Proč se mění hudební styly? Minimálně je evoluce hudebních stylů výsledkem vlivů jednotlivých autorů mezi sebou. Bohužel nelze obecně říci, že by tento vliv byl vždy pozitivní. Někdy skladatelé svými díly reagují proti stylu, který byl stylem jejich otců (i když jejich hudbu někdy obdivovali). Příkladem může být vztah klasicismu a baroka, který je přímo anticipační, včetně příkladu J.S. Bacha a jeho synů.
Pozdně romantická éra má svoje extrémy: zdá se, že využívá v největší možné míře harmonii a melodii a že umění jejich rozvíjení dovedla až na hranice možností. Je jistě možné vidět hudbu 20. století jako pokračování romantického stylu, ale stejně tak dobře ji můžme interpretovat jako reakci proti romantismu.
Hudba 20. století je série "ismů" a "neo-ismů". Hrubá energie Stravinského Svěcení jara se nazývala neoprimitivismus. Prudce emocionální tóny raně Schönbergovy dostaly nálepku expresionismu. Návrat k čistě strukturovaným formám a texturám se jmenuje neoklasicismus. Všechny tyto názvy vznikly (a vznikají) jako snaha o orientaci ve velice nesourodém světě hudby 20. století.
Během 1. poloviny 20. století má stále velký vliv nacionalismus, studium lidových písní obohatilo hudbu mnoha skladatelů, např. Ralpha Vaughana Williamse (Anglie), Bély Bartóka (Maďarsko), Heitora Villa Lobose (Brazílie, 1887 - 1959) a Aarona Coplanda (USA). Jazz a populární hudba mají také velký vliv na mnoho "vážných" skladatelů, ať už v Americe či v Evropě.
Vývoj technologií má ohromný vliv na vývoj hudby 20. století. Skladatelé používají např. kazetový magnetofon jako skladebný nástroj (jako např. Violin Phase od Steva Reicha). Elektronicky generované zvuky znějí spolu s klasickými nástroji, užívá se počítačů přímo ke skládání (skládají počítače, ne člověk) atd...
Důležití skladatelé:
1. Claude DEBUSSY (22.8.1862-25.3.1918) [klód debysi]
Francouzský skladatel, otec a jeden z nejvýznamnějších představitelů hudebního impresionismu. Své umělecké názory sdílel s malíři a básníky, kteří se ve svých dílech snažili zachytit neopakovatelné okamžiky, prchavé vjemy a dojmy, nálady či barevné odstíny.
Claude Debussy (čti klód debysi) vystudoval pařížskou konzervatoř. Vynikal jako klavírista hrou z listu, nerad se však podvoloval tradičním pravidlům harmonie při improvizovaném doprovodu. Studoval cizí hudební kultury, především orientální, což mělo výrazný vliv na jeho umělecký vývoj. Především však obdivoval impresionistický malířský směr, jehož názory, způsob práce a cíle plně sdílel. Imponovala mu snaha zachytit prchavý dojem a jeho barevný odstín či neopakovatelný okamžik nálady či citového rozpoložení, což se rozhodl aplikovat v hudbě. Pro jeho tvorbu je charakteristické střídání modalit a uvolněná tonalita.
První zcela osobitou orchestrální skladbou v novém duchu bylo Preludium k Faunovu odpoledni (1894). V letech 1893–1902 složil své nejvýznamnější dílo, operu Pelleas a Melisanda, jejímž typickým rysem je vymizení dominantní úlohy sólisty, který je postaven na roveň sborovému zpěvu. Z orchestrální tvorby jsou nejdůležitější jeho symfonické skici Moře, cyklus Obrazy a skladby Oblaka či Nokturna. Významná jsou též jeho drobná klavírní díla, především Preludia, Potopená katedrála, Terasy, Masky, Mlhy, ad.
Pelleas a Melisanda (někdy také psáno jako Pelléas a Melisanda nebo Pelléas a Mélisanda, v originále Pelléas et Mélisande) je název opery Clauda Debussyho z roku 1902 . Autorem libreta je Maurice Maeterlinck.
Hlavní postavy: Melisanda (soprán), Golaud (baryton), Pelleas, jeho nevlastní bratr (tenor), král Arkel, jejich děd (bas), Genevieva, jejich matka (alt).
Pelleas a Melisanda je opera o pěti dějstvích. Její děj se odehrává na mytologickém zámku Allemonde kdysi ve středověku.
Golaud zabloudí při lovu a u studánky najde dívku, která si nepamatuje nic kromě svého jména - Melisanda. Melisanda se Golauda dlouho bojí, ale nakonec se od něj nechává odvést na královský hrad.
Golaud se s Melisandou ožení a ta se stává součástí královské rodiny a přijímá do své páče Golaudova synka z prvního manželství. Ke Golaudovi, který je o generaci starší než ona, jí váže spíše úcta, než láska. Mnohem bližší vztah si postupně vytváří ke Golaudovu nevlastnímu bratrovi Pelleovi, který jí je mnohem blíž věkem i povahou.
Nakonec se do sebe Pelleas a Melisanda zamilují a Golaud začíná tušit vztah mezi nimi. Pelleas se rozhodne vše vyřešit odchodem z domova. Když se jde rozloučit s Melisandou, vyznávají si poprvé otevřeně svou lásku, což bohužel uslyší i žárlící a špehující Golaud. Golaud ve vzteku zabije Pellea a zraní i Melisandu.
Melisanda se od té doby neprobere z horečky, nakonec ale po nějakém čase porodí dítě. Při krátké chvíli jasnějšího vědomí odmítne Golaudovi odpovědět na jeho otázku, zda mu byla skutečně nevěrná, a umírá.
2. Richard STRAUSS (11.6.1864-8.9.1949)
Německý hudební skladatel pozdější éry romantismu, který se proslavil zvláště svými symfonickými básněmi a operami; byl také známým dirigentem.
Richard Strauss se narodil 11. června roku 1864 v Mnichově (který dříve spadal pod Bavorsko), jako syn Franza Strausse, který byl hlavní trubač na lesní roh v mnichovském dvorním orchestru. Základní hudební vzdělání přijímal od svého otce a své první dílo napsal ve svých šesti letech; Strauss od této doby až do své smrti skládal skoro nepřetržitě.
V jeho dětství měl štěstí, že mohl navštěvovat zkoušky orchestru v Mnichově a později také přijal soukromé hodiny teorie hudby od tamějšího asistentního dirigenta. První opery uslyšel Strauss v roce 1874 od autorů jako je Wagner, Lohengrin, Tannhäuser a Siegfried. V roce 1882 se zapsal na mnichovskou univerzitu, kde studoval filozofii a historie umění, nikoliv hudbu. Zde však vydržel jen rok a poté byl svým otcem poslán do Berlína. Zde se setkal s mnoha vlivnými umělci, spisovateli a hudebníky, mezi něž patřil slavný dirigent a klavírista Max von Büllow. Ten nabídl Straussovi, aby se stal jeho pomocným dirigentem v Meiningenu. Nabídku Strauss přijal, a během měsíce se z něj stal hlavní dirigent, který pracoval s Brahmsem, byl wagnerovsky ovlivněn Ritterem a poprvé uslyšel provedení svého koncertu pro lesní roh. Místo si udržel až do roku 1885.
10. září roku 1894 se Richard Strauss oženil se sopranistkou Paulinnou Mariovou de Ahna. Byla to panovačná, mrzutá, bouřlivá a otevřená žena, a jejich manželství bylo celkem šťastné. Paulinne představovala Straussovi také velký zdroj inspirace, a Richard o ní napsal celou řadu krásných písní.
V roce 1900 se setkal s libretistou Hugo von Hofmannstahlem, s nímž vytvořil jeden z nejplodnějších a nejpodivuhodnějších partnerských vztahů mezi skladatelem a spisovatelem v celé operní historii. Když odmyslíme pochybnosti a nejistoty, jež postihují čas od času každého tvůrčího umělce, vedl Richard Strauss až do svých sedmdesáti let slušný život na dobré úrovni. Po nastoupení nacistů k moci v roce 1933 ho bez předchozí dohody jmenovali prezidentem státní organizace na podporu německé hudby. Později se však dostal do potíží za svou spolupráci s Hofmannstahlovým nástupcem, Stefanem Zweigem, jenž byl žid. Stárnoucí skladatel se pokoušel od režimu distancovat, ale stejně jako nemálo jeho krajanů trpěl po nacistické porážce silnou deprivací. Následně, v letech 1945 až 1949 byl i se ženou nucen hledat útočiště ve Švýcarsku, a to bez finančních prostředků, které mu byly "zmrazeny".
