Indie

Úvod

Na indickém subkontinentu jsou dvě kategorie klasické hudby: severoindická neboli hindustánská a jihoindická též karnátacká

Hlavní součástí klasických skladeb je jednoduchá melodie s doprovodem bicích nástrojů a basem (což je nepřerušovaný hluboký tón). Indická hudba se od hudby jiných kultur liší zejména v tom, že téměř nepoužívá harmonie. Hudba není zaznamenávána, žáci se učí poslechem a napodobováním. Díky tomuto způsobu výuky má každý hudebník značnou volnost obohatit skladbu vlastními improvizacemi.

Historie

Historie klasické hudby v Indii je spojena s historií hinduismu a islámu. Když v polovině druhého tisíciletí př.n.l. vnikli ze severu do Indie árijští dobyvatelé, přinesli s sebou repertoár náboženských hymnů psaných v sanskrtu (tj. starý spisovný indický jazyk). Tyto hymny zvané védy se používali i poté, kdy se náboženství Árjů smísilo s náboženstvím domorodých Drávidů a vznikl hinduismus. Védy obsahují nejstarší známé formy indické hudby a dodnes jsou zpívány v chrámech.

Na počátku 1. tis.n.l. se objevil nový druh umělecké hudby. Na rozdíl od védských hymnů byl tento styl spojen s klasickým dramatem a hudba se v něm střídala s tancem a poezií. Teorie jeho stavby, která se opírá o systém modů, je popsána v díle Nátjašástra neboli Pojednání o dramatu, pocházejícím z doby mezi 2. a 6. stol. n.l. Kniha vyvolala zájem o teorii hudby, který vyvrcholil dílem Brhaddeši z 8. stol. ,v němž se objevily první pokusy objasnit pojem rága.

Ve 12. a 13. st. byla Indie ovlivněna vlnami afghánských, tureckých a perských islámských nájezdníků. Většina subkontinentu pak přešla pod nadvládu Mughalů, jak se říkalo muslimským Mongolům. Ti s sebou přinesli své hudební zvyklosti a nástroje, včetně šalmaje (tj. druh hoboje zakončený širokým zvonem) a loutny.

Noví příchozí značně ovlivnili kulturu v severní Indii, ale na jihu byl jejich vliv mnohem menší. Tam byly hinduističtí obyvatelé víc zakořeněni ve svých komunitách a nebyli proto příliš otevření vůči vnějšímu působení. Mnoho rozdílů mezi dvěma současnými indickými hudebními styly pochází právě z tohoto období.

Novými podněty pro hudbu v jižní Indii byly v 18. st. tři silně nábožensky založeni skladatelé: Tjágarádža, Šjáma Šástrí a Mutthusvámí Díkšitar. Složili velký počet skladeb, které dodnes tvoří základ jihoindického hudebního repertoáru.

V 19. st. vznikl v severní Indii propracovaný systém gharan neboli hudebních škol. Hudební tajemství gharan jsou stále pečlivě střežena. Znalosti přecházejí z učitele na žáka v naprosté tajnosti.

Hudební žánry:

• rága – znamená „vášen“ nebo „pocit“ a je často spojováno s určitou náladou,

patří mezi základní útvary indické klasicé hudby, =melodicky nápadně zdobená cyklická forma náboženského nebo světského obsahu, prováděná zpěvákem, hráčem na tabla a loutnu tampúru;

• dhruva jsou jevištní zpěvy používané ve staroindickém divadle, pro které je příznačná přísná vazba slova a hudby. Staly se východiskem dalších hud. útvarů.

• tappá, původně zpěv pohaněčů velbloudů ze severozápadních oblastí, kultivovaný na dvorech muslimských panovníků. Příznačné jsou rychlé, zdobené melodické variace

• thumrí: muslimský milostný zpěv, spjatý původně s tancem. Melodie je bohatě zdobená glissandy a ornamentikou.

• kírtana- po celé Indii rozšířená forma, v níž se střídá sólo a sbor, někdy spojená s tancem, končícím až v extázi tanečníků;

• pallavi je na rozdíl od předchozích komponovaných forem formou improvizovanou, je pojímáno jako soutěž dvou sólistů (dva melodické nástroje).

• bhadžan, jsou indické duchovní písně o různých božstvech hinduistického panteonu

Lidová hudba:

Podstatnou roli v životě 80 % obyvatel Indie, kteří žijí na venkově, zaujímá hudba sakrální (tj. vokální s náboženským textem nebo instrumentální, spojená s kultem). V několika stech hinduistických chrámů zní s výjimkou hymnů převážně instrumentální hudba, která používá aerofony (hoboje a flétny), membranofony a idiofony ( gongy a činelky). Pro chrámy jižní I. je příznačný orchestr hobojů nagasvaram. Z velkého množství náboženských zpěvů jsou pozoruhodné přinejmenším bhadžany. Svéráznou odlišnou podobu má hudba Ladakhu, hornaté oblasti na severu I, která je zcela závislá na tradici tibetského buddhismu. Zpěvy, nejčastěji strofické, používané při slavnostech narození, svatby, závodech v lukostřelbě apod. jsou doprovázeny hobojem, bubny a dvojicí činelů.

