Bohuslav Martinů

Malí lidé znepokojovali poličského rodáka odmalička. Rodina Martinů totiž bydlela ve světničce vysoko na veži kostela svatého Jakuba, kde se Bohuslav roku 1890 také narodil.
"Bohuš nemohl nikdy pochopit, proč jsou lidé a zvířátka tak malí, jak je viděl z veže, a my tak velcí," vzpomínala skladatelova matka. Spíš než postavy však Bohuslav z ochozu kolem světničky pozoroval město a krajinu. Aniž by to tušil, nabíral inspiraci ke skladbám, kterým měl jednou tleskat celý svět. Zásadní význam v jeho vzpomínkách z dětství mělo ovšem vysočinské nebe. "Ten veliký, nepřehlédnutelný prostor mám stále před očima a stále ho, zdá se, hledám ve svých pracích," prozradil později.

Přestože svuj první honorář za houslové vystoupení dostal už v patnácti, o rychlé kariéře si mohl nechat jenom zdát. Ač projevoval výrazný talent (mluvilo se o něm jako o druhém Kubelíkovi) a složil zkoušky na konzervatoř, studium houslí mu příliš nevonělo. V druhém ročníku dokonce propadl. S reparátem se nepáral a přestoupil raději na varhanní oddělení. Ani tady však dlouho nepobyl. Vyhodili ho pro nenapravitelnou nedbalost. Jiný by na jeho místě dal muzice vale a šel treba prodávat rohlíky.

Ne tak Martinů. Díky příteli houslistovi Stanislavu Novákovi našel zkrachovalý student útočiště u Václava Talicha, který mu nabídl místo druhých houslí v České filharmonii. V té době už Martinů ze všech sil komponoval. Inspirován impresionistou Debussym a Stravinským a naprosto okouzlen hudbou francouzského skladatele Alberta Roussela hledal vlastní cestu. Nakonec se podařilo nemožné: získal stipendium do Paříže a stal se Rousselovým žákem (1923). Odjížděl na tři měsíce, zůstal napořád.

MALÍŘ ZRZAVÝ ŠEL ZA SVĚDKA
Nejen hudbou živ je skladatel. V listopadu 1926 Martinů vyrazil do pařížského cirkusu Medrano, a zatímco se lidé smáli slavným klaunům, on sledoval dívku kousek před sebou.
"Když jsem se vracela z představení s kamarádkou po bulvárech zalitých světly, plál žár i ve mně. Cítila jsem se štastná a dychtila poznat neznámého cizince z cirkusu," vyznala se krejčovská dělnice Charlotta Quennehenová. Pět let nato se stala paní Martinů. Svatební obřad proběhl na obecním úřadě druhého pařížského obvodu, kde se kdysi ženil Napoleon Bonaparte, a svědkem česko-francouzské svatby byl malíř Jan Zrzavý.

Jan Zrzavý se s Charlottou Martinu setkal naposledy v Praze roku 1977

TATÍČEK V PÉČI CHARLOTTY
Charlotta zůstala svému muži věrnou životní průvodkyní až do jeho smrti v roce 1959. Jejich vztah mohl vzdálenému pozorovateli připadat nevyvážený. Těžko totiž hledat společného jmenovatele mezi jehlou a nitěmi na jedné straně a kantátami a symfoniemi na straně druhé. Kdo však znal Charlottu s Bohuslavem zblízka, chápal tajemství jejich soužití. Oni totiž - v jistém smyslu - tvořili hudbu spolu.
"Pomůžeš mi v práci, až budu vymýšlet, co tu ještě nebylo. Pokud jsi se mnou, práce mi jde od ruky. Proto tě mám tak rád a chtěl bych, abys byla tady, abych tě mohl zahrnout každou radostí a všemi možnými požitky," psal jí skladatel z Poličky, kde trávil část léta. Pro Charlottu byl její Tatíček, jak svému nejdražšímu říkala, "únikem z denního kolotoče práce a povinností, okouzlením a výletem do světa pohádek". Bavilo ji vytvářet mu zázemí.

"Byl spokojen, když jsem se o něj starala. Často jsem si uvědomovala, že kdyby byly prišly děti, byl by se s nimi jen nerad dělil o moji péči," priznala Charlotta, které však potomci nebyli souzeni.

Ješte jedna žena vstoupila do života Bohuslava Martinů - talentovaná skladatelka Vítězslava Kaprálová. Byla fascinována jeho hudbou a on zase konzultoval se svou nejnadanější žačkou vlastní tvůrčí záměry. Umělecké souznění přerostlo v milostný vztah, který však pouto Bohuslava a Charlotty neohrozil.