I po této nemilé epizodě měl ke konci svého života štěstí a nakonec dostal svolení vrátit se do svého milovaného domova v Garmishi a užít si plodů léta komponování. V roce 1948 Strauss napsal jeho poslední skladbu, Vier letzte Lieder (“Čtyři poslední písně”) pro soprán a orchestr, údajně podle Kirstena Flagstada. Je to dílo známé, ale přesto nepříliš výrazné. V roce 1947 o sobě Strauss prohlásil: „Já nemohu být prvotřídní skladatel, ale já jsem prvotřídní druhořadý skladatel!” [1]
Richard Strauss zemřel 8. září 1949 v Garmisch-Partenkirchen, v Německu ve věku 85 let a ve společnosti svých nejbližších.
Dílo:
Hudba Richarda Strausse je velice jedinečná a nezaměnitelná - dovede být jak hrubá, tak o několik taktů dále v prudce stoupajícím úseku se dotýkat citových vrcholů. Co tolik odlišuje jeho umění, je mistrovské zvládnutí orchestru, jež se mu podařilo jako dirigentovi i jako skladateli. Vyrostl v orchestrálním prostředí, zatímco jiní skladatelé se museli uspokojit se zvládnutím jediného nástroje. Mezi jeho skvostní díla v jeho brilantních programních pasážích patří Enšpíglové šibalství, Don Quijot, Alpská symfonie a symfonie Sinfonia domestica.
Nejvíce se však Richard Strauss proslavil symfonickými písněmi a operami a právě ty jsou jakousi podstatou Straussovy tvorby. Spolupráce s libretistou, nadaným a náročným Hugem von von Hofmannstahlem, jež trvala až téměř do jeho smrti v roce 1929, je jednou z nejplodnějších v celé historii opery a dala vzniknout takovým mistrovským dílům, mezi něž patří Salome, Elektra, Růžový klavír, Ariadna na Naxu a Arabella. Je však nepochybné, že Strauss znamenal hodně nejenom pro německou, ale také světovou hudbu.
Symfonické básně
• Macbeth (1888/1890)
• Don Juan (1889)
• Tod und Verklärung (1891)
• Till Eulenspiegels lustige Streiche (1895)
• Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zaratustra) (1896)
• Don Quixote (Don Kihot) (1898)
• Ein Heldenleben (Junakův život) (1899)
• Symphonie domestica (1904)
• Eine Alpensinfonie (Alpská symfonie) (1915)
Ostatní symfonické skladby
• Symfonie v d-molu (1880)
• Symfonie v f-molu op. 12 (1883)
• Burleska pro klavír a orchestr v d-molu (1890),
• 2 klavírní koncerty
»Japanische Festmusik«
• 2 koncerta za rok pro orchestr
• Koncert pro malý orchestr v D-duru (1945)
• Dvorní concertino pro klarinet, fagot a orchestr
Opery
• Guntram (1894)
• Feuersnot (1901)
• Salome (1905)
• Elektra (1909)
• Der Rosenkavalier (1911)
• Ariadne auf Naxos (1912/1916)
• Die Frau ohne Schatten (1919)
• Intermezzo (1924)
• Die ägyptische Helena (1933)
• Arabella (1933)
• Die schweigsame Frau (1935)
• Friedenstag (1938)
• Daphne (1938)
• Die Liebe der Danae (1940; revize 1952)
• Capriccio (1942)
Baletní hudba
• Josephslegende (1914)
• Schlagobers (1924)
Tod und Verklärung (do češtiny tradičně překládáno Smrt a vykoupení) je symfonická báseň Richarda Strausse. Byla psána od roku 1888, dokončena byla 18. listopadu 1889. Je určena pro velký orchestr a věnována skladatelovu příteli, Friedrichu Roschovi, zpodobňuje smrt umělce. Na žádost skladatele později jiný jeho přítel, Alexander Ritter, vyjádřil tytéž myšlenky v literární básni. Umírajícímu muži se vybavují vzpomínky na jeho život, nevinné dětství, spory a boje v dospělosti, dosažení jeho světských cílů a konečné vykoupení. Báseň má tyto čtyři části:
1. Largo – líčí nemocného muže blízkého smrti
2. Allegro molto agitato – líčí bitvu mezi životem a smrtí
3. Meno mosso – muž vzpomíná na svůj dosavadní život
4. Moderato – dosažení vykoupení
Premiéra se konala na festivalu v Eisenachu 21. června 1890, dirigoval ji sám autor. Před smrtí autor prohlásil tuto svou skladbu za zcela bezvadnou, přesně zrcadlící jeho pocity.
Also sprach Zarathustra (česky Tak pravil Zarathustra) je symfonická báseň (opus 30) od Richarda Strausse, složená v roce 1896 na základě knihy Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzsche. Poprvé byla předvedena ve Frankfurtu pod taktovkou autora. Její úvodní část je jedna z nejznámnějších hudebních pasáží, byla použita jako znělka k filmu 2001: Vesmírná odysea.Dílo je napsáno pro orchestr, skládající se z pikoly, tří fléten, tří hobojů, anglického rohu, tří klarinetů (v As a Es), basklarinetu v B, tří fagotů, kontrafagotu, šesti lesních rohů v F dur, čtyř trubek v C dur, tří pozounů, dvou tub, tympánu, trianglu, velkého bubnu, činelů, zvonkohry, zvonu v „nízkém E“, varhan, dvou harf a obvyklé skupiny smyčcových nástrojů.
3. Jean SIBELIUS (8.12.1865 – 20.9.1957)
Sibelius, syn vesnického lékaře, byl pokřtěn jako Johan Julius Christian a později přijal francouzsky znějící jméno Jean podle svého strýce, který si rovněž změnil jméno. Žádné s těchto jmen není finské a jeho rodina ve skutečnosti hovořila švédsky a teprve v dospělosti se Sibelius naučil mluvit plynně finsky. Sibelius byl vychováván svou matkou a babičkou, jelikož jeho otec zemřel, když byly Jeanovi pouhé dva roky. V devíti letech (v roce 1856) se naučil hrát na klavír a o pět let později (1861) začal s vážným studiem hry na housle. V deseti letech se také pokusil o komponování skladbou Vodní kapky a v téže době začal hrát se svou sestrou, která hrála na klavír a s bratrem violoncellistou tria, který rovněž skládal.
Ačkoli byl jako chlapec snílek, byl velice inteligentní a rodina mu předurčila dráhu právníka. Práva Sibelius studoval na univerzitě v Helsinkách pouhý rok od roku 1885, ale zároveň navštěvoval hodiny her na housle a hudební teorie na tamní konzervatoři. Brzy se však ukázalo, že Sibeliova touha stát se hudebníkem byla tak silná, že mu nakonec rodina povolila, stát se žákem Martina Wegelia (1846 - 1906), ředitele konzervatoře a učitele hudby.
Sibelius stále ještě doufal, že se stane houslovým virtuosem hrajících na koncertech komorní hudbu, ale brzy se uvědomil, že začal příliš pozdě na to, aby svého cíle dosáhl, ačkoliv až v roce 1891 se pokusil získat místo ve Vídeňském filharmonickém orchestru.
Tak komponování nahradilo hru na housle, a když v roce 1889 konzervatoř ukončil, odešel studovat do zahraničí, nejprve do Berlína a později do Vídně, kde se stal žákem Karla Goldmarka a Roberta Fusche (měl doporučíjící dopis i pro Brahmse, ten se s ním ale odmítl setkat).
Sibelius již znal a miloval finskou národní epickou báseň zvanou Kalevala, a když slyšel symfonii Aino, inspirovanou tímto literárním útvarem, od svého staršího krajana Roberta Kajanuse (1856 - 1933), rozhodl se, že i on napíše velkou orchestrální skladbu na toto téma, a tak vznikla symfonická báseň pro sbor a orchestr Kullervo, která přitom byla pětivětou symfonií trvající osmdesát minut.
