Dějiny hudby po baroko

Periodizací dějin hudby rozumíme rozčlenění vývoje hudby a hudebního myšlení na jednotlivé vývojové etapy. Na tento problém lze pohlížet z různých hledisek. Nejčastěji se však setkáváme s tímto rozčleněním:

a) Monodiální sloh orientální a řecký (monodiální =jednohlasný). Sloh zachycuje vývoj nejstarší hudby a hudebního myšlení v tehdy vyspělých kulturách Východu (Čína, Japonsko, Mezopotámie, Sýrie…). Ve druhé části zahrnuje vyspělou kulturu antického Říma, který navazuje na umění řecké.

b) Monodiální sloh chorální a světský. Má opět jako předcházející sloh dvě vývojové etapy. První je ve znamení církevního zpěvu a tzv. Gregoriánského chorálu a s ním související středověké= hudební teorie s vrcholnou osobností Quida z Arezza (asi 980-1050). Toto období úzce souvisí s expanzí římské církve. Jedná se o 7.-10. Století našeho letopočtu. Druhá fáze tohoto slohového období, jednohlasný sloh světský, má těžiště asi od konce desátého století do druhé poloviny století třináctého. Toto období je charakterizováno mimo jiné i kulturou rytířskou ve Francii a Německu, která pak přeznívá až hluboko do století patnáctého.

c) Polymelodický sloh (vznik vícehlasu) nastupuje asi na přelomu 13. A 14. Století. Tento sloh obsahuje několik velice významných období. Velmi prudce se rozvíjí hudba vokální, částečně i instrumentální. Tento sloh trvá prakticky dodnes. Dělí se na několik, tentokrát vám již známých období:

§ Baroko, které nastupuje přibližně v 17. Století a jehož kolébkou je Itálie. Barokní sloh vrcholí tvorbou G. F. Händela a J. S. Bacha.

§ Klasicismus, který zahrnuje 18. Století, zejména jeho druhou polovinu. Na vzniku tohoto slohu se podíleli i čeští hudební skladatelé působící v emigraci. Vyvrcholením je tzv. vídeňský klasicismus. V období klasicismu se počalo ustalovat obsazení orchestru, vznikaly nové hudební formy (sonáta, koncert, rondo, symfonie…). V této době lze zaznamenat i vznik prvních odborných učilišť, je vydávána i pedagogická literatura, vznikají amatérské hudební spolky.
§ Romantismus je charakteristickým slohem 19. Století, i když jeho počátky lze sledovat již dříve. Lze jej rozdělit na raný romantismus, který je charakterizován operou, klavírní a písňovou tvorbou a na novoromantismus (též pozdní romantismus). Novoromantismus charakterizují symfonie, symfonická báseň, velké obsazení orchestru a programní hudby. Pro ilustraci: K novoromantikům patří i čeští hudební skladatelé A. Dvořák a B. Smetana.
§ Hudba 20. Století zvaná též hudební moderna. Tímto pojmem zpravidla označuje každá současnost svoji přítomnost. Zde se již objevuje celá řada směrů, jako jsou impresionismus, expresionismus, nová věcnost, třetí proud, elektronická hudba, konkrétní hudba atd. Přehlednosti ubývá a teprve další generace celý blok hudby dvacátého století zmapuje a utřídí. Budoucnost ukáže, co bylo dobré a co je odsouzeno k zapomnění.

Poznámky
1. S prvními pokusy zaznamenat hudební historii se setkáváme v roce 1715. V této době vyšly v Paříži dějiny hudby (Historie de la musique et de ses effets). Autory byli Pier Bourdolett (1610-1685) a Pier Bonnet (1638-1708). Pozoruhodný je také třísvazkový spis italského teoretika Padre Maritniho (1706-1784) „Storia della musica“. U nás je prvním autorem dějin české hudby skladatel Jan Leopold Zvonař (1824-1865).
2. Dokonce i hudba geniálního skladatele J. S. Bacha byla po jeho smrti zapomenuta a znovuobjevena téměř po stol letech zásluhou skladatele a dirigenta Felixe Mendelsona – Bartholdiho.
3. Jednotlivá období vývoje hudby nejsou přesně ohraničená. Doba zde uváděná zahrnuje období hlavního rozkvětu toho kterého slohu. Je třeba si uvědomit, že charakteristické rysy nového slohu se postupně objevovaly již daleko dříve a také doznívaly ještě dlouho po nástupu dalšího slohového období.

Nejstarší hudební památky
V dějinách západoevropské hudební kultury se zpravidla vychází od starověkých národů východních. Z nejstaršího období vývoje hudby chybí – až na jediný a ne zcela průkazný případ – zápisy skladeb. O existenci hudby se dozvídáme zprostředkovaně, a to ze svědectví výtvarných, literárních a archeologických.
Jak hudba v tomto nejstarším období vypadala? Můžeme se pouze domnívat, že se vyvíjela podobně jako hudba některých současně existujících primitivních kmenů v zapadlých koutech světa. Samozřejmě, vzhledem k primitivním hudebním nástrojům, převládal v době nejstarší zpěv nad hudbou instrumentální, jako projev citového vzrušení, spjatý s pohybem tanečního rázu.
Na pevnější půdu se dostávají historikové využitím poznatků archeologie. Mezi nálezy a vykopávkami v prastarých sídlištích byly zjištěny předměty, které lze považovat za hudební nástroje. Šedozelené kamenné desky z okolí Valencie ve Venezuele dosud vydávají jasný a silný tón. Pilovité zuby škrabky z jeskyně Pekárny na Moravě chrastí a šramotí, přejíždí-li se přes ně nějakým předmětem. Kostěná píšťala z dánského poloostrova Bornholmu stará několik tisíc let (mladší doba kamenná), má pět tónových otvorů, její hudební funkce je nesporná. Ve skandinávských rašeliništích se zachovaly a byly nalezeny bronzové rohy – lury – opatřené nátrubkem, na něž lze zahrát čtyřiadvacet krásně znějících tónů.
Už z těchto dokladů je možno utvořit si jakousi představu o zvuku instrumentální hudby prehistorického období. Existovaly však pravděpodobně i další nástroje zhotovené z materiálů, které se nezachovaly, byly tu rovněž nástroje, které lze považovat za předchůdce pozdějších nástrojů strunných: pružná větev s nataženou zvířecí šlachou nebo střevem. Takový hudební luk je vyobrazen na nástěnné malbě v jeskyni Tří bratří ve Francii: Za stádem sobů je muž se zvířecí maskou na obličeji, v ruce má luk, nestřílí však z něho, ale hraje na něj způsobem podobný hře na housle. Je to patrně nejstarší hudební dokument evropských dějin. Z jednotlivých oblastí s vyspělou hudební kulturou vynikají Egypt, Mezopotámie a Sýrie. Zpěv a hudba často souvisejí s magií a bohoslužbou, slouží ke zvýšení lesku panovnického dvora, ale stávají se také prostředkem a výrazem osobního života citového. Povšechně také lze sledovat vývoj hudebního myšlení a hudebního projevu, který se vyrovnává s obecným stavem vzdělanosti. Přesto je toto nejstarší období vývoje hudby plno domněnek, které převažují nad přesnými historickými poznatky.
Z menších starověkých východních národů vynikají v dějinách hudby Židé. Ani zde však neexistují zachované hudební památky. Zprávy o hudbě podávají bible a talmud. Tradice uchovala v podstatě věrně židovský bohoslužebný zpěv, o jehož slovesné stránce jsme poučeni velmi podrobně z Bible, avšak o stránce hudební toho víme podstatně méně. Obzvláště bohatou sbírkou náboženských zpěvních textů jsou žalmy.
V dějinách lidstva bychom našli málo národů tak hudebních, jako byli staří Řekové, v jejichž životě hrála hudba velmi důležitou úlohu, Řekové dokonce přisuzovali hudbě silný vliv na vytváření lidské povahy. Vynález hudby připisovali bohu Apollonovi. Jméno músiké (muzika=hudba) se odvozuje od Apollonových družek – múz. Stará řečtina se prý zpěvně deklamovala i v běžném hovoru a hlavně při přednesu básnického slova. Řeckou hudbou se začínají vlastní dějiny evropské hudby. Skladeb se zachovalo málo (patnáct) a jejich notace byla rozluštěna až teprve v minulém století. Tyto skladby nejsou našemu hudebnímu chápání tak blízké jako řecké výtvory stavitelské, sochařské či literární.
Téměř po celý středověk hudbu ovlivňovala podrobně vypracovaná řecká hudební teorie, jejíž akustická část platí v mnohé dodnes. Staří Řekové prováděli svá akustická na monochordu. Z používaných nástrojů to byly kithara, lyra a harfa (strunné nástroje drnkací), z dechových nástrojů byl hojně používán aulos, což byl jakýsi předchůdce hoboje, dále flétna, panova píšťala a různé druhy trubek. Řeckým vynálezem byly tzv. vodní varhany (Ktesibios, asi 3. Stol. př. n. l.), u nichž se vzdušný proud reguloval vodním tlakem. Nesmíme samozřejmě zapomenout na bicí nástroje, kterých se používalo k rytmickému doprovodu. Vnitřním hodnotám hudebního umění a jeho místo ve společnosti odpovídalo i společenskému postavení hudebníků, kteří byli velmi vážení.
Poslední vědecké výzkumy stanovily celkem patnáct autentických památek řecké hudby. Vyjmenujeme si zde alespoň některé:
§ Zlomek z Euripidova Oresta.Zápis na papyru pochází až z let 260-150 před naším letopočtem, přičemž Euripidovo autorství je sporné.
§ Dva hymny na boha Apollona, které jsou vytesány do stěny pokladnice v Athénách. Pocházejí přibližně ze 2. Století před naším letopočtem.
§ Seikilova píseň z nápisu na kamenném sloupu na Seikilově náhrobku v Tralles v Malé Asii. Datuje se asi do 2.-1. Století před naším letopočtem.

