Leoš Janáček a jeho tvorba

Leoš Janáček se narodil dne 3. července 1854 na Hukvaldech z učitelské a muzikantské rodiny. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti (1859-1856), kde záhy poznal nejen přírodní krásy, ale i tvrdý život lašského kraje. Zásluhou Pavla Křížkovského, bývalého žáka a příznivce Janáčkova otce, byl přijat v létě r. 1865 za fundatistu starobrněnského kláštera na Starém Brně. V klášterním ovzduší se jeho vzdorný a nepoddajný duch utvrdil v národním vědomí a zde také vyšlehly prvé plaménky jeho budoucí lásky k slovanskému východu. Pod vedením Pavla Křížkovského získal přísné hudební školení. Studoval na starobrněnské městské reálce (1866-69), později na učitelském ústavě, kde r. 1872 absolvoval. Téhož roku byl na tomto ústavě jmenován výpomocným učitelem a současné vyučoval hudbě na cvičné škole. V letech 1873-84 poslouchal přednášky Antonína Matzenauera z české řeči a literatury na tehdejší moravské zemské akademii. V Brně složil r.1874 také zkoušku způsobilosti z historicko-jazykového oboru pro obecné a měšťanské školy. V hudebních studiích pokračoval (1874-75) na pražské varhanické škole u Fr. Blažka a Fr. Skuherského. Po státní zkoušce ze zpěvu, klavíru a varhan (1875) byl r. 1876 jmenován prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně.

Sbormistrovskou činnost zahájil r. 1872 v řemeslnické besedě Svatopluk, kde setrval až do října 1876. Po odchodu P. Křížkovského do Olomouce r.1872 zastupoval ho na kůru starobrněnského klášterního kostela a v této funkci setrval až do r. 1885. V letech i 1876- 88 s dvouletou přestávkou řídil Besedu brněnskou a upozornil na sebe jako znamenitý a temperamentní dirigent. Navázal tu na tradici Křížkovského a vedl spolkový sbor k velkým reprodukčním úkolům. Neklidný a teoreticky zvídavý duch Janáčkův, který již tehdy projevuje zvýšený zájem o hudebně estetické problémy, nemohl se spokojit s úzkými obzory brněnského prostředí. Janáček touží po úplném vzdělání hudebníka a proto odchází na konzervatoř do Lipska (1879-1880) a do Vidně (188o). Po návratu ze studií v cizině byl jmenován skutečným učitelem hudby na učitelském ústavě (188o), kde působil až do r. 1904. V letech 1886-1902 vyučoval též zpěv na nižším gymnasiu na Starém Brně. V tehdejší své rozsáhlé a všestranné hudební činnosti se jeví jako nadšený vyznavač díla Dvořákova, k jehož soustavnému moravskému kultu položil pevné a trvalé základy. Po ustavení Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě, která založila varhanickou školu v Brně, byl jmenován (1881) jejím ředitelem a zůstal jím až do 31. srpna 1919; jeho přičiněním byl ústav přeměněn na konzervatoř. Zde rozvinul osobitou a všestranně bohatou pedagogickou činnost a šířil své osobité teoretické názory. Uplatňoval je také ve své kritické činnosti, jmenovitě v Hudebních listech, jež vydával v letech 1884-1888. Byl činný nejen jako skladatel, pozornost vzbudil svéráznými literárními črtami a hudebné teoretickými spisy, v nichž publikoval výsledky svého studia umělé a lidové hudby. Vybudoval teorii, která usilovala geneticky vyvodit vznik melodie a rytmu z nápěvků mluvy. Janáčkova nápěvková teorie se stala východiskem i zdrojem jeho hudebně-dramatického slohu.