Kullervo byla okamžitě uznána za mezník finské lidové kultury. V době ruské nadvlády nad Finskem se Sibelius sblížil s nacionalistickým hnutím - projevem toho je sňatek s Ainou Järnefeltovou (dcerou finky hovořící nacionalistické rodiny) a později jeho symfonická báseň Finlandia. Od této chvíli byl považován (a pravděpodobně i on sám sebe považoval) za hudebního bojovníka za práva lidu a i nadále čerpal inspiraci z finské legendy při psaní svého rozsáhlého cyklu orchestrálních skladeb od ságy En v roce 1892 po skladbu Tapiola z roku 1926.
Sibelius se stal brzy významným a váženým hudebním skaldatelem ve Finsku a nejen tam, jehož postavení ještě stvrdila vládní dotace, kterou získal ve svých dvaatřiceti letech a která činila nejprve 3 000 a posléze 5 000 finských marek. Nicméně ani tato částka ho nevyvedla s finanční nouze, a následujících dvacet let se často ocital v dluzích, částečně díky své zálibě žít na vysoké noze a cestovat do zahraničí. S cílem přilepšit si nastoupil Sibelius v roce 1892 na helsinskou konzervatoř učit skladbu; zde vydržel do roku 1901. V roce 1897 se také ucházel o místo ředitele Hudební školy helsinské univerzity, ale přednost dostal jeho přítel Kajan, jenž byl zastáncem a dirigentem jeho skladeb.
Od mládí byl Sibelius silným alkoholikem a kuřákem a v roce 1908 mu objevili rakovinu hrtanu, takže musel podstoupit dvě operace a zbavit se svých zlozvyků. Nicméně žil ještě téměř půlstoletí a jeho proslulost, především jako autora symfonické hudby, byla velmi rozšířena po celém světě. Často cestoval do zahraničí, aby řídil provedení svých skladeb, a v roce 1914 získal čestný doktorát na Yalské univerzitě a několikrát navštívil Británii, kde byl vždy vřele vítán.
Po dokončení své sedmé symfonie a symfonické básně Tapiola odešel Jean Sibelius na odpočinek (ačkoliv pracoval na osmé symfonii, žádná partitura z toho nevzešla). Nikdo přesně neví proč, ale domníváme se, že brzděn vrozenou skepsí k vlastnímu nadání. Nyníž už neměl žádné finanční potíže, jelikož dostal ke svým šedesátým narozeninám darem 150 000 marek a dostal zvýšenou penzi. Od té chvíle žil se svou ženou, pěti dcerami a patnácti vnoučaty v ústraní ve venkovském domě, který jim patřil od roku 1904.
I přesto zůstal světově proslulým skladatelem, jehož při příležitosti pětaosmdesátých narozenin navštívil sám finský prezident a k devadesátinám dostal od Winstona Churchilla doutníky. Stále se zajímal o hudbu, rád a neustále ji poslouchal; měl rád Bartóka a ve čtyřicátých letech pochvalně hovořil o Brittenové opeře Peter Grimes.
Jean Sibelius zemřel 20. září roku 1957 v Järvenpääi ve Finsku na následky mrtvice. Pohřben je u svého domu, kde prožíval pozdější léta svého života a který se nachází v Järvenpää poblíž Helsinek.
Jean Sibelius měl za svůj život (jak už je zmíněno výše) jedinou manželku: Ainu Järnefelt, kterou si vzal 10. června roku 1892. Měli spolu šest dcer: Evu, Ruth, Kirtsti (které zemřeli jako velmi mladé), Katarine, Margaret a Heidi.
Jean byl Aino nevěrný i těsně před svým zasnoubením a často poté, což jí taky několikrát přiznal.
Jean Sibelius byl urostlý muž, který vzbuzoval respekt. Byl to člověk, který si potrpěl na oblečení, věděl co v různých situacích dět a měl dobré způsoby. Pod suveréním vystupováním se však skrývala zranitelná osobnost. Už jako dítě byl ve škole nepozorný a nevyrovnaný, což mu zůstalo až do dospělosti. Střídali se u něho šťastné fáze života a fáze depresí. Už při jeho zahraničních studií se naplno projevila jeho zvláštní povaha. Na denním pořádku byly divoké večírky a radovánky. Jako spomínka na studentské časy mu zůstala velká závislost na alkoholu. Na závěru života si Sibelius potrpěl na kvalitní věci, drahé obleky a ručně dělané věci. Před depresemi utíkal většinou do přírody, kterou velmi miloval a která mu pomáhala zapomenout na své strasti. Jako skladatel byl Sibelius velice sebekritický, při skládání často zažíval tvořivá muka a několikrát své díla dokonce spálil, mezi nimi i osmou operu.
Dílo:
Ačkoliv Sibelius skládal v několika hudebních formách od klavírních skladeb po opery (raná jednoaktovka se nazývala Panna ve věži) za svou slávu vděčí svým orchestrálním skladbám, které lze rozdělit do kategorií programových kusů, a sedmi symfonií, jež tvoří pilíře hudebního odkazu dvacátého století. Vznesl do symfonické hudby nové způsoby uvažování, v nichž byla zralá témata klasických dob, která ještě sloužila Brahmsovi a Brucknerovi, nahražena stručnějšími motivy, které se mohly tvořit a přetvářet, shlukovat nebo dělit, a přesto dokromady tvořit silnou živoucí hudební strukturu.
Sibeliusovo dílo je rozsáhlé - čítá až 250 opusů mezi něž patří 7 symfonií, několik koncertů (nejznámnější je houslový), písní, klavírních skladeb a je autorem hudby ke značnému množství činoherních představení (např. Jedermann, Kuolema).
Symfonické básně
• Pověst, 1892
• Labuť z Tuonely, 1893
• Kalevala, Finlandia, 1899
• Noční jízda a východ slunce, 1909
• Tapiola, 1925
Další dílo
• Karelia, 1893 orchestrální suita
• Jungfrun i tornet, Panna ve věži 1896
4. Arnold SCHÖNBERG (13.9.1874 – 13.8.1951)
Rakouský skladatel, hudební teoretik a malíř.
Schönberg začal svůj hudební vývoj jako violoncellista a skladatel-samouk. Ačkoliv později navštěvoval hodiny u Alexandra Zemlinského, tak se podle svých slov nejvíce naučil studiem děl velkých skladatelů. Skladatelsky byl Schönberg nejdříve ovlivněn Antonínem Dvořákem a Richardem Wagnerem. Později se stal rozhodným stoupencem Johannese Brahmse a Gustava Mahlera.
První Schönbergovy skladby obsahují typické rysy pozdního romantismu: velký orchestrální aparát, díla s literárním podkladem (smyčcový sextet Zjasněná noc, Písně z Gurre, symfonická báseň Pelleas a Melisanda, sbor Mír na Zemi).
Vybaven mimořádně tvořivým duchem objevil nové hudební obzory, kterými své současníky čím dál tím více udivoval a brzy byl vystaven nevoli a odmítnutí koncertního publika. Od roku 1908 začíná jeho hudba opouštět tradiční tonální systém, to znamená, že od tohoto okamžiku (2. smyčcový kvartet) se stává jeho hudba atonální. (Schönberg sám navrhoval pojem „atonikal“, ze kterého se vyvinuly pojmy atonální a atonalita).
Tato fáze takzvané „volné atonality“ zavedla Schönberga do slepé uličky, protože každá další skladba kladla nové požadavky na hudební materiál a pravidla. (Podobně jako Igor Stravinskij tvrdil, že čím větší omezení při volbě prostředků si dá, tím se cítí volněji při komponování. Neboli, že svoboda může existovat pouze uvnitř jistých hranic, neboť úplná svoboda vede k chaosu.) S volnou atonalitou se tedy ztrácí forma. Naproti tomu Adorno obhajuje ve svém spise Philosophie novou hudbu právě zásluhou Schönbergovy atonality a staví se proti Stravinského neoklasicismu. Schönbergova atonalita znamená pro Adorna osvobození hudby z tonální závislosti a tedy neomezený rozvoj hudebního výrazu.
Z tohoto dilematu se Schönberg dostal vytvořením „metody skládání za pomoci dvanácti vzájemně se vztahujících tónů“, zkráceně dodekafonie. Tato metoda od této chvíle vystupuje na místě tonality a přináší s sebou jistou vnitřní semknutost hudebního díla. Úkolem skladatele je tedy vymyslet dvanáctitónovou řadu, ze které se vyvíjí veškerý tematický materiál.