Všechny uvedené skladby jsou jednohlasé. Pěstovala se hudba vokální i instrumentální. Notace obou způsobů provozování hudby byl odlišná.
Představitelé dalšího starověkého národa – Římané – přejali řecké způsoby provozování hudby i řeckou hudební teorii. Římská hudba byla však okázalejší, dodávala lesku slavnostním příležitostem. Používala hlučných hudebních nástrojů, a to zejména nástrojů žesťových. Římská hudba nevytvořila nic podstatného co by vývoj hudby a hudebního myšlení posunulo kupředu.

Poznámky
1. Staří Číňané hledali řád světa znějících tónů. Spatřovali jej v čísle pět. Základní tón soustavy se nazýval „hlas žlutého zvonu“, který byl současně hlasem císařovým. Z „ptačího zpěvu a šumění řek“ odvozovali řadu pěti tónů (tzv. pentatoniku), která je příznačná nejen pro hudbu čínskou, ale i pro hudbu dalších východních národů.
2. Ve Starém Řecku bývaly k Olympijským hrám přičleněny také básnické, dramatické a hudební soutěže. Při jedné z nich zvítězil muž jménem Sakados, který hrál na aulos a předváděl sovu hrou zápas boha Apollona s drakem Pythonem. Skladba se sice nezachovala, ale známe její podrobný výklad, jak jej popsal kronikář.

Gregoriánský chorál
Velký vliv na vývoj hudby a hudební teorie Západní Evropy mělo křesťanství. Liturgický (náboženský) zpěv, který doprovázel veškeré bohoslužby, byl v popředí zájmu církevních představitelů, biskupů i samotného papeže.
V pátém a šestém století měla hudba značný podíl také při římskokatolických bohoslužbách. Církevní zpěvy při těchto bohoslužbách používané však nebyly zcela jednotné, dokonce ani církevní obřady nebyly ve všech detailech všude stejné. O to více je ceněna úloha papeže Řehoře Velikého, který zasedal na papežském stolci v letech 590-204. Řehoř Veliký provedl zásadní úpravu a sjednocení bohoslužeb a přitom se svými pomocníky – biskupy – sebral, částečně zkrátil a zrevidoval všechny náboženské zpěvy, které byly v té době používané. Vznikl tak liturgický zpěvník, tzv. Antifonář Řehořův, který se měl stát obecnou normou.
Papež Řehoř Veliký nezapomínal ani na výchovu pěveckého dorostu. Organizoval pěvecká tělesa, která dostala název Schola cantorum (Škola pěvců). Pro zásadní význam osobnosti papeže Řehoře Velikého při tomto procesu byl zaveden název Gregoriánský chorál pro všechen liturgický zpěv římskokatolické církve. Rozumí se tím nejen úprava Řehořova, ale i všechny úpravy pozdější, až do dnešní doby.
Svou povahou a slohovými prostředky chorál dokonale odpovídal náboženskému ovzduší, jehož byl výrazem. Uplatňuje se při celé mši. Zprvu se chorální zpěvy udržovaly pouze tradicí (šířily se od úst k ústům), později se zapisovaly do zpěvníků, které se v tomto nejstarším období nazývaly antifortáře (antifonarium). Časem se ale význam tohoto slova změnil
Texty chorálu jsou psány bohoslužebnou řečí – latinou. S duchem latinského textu je spjata i melodika, která je zabarvena starobylým tóninovým rázem, který nebyl v podstatě zasažen ani věkem ani prostředím.
Zápis chorálu: Starší středověká hudební teorie se zabývala především otázkami, které souvisely s gregoriánským chorálem. Zabývala se starými tóninovými mody, vypracovala a vysvětlovala způsoby, jak zapsat jednotlivé melodie chorálu. Notové písmo v té době ještě neexistovalo, i když se již objevovaly snahy o zachycení a znázornění průběhu melodie. Vycházelo se přitom z římského vzoru. Byl hledán takový notační způsob, který by odpovídal povaze zapisovaných melodií a byl přitom názorný a jednoduchý. Byl vynalezen systém neumatické notace, jejíž vývoj lze sledovat přibližně od devátého století.
Princip neumatické notace spočíval v tom, že nad liturgický text se vpisovala zvláštní znaménka – neumy – která měla znázorňovat postup melodie. Původ základních neumů lze hledat v interpunkci a v grafickém znázornění pohybu ruky sbormistra. Neumy nerozlišovaly intervaly (vzdálenosti mezi jednotlivými tóny) ani jejich absolutní výšku. Pokud takovýto záznam sloužil pouze jako pomůcka při zapamatování známého nápěvu, tak vyhovoval. Potíže ovšem vznikaly u nápěvů nových a neznámých.
Při zdokonalování notového zápisu sehrál významnou roli Quido z Arezza, který zavedl notovou osnovu (polovina 11. Století). Do této notové osnovy byly zasazeny trochu pozměněné neumové znaky. Zpočátku byly notové osnovy barevné a jednotlivé barvy nahrazovaly klíče, později používání barevných linek ustoupilo a byly zavedeny notové klíče F, c, a později, ve 13. Století, také klíč g. Počet linek v notové osnově kolísal, až se ustálil na počtu pěti.

Poznámky
1. Bohoslužbě se v období gregoriánského chorálu říkalo officinum. Skládalo se ze dvou částí: mše (missa) a kanonických hodinek, což byly společné modlitby. Název officinum v pozdější době označoval již jen tyto společné modlitby. Graduál (graduale) byl zpěvník, který obsahoval mešní zpěvy, misál (missale) je kniha obřadní, obsahuje z nápěvů jen ty, které zpívá kněz a breviář (brevárium) je modlitební kniha bez nápěvů, která obsahuje texty kanonických hodinek.
2. Quido z Arezza (asi 990-1050) byl významným hudebním pedagogem a teoretikem. Mimo již zmíněnou notovou osnovu zavedl do středověké teorie i tzv. solmizaci, tj. způsob jmenování tónů a zpívání z not pomocí slabik. Quido z Arezza ve snaze vštípit svým žákům celotónové a půltónové kroky, cvičil s nimi hymnus Paula Diacona (8. Století) k poctě svatého Jana. Tento hymnus měl název Ut queant laxis. Počáteční tóny prvních šesti poloveršů tvoří tzv. quidonský hexachord, z dnešního pohledu prvních šest tónů durové stupnice. Jednotlivé stupně se označovaly počáteční slabikou příslušného verše: ut, re, mi fa, sol, la (solmizační slabiky). Ut bylo v pozdější době nahrazeno slabikou do.