S dialektologem Fr. Bartošem se věnoval soustavnému studiu a sběru moravské lidové písně a byl uznáván jako přední znalec moravského hudebního lidopisu. S Martinem Zemanem sestavil na pražské Jubilejní výstavě (1891) slováckou kapelu a r. 1895 stál v čele moravského pracovního odboru pro Národopisnou výstavu v Praze, na níž předvedl s Lucií Bakešovou moravské tance. Za zásluhy o moravskou lidovou píseň byl zvolen předsedou pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (19o5) a po převratu (1918)předsedou moravského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Poměrně záhy rozvinul široce založenou činnost organizační, národně buditelskou a hudebné výchovnou. R. 1898 utvořil v Brně kruh pro udržování symfonického orchestru a podílel se na vzniku hudebního odboru Klubu přátel uměni v Brně, jehož byl od r. 1910 předsedou. Usiloval o uměleckou očistu brněnského Národního divadla, rusofilské sklony projevil jako tvůrce a předseda Ruského kroužku. Vedl kursy ruštiny, navštívil třikrát Rusko (1896 a 1902), zasáhl do příprav ke všeruské výstavě v Petrohradě (1903) a svou dceru Olgu ( +1903) poslal na studia ruštiny ke svému petrohradskému bratru Františkovi. Po státním převratu jmenován profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře (1919), členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, členem České akademie (1912), Pruské akademie umění (1927), dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (1928), předsedou Klubu moravských skladatelů (1919), členem většiny významných českých hudebních spolků a korporací, konzervátorem hudebních památek atd. Jeho stěžejní díla byla poctěna národními cenami nebo cenami České akademie. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie (1925) jako jednu z nejvyšších poct za jeho celoživotní tvůrčí odkaz. V Hukvaldech na jeho rodném domě mu byla odhalena pamětní deska a na Štramberku postaven pomník. Leoš Janáček zemřel 12. srpna v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě r. 1928.

Janáček byl především hudebně dramatickým autorem. Po operách Šárka, Počátek románu a Osud pracoval deset let na své nejpopulárnější opeře Její pastorkyňa, vznikající na prozaický text G. Preissové. Toto dílo reprezentuje nejen mezník ve vývoji Janáčkova stylu, ale patří - spolu s další operou Káťa Kabanová - k vrcholům světové moderní opery vůbec. Autor užívá tzv. reálných motivů, připínajících se bezprostředně ke konkrétním dramatickým situacím. Osobitost Pastorkyně, v cizině nazývané Jenůfa, je mimořádná: Janáček vychází z moravského folklóru, opírá se o zkušenosti se svými nápěvky, vzdává se tradičních uzavřených čísel. Důležitým přínosem byl hluboce lidsky cítěný námět, v němž centrální postavy jsou formovány konfliktními situacemi prostředí. Opera, ač její premiéra odezněla v Brně v r. 1904, čekala 12 let na uvedení v Praze. Teprve pražská inscenace a o tři roky později nastudování ve Vídni udělaly z autora světoznámého mistra.

Tento úspěch vlil do dvaašedesátiletého autora nový zápal v tvůrčím snažení. Jeho další opery Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu jsou geniálními výtvory zralého mistra. Skladatelova mnohotvárnost je v nich obdivuhodná: v těchto dramatech se Janáček projevuje jako svérázný myslitel ( v satirickém pojetí měšťáckého Broučka podle S. Čecha i při promítnutí lidských osudů do osudů zvířat podle Těsnohlídka ), prosazuje se jako pěvec nefalšované lásky i jako autor, jenž se po vzoru K. Čapka zamýšlí nad štěstím lidské bytosti ve vztahu k dlouhému věku