Dvanáctitónová řada je řada dvanácti tónů oktávy, ve které musí vystupovat každý jednotlivý tón pouze jednou. V kompozici smí být určitý tón znovu použit až tehdy, když proběhne celá řada. Výjimku tvoří pouze přesné opakování řady. Řadu je možno transponovat, to znamená, že může začínat na libovolném tónu. Z každé řady mohou být odvozeny další tři variace, tzv. permutace, které mají stejnou hodnotu jako základní řada:
• inverze: každý interval se převrátí zezdola nahoru a naopak
• račí postup: řada je použita obráceně (zprava doleva)
• inverze račího postupu: řada je použita obráceně a každý interval se převrátí.
Schönberg věřil, že bude moci dát s tímto systémem každému dílu vnitřní pojítko. Ačkoliv Schönberg dodekafonii nikdy ve svých hodinách teorie neučil a původně ji vytvořil pouze jako řešení svého osobního tvůrčího konfliktu, ujali se jí nadšeně jeho žáci, kteří kompoziční postupy dále rozpracovali a rozšířili. Dnes je zcela nemyslitelné, že by s ní nebyl student kompozice seznámen.
Kolem Schönberga se vytvořil kruh stejně smýšlejících žáků a interpretů, kteří jsou označováni jako druhá vídeňská škola (mj. Alban Berg a Anton Webern).
Dílo:
• Sechs Lieder für eine mittlere Singstimme und Klavier (1899–1903),
• »Verklärte Nacht« Sextett für 2 Violinen, 2 Violen und 2 Violoncelli (1899),
• Pelleas und Melisande (nach dem Drama von Maurice Maeterlinck) Symphonische Dichtung für Orchester (1902–1903),
• Quartett (d-Moll) für 2 Violinen, Viola und Violoncello (1904–1905),
• Kammersymphonie für fünfzehn Soloinstrumente (großes Orchester) (1906),
• Drei Klavierstücke (1909),
• Gedichte aus »Das Buch der hängenden Gärten« von Stefan George für eine Singstimme und Klavier (1908–1909),
• Fünf Orchesterstücke in der Originalfassung für großes Orchester (1909,1922),
• »Herzgewächse« (Maurice Maeterlinck) für hohen Sopran, Celesta, Harmonium und Harfe (1911),
• Suite für Klavier (1921–1923),
• Vier Stücke für gemischten Chor (1925),
• Variationen für Orchester (1926–1928),
• »Von heute auf morgen« Oper in einem Akt Libretto: Max Blonda [Gertrud Schönberg] (1928–1929),
• Begleitungsmusik zu einer Lichtspielscene (Drohende Gefahr, Angst, Katastrophe) (1929–1930),
• Concerto for Violin and Orchestra (1934–1936),
• Fourth String Quartet (1936),
• Kammersymphonie Nr. 2 (in es-Moll) für kleines Orchester (1906–1939),
• Kol nidre für Sprecher (Rabbi), gemischten Chor und Orchester (g-Moll) (1938),
• Variations on a Recitative for Organ (in D) (1941)
• Ode to Napoleon Buonaparte (Lord Byron) for String Quartet, Piano and Reciter (1942),
• Concerto for Piano and Orchestra (1942),
• Theme and Variations for Full Band (Orchestra) (1943),
• A Survivor from Warsaw for Narrator, Men's Chorus and Orchestra (1947),
• Phantasy for Violin with Piano Accompaniment (1949) ,
• Psalm 130 for Mixed Chorus a cappella (six voices) (1950),
• Moderner Psalm für Sprecher, gemischten Chor und Orchester (unvollendet) (1950)
5. Ralph Vaughan WILLIAMS (12.10.1872 – 26.8.1958)
Byl vlivným anglickým hudebním skladatelem. Studoval Royal College of Music v Londýně a Trinity College v Cambridge. Napsal devět symfonií a mnoho dalších skladeb, mezi nimi komorní hudbu, opery, chorální hudbu a filmovou hudbu. Také sbíral britskou lidovou hudbu.
Dílo:
• A Sea Symphony (1910) – pro soprán, baryton, smíš.sbor a orchestr
• A London Symphony (1913) – pro orchestr
• Pastoral Symphony Symphony No.3 (1921) – orchestr,soprán(tenor)
• Symphony No.4 in F minor (1931-4) – plný orchestr
• Symphony No.5 in D major (1938-43) – plný orchestr
• Symphony No.6 in E minor (1946-7) – plný orchestr
• Sinfonia Antarctica (1949-52) – orchestr, sólový soprán, ženský sbor
• Symphony No.9 E minor (1956-7) – orchestr
• Sir John in Love (1924-28) – opera (choral)
• The Pilgrim´s Progress (1906-1952) - opera
• Panova svatba (1905) - balet
6. Joseph-Maurice RAVEL (7.3.1875 – 28.12.1938)
Francouzský hudební skladatel švýcarsko-španělského původu. Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny a neoklasicismu.
Otec, inženýr, pracoval na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil se svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Manželé se usadili v Ciboure. Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel studoval hru na klavír (u Bériota) a později kompozici na Pařížské konzevatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré. Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Vines, pozdější interpret jeho klavírních děl.
Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty – Alcyone, Alyssa a Myrrha; za Myrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu.
Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou Rapsódií, již dříve ovšem zaujal klavírními Vodotrysky, všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku.
Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam, kvůli nízké váze, málem nebyl přijat. Nakonec sloužil u kamionů a ve volných chvílích složil na frontě Tři sbory a capella – na vlastní, snad trochu poťouchlé texty.
Roku 1920 se přestěhoval do Monfort l'Amaury, kde bydlel až do své smrti 1937, mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Od roku 1932 trpěl apraxií, zemřel 28. 12. 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži.
Dílo:
a) Klavírní tvorba:
Le Menuet antique (1895) - později orchestrováno
Vodotrysky (1901)
Mirroirs (1904),
Gaspard de la nuit (1908) - obdivuhodně temný klavírní triptych
Ma mére L´Oye (1910
Valses nobles et sentimentales (1911)
Le Tombeau de Couperin (1917) – suita
b) Vokální tvorba:
Ballade de la reine morte d'aimer (1893)
Myrrha (1901) – kantáta
Alcyone (1902) – kantáta
Alyssa (1903) – kantáta
Shéhérazade (1903) – tři písně pro soprán a orchestr, výjimečné dílo
Histoires naturelles (1906)
L´Heure Espagnole (1907) – hodinová opera
avantgardní Trois poemes de Stéphane Mallarmé (1913),
L´Enfant et les sortiléges – opera/balet (1925)
velice moderní Chansons Madécasses (1926)
Don Quichotte a Dulcinée (1933)
Morgiane – nedokončené oratorium/balet
c) Komorní tvorba:
Sonáta č. 1 pro housle a klavír (1897),
Smyčcový kvartet v F dur
Introduction et Allegro pro harfu a komorní ánsámbl (1905),
Trio pro klavír housle a violoncello (1915)
Tzigane (1924) – pro housle a piano-luthéal
Sonáta č. 2 pro housle a klavír (1927)
d) Orchestrální tvorba:
Shéhérazade (1898) – předehra k nikdy nedopsané opeře
Rhapsodie Espagnole (1907)
Dafnis a Chloé (1913) – balet
La Valse (1920)
Fanfára do „Janina vějíře“ (1927)
Klavírní koncert č.1 v G dur (1930),
Klavírní koncert č. 2 v D dur (1931)
e) Úprava cizích děl:
Aranžmá řeckých lidových písní (1906),
Debussyho Nokturna (1909) – přepis pro dva klavíry
Chovanština (1913) – orchestrace Musorgského opery
Obrázky z výstavy (1922) – orchestrace Musorgského suity
7. Béla BARTÓK (25.3.1881 – 26.9.1945)
Je světově proslulým maďarským hudebním skladatelem 20. století. Světový význam získal nejen jako skladatel, ale zároveň jako výborný klavírista a uznávaný hudební vědec. Od roku 1940 žil v exilu v USA. Společně s Leošem Janáčkem a Zoltánem Kodálym patří ke skladatelům, jejichž výrazným zdrojem inspirace byla lidová hudba.
Béla Bartók, syn ředitele zemědělské školy a hudebního nadšence, studoval po otcově smrti od roku 1893 na gymnáziu v Prešpurku (Bratislava). Matka byla učitelkou a zajistila mu výuku klavíru a harmonie u Lászó Erkela (maďarský pedagog a sbormistr, od roku 1871 působil v Bratislavě). 1899 – 1903 pokračoval Bartók ve studiu na hudební akademii v Budapešti; v kompozici byl žákem J. Koesslera.