Rytířská kultura
V době rytířských křížových výprav vystupuje vedle kněžstva, jako druhá kulturní síla, rytířstvo. Básnictví a hudbě se věnovali rytíři nejdříve z Jižní Francie, odkud se toto umění rychle rozšířilo do Severní Francie, Itálie, Anglie a Německa. Zatímco v Itálii a Anglii se tato kultura příliš neprosadila, ve Francii a v Německu dosáhla značné popularity.
V Jižní Francii se rytířské umění obracelo převážně k lyrickým námětům (trubadúři), v Severní Francii převládaly náměty epické (truvéři). V Německá se lyrikové i epikové nazývali minnesängři. Francouzské rytířské umění začíná krátce před rokem 1100 a končí kolem roku 1300, v Německu začíná kolem druhé poloviny 12. Století, vrcholí ve 13. Století a doznívá ještě víc než sto let.
V těchto dobách se zpívaly písně oslavující hrdinství v bojích, dále písně milostné (chansony), taneční (balady), pastýřské (pastorely), večerní (serenády) a jitřní (svítáníčka). Celkem se zachovalo kolem pěti set písní tohoto rázu. Jejich melodika je svěží, zpěvná, odlišná od chorální, a to zejména ve Francii. V Německu byl naproti tomu dosti patrný vliv chorální. V těchto rytířských zpěvech se již zřetelně objevuje rytmické cítění (podle rytmu veršů) a cítění formální a tonální. Z francouzských umělců patřil k nejznámějším mnich Moniot z Arrasu (píseň „Byl vlahý máj“) a Adam de la Halle. Po skončení křižáckých válek význam rytířstva poklesl a objevuje se kultura nová, která se obrací k městům.
Pražský knížecí, královský a později i císařský dvůr si odedávna udržoval pověst předního kulturního střediska nejen v rámci našich, ale i středoevropských dějin. Dvůr přemyslovských králů se ve 13. Století rozvinul ve význačné evropské kulturní centrum s orientací spíš germánskou. V tomto období se na pražském dvoře pěstoval minnesäng. Podle dochovaných zpráv se zde toto umění objevilo kolem 40. Let 13. Století. Vliv minnesängu podnítil i domácí tvorbu, věnoval se mu dokonce také Václav II.
Z nejstaršího období minnesängu se zachovaly skladby Walthera von der Vogelweide (narozen asi 1230), jeho vrstevníka Wolframa von Eschenbach (narozen asi 1220), z pozdějšího období pak Heinricha von Meissen, který byl též nazýván Frauenlob (1250-1318). Vrchol a závěrečné období minnesängu pak přestavuje salzburgský mnich Herrman, který působil v období konce vlády Karla IV. A počátkem období panování Václava IV.
Koncem 13. A začátkem 14. Století se organizuje městská pěvecká bratrstva, a to zpočátku ve Francii a Anglii. Zvláště bohatých forem nabylo toto hnutí v německých sdruženích tzv. meistersängů (mistrů pěvců), kteří se dokonce organizovali cechovnicky. Z měst vynikl zejména Norimberk. Poslední cechy pěvců zanikly teprve počátkem 19. Století! Z početného okruhu mistrů pěvců vynikl zejména norimberský obuvník Hans Sachs (narozen 1576), autor téměř pěti tisíc písní s náboženskou i světskou tématikou, velkého množství balad a divadelních her.

Poznámka
1. Německý hudební skladatel Richard Wagner (pozdní romantismus) zkomponoval na vlastní libreto operu s názvem Mistři pěvci norimberští, která měla premiéru v Mnichově v roce 1863. Je to skladatelovo jediné hudební drama.

Vznik vícehlasu
Současné zaznívaní dvou i více hlasů různé výšky se běžně vyskytuje v hudbě primitivních národů. Jedná se však pouze o náhodný jev. Záměrně tvořený vícehlas se objevuje později, a to v období antiky. I takto tvořený vícehlas (heterofonie) má však pouze úlohu zesílit a zpestřit jedinou hudební myšlenku.
V období plného rozkvětu gregoriánského chorálu však můžeme pozorovat, a to zejména v zemích západních, vícehlas dokonalejší, který je vytvořen zcela záměrně. Nejstarší druh takového záměrného vícehlasu se nazývá organum, který spočívá v tom, že chorální melodie byla doprovázená ve spodním hlase souběžnou melodií v intervalu kvarty nebo kvinty. Dokonalejším typem vícehlasu pak byl diskantus, který byl také složitější a propracovanější. Byl založen na podobném principu. Všechny tyto typy vícehlasu však pouze improvizované, i když podle určitých (a přísných) pravidel. Již v improvizovaném diskantu bylo nutné vzájemně odměřovat trvání jednotlivých tónů v daných hlasech. Toto tzv. menzurování muselo být tím přesnější, čím větší byl ve skladbě počet hlasů. Z potřeby co nejpřesněji soudobé skladby zapisovat, musela zákonitě vzniknout i jiná notace, neboť neumové notové písmo tomuto způsobu vícehlasu naprosto nevyhovovalo. Vznikla tak notace, která byla nazývána menzurální notace (kolem roku 1250). Tato menzurální notace měla tak dalekosáhlý význam, že se hovoří o menzurální hudbě jako o určitém historickém období. Menzurální hudba působila jako protipól gregoriánského chorálu.
Období menzurální hudby se dělí takto: Ars antiqua – do počátku 14. století, Ars nova – do první třetiny 15. století, údobí franko-vlámské – do počátku baroka.

Ars antiqua (staré umění)
Ars antiqua vytvořila několik charakteristických forem. V chrámovém ovzduší vznikly tři organum, conductus a motetus. Organum zůstalo trvale spjato s liturgií, jeho princip byl asi takový, že nad chorální melodií (úryvkem), která byla přednášena velmi dlouhými rytmickými hodnotami, plynuly umělé hlasy, které se proplétaly a byly psány v kratších rytmických hodnotách. Conductus byl původně jednohlasný zpěv k průvodům a jako vícehlasá skladba se rozšířila poněkud později – až koncem 12. a začátkem 13. století. v conductu sloužil za základ samostatně vynalezený (ne chorální) hlas – tenor. K němu byly vypracovány ještě dva až tři další hlasy, které byly zpravidla ve stejných rytmických hodnotách – nota proti notě. Moteus byl formou nejosobitější: nad několikatónovým chorálním citátem, který se neustále během skladby opakoval, se rozvíjely další hlas nebo hlasy, vlastní moteus ( motus – pohyb). Tento moteus snad znamenal výrok nebo rčení. Každý hlas byl rytmizován jinak, jednotlivé hlasy mnohdy přinášely i různé texty, v původních stadiích jakési výklady chorálního zpěvu.
Světský vícehlas se projevoval zejména dvojí formou rondelu. Vyšší společenské vrstvy laiků i duchovenstva se občas obveselovaly zpěvem kánonů. Druhý typ rondelu, který se nazýval rondeau, vycházel z principu conductu. Zároveň je nutno konstatovat, že do světského prostředí přešly, a také s ním splynuly, conductus a moteus. Byl to zejména motetus, který zařazoval vedle latinských textů do některého z hlasů i francouzskou píseň.
Pokud je možno usuzovat ze zmínek v teoretických spisech, provozovaly se tyto skladby velice rozmanitě. Pravidlem byl smíšené obsazení vokálně instrumentální. Jsou však zmínky o čistě nástrojovém provozovaní conductů a motetů, naproti tomu u rondelů byl často pouze čistý zpěvní přednes.
Skladatelská tvorba byla převážně anonymní. Ze zachovaných jmen byl nejznámější jména Franko Kolínský, Adam de la Halle a Petrus de Cruce. Střediskem teorie byla sice pařížská univerzita, ale většina zde působících teoretiků nebyla francouzského původu. Menzurální notaci, která nahradila nevyhovující neumy, utřídil ve svých spisech v polovině 13. století Franko Kolínský, jeho spis nesl název Ars cantus menzuralis (Umění zpěv menzurálního).
Notace: Na podkladě starších vzorů bylo pro vyjádření různých tónových délek použito starších chorálních not a byla stanovena jejich přesná délka. Při této notaci byly také používány ligatury. Teprve později bylo zavedeno psaní not dutých (nevyplněných) a vznikla tak notace, která se dnes označuje jako bílá menzurální notace.
Ars nova (nové umění)
Kolem roku 1300 se objevuje v dějinách hudby jasný vývojový přelom. Hovoří se o tom dokonce v dekretu papeže Jana XXII. Vývoj tzv. nového umění probíhal ve dvou hlavních oblastech, a to ve Francii a Itálii. Hlavními skladatelskými osobnostmi ve Francii byli Guillaume de Machaut a Philippe de Vitry.
Guillaume de Machaut (asi 1300-1377) byl francouzský básník a hudební skladatel, byl jedním z největších zjevů francouzské ars nova. Působili mimo jiné i jako sekretář Jana Lucemburského, s nímž procestoval téměř celou střední Evropu. Po smrti Jana Lucemburského byl ve službách francouzských panovníků. Těžištěm jeho tvorby jsou vícehlasá moteta, balady a rondeaux. Machaut proslul také jako autor jedné z prvních vícehlasých mší. Jeho Messe de Notre Dame je dnes nejznámější skladbou 14. století.
Philippe de Vitry (1291-1361) byl podobně jako Machaut hudebním skladatelem a básníkem. Věnoval se však i teorii a jeho autorem traktátu Ars nova, zaměřeného na problémy rytmu a notace hudby 14. století. Svými současníky byl považován za jednu z nejznámějších osobností hudby 14. století. Jeho dílo se však zachovalo pouze ve zlomcích (několik tří a čtyřhlasých motet).
Italská hudba období ars nova byla charakteristická svou světskostí, zpěvnou melodikou a výrazným rytmem. Bylo to vlastně již období rané renesance. Střediskem hudebního dění byla především Florencie. Z hudebních forem se pěstoval hlavně světský madrigal, Caccia (lovecké náměty) a Balatta (skladba vokálně-instrumentální).
Nejvýznamnějším italským skladatelem této doby byl Francesco Landino (někde též uváděn jako Landini). Narodil se 1325, zemřel 1397, italský všeuměl. Byl velmi všestrannou osobností, byl varhaníkem, skladatelem, filosofem, básníkem a nástrojřem Od dětství byl slepý. Melodie tohoto skladatele jsou proti ostatním melodiím ars nova zdobnější a zpěvnější. Landino je významným představitelem tzv. Italského treccenta. Zanechal po sobě přes sto padesát skladeb, převážně ballat a madrigalů, ve dvoj a tříhlase, se světskými texty.
Italové měli svoji vlastní notaci, která se částečně odlišovala od francouzské. Měli například šestilinkovou notovou osnovu, avšak koncem století se i v Itálii prosadila notace francouzská. Italové v této době celkově ustupovali ze svých pozic a jejich místo postupně zaujímali skladatelé franko-vlámského původu.
Poznámka
1. Trecento je italská hudba 14. století, kdy souběžně s francouzskou ars nova začíná velký rozkvět vícehlasého italského madrigalu, caccie a ballaty. Italské treccento je hudba exkluzivních šlechtických a patricijských dvorů. Text býval zpravidla závislý na tvorbě italských renesančních básníků (např. Boccacio). Nejvýznamnějšími skladateli byli kromě Landina také G. De Cascia aJ. da Bologna.