Václav Kaprál, Vitězslava Kaprálová a Bohuslav Martinů, Tři studně, 1938 Kaprálová si vzala za muže prozaika Jiřího Muchu, s nímž Martinů spolupracoval na Polní mši, ale nedlouho po svatbě podlehla těžké nemoci. Zvěst o její smrti v léte 1940 zastihla manžele Martinů, prchající do Ameriky, ve francouzském Ranconu. "Bohuš byl smutný a neměl pak trpělivost zůstat déle. Naléhal, abychom rychle odjeli," komentovala událost Charlotta.

Poválečný čas trávili manželé Martinů většinou v Evropě - ve Francii, Římě a nakonec ve švýcarském Schönenbergu, kde našli svůj poslední společný domov ve vile dirigenta Paula Sachera, obklopené krásnou přírodou.

Roku 1958 začalo být skladateli špatně, občas nemohl jíst. Když přišla 1. září zpráva o smrti Bohuslavova staršího bratra Františka na rakovinu žaludku, zlé tušení zesílilo. Nikdo z přátel tenkrát ovšem nemohl vědět, že přesně za rok, 1. září 1959, doprovodí věhlasného umělce na poslední cestě. Smutečnímu obřadu však několik dnů před smrtí předcházel obřad svatební.

"Pane faráři, víte, že jsme s Bohušem oddáni pouze na radnici, a ne církevně. Zemře-li, neodejde jako hříšník?" ptala se s úzkostí Charlotta katolického kněze a dobrého přítele Maxe Kellerhalse. Dohodl tedy s manželi datum sňatku. "Všichni jsme byli velmi pohnuti, nemohla jsem přemoci slzy, jen Bohuš byl úplně klidný a vyrovnaný. Připíjeli jsme portským a Bohuš smočil ve sklence rty," vrylo se Charlotte do paměti.

U hrobu se s Bohuslavem Martinu rozloučil jeho starý kamarád skladatel Marcel Mihalovici. "Je pro mne težké i bolestné uvěřit, že tento velký hudebník, jeden z největších naší doby, v plné tvůrčí síle odchází. Byl jedním z nemnohých skladatelů této generace, který si za svého života získal široký okruh posluchačů," rekl o tvůrci, jehož práce zahrnuje pres 400 opusů.

Teprve o 28 let později se splnila skladatelova touha být pohřben do rodné země. Rakev s jeho nabalzamovaným tělem vyňali z hrobky na pozemku Paula Sachera a převezli do Poličky. Nový význam tak dostala slova "jsem doma" ze skladatelem zhudebněného Otvírání studánek, která najde návštevník na kovové mříži ve dveřích jeho rodné světničky. O domově je i citát vytesaný na umělcově náhrobku na starém hrbitově pod rodnou věží. Spolu s Bohuslavem Martinů tam "je doma" i jeho oddaná Charlotta.

Od skladatelova hrobu je vidět věž kostela, kde se narodil

NĚCO O SKLADATELOVI HUDBĚ
A v jednom ze svých posledních děl, intimním kantátovém cyklu „ Otvírání studánek“ podal si Martinů opět ruce s rodnou Vysočinou, jíž toto své vyznání také věnoval. Tematická oblast, k níž se Martinů obrací, je nesmírně rozsáhlá a sahá od starých českých lidových her až k módnímu francouzskému surrealismu. Tato různost se ovšem odráží i ve skladatelově hudebním projevu, v němž lze pozorovat jak české národní, tak i stopy světového prostředí, v němž skladatel žije. Martinů, umělec a osobnost mimořádného formátu, dovedl však ve svém díle skloubit všechny tyto prvky v jednolitý celek a řadou závažných skladeb orchestrálních (symfonie, instrumentální koncerty) stal se nejznámějším soudobým českým skladatelem v cizině. Také jeho tvorba pro divadlo je velmi obsáhlá. Četné jsou zejména jeho balety, které někdy kombinuje se zpěvem („Istar“ - 1924, „Kdo je na světě nejmocnější“ - 1925, „Vzpoura“ - 1928, „Špalíček“ - 1933 ). Pro operní jeviště je určena komedie „Voják a tanečnice“ - 1928, „Hry o Marii! - 1935, „Divadlo za branou“ - 1936 a „Julieta“ - 1938. Pro rozhlas napsal Martinů zpěvohry „Hlas lesa“ - 1935 a „Veselohru na mostě“- 1937, pro televizi ?Pohádku o ševci“ (1951) a „Ženitbu“ (1952). V posledních letech svého života dokončil skladatel ještě operu „ Mirandolina“ (1954), „Řecké pašije“ (1958) a lyrickou jednoaktovku „Ariadna“ podle hry Georgese Neveux „ Pouť Theseova“.