Odpor k habsburské nadvládě, obdiv k Lisztovi, příklad Straussovy symfonické básně Život hrdinův a snaha komponovat v národním stylu vedly ke vzniku symfonické básně Košút (1903; 1904 v Manchesteru provedl také Hans Richter – německý dirigent maďarského původu, řídil např. v Bayreuthu premiéru Prstenu Nibelungova). V prosinci 1904 dokončil Bartók v Bratislavě lisztovskou Rapsódii pro klavír a orchestr op. 1. Když poznal, že „maďarské písně, mylně pokládané za lidové, jsou ve skutečnosti více či méně triviálními prostonárodními písněmi umělými…“, zahájil v r. 1905 spolu se Zoltánem Kodálym po maďarském venkově sběr lidové hudby (3700 zápisů). Později ze srovnávacích důvodů sbíral i písně slovenské (3200), rumunské (3500); tiskem vydány 1967), ale i arabské (65 z 1913), turecké (89 z 1935), ukrajinské, valašské, aj. Stal se v tomto světově uznávanou autoritou, jeho studie vyšly v řadě zemí. Ze starobylých tonálních a rytmických struktur východoevropského folklóru čerpal podněty pro svou vlastní skladatelskou tvorbu, kterou chtěl vymanit z tradičních klišé dur – mollového systému. Povzbuzením mu bylo i poznání děl Debussyho, rovněž uplatňujícího pěti- a celotónové tóniny.
Stylová proměna se uskutečnila nejprve v klavírní tvorbě (14 bagatel, Dva rumunské tance aj.); dodatečnou instrumentací vznikl z částí těchto skladeb cyklus Obrázky z Maďarska (1931). Klavírní Allegro barbaro (1911) šokovalo svými harmoniemi a údernými rytmy. Baladicky laděná jednoaktová opera Modrovousův hrad (1911) se jako všechny Bartókovy jevištní skladby vypořádává v symbolické rovině s problémem osamělosti muže a s jeho konfliktním vztahem k ženě a krutému světu; rozvíjí lohengrinovský motiv otázek, jež nemá žena muži klást. V této linii pokračuje i jednoaktová taneční hra Dřevěný princ (1917) a jednoaktová pantomima Podivuhodný mandarín (1919, neúspěšná jevištní premiéra v Kolíně n. R. 1926, definitivní verze 1931). Toto vrcholné dílo, vyjadřující v dynamické gradaci životodárnou sílu milostného citu, tragicky ničeného nelidskou společností, smělo být v Maďarsku provedeno až po r. 1945, plně umělecky rehabilitováno teprve 1956.
V údobí Maďarské republiky rad (1919) tvořil Bartók spolu s Kodálym a Ernem Dohnányim (maďarský klavírista, skladatel a dirigent) její Hudební direktorium. Aby unikl domácím útokům, vyžádal si Bartók v r. 1920 na hudební akademii, na níž od 1907 vyučoval klavírní hře, dovolenou a podnikal četná zahraniční turné jako klavírista, při nichž s ohlasem uváděl vlastní skladby (v Československu v letech 1925, 1927, 1929, 1930).
V roce 1923 vznikla k 50. výročí spojení Budapešti (z Budy a Pešti) Taneční suita, jež teprve provedením Českou filharmonií za řízení Václava Talicha na pražském festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v květnu 1925 obrátila k Bartókovi pozornost světové veřejnosti. V říjnu 1927 hrál Bartók v Praze s Českou filharmonií svůj 1. klavírní koncert (1926). 1928 koncertoval a přednášel v USA, 1929 v SSSR.
V roce 1934 zanechal Bartók výuky na hudební akademii a jako pracovník akademie věd se věnoval přípravě edice maďarských lidových písní. Objevy nových možností hudebního zvuku přinesla Hudba pro smyčce, bicí nástroje a cellestu (1936) a Sonáta pro dva klavíry a bicí nástroje (1937). Klasicky vyrovnaný 2. houslový koncert (1938) a mužné Divertimento pro smyčcový orchestr (1939) uzavřely Bartókovu evropskou tvorbu. V říjnu 1940 opustil zfašizované Maďarsko a odjel do New Yorku, kde se na univerzitě ujal zpracování sbírky jihoslovanských lidových melodií. Ochromen nemocí, dovršil své dílo Sonátou pro sólové housle (1944 na objednávku Yehudi Menuhina), 3. klavírním koncertem (1945) a zvláště myšlenkově hlubokým a současně virtuózním Koncertem pro orchestr (1943). Cennou složkou Bartókova díla je šest smyčcových kvartetů (1919 – 39) a novátorsky pojaté klavírní cykly pedagogického zaměření (Pro děti, 1909; Mikrokosmos, 1926 – 39; Sonatina, 1915 aj.).
Jako intelektuálně mimořádně vybavený autor dokázal Bartók sloučit množství různorodých prvků v osobitý styl, nesoucí i silný náboj emocionální. Pro svůj výzkum slovenských a rumunských písní, pro antifašistický postoj a pokrokovou uměleckou orientaci byl častým terčem útoků Horthyovských nacionalistů. Jeho sbírka slovenských lidových písní vychází od 1959 v Bratislavě, kde týž rok vyšel výbor z jeho studií Postrehy a názory.
Nejvýznamnější skladby:
Great Fantasy for Piano, 1897
Scherzo for Orchestra, 1901
Symphony Kossuth, Symphonic Poem in Ten Tableaux, 1903
Rhapsody for Piano and Orchestra, 1904
Scherzo for Piano and Orchestra - Burlesque, 1904
Concerto for Violin and Orchestra No. 1, 1908
String Quartet No. 1, 1909
Four Pieces for Orchestra, 1921
String Quartet No. 2, 1917
The Miraculous Mandarin, Suite, 1927
Concerto for Piano and Orchestra No. 1, 1926
String Quartet No. 3, 1927
String Quartet No. 4, 1928
Concerto for Piano and Orchestra No. 2, 1931
String Quartet No. 5, 1934
Mikrokosmos for Piano, 1932-1939
Concerto for Violin and Orchestra No. 2, 1938
String Quartet No. 6, 1939
Concerto for Orchestra, 1945
Concerto for Piano and Orchestra No. 3, 1945
Velké množství aplikací lidových písní a tanců nejrůznější provenience
8. Igor Fjodorovič STRAVINSKIJ (17.6.1882 – 6.4.1971)
Byl ruský skladatel 20. století. Těžiště jeho tvorby spočívá v baletech (Svěcení jara, Petruška, Pták Ohnivák). Již od počátku své tvorby si vytvořil charakteristický styl. Téměř každé jeho dílo bylo novátorské ve všech hudebních oblastech. Jeho práce ovlivnila velké množství umělců a patří k základním vývojovým znakům hudby 20. století.
Narodil se v rodině Fjodora Stravinského, basisty Mariinské opery v Petrohradu a přítele Petra Iljiče Čajkovského. V mládí neprojevoval výrazný hudební talent, který by napovídal, jak významným skladatelem se stane. Vzhledem k otcově povolání byl dům Stravinských vždy plný významných osobností ruského kulturního života té doby. Stravinskij původně studoval práva, jen zkusmo komponoval. V roce 1900, ještě za studií, ukázal některé své skladby N. A. Rimskému-Korsakovovi, na kterého zřejmě, aniž to přiznal, velmi zapůsobily a od roku 1903 začal dávat Stravinskému soukromé lekce instrumentace a potažmo kompozice. Tyto lekce pokračovaly až do Korsakovovy smrti v roce 1908. Stravinským smrt jeho učitele velmi otřásla.[1] V této době Stravinskij napsal svou první velkou skladbu, symfonii Es dur, která však nenesla stopy jeho pozdějšího vývoje.
V lednu roku 1906 se tajně oženil se svou sestřenicí Kateřinou Nosenkovou. V tomto roce se také poprvé setkal se Sergejem Prokofjevem se kterým udržoval přátelství i v Paříži, když Prokofjev spolupracoval s „Ruským baletem“.
