo s možností akordické hry.

SYSTEMATICKÉ TŘÍDĚNÍ HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ
S PŘIHLÉDNUTÍM KE SKUPINĚ BICÍCH.
- PODLE JOS. HUTTRA -

TŘÍDA :
NÁSTROJE PLOŠNÉ - NÁSTROJE TĚLESOVÉ.

ŘÁD :
BLANOVÉ (MEMBRÁNOFONY) - DESKOVÉ (DISKOFONY) -
ROUROVÉ (SOLENOFONY) - TYČOVÉ (ELASMATOFONY)

ČELEĎ :
DUTINOVÉ (KOTLE) - RÁMOVÉ (BUBNY) - PLOCHÉ (TALÍŘE) -
VYDUTÉ (ZVONCE) - METALICKÉ - METALOFONY - KRYSTALOFONY.
XYLOFONY -

PODČELEĎ :
HETEROFONNÍ NEBO IDIOFONNÍ, JEDNOBLANÝ NEBO DVOJBLANÝ,
ROVNÝ NEBO VYPOUKLÝ, S ORAJEM NEBO BEZ OKRAJE.

ROD :
TYMPÁNY - TAMBURÍNA - VELKÝ BUBEN - GONG, TAMTAM - TALÍŘE - KASTANĚTY - ZVONY, ZVONKOVÁ HRA - TABULAR BELLS - CODOFON, TUBAFON - XYLOFON - XYLORGANON - TRIANGL, TYČOVÉ ZVONY - ZVONKOVÉ HRY, CELESTY, LADIČKOVÉ KLAVÍRY - SPIRAFINY - HARMONIKY.

SYSTEMATICKÉ TŘÍDĚNÍ HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ
S PŘIHLÉDNUTÍM KE SKUPINĚ BICÍCH.
- PODLE ALEX. BUCHNERA -

IDIOFONY :
TYČE A DESKY LEŽÍCÍ, ZAVĚŠENÉ, UPEVNĚNÉ.
BEZ REZONÁTORU NEBO S REZONÁTOREM.
XYLOFON, ZVONKOVÁ HRA, TUBAFON - MARIMBA,
CELESTA, VIBRAFON - TRIANGL, ORCHESTRÁLNÍ ZVONY,
JAVANSKÉ ANKLUNGY - KASTANĚTY, ŠTĚRBINOVÝ BUBEN -
ČINELY, GONG, TAMTAM, ROLNIČKY, ČÍNSKÝ KLOBOUK,
VĚŽNÍ ZVONY - ZPÍVAJÍCÍ PILA, FLEXATON.

MEMBRÁNOFONY :
S CHVĚNÍM PŘEVZATÝM A S CHVĚNÍM PŘÍMÝM.
LADĚNÉ A NELADĚNÉ.
KOTLE - VELKÝ, MALÝ A VÍŘIVÝ BUBEN,
GONGOVÝ BUBEN, TAMBURÍNA.

BLANOZVUČNÉ HUDEBNÍ NÁSTROJE (MEMBRÁNOFONY)

Membránofony, též membránofonické, blánové nebo blanozvučné hudební nástroje, je označení těch hudebních nástrojů, u nichž zdrojem zvuku nebo tónu je napjatá a rozkmitaná membrána.Latinsko řecký název, membrana - kůže a - hlas, zvuk, postihuje základní charakteristiku této nástrojové skupiny z hlediska jednoty barvy zvuku a ozvučného materiálu.Zvuk nebo tón vzniká úderem paliček různého druhu (plstěné, gumové, kožené apod.) do napjaté membrány.Ta bývá zhotovována z kůže nebo v poslední době se činí pokusy i s umělou hmotou (kniha je psána v r. 1965 - pozn. aut.).Základními nástroji jsou buben a kotel a jejich vývojové varianty jako buben rámový, signálový, provencalský, vířivý, malý, velký (turecký) a další nástroje lidového původu.Mají jednu nebo dvě blány.S pevně přibitou membránou k lubům nebo kotli rozeznáváme tomtom, huhuetl, tchang-ku, kang-ku, jao-ku, tien-ku, šu-ku, s jednou úderovou membránou bongo, adufe, ta-pu, pan-ku, pa-ťiao-ku, tamburínu, jež se kombinuje ještě se zvukem malých talířků, popřípadě i rolniček, podobně jako timbales, k nimž jsou přidány kravské zvonce a po stranách řinčivé plíšky k zdůraznění rytmu.Timbales mají dvě membrány, bicí a resonanční.Jmenované nástroje se používají ve směs bez určité tónové výšky a jen některé, např. malý a vířivý buben, bongo a tomtom, mohou být naladěny na určitý tón.Zvláštním druhem jsou pak kotle, jichž se používá v orchestrální hře nejméně v párovém obsazení a které jsou vždy přesně naladěny a mohou ladění měnit i v průběhu skladby.