Franko-vlámská epocha
Celé období renesance je v dějinách hudby nazýváno Franko-vlámské (nebo také flámskou) epochou. Tento název vyjadřuje ocenění přínosu burgundských a vlámských skladatelů do hudební kultury. Je to období 15. a 16. století, období, kdy v hudbě dosáhla svého vrcholu vokální polyfonie. V tomto čase dochází také k nebývalému rozkvětu malířství, sochařství a architektury. Na vývoji tohoto slohu se podílelo pět generací skladatelů.
První generace pokračuje v odkazu ars nova, kterou obohacuje novými prvky italskými a anglickými. Nejvýraznějším představitelem první generace byl Guillaume Dufay (asi 1400-1474). Je považován za zakladatele franko-vlámské polyfonie. Jeho sloh, který spojuje anglickou a italskou hudbu s hudbou francouzskou, udal směr vývoje renesanční polyfonie na dalších sto padesát let. Z jeho obsáhlého díla se zachovalo asi dvě stě skladeb: mše, duchovní i světská moteta a francouzské a italské chansony.
Druhá generace je ve vývoji hudebního myšlení dále. Motet se opět dostal zpět do prostředí duchovního, stal se základem stavby mše, která je v této době representativní skladatelskou formou. Ve skladatelské technice vládla v této době tzv. imitace, která měla svůj původ v motetu. Zpívaly se skladby až šestitřicetihlasé, vyskytovaly se nejrůznější formy kánonu (v té době nazývaný fuga) – račí, zrcadlový, zpívaný a v různých intervalech a podobně. Všichni skladatelé byli zároveň výkonnými hudebníky, živili se buď tím, že byli členy některého chrámového sboru nebo některého dovrního hudebního tělesa. Katedrální kapely byly čistě vokální, instrumentalisté se přibírali pouze dle potřeby. Ženy v těchto sborech zpívat nesměly, nejvyšší hlasy zpívali falsetisté nebo kastráti. Hlavními představiteli této generace jsou Jean Ockeghem a Jacob Obrecht, v Německu pak Heinrich Isaac.
J. Ockeghem (1425-1496) působil jako zpěvák a kapelník v Antverpách a v Paříži. Ve funkci královského skladatele podnikl také cestu do Španělska. Přispěl významně k vytříbení imitačního vokálního slohu a působil na mladší generaci. Zachovalo se od něj patnáct mší, dvanáct sonetů a chanosny.
J. Obrecht (asi 1450-1505) byl franko-vlámský skladatel, kapelník a zpěvák. Působil v důležitých kulturních střediscích v Nizozemí a v Itálii. Jeho styl navazuje na Ockeghema, kterého ale předčil větším přehledem ve skladbě a vyspělejším tonálním cítěním. Z jeho tvorby se zachovalo dvacet šest mší, dále moteta, pašije a několik světských skladeb. Melodika tohoto skladatele se opírá o lidový zpěv.
Heinrich Isaac (asi 1445-1517) patřil mezi nejvýznamnější současníky Obrechta aj. des Prés (viz dále). Působil v Itálii u Lorenza Medicejského a v Německu u císaře Maxmiliána I. Psal duchovní i světskou hudbu, známá je jeho tvorba populárních chansonů na německé, francouzské a latinské texty. Dodnes velmi populární píseň Insbruck, „ich muss dich lassen“ bývá zařazována do repertoáru významných pěveckých těles.
Třetí generace pokračovala v odkazu předchozích a zdokonalovala všechny dosud známé formy, a to především vokální. Představitelem této generace byl zejména Josquin des Prés (také J. Deprés), který patřil ke skupině autorů, pěstujících ještě starší formu chansonu. Autor (1440-1521) se proslavil jako vynikající skladatel mší a motet. U něj se již začíná objevovat požadavek, aby hudba odpovídala obsahu textu. Clement Janequin (asi1485-1558) byl významným představitelem francouzské chansonové školy. Od roku 1549 žil v Paříži jako skladatel královského souboru. Napsal asi 275 tří až čtyřhlasných světských chansonů. V jeho tvorbě se objevují i skladby zvukomalebné, tak jak bylo v této době módou. Ve skladbách tohoto druhu se skladatelé snaží zvukomalebně zobrazit např. bitevní vřavu, ruch tržiště či třeba zpěv ptáků. Mimo tento efektní kompoziční styl se používalo v této době také techniky echa (ozvěna) a z toho vyplývající techniky vícesborové.
Čtvrtá a pátá generace spadají do období vrcholné renesance. Prvá desetiletí 16. století patří mezi nejdůležitější období celých kulturních dějin. V Itálii vrcholila renesance tvorbou Leonarda da Vinci, Rafaela Santi a Michelangella, v Německu Dürera, v oblasti filosofie se uplatňoval humanismus (Erasmus Rotterdamský). Toto období je spojeno i s velkou náboženskou reformou (Martin Luther). V této době došlo k dalšímu zdokonalování notového písma, skladby byly podstatně složitější, a proto také vznikla potřeba je dirigovat. Vznikala nová evropská kultura i nový typ společnosti. Výrazem těchto změn byl i hudba. Spojením franko-vlámských a italských principů byly dány předpoklady ke vzniku moderní západoevropské hudby.
Koncem 15. a začátkem 16. století rostl význam Itálie. Oficiálním střediskem církevní hudby byl Řím. Významným počinem bylo i založení Sixtínské kapely čítající čtyřiadvacet členů. Tato kapela byla založen pro Sixtínskou kapli (1423 – fresky Michelangellovy). Rovněž v této kapele byli falsetiské doplňováni kastráty.
Dalším kulturním centrem Itálie byly Benátky, kde významnou měrou působila na rozvoj hudebního slohu kapela chrámu sv. Marka. V tomto období se také komponovaly, tak jak již bylo naznačeno v minulém období, skladby vícesborové. Mimo obvyklé hudební formy se však hrála také hudba lidová. Oblíbená byl zejména frotolla, což byl žertovná lidová píseň.
Ze skladatelů tohoto nesporně velmi významného období vynikli zejména Clemens non Pappa, Philipe de Monte, Orlando di Lasso, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Andrea a Giovanni Gabrieliové a z německých skladatelů pak Hans Leo Hassler a Heinrich Schütz
Phillipe de Monte (1521-1603) patřil rovněž mezi vynikající franko-vlámské skladatele. Působil v Itálii, v Antverpách a v Londýně. Od roku 1568 vedl vídeňskou dvorní kapelu, terá za Rudolfa II. Působila v Praze a patřila k nejlepším v Evropě. Komponoval madrigaly (asi 1200), moteta, chansony a mše.
Clemens non Pappa (1510-1556) patří mezi franko-vlámské skladatele, jeho soh vyniká vysokým mistrovstvím kontrapunktu, melodičností a zvukovou plností. Významná je jeho sbírka žalmů pro tři hlasy.
Orlando di Lasso (také někde uveden jako Roland de Lassus – 1523-1594) bylo původu vlámského, avšak působil na různých místech Evropy: v Itálii, Anglii a v Nizozemí. Od roku 1556 byl dvorním skladatelem v Mnichově, kde vedl jako dirigent bavorský dvorní orchestr, jenž byl v té době jedním z nejlepších v Evropě. Lasso byl ve své době nazýván „Králem hudby“. V jeho díle se již zřetelně objevuje harmonické cítění jako předzvěst blížícího se baroka. Jeho rozsáhlá tvorba čítá přes 2000 skladeb z nichž nejdůležitější byly vydány po jeho smrti ve sbírce „Magnum opus musicum“. Psal skladby různého charakteru, přičemž převažoval a duchovní nad světskou. Psal zejména mše, pašije, žalmy, zhudebňoval antické a renesanční verše.
Dalším z plejády vynikajících renesančních skladatelů byl Giovanni Pierluigi da Palesrna (si 1525-1594). Byl to italský skladatel všeobecně obdivovaný za hranicemi Itálie, o jehož životě nemáme mnoho zpráv. V roce 1550 byl povolán papežem, aby se stal sbormistrem v chrámu sv. Petra. Jeho skladby vynikají výbornou technickou stavbou a dokonalým zvukem. Psal zejména skladby duchovní: moteta, mše (104), duchovní i světské madrigaly. Nejznámější jeho chrámová skladba je Missa papae Marcelli“, z neliturgických skladeb cyklus písní nazvaných podle Šalamounova „Píseň písní.“ Tvora Palestrinova byla po staletí vzorem pro skladatele chrámové hudby.
Italskou vrcholnou renesanci reprezentují dále Andrea Gabrieli a Giovani Gabrieli. Andrea Gabrieli (1520-1586) působil jako varhaník v chrámu sv. Marka v Benátkách. Je pozdně renesančním skladatelem, je považován za jednoho z nejlepších renesančních skladatelů církevní i světské hudby, a to jak vokální tak také instrumentální. Ve svých církevních skladbách uplatňoval vícesborovou techniku. Mezi jeho žáky patří i Giovanni Gabrieli a Hans Leo Hassler.
Giovanni Gabrieli (1557-1612) převzal po svém předchůdci A. Gabrielim varhanické místo v chrámu sv. Marka. Je pozdně renesančním skladatelem a lze jej považovat za jednoho z předchůdců baroka. V jeho církevní tvorbě vrcholí vícesborová technika, ve svých kompozicích používal až pěti sborů současně s obrovskými zvukovými efekty. Měl zásadní význam i v tvorbě instrumentální, kde ve skladbách využíval zvukových kontrastů velkých a malých nástrojových skupin a tím předpověděl princip concerta grosa. Jeho žákem byl mimo jiné i německý skladatel H. Schütz.
Mezi německé skladatele pozdní renesance patří Hans Leo Hassler (1562-1612). Jak již bylo uvedeno, je žákem A. Gabrieliho a podle vzoru svého učitele rovněž uplatňoval ve svých skladbách vícesborovou techniku benátského typu. Působil také po určitou dobu v Praze ve službách Rudolfa II. Psal také hudbu světskou, kde v německé umělé písní spojoval italské a německé prvky.
Heinrich Schütz (1585-1672) se řadí se sovu tvorbou na přelom pozdní renesance a raného baroka. Působil jako dirigent na drážďanském knížecím dovře, pak v Kodani a opět v Drážďanech. Ve své tvorbě uskutečnil syntézu franko-vlámské polyfonie a italské zvukovosti s tradicemi německé duchovní hudby. V roce 1627 také napsal první německou barokní operu s názvem „Dafne“, která se však nedochovala.