Ruské (folklórní) období:
Stravinského skladba Ohňostroj (1908) zaujala ruského impresária Sergeje Ďagileva, který v Paříži organizoval vystoupení baletního tělesa „Ruský balet“. Nabídl Stravinskému spolupráci na příštím baletu a byl velmi překvapen, když mu Stravinskij oznámil, že s prací již začal. Za námět byla vybrána ruská pohádka o ptáku Ohnivákovi, protože byla typicky ruská (ačkoli Stravinského tento námět příliš nelákal, protože bylo nutné hudbou příliš popisovat dějovou složku). Již v roce 1910 byl balet Pták Ohnivák (L'Oiseau de feu) uveden v Théâtre National de l'Opéra v Paříži. Orchestr řídil Henri Pierné a choreografii vytvořil Michel Fokin. Titulní roli Ohniváka ztvárnila Tamara Karsavinová. Premiéra (kterou shlédl i Claude Debussy a stal se Stravinského přítelem až do své smrti) měla nečekaný úspěch a toto dílo se stalo výjimečně trvale oblíbeným. Stravinského popularita Ohniváka dlouho provázela a s nelibostí se s ní potýkal.
Protože se mu balet zdál příliš zdlouhavý, vytvořil z něj několik verzí (1910, 1911, 1919, 1945) baletní suity, která je dnes prováděna častěji než samotný balet.
Nedlouho po Ohnivákovi se Stravinskij přestěhoval do Švýcarska a jeho rodina ho později následovala. V červenci 1910 byla paní Stravinská kvůli svému těhotenství převezena na kliniku do Lausanne a i Igor se zde ubytoval. Najal si podkroví domu přes ulici, kde začal pracovat na Petruškovi(1911). Když se Stravinským narodil mladší syn Sulima (později také skladatel), měl Stravinskij hotový již celý druhý obraz. V říjnu v Beaulieu (u Nizzy) partituru dokončil a odeslal ji Sergeji Kusevickému (s kterým se dohodl, že vydá všechny jeho skladby, které mu Stravinskij nabídne). V prosinci odjel do Petrohradu domluvit scénář s Alexandrem Benoisem, ale hned po návratu se musel dlouhou dobu léčit z akutní otravy nikotinem.Petruška měl nakonec velký úspěch, který Stravinskij ani Ďagilev nečekali. Po premiéře představil Debussy Stravinskému Erika Satieho a Stravinskij je spolu vyfotografoval.
Titulní postava tohoto baletu pochází z ruské lidové hry z prostředí potulných komediantů a jarmarečních loutkářů. Balet se odehrává v Petrohradě na Náměstí admirality.
V roce 1913 měl v Théâtre des Champs-Elysées premiéru Stravinského skandální balet Svěcení jara (Le Sacre du Printemps). Obrazy z pohanského Ruska, inspirované starým rituálem uctívání příchodu jara, na kterých spolupracoval s malířem Nicholasem Roerichem, způsobily při premiéře legendární poprask, vyvolaný z větší části zásluhou hudby. Podle Ďagilevových slov se „stalo přesně to, co chtěl. Když bylo uvedeno podruhé v roce 1914, jako koncertní provedení, bylo nadšení obecenstva tak veliké, že Stravinskému provolávalo slávu a dokonce byl ze síně vynesen na ramenou na náměstí.
Dílo je novátorské téměř v každém ohledu (polytonalita, polyrytmika). Hlavní důraz je zde kladen na rytmus a na posluchače v prvních řadách hudba působí doslova fyzicky.Původní choreografii vytvořil Václav Fomič Nižinskij.
Stravinskij pracoval od roku 1908 na opeře Slavík (Le Rossignol), avšak jeho práci přerušila Ďagilevova nabídka. V roce 1913 se však k opeře opět (po uvedení Svěcení jara) vrátil a dokončil jí. Z toho důvodu je patrný kontrast mezi 1. dějstvím, které je více operní a 2. a 3. dějstvím, která jsou spíše baletní. V roce 1914 byla opera uvedena. Stravinský zde použil za námět pohádku od H. Ch. Andersena, jehož pohádky miloval. Celá opera hýří barvitou instrumentací v duchu ruského impresionismu a exotikou.
Další Stravinského balet Svatba (Svaděbka, Les Noces) (komp. 1914 - 1917) jsou zhudebněná ruská pořekadla a říkanky ve scénickém provedení pro zpěváky, herce a tanečníky. Stravinskij dlouho zvažoval instrumentaci. Jelikož chtěl, aby dílo znělo „mechanicky“, rozhodl se pro neobvyklé řešení čtyř klavírů a souboru bicích nástrojů. Z tohoto důvodu také nejsou zpěváci ztotožněni s herci na jevišti. Premiéra se uskutečnila až za šest let v pařížském divadle Sáry Bernhardtové.
Jazz a neoklasicismus:
V roce 1918 dokončil balet Příběh vojáka (L'Histoire du soldat), na kterém spolupracoval se spisovatelem Charlesem Ramuzem. Opustil zde zásady „ruské orchestrální školy“ a použil jazzové prvky, hlavně v instrumentaci a rytmu, ačkoliv jazz do té doby nikdy neslyšel (znal ho jen z notového zápisu). Námět je podle Afanasjevovy bajky o vojákovi a čertovi, který mu ukradne housle. Premiéra se konala v Ženevě ve skromných podmínkách v důsledku tehdejší politické situace.
„Příběh vojáka znamená můj definitivní rozchod s ruskou orchestrální školou, ve které jsem byl odchován.“
S jazzem Stravinskij experimentoval až do roku 1920. Byl to Ďagilev, kdo dal podnět k napsání, podle jeho slov, „rozkošné skladby z 18. století“ a navrhl zinstrumentovat hudbu „jistého“ Giambattisty Pergolesiho. Stravinskij zpočátku váhal, ale nakonec se pustil do práce a do hudby se zamiloval. Do díla záměrně přidal mnoho pozdějších hudebních prvků, nezapadajících do hudby 18. století (např. glissanda). Libreto pochází z Pergolesiho oper a jedné kantáty a stejně jako ve Svatbě nejsou zpěváci ztotožněni s postavami na jevišti.
15. května 1920 měl Pulcinella premiéru v Paříži. O vytvoření scény se postaral Pablo Picasso. Jak hudební, tak i výtvarná stránka baletu pohoršily nejen samotného Ďagileva, ale i velkou část kritiků, kteří nařkli Stravinského z „plagiátorství“ a z toho, že opouští modernismus. Navzdory kritikům (i toho, že si tímto dílem znepřátelil velkou část uměleckých přátel, včetně Ravela) si Stravinský na základě tohoto baletu vytvořil styl, který sledoval až do padesátých let.
"Lidé, kteří nic nevěděli o mých skutečných pohnutkách a ani se nestarali, aby je poznali, mě nařkli ze svatokrádeže: "Jen ať nechá klasiky na pokoji. Na ty mu nedovolíme sáhnout!" Pro tyhle lidi jsem měl a mám jen jednu odpověď: Vy uctíváte, ale já miluji."
V roce 1920 se rodina Stravinských přestěhovala nakrátko do Paříže a později se usadili na jihu Francie, kde zůstali až do roku 1934. Jejich dalším bydlištěm se stala opět Paříž až do roku 1939.
Práci na Oktetu (1923) zapříčinil sen, ve kterém se Stravinskému zdálo, že slyší osm hudebníků hrající hudbu, na kterou se nemohl rozpomenout, jediné, co si pamatoval, byly nástroje - flétna, klarinet, fagoty, trubky a trombóny. Hned ráno začal s kompozicí a poměrně rychle práci dokončil. První provedení koncertu dirigoval sám (a měl prý strašnou trému). Koncert má tři části a je typickým příkladem Stravinského neoklasicismu.
Hybrid, operu-oratorium Oidipus Rex, začal komponovat v roce 1925. Stravinskij v té době dlouho uvažoval o tom, že napíše „široce založené“ dramatické dílo. Dlouho vybíral v jakém jazyce dílo bude. Ruštinu předem zavrhl a francouzština, němčina nebo italština se mu zdály svým temperamentem nevhodné. Nakonec se rozhodl pro ciceronskou latinu. Námět měl být všeobecně známý, aby ho nemusel zdlouhavě představovat a mohl se soustředit plně na hudbu. Volba padla na Sofoklova Oidipa krále, kterého znal velmi dobře z mládí. Stravinskij požádal o spolupráci na vytvoření libreta spisovatele Jeana Cocteaua, který nabídku přijal. Byl to Cocteau, kdo navrhl přidat do hry vypravěče. Stravinskij později tento nápad zkritizoval. Skladatel sám řídil premiéru v divadle Sáry Bernhardtové v Paříži 30. května 1927. Dílo bylo přijato chladně a rozporuplně, avšak je vrcholem Stravinského neoklasicismu 20. let.