První skladby, na nichž Janáček tříbil svůj kompoziční sloh byly sbory a skladby liturgické. Z celé sborové tvorby, jíž se J. dílo počíná již r. 1872, jsou nejdůležitější mužské sbory Maryčka Magdónova 1906-7), 70.000 ( 1909), Kantor Halfar (1906), z ženských sborů pak cyklus Hradčanské písničky, Vlčí stopou a Kašpar Rucký ( všechny okolo 1916).
Z kantát je z celé J. tvorby nejdůležitější Amarus (1897), Věčné evangelium (1914) Potulný šílenec (1922), vrcholem vokálně-instrumentální tvorby je Glagolská mše na staroslověnský liturgický text (1926)
Symfonickou tvoru reprezentují především symfonická rapsodie Taras Bulba (1915, 1918) Symfonietta (1926), komorní tvorbu pak oba smyčcové kvartety ( I. z podnětu Kreutzerovy sonáty -1923, II. "Listy důvěrné" 1928), Capriccio pro klavír levou rukou a dechový komorní souhlas (1926), Concertino pro klavír a komorní soubor (1925), Mládí ( 1924), dvě řady klavírních skladeb cyklu Po zarostlém chodníčku (od 1904-1911), Zápisník zmizelého pro klavír a zpěvní hlasy ( 1917-19). Velkou část jeho tvorby tvoří tzv. díla ohlasová a úpravy lidových písní a tanců, jejichž výsledkem jsou třeba Národní tance na Moravě I. -III., Moravské tance, ale též symfonické Lašské tance, 26. balad lidových I.- III, symfonická předehra Žárlivost.

Její pastorkyňa

Její Pastorkyňa patří k největším dílům světové moderní opery. Je považována za moravský protějšek Smetanovy Prodané nevěsty. Známy kritik Max Brod Janáčka ne nepřípadně označil za Smetanu v moll. V Pastorkyni se setkávají tři prvky- národní ( zachycený v postavě odstrkovaného Laci ), sociální a zejména prvek intimní viditelný zejména v jímavé postavě Jenůfy, v níž Janáček vyjádřil všechnu svou lásku k své nešťastné dceři Olze, kdežto v postavě Laci vodí Janáček celé „své chudé dětství, drsné mládí, celý svůj život plný bojů, bolů a nadějí“.
Děj : Velice prostě řečeno jde o při dvou nevlastních bratrů Števy a Laci o krásnou Jenůfu. Jenůfa si vybere Števu, což Lacu velice rozčílí. V roztržce s Jenůfou ji pořeže na tváři, avšak pak ji prosí o prominutí a vyznává jí lásku. Jenůfa ho však odmítá. Jenůfce se poté narodí Števovo dítě,což rozezlí její matku Kostelničku. Ta ji přinutí být celé měsíce zavřená v chalupě. Kostelnička prosí Števu, aby su Jenůfku vzal, avšak ten odmítá, neboť ztratil o Jenůfku zbavenou krásy zájem. O to více však Kostelničku prosí o Jenůfčinu ruku Laca. Kostelnička mu řekne o narozeném dítěti a Laca zakolísá. Jenůfčina matka si to vyloží jako příkré odmítnutí a rychle vyhrkne, že dítě mezitím zemřelo. Chycena ve vlastní lež a hnána falešnými představami o rodinné cti, jde dítě skutečně utopit a pastorkyni pak namluví, že dítě zemřelo zatímco dva dny prodlévala v horečkách. Jenůfa nakonec přijímá Lacovu žádost a stane se jeho chotí. Kostelnička jim žehná, svolávajíc kletby na Števu. Veselí, jež se záhy poté slaví, však neodpovídá svému jménu, na Kostelničku padá břímě její viny. A Katastrofa na sebe nenechá dlouho čekat.Právě když Kostelnička zvedla ruce, aby novému páru před odchodem do kostela požehnala, ozve se křik, že bylo pod ledem nalezeno mrtvé dítě. Kostelnička se nakonec přiznává a odevzdává se spravedlnosti. Poté vyzývá Jenůfa Lacu, aby ji ponechal svému osudu.
Ten však, stržen její statečností, podává jí tím odhodlaněji ruku k cestě do nového života. A ona cítí, že teprve teď dospěla k pravé lásce, „té větší, co Pánbůh s ní spokojen".