Vývoj české hudby od nejstarších dob po baroko
Dějiny české hudby je možno bezpečně sledovat teprve po příchodu křesťanství, které se dostalo na naše území kolem roku 830 zásluhou německých misionářů, zavádějících u nás římskou liturgii a gregoriánský chorál. Tomuto německému vlivu se snažil čelit kníže Rostislav, jenž v roce 863 povolal misi slovanskou, vedenou Konstantinem a Metodějem.
Další politický vývoj vedl v pozdější době k tomu, že místo staroslověnštiny, která byla v té době oficiálním bohoslužebným jazykem, se začalo používat při liturgických obřadech opět latiny. Podobně jako v jiných zemích, tak i u nás, začaly vznikat školy církevního zpěvu (např. při chrámu sv.Víta v Praze), což mělo za následek nebývalý rozkvět liturgického zpěvu. Od poloviny 11. století je gregoriánský chorál na našem území doložen písemnými památkami, jejichž notace je zapisována pomocí neumů, které však jeví osobité rysy. Mezi tyto nejstarší dochované písemné památky patří především liturgické knihy chrámů a klášterů.
Prostý lid nepřijal gregoriánský chorál pasivně, ale částečně si jej přetvářel v duchu svých tradic a tak vznikla lidová píseň duchovní, která se postupem času neustále zdokonalovala. Tohoto původu je i píseň „Hospodine, pomiluj ny“. Zpěv této písně je historicky doložen rokem 1055 v Kosmově kronice, kde se o ní hovoří v souvislosti s volbou Spytihněva II. Za knížete. Toto je však pouze zmínka verbální, neboť nejstarší úplný zápis této písně pochází až z konce století čtrnáctého.
Další píseň „Svatý Václave“ pochází přibližně z konce 12. století, avšak její zápis, podobně jako je tomu u písně předchozí,je až z doby pozdější. Ze 14. století pak pocházejí další zachované písně „Buoh všemohúcí“ a „Jezu Kriste, ščedrý knieže“.
S rozmachem feudalismu dochází i v českých zemích k rozvoji rytířské kultury,která však byly omezena na poměrně úzkou vrstvu vyšší společnosti. Minnesäng přišel do Čech za krále Václava I. (1230-1253) a vrcholil za Václava II. (1278-1305),jenž byl sám minnesängrem a za jeho vlády pobýval v Praze i Frauenlob.
Proti této kultuře stoji kultura lidová. Do původních duchovních her spjatých s liturgií, které zpočátku v chrámech provozovali duchovní a žáci, se postupem času dostávaly lidové prvky. To se nejdříve projevovalo komickými epizodami (např. výstup mastičkáře ve Velikonočních hrách), postupně pak vytlačováním latiny, a z hlediska hudebního, zesvětštěním původních chorálních nápěvků.
Tyto zesvětštěné formy, v nichž často převládala satira a parodie, byly z chrámů vykázány. Provozovaly se zprvu předsálích, na chrámových schodištích či hřbitovech, aby později nalezly své místo na náměstích. Takového původu jsou Velikonoční hry ze 13. století a hry Svatojiřské. V rukopise pražské Univerzitní knihovny je zachován překrásný Plankt (pláč) Panny Marie.
Ke konci 14. století pak můžeme sledovat návrat ke hrám liturgickým, vedle nichž se však dále vyvíjely hry světské (pašijové, o božím těle…), v nichž se uplatňovala i hudba instrumentální. Velmi známé byly také hry žákovské. Lidového rázu jsou rovněž zpěvy rorátní, kde nacházíme i nápěvy světských lidových písní, které patří mezi nejkrásnější památky české hudby z doby předhusitské.
Počátky vícehlasu: Od roku 1400 se v českých zemích setkáváme s vícehlasem (kancionály Vyšebrodský, Jistebnický). Tento vícehlas je zcela jednoduchý, slohově patřící do ars antiqua. V době vlády Karla IV. Byla věnována, tak jako v obdobích minulých, pozornost chrámovým sborům.
Ve 13. a 15. století vznikla vlivem vzájemného prolínání francouzského a německého umění česká umělá píseň: Otep myrhy, Dřeov sa listiem odievá, Doroto, panno čistá, Anděliku rozkochaný. Ze skladatelů se zachovala jen jména Mistr Záviš – profesor pražské univerzity – a Jan z Jenštejna.
Česká píseň v době husitské: V tomto období byly duchovní píseň jedním z prostředků šíření husitských idejí. Písně v této době vzniklé byly převážně duchovního ráz, svým obsahem však byly aktuální. Velkou péči lidovému zpěvu věnoval Mistr Jan Hus, který nejenže lidové písně upravoval, ale také některé písně sám složil. Po smrti Husově vznikaly další, které byly používány jako zbraň proti nepříteli (Slyšte rytieři boží), objevovaly se však i písně satirické (Zbyněk Zajíc Abeceda).
Nejvíce památek se zachovalo v Kancionálu Jistebnickém pocházejícím z 15.století, které obsahuje množství (77) duchovních i světských písní. Jako autor je zde uveden pouze husitský kněz Jan Čapek. Velmi známá byly píseň Ktož sú boží bojovníci a Povstaň veliké město pražské.
Česká hudba v období renesance: Jedná se o období po bitvě u Lipan (1434), kdy nastoupil na trůn král Jiří z Poděbrad. V oblasti lidové hudby se zpívalo na tzv. obecnou notu, což znamenalo, že se mezi lidmi rozšiřovala jednoduchá melodie, na niž bylo možno zpívat celou řadu textů.
Na konci 15. a na začátku 16. století k nám proniká humanismus, který se projevuje jako umělecký směr. Centrem kultury se stala literátská bratrstva, do nichž patřili nejen přední měšťané, ale i prostí řemeslníci. Úkolem literátských bratrstev bylo mimo jiné i zpívání při bohoslužbách a dalších významných příležitostech světských i duchovních. Zpočátku se zpívalo latinsky, později česky. Vzácnými památkami činnosti literátů jsou rukopisné nacionály. Nejhodnotnější byly vytvořeny v Jednotě bratrské, jejichž vysoká kulturní úroveň se projevovala i v hudbě. Nejznámějším kancionálem byl pak Kancionál Šamotulský, jehož redaktorem byl Jan Blahoslav, biskup Jednoty bratrské.
V 16. století vznikla také česká skladatelská škola. Vynikl zde Jan Turnovský, který je znám svými polyfonními úpravami duchovních písní. Nejvýznamnějším skladatelem české hudby na rozhraní 16. a 17. století byl však Kryštof Harant z Polžic, který na svých cestách dokonale poznal tehdejší evropskou hudbu. Psal zejména motety a mše.Také Jacobus Gallus strávil poslední léta svého života v Praze, kde skládal hlavně motety.