Stravinskij sám označuje dílo jako „statické drama“, kde mají zpěváci přímo uloženo se nehýbat. Na premiéře Oidipa Rexe v Berlíně přišel Stravinskému blahopřát i Albert Einstein.
10. června 1934 získal Stravinskij francouzské občanství, ale již roku 1939 musel z Francie uprchnout před německými vojsky do Spojených států. Tento rok byl pro Stravinského tragický i z toho důvodu, že zemřely jeho matka, žena i dcera na rodinnou nemoc tuberkulózu, ze které se sám dlouho a bolestivě léčil. Toto období je považováno za Stravinského tvůrčí krizi, z které se však brzo vyprostil. V roce 1940 se oženil s Věrou Sudejkinovou (de Bosset) a po roce stráveném v New Yorku se usadil v Kalifornii (kde ho navštěvoval i Sergej Rachmaninov). V roce 1945 získal americké občanství.
Významné skladby tohoto období jsou např. opera Persefona (1933) (na které spolupracoval se spisovatelem André Gidem), Symfonie v C (1940), Symfonie o třech větách (1945), balet Orfeus (1947) a poslední skladba v duchu neoklasicismu, opera Život prostopášníka (The Rake's Progress, 1951), podle obrazů klasicistního malíře Williama Hogartha na libreto W. H. Audena.
Serialismus:
Od roku 1948 se přátelil a úzce spolupracoval s dirigentem Robertem Craftem, který dirigoval premiéry některých jeho posledních děl. Ačkoli Stravinskij většinu svého života zastával opozici k teoriím skladatele Arnolda Schönberga, v padesátých letech nakonec Craft, Schönbergův obdivovatel, Stravinského přesvědčil k experimentům se serialismem nebo neoserialismem. Výsledkem těchto pokusů jsou díla jako Agon a Canticum Sacrum aj.
V roce 1962, po téměř padesáti letech, navštívil Sovětský svaz. Byl zde nadšeně přijat, provedl tu sérii koncertů svých děl a navštívil jeho milovaný Petrohrad, tehdy již Leningrad. Setkal se tu i s Dmitrijem Šostakovičem, i když se jejich sektání příliš nevydařilo. Oba skladatelé prohodili jen pár zdvořilostních frází. V této době Stravinskij procestoval se svou ženou Věrou a svým přítelem Craftem téměř celý svět. Poslední desetiletí svého života zasvětil také nahrávání svých děl za vlastního řízení, a tak za sebou zanechal jeden z nejbohatších souborů nahrávek nežijícího skladatele.
Stravinského poslední skladbou je Sova a kočka pro soprán a klavír z roku 1966.
Osobnost: Stravinskij se od většiny svých uměleckých současníků odlišoval „zdravým a rozumným“ přístupem k životu. Byl optimistou, nepropadal hlubokým depresím, které by mu bránily v práci (jako např. Rachmaninov). Jeho okolí neunikla ani Stravinského hospodárnost a nejednou byl nařčen, že je „na prachy“ (Ďagilev). Jeden z jeho přátel byl udiven, když spatřil jeho pracovní stůl: „Všechno zde bylo srovnané jako podle pravítka. Vypadal spíš jako stůl chirurga, než umělce.“ Stravinskij byl velmi kritický, jak k druhým, tak k sobě.
Styl:
Stravinského hudba je především plná intelektuálního vtipu. Je jasná, stylově vyhraněná, často nepředvídatelná – záměrně uhýbající. Nebrání se ani lehké ironii. Na rozdíl od svých expresionistických a pozdně romantických současníků není jeho tvorba příliš citově silná – dává důraz především na řemeslnou stránku. Oproti Schönbergovi se nebrání využívání starších skladebných postupů a hledá inspiraci v minulosti. Neopouští tonalitu, i když využívá neobvyklých harmonických prvků jako polytonalita. Stravinského hudební vývoj, ač zdánlivě překotný, je výsledkem jeho přirozeného uměleckého vývoje a jeví se jako kontinuální a logický. I přes značné různorodosti jeho skladeb je jejich jádro vždy stejné.
Melodika je tematická s častým opakováním modelu.
Rytmus je velmi důležitou stránkou Stravinského hudby, často hlavním formotvorným prostředkem. Je velmi ostrý a metronomicky přísný. Běžné je přenášení důrazu – synkopace.
Harmonie je složitá, s převážně tonálním centrem. Obvyklá je bitonalita a polytonalita.
Ruské – folklórní období
Ve svých prvních skladbách vychází z Rimského-Korsakova a francouzských impresionistů, avšak avantgardní prostředí Paříže a „Ruského baletu“ formují v jeho práci nový výraz, byť k němu měl blízko již za studií u Rimského-Korsakova. Toto období je charakteristické harmonickou složitostí a rozsáhlou instrumentací pro velká tělesa.
Jeho první balet Pták ohnivák stále vychazí z Rimského-Korsakova, ale přejímá zde již styl impresionstů.
V Petruškovi se již od předchozích vlivů značně osvobozuje a poprvé zde užívá polytonalitu a nepravidelný rytmus.
Vrcholným dílem toho období je balet Svěcení jara, kde hrají rytmus a témbry (bicí a dechové nástroje) takovou roli, že se stávají hlavními výrazovými prostředky.
Jazz a neoklasicismus
Ze svých jazzových experimentů převzal především rytmickou bohatost a novou výraznou instrumentaci – dechové nástroje. Neoklasicismus představuje těžiště Stravinského tvorby. Odvrátil se jím od expresivnosti a přebujelé instrumentace k dokonalosti a propracovanosti („nic než hudba“). Eliminuje zde mimohudební struktury a souvislosti běžné z romantismu a soustředí se na řemeslnou čistotu. Inspiruje se v minulosti – renesanční polyfonie, barokní fuga, raný klasicismus.
V Příběhu vojáka jsou patrné vlivy moderní taneční hudby a amerického jazzu.
Baletem Pulcinella již objevuje svůj nový styl, i když je zde ještě stále použit jen jako výrazový prostředek.
Serialismus
Po smrti skladatele Arnolda Schönberga se překvapivě přiklonil k dodekafonii a seriální hudbě, ke které měl v minulosti odmítavý vztah. Vychází především z prací Antona Weberna a Pierra Bouleze, ale i ostatních představitelů poválečné avantgardy. Avšak tyto podněty přehodnocuje po svém. Komponuje, jak sám říká, „ve svém tonálním systému“. Tato pozdní díla mají zvláštní tvrdost a drsnost, která je dána snahou vyslovit jen to nezbytné a podstatné.
Stravinskij se ve své tvorbě nikdy nevyhýbal „vypůjčování si“. Přetvářel však věci svým osobitým způsobem. Tyto „krádeže“ však nejsou libovolné, vždy mají v celku svoje místo z estetického nebo logického hlediska, ať už pro vytvoření atmosféry (Polibek víly) nebo jako základní myšlenka (Pulcinella). Stravinskij jednou vysvětloval, proč nikdy neučil : „Musel bych práce svých žáků neustále přepracovávat po svém.“
Již v Ptáku ohnivákovi použil pro finále jednu ranou klavírní skladbu Petra Iljiče Čajkovského.
Když pracoval na baletu Petruška, slyšel neustále hrát za svým oknem populární popěvek „Dřevěná noha“ (Jaimbe en bois) a protože předpokládal, že je to nějaká stará lidová melodie, v baletu ji použil. Netušil však, že autor stále žije a má na melodii autorská práva. Stravinskij proto musel celou 1 třetinu honoráře ze všech představení baletu odeslat autorovi.
Úvodní téma Svěcení jara je upravená litevská lidová píseň.
Úvodní motiv ze Slavíka připomíná motiv z Oblak, první části Debussyových Nokturn.
Balet Pulcinella jsou přepracované skladby Giovanniho Battisty Pergolesiho a Domenica Galla.
Balet Polibek víly jsou přepracované rané klavírní skladby Petra Iljiče Čajkovského.
Na konci skladby Cirkusová polka je použit motiv z Schubertových Marches militaires.
