Bohuslav Martinů

(8.12.1890 – 28.8.1959)

Na pražské konzervatoři prošel několika odděleními ( studoval hru na housle, varhany a klavír) a stal se houslistou České filharmonie. Teprve když měl za sebou rozsáhlé soukromé studium skladby odešel do Paříže k Albertu Rousselovi. Od roku 1923 žil pak trvale mimo vlast. I v cizině udržoval si Martinů stálé spojení s domovem. Až do vypuknutí druhé světové války měla všechna jeho scénická díla své premiéry v Československu. Ve vzrušených dnech světového politického napětí i za války reagoval Martinů na osudy své vlasti i v některých dílech instrumentálních a vokálních (Dvojkoncert, symfonický obraz „ Lidice“, kantáta „Polní mše“). A v jednom ze svých posledních děl, intimním kantátovém cyklu „ Otvírání studánek“ podal si Martinů opět ruce s rodnou Vysočinou, jíž toto své vyznání také věnoval. Tematická oblast, k níž se Martinů obrací, je nesmírně rozsáhlá a sahá od starých českých lidových her až k módnímu francouzskému surrealismu. Tato různost se ovšem odráží i ve skladatelově hudebním projevu, v němž lze pozorovat jak české národní, tak i stopy světového prostředí, v němž skladatel žije. Martinů, umělec a osobnost mimořádného formátu, dovedl však ve svém díle skloubit všechny tyto prvky v jednolitý celek a řadou závažných skladeb orchestrálních (symfonie, instrumentální koncerty) stal se nejznámějším soudobým českým skladatelem v cizině. Také jeho tvorba pro divadlo je velmi obsáhlá. Četné jsou zejména jeho balety, které někdy kombinuje se zpěvem („Istar“ – 1924, „Kdo je na světě nejmocnější“ – 1925, „Vzpoura“ – 1928, „Špalíček“ – 1933 ). Pro operní jeviště je určena komedie „Voják a tanečnice“ – 1928, „Hry o Marii! – 1935, „Divadlo za branou“ – 1936 a „Julieta“ – 1938. Pro rozhlas napsal Martinů zpěvohry „Hlas lesa“ – 1935 a „Veselohru na mostě“- 1937, pro televizi ?Pohádku o ševci“ (1951) a „Ženitbu“ (1952). V posledních letech svého života dokončil skladatel ještě operu „ Mirandolina“ (1954), „Řecké pašije“ (1958) a lyrickou jednoaktovku „Ariadna“ podle hry Georgese Neveux „ Pouť Theseova“.