Vznik opery v Itálii
Stvoření opery je všeobecně přisuzováno Itálii, a to Florencii. Opera byla dílem tzv. Florentské cameranty. Mezi rokem 1590-1600 se na dvoře vévody toskánského – hraběte Bardiho – shromádili Vincenzo Galilei, básník Ottaviano Rinucini, učenec Jacopo Corsi, zpěváci Perri a Caccini a ředitel slavností ve Florencii Emilio de Cavalieri. Snahou této skupiny nadšenců bylo obnovení antického umění, zejména dramatu.Této významné události, která vrcholila uvedením prvních dvou oper italského původu s názvy Dafne a Euridica (Orfeo), předhcázel dlouhý vývoj trvající dvě století a odehrávající se ve čtyřech etapách navzájem se prolínajících.
První etapa se datuje asi do 14. století, kdy je možno v Itálii sledovat dva druhy her, při nichž hudby bezprostředně souvisela s dramatickým dějem: Le sacre representazioni (posvátné hry) a dále I Magii (májové hry). Tyto dva útvary, z nichž první byl spíše městského typu a druhý pocházel z toskánského venkova, byly ve své době velmi populární.
Sacre representazioni byly původně pantomimickou scénickou hrou, bylo to vlastně zdramatizování náboženských obřadů a národních slavností ve Florencii, kde hudba hrála velmi významnou roli. Do těchto her pak Florenťané uvedli mluvené slovo, což zpočátku mělo za následek částečné vytlačení hudební složky, aby v dalších obdobích o to intenzivněji hudba v těchto hrách zaznívala.
Představení vždy začínalo instrumentální předehrou, po níž následoval zpívaný prolog. Mezi jednotlivými akty byly uváděny rozsáhlé mezihry,které znázorňovaly rytířská klání, honitbu, různé bitvy a souboje. Nechyběly však také taneční vložky, kterým se říkalo balet. A právě v těchto mezihrách lze spatřovat zárodek opery a baletu. Výprava těchto posvátných her byl velice bohatá a nechyběly ani velice důmyslně vymyšlené tzv. divadelní stroje. Tyto hry se udržely velmi dlouho – až do druhé poloviny 16. století.
Druhá etapa vývoje se objevuje počátkem 16. století, tedy v období renesance, kdy v umění vítězila antika a humanismus. Jako reakce na honosné a bezduché posvátné hry vznikaly antické komedie, na jejichž provozování, na úkor posvátných her, měl velkou zásluhu Lorenzo Medici, politik, ale také básník a hudebník. V antických hrách se rovněž v hojné míře uplatňovala hudební složka: orchestrální mezihry po jednotlivých aktech, sólový i sborový zpěv a rovněž tanec. Při těchto komediích spolupůsobili i největší mistři italského výtvarného umění – Leonardo da Vinci a Rafael Santi.
Třetí etapa se nese ve znamení další krize, kterou divadlo prodělávalo. Bylo to v polovině 16. století a tato krize byla vyvolána částečným odpoutáním od církve a také španělskou invazí. Divadlo bylo na čas umlčeno, avšak důsledkem bylo, že hudba tím získala. Začal se prosazovat nový útvar: Drama pastorale (pastýřské hry), kde klíčovou roli sehrál Torquato Tasso, jenž pastýřským hrám získával popularitu a přispěl k jejich přeměně v operu. V tomto vývojovém období se již doporučuje zvukové vyrovnání hudby a zpěvu, klade se také důraz na akustiku. Orchestr a sbor byly v té době umístěny za jevištěm.
Z těchto pastýřských her pak přímým pokračováním vznikla opera jako hudební forma a jevištní útvar. V tomto stadiu vývoje (či spíše již vzniku) opery se z našeho pohledu objevovalo mnoho nedokonalostí, které byly přirozený vývojem časem odstraněny, opera se rozvíjela po stránce hudební, obsahové i formální, a to zejména ve Francii, Itálii a Německu.
Poznámka:
1. První dochovaná česká opera, či spíše opera se českým textem, nese název „O původu Jaroměřic“ a napsal ji F.V. Míča, skladatel a kapelník hudbymilovného hraběte Jana Adama z Questenberka z Jaroměřic nad Rokytnou. Opera se zachovala s českým a italským textem a vznikla ve 20. letech 18. století.