Předehra Greeting Prelude (1955) (věnované u příležitosti 80tých narozenin dirigentovi Pierru Monteuxovi) je upravená melodie „Happy birthday to you“.
O životě:
• Od roku 1910 žil v zahraničí (Švýcarsko, Francie, USA).
• Velkou část svého života strávil na cestách. Jen více než 100x přeplul Atlantický oceán.
• Byl obrovský dříč, pracoval až 18 hodin denně.
• Velkou část života byl nemocen.
• Byl také velký kuřák (začal ve 14 letech).
• Za svého života se setkal (i spřátelil) s velkým množstvím významných osobností své doby : Charlie Chaplin, Benito Mussolini, John Fitzgerald Kennedy, Walt Disney, Ingmar Bergman, Albert Schweitzer, Nikita Sergejevič Chruščov, Coco Chanel ad. Setkal se dokonce i s prezidenty Masarykem a Benešem, když koncertoval v Praze. Podle jeho slov měl v Praze tak ohromné přijetí, jaké pamatoval už jen z Mexika.
• Napsal knihy: Kronika mého života, Hudební poetika a studie o tvorbě Antona Weberna a Carla Gesualda di Venosa.
• Vymyslel přístroj na linkování notového papíru, který byl pod názvem „Stravigor“ patentován.
• Mezi skladatele, kteří byli ovlivněni jeho prací patří např. Bohuslav Martinů, Francis Poulenc, Aaron Copland, Benjamin Britten, ale i Frank Zappa nebo John Williams.
• Časopisem Time byl označen za „nejvlivnější osobnost století“.
• Podle svého přání je pohřben na hřbitovním ostrově San Michele (Sv. Michal) nedaleko Benátek.
Dílo:
a) Balety:
Pták ohnivák (1910/přepracováno 1911,1919,1945- baletní suita)
Petruška (1911/ přepracováno 1947)
Svěcení jara (1913)
Příběh vojáka (1918)
Pulcinella (1920)
Svatba (1923)
Apollon Musagète (1928/přepracováno, přejmenováno - „Apollo“ 1947)
Polibek víly (1928)
Hra v karty (1936)
Orfeus (1947)
Agon (1957)
b) Opery:
Slavík (1914)
Lišák (Renard) (1916) - burleska
Mavra (1922)
Oidipus Rex (1927) - opera-oratorium
Persefona (1933)
Život prostopášníka (1951)
Potopa (1962) - hudební hra
c) Koncerty:
Capriccio pro klavír a orchestr (1929/přepracováno 1949)
Houslový koncert v D (1931)
Koncert pro dva sólové klavíry (1935)
Koncert v Es „Dumbartonské duby“ (1938)
Danses concertantes (1942)
Ebony Concerto (1945)
Koncert v D „Basilejský koncert“ (1946)
d) Symfonie:
Symfonie Es dur (1907)
Žalmová symfonie (1930/ přepracováno 1948)
Symfonie v C (1940)
Symfonie o třech větách (1945)
e) Komorní a orchestrální díla:
Ohňostroj (1908)
Ragtime (1918)
Symfonie dechových nástrojů (1920)
Suita pro malý orchestr č. 2 a 1 (1921 a 1925)
Concertino (1920/přepracováno 1952)
Oktet (1923)
Cirkusová polka (orchestrace 1942)
Scherzo à la Russe (1944)
f) Vokální díla:
Mše (1948)
Canticum Sacrum (1955)
Abrahám a Izák (1963)
Requiem Canticles (1966)
g) Klavírní díla:
Piano Rag-Music (1919)
Les cinq doigts ("Pět prstů",1921/instrumentace, přejmenováno - "Osm instrumentálních miniatur" 1961)
Tango (1940)
9. Anton WEBERN (3.12.1883 – 15.9.1945)
Byl rakouský skladatel a dirigent období expresionismu; stoupenec a žák Arnolda Schönberga, a obdivovatel Mahlerovi hudby.
Anton Webern se narodil 3. prosince v roce 1883 ve Vídni jako Anton Friedrich Wilhelm von Webern. Jak von v jeho jméně ukazuje (ačkoliv ho později nepoužíval), pocházel tento skladatel z aristokratické rodiny. Jeho otec, Karl von Webern, pracoval jako důlní inženýr a rodina měla majetek v Korutanech. V roce 1894 se rodina Webernových odstěhovala do Klagenfurtu, kde Anton mimojiné začal navštěvovat gymnázium a dobrou střední školu. Naučil se zde hrát na housle a violoncello a projevil se u něj silný celoživotní zájem o Mahlerovu hudbu, kterou studoval s klavírních přepisů.
První jeho písně začali vznikat v jeho sedmnácti letech a o rok později, u příležitosti svého ukončení školy dostal od svého otce darem cestu do Bayreuthu, kde právě probíhal Wagnerův festival. Přibližně v této době byl Karl von Webern jmenován do vládní funkce ve Vídni a s určitým váháním nakonec dovolil, aby jeho syn Anton začal studovat hudbu na vídeňské univerzitě a získal doktorát. Zde od roku 1902 až do té doby, než získal tytil doktor filozofie, což bylo v roce 1906, budoucí skladatel zpíval v univerzitním sboru, studoval běžné akademické obory hudbních věd, konkrétně harmonii a kontrapunkt a napsal doktorskou práci o hudbě vlámského renesančního skladatele Heinricha Isaaca (* asi 1450 - † 1517).
Ve věku dvaceti let, v roce 1904 se v Berlíně seznámil se skladatelem Hansem Pfitznerem (* 1869 - † 1949), ale Webernovi se nelíbila jeho prozíravost vůči Mahlerově hudbě, a tak se vrátil do Vídně. Zde se na podzim téhož roku vydal s několika pracemi za skladatelem Arnoldem Schoenbergem, který si ho později vybral mezi své žáky. Tento vlivný a charismatický skladatel byl jen o devět let starší než Webern, ale byl již brilantním, ač dominantním učitelem a mladšího Antona naprosto ohromil. Později vzdal svému učiteli, který mu pomohl nalézt vlastní hudební osobnost a získat kompoziční techniky k jejímu vyjádření, hold.
Od tohoto okamžiku po nějaké čtyři roky vznikalo několik skladeb včetně sonátové věty pro klavír, smyčcového kvartetu a pěti písní na verše Richarda Dehmela. Skladba, kterou sám považoval za svou závěrečnou práci, završující v roce 1908 jeho učednická léta, byla pascaglia pro orchestr, kterou označil jako svůj Op. 1.
Ačkoliv postrádal Anton serióznější vzdělání jako dirigent, strávil následujích přibližně dvanáct let jako nositel nelehkého postavení dirigenta provinciálních městeček německy hovořícího světa, uváděje především operety a další lehčí hudební žánry, které k jeho talentu jaksi nepříslušely. V roce 1910 si vzal za ženu svou sestřenici Wilhelminu Mörtlovou a následující rok se jim narodilo první dítě, dcera Amálie, později měli ještě syna a další dvě dcery, takže musel Webern usilovně pracovat, aby uživil svou početnou rodinu. Pořádné štětí ho postihlo až po návratu do Vídně, kdy se usadil poblíž Schönberga v Mödlingu na předměstí Vídně, poblíž známého Vídeňského lesa.
V roce 1921 začal Universal Edition uveřejňovat jeho skladby a dirigování vídeňských symfonických koncertů a to mu později umožnilo uveřejňovat svá vlastní díla. V roce 1927 přijal místo dirigenta orchestru rakouského rozhlasu, které si udržel až do roku 1938, kdy došlo k anektování Rakouska Německem. Během války zůstal s rodinou v Mödlingu, až na cestu do Švýcarska v roce 1943 na premiéru svých Variací pro orchestr op. 30, která se konala ve Winterthuru.
V posledních týdnech války jel spolu se svou ženou navštívit své dcery poblíž Salzburku, kde byl zajat a americkým vojákem omylem zastřelen. Anton Webern se dožil 61 let.
Dílo:
Stejně jako Schoenberg byl i Webern často svědkem toho, jak je jeho hudba zesměšňována, jako například když kritik časopisu New York Times, píše, že Webernová v té době právě dokončená symfonie op. 21 je „jednou z těch sípavých maličkostí, které Webern složil, když odřezával drobné a n
28. prosinec 2012
28 324×
8509 slov