Tanec:

Tanec patřil v Indii mezi posvátná umění s bohatými dějinami a propracovanou originální teorií. Zaujímal důležité místo v náboženském životě : Při hinduistických chrámech existovala instituce dévadásí (božích otrokyň), které prostřednictvím tance a pantomimy představovaly náboženské legendy. K chrámům byly připojeny i školy, vychovávající tanečnice i tanečníky. Hudba a tanec byly výsadou zvláštní kasty hinduistické společnosti: muži se stávali hudebníky, ženy zpěvačkami a tanečnicemi. Tato zaměstnání byla považována za druh řemesla. V důsledku islamizace a později během působení anglické koloniální správy byla divadelní tradice postupně oslabována (tanečnice byly považovány za prostitutky), tanec přežíval především jako soukromá zábava v komorním obsazení (tanečnice + doprovodný soubor, např. zpěvák, flétna, bordunový hoboj, buben, činelky). V severní I., kde byla protidivadelní tendence výraznější, se dodnes udržel tradiční tanec jen v lidové formě tzv. Rámalílá (hry o Rámovi) a Kršnalílá, zatímco v jižní I. se tradice dévadásí udržela v některých chrámových školách a později na akademiích dodnes.

Teorie rytmu:

tála - základní pojem teorie rytmu indické hudby, původní význam "tleskání", tj. členění času, se postupně konkretizoval až do složité nauky 17. stol.. Rytmický pulz hudby zpevňuje v klasické indické hudbě bicí nástroj, nejčastěji tabla v severoindické a mrdangam v jihoindické tradici. K tradičnímu indickému vzdělání všech hudebníků patří i výuka tál pomocí tleskání a kvalifikujících bubnových slabik.

Divadlo

Herectví (neboli abhinaja) sestává v Indii ze čtyř složek: těla (ángika abhinaja), hlasu(vačika abhinaja), emoce(sattvika ab.) a výtvarné složky (aharja ab.). Zvláštní pozornost je přikládána přesným pohybům očí, nosu, úst, rukou, prstů a nohou a dalším kombinacím těchto prvků. Celá tato dramatická teorie je sepsána v díle Nátjašástra, které vychází z jemné psychologie. Klíčem je emoce a vztah mezi hercem a divákem. Každé představení má za účel navodit u diváka určitý pocit neboli rasu.

Ras je celkem osm: komická, patetická, erotická, hněvivá, heroická, hnusná, děsivá a překvapivá.

Tradiční hry byly v Indii v 1. až 10. stol. psány v sanskrtu. Dochovalo se jen méně než sto her. V 15 po příchodu muslimské vládnoucí dynastie upadlo divadlo v nemilost. V té době se jako jediná forma divadla tzv. kúdijáttam dochovala v hinduistických chrámech v Kérale. Sanskrtské divadlo bylo nahrazeno divadlem vesnickým. Od oblasti k oblasti se divadlo velmi lišilo, především také co se týče důrazů na tanec,zpěv, dialog apod.

Hudební nástroje:

Základní členění hud. nástrojů položila Nátjašástra:

1) ghana (idiofony), 2) avanaddha (membranofony), 3) tata (chordofony), 4) sušira (aerofony).

- Většina z nich může být naladěna v přirozeném ladění, oproti ladění temperovanému, na které jsme zvyklí u nástrojů západních

- Nástroje mají většinou rozsah kolem tří oktáv (podobně jako lidský hlas) a umožňují plynulé přechody tónů

• tabla, dvojice bubnů, používaná v klasické hudbě severní Indie. Korpus bajanu, pravého bubnu (z pohledu hráče), je z růžového dřeva, horní otvor je pokryt trojitou koženou membránou, jejíž střed je pomazán slabou vrstvou rýžové pasty, což umožňuje ozev tří tónů různé výšky. Levý bajan má kotlíkový tvar a hlubší zvuk. Na tabla se hraje rukama. Ladění, přizpůsobující se ostatním nástrojům, se provádí pomocí dřevěných špalíčků, vsunutých pod ladicí řemeny.

• vína(též bín, bína), - populární jihodindická loutna se zužujícím se krkem, velkým vyřezávaným dřevěným rezonátorem (dutá část) a dřevěným břichem. Hraje se na ni drátěným plektrem. Jedná se o velmi starý nástroj, zmiňovaný již ve védách. Ve starých písmech se uvádí, že tento nástroj vytvořili bohové (Šiva), aby se jeho zvuk co nejvíce podobal lidskému hlasu svou medovou barvou. Na vínu hrají velmi často ženy

• sitár- sólový drnkací nástroj podobný loutně, má 5 strun hrajících melodii, 2 basové struny a nejméně 12 doplňkových strun s typickým zamženým zvukem

• sarod- drnkací loutna ve tvaru hrušky s krátkým hmatníkem, který se směrem ke krku zužuje

• sárangí- smyčcový strunný nástroj používaný sólově nebo jako nástroj k doplnění či napodobení sólisty

• tanpura (též tambura)- drnkací nástroj hrající basový part, hráč na ni lehce brnká a tím dává sólovému partu podpůrnou strukturu, poskytuje táhle znějící tóny

• nadaswaram - druh hoboje, je velmi populární na jihu, kde je považován za posvátný a používá se v chrámové hudbě

• bansuri – bambusová příčná flétna s 6 nebo 7 otvory