Baroko
Renesanční polyfonický vícehlas ovlivňoval západoevropskou hudbu po několik století. Ještě v 16. století byl souzvuk jen výsledkem melodických postupů jednotlivých hlasů, třebaže již po delší dobu byla pociťována důležitost akordů pro logiku hudebního díla. Starý sloh se postupem času vyčerpal a překonal a bylo proto nutno najít novou slohovou základnu. Ta byly nalezena v tzv. doprovázené monodii.
Jde zde o melodii, která je doprovázena souzvuky (akordy), přičemž se jedná o jediný celek dvou rovnoprávných složek – melodie a harmonie. Hudba tohoto typu se běžně vyskytovala v Itálii při duchovních i světských divadelních hrách a ve Francii při tzv. dvorním baletu (ballets de cour).
Velkou zásluhu na použití nového slohu měla Florentská camerata. Již v kapitole pojednávající o hudebním vývoji divadelních her v Itálii bylo uvedeno, že v posledních dvou desetiletích 16. století se scházela v domě hraběte Bardiho a později u Jacopo Corsiho společnost, jejímž ideovým vůdcem byl Vincenzo Galilei, hudebník a skladatel. Snahou této společnosti bylo vzkříšení antického dramatu, ve kterém se předpokládala velká účast hudby. Z této snahy právě vzešla doprovázená monodie, která se pak dále zdokonalovala.
Florentská camerata dala popud k celkové slohové změně, objevovaly se zejména snahy komponovat rozsáhlejší hudební skladby, hudba se začala plně rozvíjet a stala se schopnou vyjádřit city a myšlenky umělce.
S rozvojem nového slohu jsou spjaty i nové hudební formy: oratorium, concerto grosso, kantáta, koncert, sinfonia, sólová a tirová sonáta, fuga, toccata a řada dalších. Stoupá význam orchestru, což bylo zapříčiněno zdokonalením celé řady dnes již běžně používaných hudebních nástrojů, a to po stránce zvukové i technické: housle (Stradivari, Guarneri, Amati), klavír, varhany, flétna, hoboj, fagot, trubka, lesní roh a pozoun. Tímto se také zřetelněji vyhraňuje rozdíl mezi vokální a instrumentální hudbou. S konečnou platností se prosazuje dur-mollový systém. Souběžně se slohem doprovázené monodie se však vyvíjela i instrumentální polyfonie až k monumentálnímu dílu J.S. Bacha a G.F. Händela.
Jednou z největších osobností raného baroka v Itálii byl Claudio Mnoteverdi (1576-1634). Pocházel z Cremony a od povědomí hudební veřejnosti vstoupil již v patnácti letech. V roce 1590 se stal violistou, zpěvákem a skladatelem vévody Vincenza z Mantovy, nějž byl v roce 1603 povýšen na dvorního kapelníka. Monteverdi se snažil dosáhnout vnitřní jednoty mezi textem a hudebním obsahem díla. Psal opery, které nesly sice ještě všechny znaky raného baroka, avšak tituly Orfeo a Korunovace Poppei patří k nejvýznamnějším dílům tohoto skladatele. Velký význam mají jeho madrigaly, zvláště sbírka nazvaná Osm knih madrigalů, kde se již objevují moderní dobové prvky (tria, kvarteta). Monteverdiho církevní skladby nejsou tak rozsáhlé jako jeho světská tvorba. Za pozornost stojí zvláště jeho Mariánské nešpory.
Z dalších skladatelů barokních oper zaujímá významné místo Alessandro Scarlatti (1600-?) a později jeho syn Domenico. V oblasti orchestrální hudby vynikli v Itálii Arcangelo Corelli, jenž se proslavil svými triovými sonátami, houslovými sonátami a chrámovými skladbami a dále úspěšný skladatel té doby Giuseppe Tartini, autor řady houslových sonát. Dnešní generace houslistů zná především jeho efektní skladbu pro housle zvanou Ďáblův trilek. Dalšími osobnostmi pak byli Giuseppe Torelli, který je pokládán za zakladatel houslového koncertu a Benedetto Marcello, který proslul mimo jiné i svými koncerty pro hoboj.
Velice výraznou osobností italské barokní hudby byl Antonio Vivaldi (1680-1741), houslový virtuos a hudební skladatel, nazývaný mistr italského koncertu a technického vybroušení nástrojové hry. Psal sólové koncerty pro housle, flétnu a fagot, concerti grossi, je autorem více než 40 oper a 300 sólových koncertů, dále zkomponoval 60 sinfonií, sonáty, tria, oratoria, světské kantáty a mnoho církevních skladeb.
Francie přijímala zpočátku nové italské umění zdrženlivě. Teprve kardinál Mazarin začal od roku 1645 uvádět v Paříži italskou operu. Spojením italské opery s francouzskými prvky pak vznikla francouzská opera, která byla v zemi přijímána kladně.
Tyto snahy završil Jean Baptiste de Lully (1632-1687). Pocházel sice z italské Florencie, ale již ve svých čtrnácti letech se usídlil ve Francii. Stal se váženým skladatelem a hudebníkem. Napsal zde asi 30 ballets de cours, kde také vystupoval jako tanečník. Později se věnoval „hrdinské opeře“, která navazuje na operu římskou. Z Lullyho vrstevníků žádný nedosahuje jeho výše.
Teprve později vynikl Jean Philippe Rameau (1683-1764), který působil zejména jako varhaník v různých městech Francie. Psal dramatické formy (opery a balety). Jeho tvorba znamená přechod od slohu barokního k ranému klasicismu.
V oblasti instrumentální hudby vynikl Francois Couperin, který psal zejména pro clavecin. Couperin také jako první zavedl a používal novou hudební formu zvanou rondo (z francouzského rondeau = kruh). Tato hudební forma se velice rychle rozšířila, přetrvala baroko a zejména skladatelé klasicismu, ale i romantismu, ji v hojné míře používali například v koncertech a sonátách.
Německo: Do Německa pronikalo barokní umění prostřednictvím tištěných skladeb a bylo přinášeno německými hudebníky, kteří studovali či působili v Itálii. Střediskem italské opery v Německu se stal vídeňský dvůr, kde bylo dokonce založeno i stálé italské divadlo. Provozovalo se zde rovněž oratorium, které v pozdější době nahrazovalo operu.
V Německu působila celá řada skladatelů, kteří na základě italských principů vytvářeli německou barokní hudbu. Byli to zejména Michael Praetorius, a dále Schein, Schütz a Scheidt.
V prvé části 18. století pak vynikl Georg Philipp Telemann (1681-1767). Byl to vynikající a velmi plodný skladatel, který napsal několik desítek oper, dále chrámové kantáty, triové sonáty a komorní koncerty.
Anglie: V polovině 17. století brzdily rozvoj anglické hudby neutěšené politické poměry. Teprve návratem Stuartovců se země otevřela francouzským a italským vlivům. Jediným velkým anglickým skladatelem té doby byl Henry Purcel (1658-1695), varhaník, který proslul komponováním hudebních složek k Shakespearovým činohrám (Sen noci svatojánské, Richard III., Bouře). Psal také opery a Angličané Purcela považují za tvůrce hudby v národním duchu.
Poznámky:
1. Oratorium je velká hudební forma pro sóla, sbor a orchestr. Zhudebňuje a dramatizuje látku zpočátku liturgickou, později i světskou.
2. Triová sonáta je nejvýznamnější druh barokní komorní hudby. Původně bývala psaná pro dva hlasy a generálbas, odtud také pochází její název. Stala se východiskem pro pozdější koncert a symfonii. Triová sonáta bývala zpravidla čtyřvětá a tempa jednotlivých částí se střídala.
3. Sinfonia je od 15. století vícehlasá instrumentální skladba. V 17.a v 18. století se tímto názvem označovala předehra k italské opeře, nějaký čas se tak označovala předchůdkyně symfonie.
4. Kantáta je podobně jako oratorium vokálně-instrumentální skladba, která může mít charakter světský nebo duchovní.
5. Concerto grosso je druh instrumentální skladby, která je založena na zvukovém kontrastu mezi skupinou sólistou zvaných virtuosi a orchestrem, kterému se říkalo tutti. Skupina sólistů se během provádění skladby střídá s orchestrem a její nástrojové obsazení se může v jednotlivých větách skladby měnit