SAMOZNĚJÍCÍ HUDEBNÍ NÁSTROJE (IDIOFONY).

Druhou velkou skupinou bicích nástrojů jsou nástroje idiofonické, tj. samoznějící.Tón nebo zvuk zde vzniká chvěním vlastní pružné hmoty, vlastního tělesa nástroje.Název pochází opět z řeckého základu a vznikl spojením dvou slov, vlastní a zvuk, hlas a postihuje základní, pricipiální rys, společný všem nástrojům této skupiny.Počet nástrojů je velmi značný a natolik různorodý, že jejich řazení vyžaduje další systematické třídění, aby vynikly charakteristické, zejména zvukově barevné a výrobně materiální vlastnosti jednotlivých druhů.Třídění na nástroje metalofonické, xylofonické, litofonické a elasmatofonické nepřináší sice objektivní třídící kritéria, neboť výrobní materiál sám o sobě nemůže sloužit jako jednotící měřítko, avšak přihlíží se tu k uplatnění v hudební praxi, k jednotě barevné charakteristiky a uplatňuje se vysloveně toliko uvnitř skupiny idiofonů.Tím jsou vytýčeny i hranice jmenovaných druhů a nemohou být rozšiřovány na jiné nástroje, např. dřevěné dechové, vyrobené rovněž ze dřeva, avšak založené na zcela jiných principech praktického užití.

BICÍ NÁSTROJE

OBECNĚ A S ROZBOREM BLANOZVUČNÝCH HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ - MEMBRÁNOFONŮ -

KOTLE

Kotle jsou - jako většina hudebních nástrojů - orientálního původu.do Evropy se dostaly v dobách křižáckého tažení (11.-13.st.).Patří mezi nejzajímavější a nejdůležitější bicí nástroje membránofonické s určitou výškou tónu.Byly malé a mělké.První doklady o výskytu kotlů ve střední Evropě pocházejí z roku 1457, kdy jich užívala maďarská knížecí družina při cestě do Lotrinska.Kůže se napínala podle orientálního způsobu složitým šněrováním a i když teprve asi v 16.století se objevují napínací šrouby a obruče, přece jen tento starší způsob se ještě delší dobu vyskytoval a udržoval.Zprvu se kotlů používalo k vojenským signálům, fanfárám a dvorním obřadům, např. hojně ve spojení s trubkou, a teprve od doby pozdního baroka a počátků klasicismu se kotle začaly uplatňovat v umělé hudbě.
Kotel se skládá ze čtyř částí : membrány, vlastního kotle, přelaďovacího zařízení a podstavce.Membrána se vyrábí z telecí, kozí nebo oslí kůže (dnes ze silonu).Napíná se přes hranu kotle na dřevěnou nebo kovovou obruč a podle napětí membrány se řídí výška tónu.Vlastní kotel se vyrábí z mědi nebo mosazi a vykonává funkci resonančního tělesa.Spodní, nejnižší část kotle je uprostřed opatřena malým otvorem, aby nárazy zhuštěného vzduchu, vznikající v uzavřeném prostoru kotle, nerušily chvění membrány po úhozu.
Rozeznáváme čtyři druhy kotlů : s několika šrouby, s centrálním šroubem, otáčecí, pedálové.

MALÝ BUBEN

Též bubínek, nebo od poloviny 19.století zvaný vojenský nebo jasný, liší se od velkého bubnu rozměry, notací i způsobem hry, avšak v zásadě zachovává strukturu bicího nástroje.Jeho historický vývoj je poznamenán stálou změnou rozměrů lubu, jednou větších, podruhé menších.Válcový rám (lub) se dříve vyráběl ze dřeva, dnes se vyrábí zpravidla z mosazi nebo ocelového plechu.Jeho výška - na rozdíl od velkého či vířivého bubnu - je malá, pohybuje se podle potřeby od 15 do 19 cm.Aby se zvětšila možnost využití různých výšek zvuku, vyrábějí se vedle normálního koncertního typu ještě nástroje s různou výškou lubu při stejném průměru blány.Tak rozeznáváme buben velmi nízký, zvaný bop (8-10 cm), džezový
(12-14 cm) a hluboký (20-26 cm).Kůže se napíná šrouby (dříve provazy) s křídlovými matkami nebo se čtyřhranem pro klíč, a to buď každá strana zvlášť, nebo současně.Kruhový průměr membrány je asi 35-38 cm.Na bicí straně je blána poněkud silnější než na resonanční.Hraje se dvěma štíhlými paličkami z tvrdého, nejlépe hikoryového dřeva.

