Hudba v období romantismu

Pojem romantismus pochází z francouzského slova roman – jako v románu, napínavý, dobrodružný, často odchýlený od skutečnosti.
V této době nastává velký rozvoj techniky, vědy a dopravy. Stroje nahrazují lidskou práci, lidé žijí v bídě proto je toto období ve znamení revolucí, lidé se bouří. V 19. století se šíří vlna povstání a bojů za svobodu. Šlechta je postupně zbavována moci, protože lidé touží po svobodě, po spravedlivé vládě, po rovnoprávnosti všech. Na složitou situaci nestačil už rozumem vedený klid klasicismu, jeho spořádanost a jeho vyhýbání se osobním citům. Přišel čas ke vzpouře, čas k vytvoření nových ideálů. Vznikl nový způsob života, který se nadchl krásou lidového umění, neporušeností divoké přírody, hledal posilu v dějinách. Dotkl se všech oborů života.
Také se výrazně změnilo postavení umělce. Přestává být závislý na svém pánovi a svým dílem tvoří sám za sebe. Umělci sice mohou tvořit svobodně a nezávisle, ale jejich finanční situace je špatná. Těžko se prosazují a mnoho z nich žije v bídě. Proto si vytvářejí své vlastní představy o světě. Jedni sní o krásné budoucnosti a vracejí se do zidealizovaného středověku plného hrdinských činů, druzí obdivují krásu přírody nebo si vytvářejí svůj vlastní svět fantazie. Na druhou stranu umělci vyjadřují nespokojenost s dobou, ve které žijí a proto jsou častými náměty války, bitvy a revoluce. Tyto projevy umění můžeme spatřit v malířství, literatuře, ale i v hudbě.
V romantismu se neproměnil jen způsob komponování hudby, ale celý hudební život. Hudebník přestává být závislý na svém pánovi a vyjadřuje pouze své city a postoje. V mnoha městech jsou zakládány hudební školy, především konzervatoře, které mají vychovávat profesionální hudebníky. Tyto hudební školy umožňují měšťanským i venkovským dětem studovat u nejlepších učitelů a věnovat se hudbě profesionálně. Díky konzervatořím roste v Evropě velký počet výborných hudebníků.
Začíná se muzicírovat také po domácku, skladatelé tvoří i lehčí skladby pro amatéry. K tomu přispívá také nototisk, který zpřístupňuje nová díla stovkám jednotlivců. Další novinkou je vydávání hudebních časopisů. V této etapě hudebních dějin se snad poprvé v masovém měřítku rozvíjel obchod s hudbou a podnikání v této oblasti: sólisté vystupovali za honoráře, hodně cestovali, z vydávání hudebních děl žila řada významných nakladatelů. Skladatelé každého národa usilují o prosazení své národní kultury do hudby: vycházejí z historie svého národa; obracejí se k lidovým písním, přírodě, k národním pověstem a dějinám, všechny skladby se zpěvem jsou psány v národních jazycích. Každý národ dal hudbě něco osobitého a typického: Rakousko valčík a operetu, v Itálii převládá opera, v Německu je rovnocenné zastoupení všech žánrů a Polsko dalo hudbě Chopina – klavírního virtuosa. České země byly v době romantismu křižovatkou cest slavných virtuosů i skladatelů. Takto začíná mít každý národ svůj odlišný hudební styl.
V romantické hudbě se rozeznívá melodie plná citů. Objevují se časté změny v tempu (zpomalování nebo zrychlování). Dynamika je ještě více kontrastní. Bohatěji se využívá barev tónů jednotlivých nástrojů. Zdokonaluje se technika hry na hudební nástroje a vznikají nástroje nové. Klavír během 19. století dostává dnešní podobu. První pianino vytvořil roku 1826 v Londýně Robert Wornum. V roce 1842 vzniká saxofon, zkonstruovaný bruselským nástrojařem Adolfem Saxem. Smyčcové nástroje zůstaly prakticky stejné už od dob baroka. Došlo k rozšíření orchestru, který chce více zaujmout a okouzlit člověka. Skladatelé počítali s větším orchestrem čítajícím asi 60-70 hudebníků, ke konci století vyžadovali někteří ještě početnější orchestr. Protože se zvětšuje orchestr, znějí v něm nejen smyčcové nástroje, ale též dechové – dřevěné i žesťové, objevuje se harfa a velká skupina bicích nástrojů.
Ze světových skladatelů romantické hudby bych zmínila France Schuberta, Johanna Strausse, Roberta Schumana, Richarda Wagnera, hudebního virtuosa všech dob Fredericka Chopena nebo Rusy Petra Iljiče Čajkovského a Nikolaje Rimského-Korsakova, ale hlavně bych se věnovala Českým skladatelům Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi.
Bedřich Smetana se narodil 1824 a zemřel v roce 1884. Byl to skladatel, dirigent, pedagog a publicista. Je zakladatelem české národní hudby na evropské úrovni. Smetana je prvním významným skladatelem česky zpívané opery. Napsal 9 oper např. Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta nebo nedokončená Viola. V jeho skladbách ožívají barvité venkovské výjevy, polky a množství typicky českých melodií. Vrcholem jeho národní hudby je cyklus šesti symfonických básní Má vlast, spjatých s významnými místy a příběhy z českých dějin a pověstí: Vyšehrad (opředený pověstmi, zejména o Libušině věštbě o slávě Prahy), Vltava (pocta řece, která od svých pramenů až po ústí protéká památnými místy), Šárka (upomínající na pověst o dívčí válce), Z českých luhů a hájů (hold kráse české krajiny a jejímu lidu), Tábor (symbol žených husitů) a Blaník (podle pověsti místo odpočinku vojska, které v čele se svatým Václavem přijde Čechům na pomoc, až jim bude nejhůře).
Dalším významným skladatelem české národní hudby je Antonín Dvořák žijící v letech 1841 až 1904, který byl někdy považovaný za Smetanova pokračovatele. Dosáhl nečekané pověsti dvěma řadami Slovanských tanců, původně určených pro klavír na čtyři ruce a později upravených pro orchestr. Během pobytu v USA byl ovlivněn severoamerickou lidovou hudbou. Z této zaoceánské zkušenosti vychází kupříkladu Symfonie č. 9 "Z Nového světa". Světový repertoár tohoto českého umělce obsahuje navíc deset oper, z nichž nejznámější je Rusalka, a mnoho děl komorní hudby, řady sborových skladeb např. Moravské dvojzpěvy, několik koncertů a symfonické básně. Dodnes jsou populární jeho Humoresky.