Louis Armstrong

zv. " Satchmo "

narozen v New Orleansu (1900 -1971); americký zpěvák, trumpetista a vedoucí orchestru; představitel neworleánského jazzu. Nahrával s vlivnými skupinami Hot Five (zal. 1935) a Hot Seven (zal.1927); od roku 1944 hrál s tradičně zaměřenou skupinou All Stars.
Galerie

Louis Armstrong narozený v New Orleansu byl jednou z osobností, jež předurčili hudební tvář celého století. Armstrong vyrůstal v dost primitivním prostředí, a proto věřil, že když naplno a bez zábran vyjádří to co cítí je to v pořádku a nemusí se nijak ospravedlňovat. V tomto přirozeném vyjadřování tkvělo jeho kouzlo osobnosti.

New Orleans byl počátkem století prosycen hudbou jako málokteré místo kdekoliv na světě a krédo užívat si života se vším všudy tu zanechala francouzská minulost města. Louis vyrůstal přímo v "černém Storyvillu", tedy v menším, zato divočejším dvojčeti slavné stejnojmenné čtvrti nevěstinců a lokálů pro bílé, která se nacházela opodál. Honky-tonk bary, kde se ještě v krátkých kalhotách učil Armstrong hrát na kornet se nacházely přímo v bloku, kde bydlel nebo poblíž. Ještě než dospěl, zažil Armstrong více emocí než většina jeho posluchačů za celý život. On sám vybuchoval vždy nejčastěji smíchem, což měla na svědomí skoro vždy marihuana, jejímž denním konzumentem zůstal až do konce života a díky měl jediný konflikt se zákonem.

"Marihuana je tisíckrát lepší než whiskey. Je to pomocník a přítel, je velmi dobrá na astma, pro relaxaci nervů. Na rozdíl od mých narkotických přátel, co se píchají do zadku jehlou, jsem měl vždycky jasno v hlavě, ode dne, kdy jsem se narodil."

Dokonce žádal presidenta Eisenhowera o její legalizaci. Armstrong nikdy příliš nepil, odpor k alkoholu získal v dětství díky své matce, a neexistuje žádný důkaz o tom, že by se dotkl tvrdé drogy.

Armstrong vždy uváděl jako den svého narození Den nezávislosti roku 1900. Jenže 4. červenec byl prý tehdy velmi oblíbený u všech Američanů, kteří neměli rodný list. Oficiálně se nejčastěji uvádí 4. srpen 1901, ale existují seriózní odhady, že to bylo o několik let dříve. Údajně neexistuje vůbec žádný doklad o Armstrongově existenci do jeho osmnácti let. Otec Willie Armstrong byl patrně silná osobnost, ale se synem a jeho matkou se prakticky nestýkal, měl jinou rodinu. Louis ho popsal slovy: "Ostrý vysoký chlap, stejně šikovný jako dobře stavěný. (...) Neměl čas mě cokoliv naučit, měl moc práce s lítáním za holkama." Matka nechala Louise nejprve na vychování tchyni a sama se přestěhovala na Perdido Street, přímo do středu černého Storivillu. Pro Louise poslala až okolo roku 1905, aby se postaral o ni, tehdy nemocnou a o svou tříletou sestřičku Beatrice, přezdívanou Mama Lucy. Chodil do školy, naučil se číst, psát a počítat. Často musel Louis shánět jídlo sám, jelikož jeho matka nebyla doma i několik dní. Prodával noviny, občas něco ukradl, dělal poslíčka prostitutkám nebo hrál kostky, které hrál po celý život.

Louis už jako dítě založil vokální kvartet z kluků, kteří chtěli také dělat muziku a doufali, že něco vydělají na nárožích. Zde dostal Armstrong přezdívku Dipper. Kamarádi z kvarteta byli na silvestra roku 1912 nebo 1913 svědky osudné příhody. Armstrong vzal doma osmatřicítku svého tehdejšího otčíma, aby mohl přispět ke všeobecnému bengálu slepými patronami, a byl za tuhle nevinnou střelbu umístěn do sirotčince pro barevné. V drsném prostředí pro něj byla jedinou útěchou místní kapela. Zhruba šestnáctičlenný Colored Waif´s Home Band vždy jednou týdně pochodoval městem. V bílých kalhotách a modrém gabardénovém kabátku se musel cítit jako král, když kráčel po Perdido Street v čele kapely.

Svou muzikantskou vášeň nemohl pěstovat naplno dokud neměl svůj vlastní nástroj. Chodil po barech a čekal až ho někdo z muzikantů nechá zahrát na svůj nástroj. Znal sice jen dvě písničky, ale se do nich pustil dojal celé okolí.

Freddie Keppard, Bunk Johnson, Buddie Pettit a Joe King Oliver. Tito čtyři mistři kornetisté se pro Armstronga stali bohy. Poslední z nich, když dostal angažmá v Chicagu doporučil za sebe Louise Kidovi Orymu, šéfovi nejlepšího bandu v New Orleansu. Armstrong vzápětí vyplul coby profesionál hudebník na výletním parníku po obrovské Mississippi, a vůbec poprvé se tak dostal ven mimo město.

V Lincoln Gardens, kde hrál Joe Oliver, to hudbou pěkně vřelo každý večer a Louise se v tomto prostředí vyjímal jako pěkný venkovský balík. Hrál druhý kornet a držel se v pozadí, aby kapelníka nezastínil. Avšak ze čtyř Armstrongových sól na nahrávkách The Creole Jazz Bandu je zřetelné, že žák už dávno předstihl učitele, i když Oliver samozřejmě určoval styl.

