Luigi Boccherini se narodil v Italské Lucce roku 1743 v rodině violoncellisty a kontrabasisty. Lucca byla centrem malé nezávislé Italské republiky a probíhal zde čilý kulturní život. Byl třetím z pěti dětí. Jeho sestra Marie Ester se stala uznávanou tanečnicí a Bratr Giovanni Gastone básníkem a libretistou. Je autorem libreta k Haydnově opeře Il ritorno di Tobia (Návrat Tobiáše).
Pod vedením svého otce dosáhl violoncellové virtuosity. Studoval rok v Římě u cellisty Giovanniho Battisty Costanziho v letech 1756 – 1757. Krátce po svém debutu ve věku 13ti let přijal nabídku z vídeňského císařského dvora, kde se spolu s otcem stali členy Vídeňského císařského divadla, kde Luigi působil s přestávkami do roku 1776 (tzn. 10 let). Protože se mu stýskalo po rodném kraji, vrátil se zpět do Luccy, kde komponoval převážně chrámovou hudbu, ale nebylo zde příliš příležitostí k obživě.
Navštívil v té době také Miláno, kde se podílel na vystoupeních prvního smyčcového kvarteta, jak ho známe dnes – dvoje housle, viola, violoncello. Napsal zde pro toto uskupení své první kvartety a to rok před J.Haydnem(1960). Hudební vědci soudí, že byly dokonce Haydnovi vzorem, což je možné, protože se s Boccheriniovými znal a znal i díla mladého Luigiho.
S houslistou tohoto kvarteta – Filippem Manfredim se v roce 1766 zúčastnil turné po Lombardii a Francii. V Paříži pak zůstal dva roky. Jeho hra zde získala velkou popularitu a získal zde také první nabídky na vydání svých skladeb. Na popud španělského velvyslance v Paříži se vydal do Madridu ke španělskému dvoru. U samotného krále Carlose III. však kvůli intrikám kolegů neuspěl.Mecenáše však našel v královu mladším bratru Donu Luisovi. Přestěhoval se s dvorem infanta do Avilly, kde spolu se syny houslisty Francisca Fonta vytvořil funkční kvartet, proto pochází z této doby tolik komorní hudby, například také smyčcová kvinteta se dvěma violoncelly. Oženil se s Clementinou Pelicho, o které se ví jen to, že s ní měl pět dětí. Zemřela ve stejném roce, jako Infant, v roce 1785.
Přestože mu král Carlos III. (období vlády 1759 – 1788) zaručil důchod, poohlédl se Boccherini po dalším patronu a tím se stal Friedrich Wilhelm II., který se zakrátko stal pruským králem. Friedrich Wilhelm byl amatérský violoncellista a znal dobře Bocheriniho kvintety. (O čtyři roky později zkomponoval Mozart své Pruské kvartety s violoncellovým partem pro téhož monarchu). Boccherinimu nedělal žádný problém zásobovat pruský dvůr komorní hudbou, ve stejné době si jeho služby jako skladatele objednala rodina Benavente – Osuna v Madridu. V době, kdy psal pro Benaventi se znovu oženil, tentokrát s operní zpěvačkou Marií del Pilar Joaquinou Poretti,
nejspíš se jí nechal inspirovat k napsání své jediné opery, La Clementina. Její partitura se ztratila, ale ve 20. století se našla a byla provedena 1951 ve Florencii.
Bohužel, pruský král zemřel v roce 1797 a druhý zdroj obživy vyschl o rok později. Jeho posledním mecenášem se stel v roce 1800 Lucien Bonaparte, bratr Napoleona, francouzský velvyslanec v Madridu. Další zdroj příjmů se mu stalo vydávání jeho děl v Paříži u nakladatele Pleyela, jejich bohatá korespondence se dochovala dodnes a je zdrojem pro muzikologické bádání. Bohužel mu Pleyel platil se zpožděním nebo vůbec.
Poslední léta Boccheriniho života jsou poznamenána tragediemi v osobním životě. Během let 1802 – 1804 mu zemřely tři z jeho pěti dětí a manželka. Boccherini umírá v chudobě osamocen v roce 1805 ve věku 62 let. Jeho ostatky byly v roce 1927 slavnostně převezeny z Madridu do Luccy, kde je pohřben dnes
Boccheriniho hudba se stala znovu populární až na konci 19. a ve 20. století.. Tato popularita má své nevýhody. V období romantismu se totiž do rukou vylepšovatelů nedostaly jen architektonické památky, které byly přestavovány dle dobových představ, ale i hudební díla. Neušel této dobové tendenci ani Boccherini. Typickou ukázkou tohoto vylepšování je violoncellový koncert B – Dur, jenž má hned několik verzí, z nichž nejslavnější je jakýsi kompilát složený z malé části z původního koncertu, druhá věta je z úplně jiného opusu a samozřejmě nechybí romantická invence upravovatele (Grutzmacher). Pro představu, je to jakoby někdo vzal Mozartovy houslové koncerty, sestříhal nejchytlavější části a dokomponoval rondo. Ale s Mozartem si nikdo nic takového nedovolí. Tento hybrid zůstává na koncertních pódiích bohužel dodnes.
Bocherini je skladatel typicky rokokový, jeho skladby už zjevně nejsou barokní, ale teprve získávají klasicistní charakter. Zejména je to vidět v prvních větách jeho violoncellových sonát a koncertů, kde již sice vidíme kontury sonátové formy, ale chybí zde například tonální centralizace v repríze, nebo nejsou reprízovány všechny části expozice.
Za svého života Boccherini hodně publikoval a po jeho smrti zůstalo ještě mnoho děl nevydaných a ještě mnohé čekají na objevení. Čím je pro Mozarta Kochel a jeho seznam, tím je Yves Gerard pro Boccheriniho. Zajímavé a pro vědce matoucí je, že Boccherini, vždycky, když začal psat nový žánr, psal opusová čísla znovu od jedničky. Máme tedy asi deset op.n.1. Navíc během občanský války v roce1936 shořela většina Boccheriniho manuskriptů, uložených v madridském archivu.
Z toho, co víme o jeho dílech uvedu 11 vcl koncertů, přes 100 smyčcových kvintet (se dvěma violoncelly, dvěma violami a s klavírem, později přepsané pro kytaru), téměř 100 kvartet a další stovka ostatní komorní hudby – smyčcová tria, sonáty pro violoncelloa kontrabas, sonáty pro housle a cemballo atd.
Zdroje:
David C.F. Wright – www.musicweb.uk.net/classrev/2002/oct02/Boccherini.htm
www.music.pomona.edu/orchestra/boc_cc.htm
Boccherini – Guitar Quintets – sleev note by Michael Fink - 1993
Il Divino Boccherini – Luigi della Croce - 1988
Evropa v proměnách století – F. Honzák, M. Pečenka, F Stellner, J. Vlčková 1997
28. prosinec 2012
3 487×
905 slov