Johan Sebastian Bach (1685-1750)
Pocházel ze starobylé muzikantské dynastie. Narodil se v Eisenachu, základy hudebního vzdělání získal u svého strýce (bratra?) Johanna Christopha (christiana?) v Oberdurfu, kde studoval gymnázium a zároveň se učil hře na housle, cemballo a varhany. Jeho hudební nadání způsobilo, že šel studovat hudbu do Lüneburgu, kde na něj poprvé zapůsobily skladby italských a francouzských mistrů.
V osmnácti letech nastoupil jako houslista do Výmaru, kde působil jako varhaník. Během svého života vystřídal řadu působišť, jako například Mülhausen, Výmar či Lipsko. V roce 1707 se poprvé oženil s Marií Barbarou, která byla jeho vzdálenou příbuznou. V roce 1722 ovdověl a znovu se oženil (Anna Magdalena). Měl 20 dětí ze dvou manželství. Poslední léta života mu ztrpčovala vleklá oční choroba, aby nakonec oslepl. Rok nato, v roce 1750, v Lipsku zemřel.
V době, kdy tento velikán hudby tvořil, byla hudba pouze sezónní záležitostí, a tak se stalo, že po jeho smrti upadlo jeho dílo v zapomenutí a teprve zásluhou skladatele a dirigenta Felixe Mendelsohna – Bartholdioho Bachova hudba po 150 letech opět ožila. Od té doby prožívá svoji renesanci.
Dílo J. S. Bacha je velice obsáhlé, zachycuje řadu oborů, jeden však chybí, a to opera. Bach však napsal celou řadu árií a recitativů a tím dokázal, že operní techniku velmi dobře zvládl. Zřejmě chyběl námět, který by ho natolik zaujal, aby se rozhodl zpracovat ho ve formě opery.
Bach psal, jak bylo ostatně v té době zvykem, na objednávku, čímž se stejně jako i mnoho dalších barokních skladatelů stal závislým na svých chlebodárcích. Jeho hudba trvale žije na koncertních pódiích celého světa a je velice vážená a oblíbená.
V oblasti kantátové tvorby byl plodným skladatelem. Napsal asi 300 prací, z nichž se přibližně 200 zachovalo. Byly to kantáty duchovní i světské. Zvláštností je, že Bach komponoval kantáty tím způsobem, že při každém dalším provozování přidával nebo upravoval jednotlivé díly, a tak se například stalo, že kantáta, mající původně jen čtyři díly, se rozšířila až na dílů dvanáct. Vánoční oratorium je cyklus 6 kantát, velice známé jsou jeho Matoušovy pašije, Janovy pašije a jediná Bachova katolická mše – Mše h moll. V této mši autor zcela zřetelně používá prvky gregoriánského chorálu. Světské kantáty jsou zajímavé tím, že byly psány k různým příležitostem (gratulační, lovecké…) a některé byly podníceny také společenským životem: Selská kantáta psaná v nářečí, dále Kantáta o kávě a Kantáta o dýmce.
Oblast instrumentální hudby reprezentuje Bachova tvorba pro varhany, i když není nejrozsáhlejší. Bach psal fugy, preludia, chorální předehry a variace. Tato díla pocházejí především z raného období, kdy Bach sám koncertoval. Jedna z jeho nejpopulárnějších skladeb je Toccata a fuga d – moll, ze skladeb pro varhany si dále zapamatujeme Malá preludia a fugy, i když se dodnes vedou spory o Bachovo autorství, a dále dílo Varhanní knížka. Italských vzorů vycházejí triové sonáty, které byly původně psány pro varhany. Kánonické „Von Himmel hoch“ jsou vánoční písní zpracovanou pro učenou společnost. Zásadní význam má Bachovo klavírní veledílo Das wohltemperierte Klavier, které obsahuje ve dvou svazcích z let 1722 a 1744 dvakrát 24 preludií a fug ve všech durových a mollových tóninách.
Některé další významné skladby: šest sonát pro sólové housle, 2 houslové koncerty, koncert pro dvoje housle, violoncellové sonáty, 7 sólových klavírních koncertů, 3 koncerty pro dva, dva pro tři a jeden koncert pro 4 klavíry s orchestrem. Vrchol barokního koncertního umění představují jeho Braniborské koncerty (6), v nichž se projevuje Bachova záliba v dechových nástrojích. Na sklonku života komponuje Umění fugy, což představuje 15 fug a 4 kánony, třetí věta závěrečné fugy zůstala nedokončená a obsahuje kryptogram B-A-C-H. Nelze zapomenout ani jeho skladby pro flétnu.

Poznámky
1. Z Bachových synů vynikli jako hudebníci zejména: Johann Christoph, Hohann Christian (tzv. Londýnský nebo také Milánský Bach), Wilhelm Friedemann (Hallský) a Carl Phillip (Berlínský).
2. Všechny Bachovy skladby bývají označeny zkratkou BWV a číslem. Vědci zpracovali kompletní Bachovo dílo a tento souhrn nazvali „Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke von Johann Sebastian Bach“. BWV pak znamená zkráceně Bach – Werke – Verzeichnis. Např. slavná Toccata a fuga d-moll je označována BWV 565.
3. Pašije (z latinského pasio = utrpení) jsou zhudebněné příběhy o utrpení Krista na základě biblického textu. Jedná se o dobu předvelikonoční, látka je to velice stará, která prožívala vrchol právě v baroku. Pašije však psali i pozdější skladatelé: např. Haydn a Martinů.

Georg Friedrich Gändel (1658 Halle – 1759 Londýn)
Jeden z předních představitelů německého a anglického baroka. Vystudoval práva a hudbu, po studiích působil jako varhaník, klavírní virtuos a skladatel v Německu, v Itálii a Anglii. V závěru svého života, podobně jako Bach oslepl (1751).
Händelovo dílo je obsáhlé. Napsal 42 oper podle italského vzoru (tzv. opera seria), které znamenají vrchol barokní opery: Ottone, Rinaldo, Giulio Caesare, Xerxes a další. Svými oratorii výrazně přispěl k rozvoji anglické sborové hudby. Jsou to například oratoria Triumf času a pravdy, Mesiáš a Juda Makabejský. Orchestrální skladby Händelovy tvoří méně podstatnou část jeho tvorby. Napsal koncert pro orchestr Vodní hudby, orchestrální kompozici Hudba ke královskému ohňostroji, zkomponoval 12 concerti grossi, 6 hobojových koncertů, řadu triových sonát a nelze přehlédnout ani jeho sonáty pro flétnu, pro hoboj, pro housle a celou řadu skladeb klavírních.

Česká hudba v období baroka
V prvních desetiletích 17. století pronikala do českých zemí italská barokní hudba. Z jednotlivých oborů vynikala zejména hudba chrámová. Kapely a chrámové sbory v Praze, Kroměříži, Brně, Tovačově i jinde, si opatřovaly skladby psané v novém slohu přímými nákupy v Itálii, nebo se k má tato díla dostávala z Vídně. Rovněž návštěvy italských hudebníků, hudebních souborů, případně jejich dlouhodobé působení v českých zemích, měly koncem 17. století nezanedbatelný význam.
Důležitými ohnisky hudebního života se staly ve druhé polovině 17. století šlechtické kapely. Zvláště vynikla kapela olomouckého biskupa Lichtenštejna, dále Kroměřížská kapela, Questenberská kapela v Jaroměřicích a celá řada kapel pražských. Nebyly to však jen šlechtické kapely, které pěstovaly světskou hudbu, neboť ta se pěstovala i v klášterech (např. Osek u Duchcova). Zmíněné kapely provozovaly instrumentální hudbu, která sloužila ke zpestření a zvýraznění různých společenských událostí, zábav, hostin, plesů a dalších oslav jejich mecenášů.
Opera se dostala do Čech poprvé v roce 1627 při korunovaci Ferdinanda II. Od této doby se opery prováděly při různých příležitostech, a to zejména v Praze a v Brně, kde můžeme do počátku 18. století sledovat soustavné hostování italských operních společností, jimž se však nepodařilo zde zakotvit natrvalo. Až teprve v roce 1738 se stalo prvním stálým sídlem italské opery divadlo královského Starého Města pražského.
Oratorium se dávalo v Praze již v roce 1680. Bohužel, notové záznamy se téměř nezachovaly. Oratoria se hrála hlavně o Velikonocích ve větších pražských kostelích, dále též v Brně a Olomouci.
V této době se hrály i pastorely. Byla to vlastně vánoční oratoria na lidové texty a také hudba těchto pastorel, byť to byla hudba umělá, byla psána zcela lidově. Pastorely byly zajímavé také tím, že v oblasti lidové hudby tvořily již určitý stupeň přechodu ke klasicismu.
Pobělohorská doba, která znamenala mnohé změny politické, kulturní i náboženské, se promítla i do obsahu duchovních písní. Lidu byly ponechány oblíbené melodie těchto duchovních písní, ale tyto melodie byly podloženy novými latinskými a německými texty. Velice přísně bylo zasahováno proti