Patovou situaci nakonec od piana vyřešila křehká Lilian Hardinová, neobyčejná dívenka, která vyměnila akademickou půdu za chlapský svět tehdejší pop - music, čímž začínající móda jazzu rozhodně byla. Po čase se do Armstronga zamilovala a začal se o něho starat. Zorganizovala svůj i Louisův rozvod (první Armstrongova žena byla prostitutka) a roku 1924 vystrojila svatbu a snažila se všemocně minimalizovat Oliverův vliv. Armstong byl při každé Oliverově návštěvě velice nesvůj a nedokázal se uvolnit, jelikož se bál, aby neudělal něco co by Olivera rozrušilo. Nakonec, když Louis od Olivera odcházel, byl tak nervózní, že to musel Joeovi za něj oznámit jinný člen kapely.

Fletcher Henderson uslyšel Armstronga na návštěvě New Orleansu. "Nemohl jsem na toho kluka zapomenout. Ať si kdo chce co chce, Louis byl lepší než Oliver". O dva roky později mu učinil nabídku do svého orchestru a byl překvapen, když ji Louis přijal. Louis působil stále jako venkovský ňouma, ale okolí si získal svým smyslem pro humor.

Armstrong jezdil s Hendernovým big bandem po Státech a i nahrával, ale byl stále víc nespokojený s pracovní morálkou tělesa. Jedno ho poslali, aby prodloužil představení. Zachraptěl svým hluboký témbrem Everybody Loves My Baby, zahrál k tomu na trubku a sklidil ovace. Nakonec ho Lil přemluvila, aby se stal členem její kapely v Chicagu. To byl první Armstrongův krok k sólové dráze, k pověstným Hot Five a Hot Seven, souborům, jež změnily dějiny jazzu.

Chicago mezitím zbohatlo a zdivočelo. Když se Hot Five, studiový kvintet založený v roce 1925, rozšířil o bubeníka a tubistu, vznikl soubor Hot Seven, jehož vrcholné náhrávky přinesly jazzu první sólové improvizace. Takového projevu byl ovšem nejprve schopen pouze melodický génius Armstrong a pianista Earl Hines. Skladby Corney Chop Suey, Potato Head Blues, Sol Blues nebo West End Blues se staly vzápětí novými standardy a právě na nich si zkoušeli muzikanti sóla v pravém slova smyslu. Pro živé hraní sestavila Lil větší orchestr s proměnným složením, Armstrong působil s Erskine Tate´s Vendom Orchestra a vydělával tak dost peněz, ovšem manželství postihla krize. Louis by se bez Lil jistě nestal tím, kým byl, tedy známým hudebníkem, špatně však snášel její dominantní povahu.

V té době se už na Armstrongovi koncerty stály fronty. Louis byl hlavní hvězdou Sunset Cafe, špičkového profesionálního kabaretu s náročným programem s převážně bělošskou klientelou. Vedle kornetu začal hrát na trubku, nástroj, který mu učaroval silnějším a otevřenějším zvukem a jenž do té doby patřil do symfonického světa.

Roku 1929 Armstrong přesídlil opět do New Yorku a do jeho života vstoupil první ze tří bílých manažerů, Tommy Rockwell, ředitel firmy O´Keh, typ, pro jaké měl Armstrong celý život slabost. Drsný chlap gangsterských manýr, agresivní obchodník. Od té chvíle mu vybíral doprovazeče, repertoár i aranžéry tým profesionálů. Následujících šest let pracoval do úmoru, hrál čím dál bravurněji a výškovým rejstříkem zvedal sály ze židlí.

Roku 1932 vyjel Armstrong do Británie a zde dostal darem svou slavnou přezdívku "Satchmo" (satchel = brašna, mouth = ústa). Ve skutečnosti neměli Armstrongovi ústa k brašně daleko, alespoň tvrdostí kůže. Už jako malý si uvykl na špatný nátisk a na nátrubek s příliš úzkou obroučkou a uvnitř rtů se mu tvořily tvrdé mozoly. Po celou svou kariéru musel zhruba každých pět let přetrpět v ústraní několikaměsíční dobu "hojení". Řešil prý své potíže způsobem hodným kluka z černého Storyvillu - odřezával ztvrdlou kůži žiletkou.

Armstrong se v polovině třicátých let dostal hudebně na samý vrchol a plácl si se svým třetím manažerem, legendárním Joem Glaserem. Armstrong mu totálně důvěřoval a nechal ho, k údivu mnohých, rozhodovat naprosto o všem. Právě Glaserovým dílem je Armstrongova vizuální image, jež pomohla jeho svěřence dostat do filmu. V zápětí se stal Armstrong v elegantním obleku a s bílým šátkem v ruce pro milióny lidí synonymem jazzu. Tlak komerce na "Satchma" pochopitelně postupem doby stoupal a Glasera zajímal pouze masový ohlas.

Po válce končila éra velkých orchestrů a tak roku 1947 založil Glaser a Armstrong malou kapelu, jež pak nesla celých čtyřiadvacet let jméno All Stars, do Prahy přijela kapela All Stars roku 1965 v sestavě Billy Kyle (piano), Denny Barcelona (bicí), Eddie Schulman (klarinet), Arvell Shaw (kontrabas) a Tyree Glen (trombón).
První infarkt postihl Satchma už roku 1959. Roku 1969 zemřel Glaser a dva roky po něm, 6. července 1971, i Armstrong. Zesnul v posteli, prý se usmíval.