VELKÝ BUBEN

Též turecký, má kruhový rám o průměru kolem 3/4 m a výšku válce (lubu) kolem
1/2 m.Koncertní nástroje tohoto typu pro velká divadla a symfonické orchestry mají poněkud větší rozměry a v dechové hudně zase menší (30 - 40 cm).Lub a stahovací obruče se zhotovují z překližky, pouze pro dechové soubory se vyrábějí z mosazi.K rozeznívání se používá mechanické nožní šlapky s palicí z tvrdé nebo měkké plsti, někdy též dřevěné, potažené ovčí kůží i s vlnou.Lub bývá zdoben perletí.Telecí kůže (membrána-dnes umělá) se napíná zpravidla po obou stranách lubu pomocí 8-12 šroubů, avšak např. v Anglii, Francii, Belgii se též používá velkého bubnu s jednou blánou.V lubu je malý otvor, kterým po úderu uniká stlačený vzduch, a tak se zabraňuje vzniku zpětných nárazů.Tón velkého bubnu má neurčitou výšku, avšak velmi dobře se prolíná se zvukem hlubokých nástrojů, kupř. kontrabasů a tuby, přičemž vzniká zvláštní akustický jev, totiž vyrovnání zvukových záchvěvů na určitou výšku tónu.

VÍŘIVÝ BUBEN

Je zvláštním druhem bubnu s vysokým lubem a s menším průměrem válce.Od malého bubnu se liší tím, že membrány jsou též bez ostrunění.Rozeznávají se tři druhy (někdy se uvádějí čtyři) : bas, tenor, provensálský
BAS
Basový vířivý buben byl používán již ve středověku k doprovodu pištců při vojenských pochodech;dávaly se jím nejenom válečné signály, ale pro temný, až hrozivý zvuk se skupina těchto bubnů používala také při vykonávání poprav.
Nástroj se vyrábí ze dřeva a jeho rozměry se pohybují v těchto velikostech :
výška lubů mívá až 75 cm, průměr blan je minimálně 40 cm.Basový vířivý buben se zhotovuje ze dvou silných telecích blan, na jejíž vrchní (úderové) bláně měl dříve několik silnějších střevových strun.Nyní se však používá bez nich.Nástroj se rozeznívá silnějšími bubínkovými paličkami nebo paličkami, zakončenými hlavičkou z tvrdé plsti.
TENOR
V dechových hudbách se na začátku 19. století objevil nový druh vířivého bubínku, než jaký se dosud používal.Vyráběl se nejenom ze dřeva, ale i z kovu a měl menší rozměry.Na blanách struny nebyly.Výška lubů tenorového vířivého bubnu je 30 - 40 cm, průměr blan bývá 35 cm.
Tenorový buben má oproti zvuku basového vířivého bubnu vyšší polohu zvuku.Ke hře se používají dřevěné paličky, stejné jaké u malého bubnu, v tomto případě jsou však zakončeny větší hlavičkou.
PROVENSÁLSKÝ BUBEN
Tento vířivý buben je starý lidový nástroj se dvěma blanami, pocházející z jižní Francie.Je to dřevěný dutý válec z lehkého dřeva, při hře se nosil zavěšený na řemenu na rameni.Vzhledem k výšce lubů ( až 70 cm) má velmi malý průměr blan (25 -35 cm).
Je to jeden z blanozvučných nástrojů, který se dále nevyvíjel, stále se vyrábí - i když jen velmi omezeně - v původním provedení i s provazcovým napínáním blan.Hraje se na něj paličkami, které jsou oproti paličkám k malému bubnu silnější, někdy se též používají paličky s malou hlavičkou z tvrdé plsti.
Zatímco provensálský se v dnešní orchestrální praxi téměř nevyskytuje, oba další vířivé bubny - basový a tenorový - skladatelé ve svých dílech používají dosti často.Pro
nedostatek nástrojů je však nahrazují tom-tomy, mající stejný zvuk.