Německo vstupovalo do 17. století jako země do značné míry neuspořádaná. Selské války v 16. století způsobily rozvrat, který se za třicetileté války v 17. století ještě více prohloubil. Nezůstalo tu jednotné politické vedení, Německo bylo rozdrobeno na řadu menších i drobných států. Osudy umění a kultury vůbec výrazně ovlivnil zásadní náboženský rozkol na protestantský sever a převážně katolický jih. Bohatší a svébytné umělecké dění je po celou epochu baroka patrné na protestantském severu. Kdežto jižní část Německa se přiklání spíše k dění v sousedním Rakousku, také se tu výrazně uplatňovaly italské a francouzské vlivy.
Na protestantském severu Německa měla hudba velký význam i pro osudy evropského hudebního tvoření. Hudba tu dostala příznivé podmínky v bohatém společenském uplatnění. Při protestantské bohoslužbě měla mnohem rozsáhlejší uplatnění než v katolické liturgii. Opírala se o práci s lutherskou duchovní písní.
I v Německu doznívaly daleko do první poloviny 17. století renesanční tradice a kompoziční praktiky. Představitelem raně barokní protestantské chrámové hudby, jež čerpá z postupů minulé epochy, byl Michael Praetorius (1571 – 1621). Působil v Drážďanech, Lipsku, Norimberku a dalších německých městech jako varhaník a dirigent. Zpracovával melodie lutherských chorálů. Jeho nejrozlehlejším dílem je sbírka Musae Sioniae (Sionské múzy,
1605 – 1610).
Prvním významným nositelem nového italského slohu a svébytnou barokní tvůrčí osobností byl Heinrich Schütz (1585 – 1672). V mládí působil v Itálii, byl žákem Giovanniho Gabrieliho. Od roku 1617 působil na dvoře v Drážďanech jako dirigent, později v Kodani, ale nakonec se opět vrátil do Drážďan. Své schopnosti benátského slohu spojil s prvky franko-vlámské polyfonie. To se projevilo v jeho raných madrigalech a zejména pak ve velkých sbírkách chrámových skladeb Žalmy Davidovy (1619). Jako autor Vánočního oratoria (1664) a zhudebnění Pašií podle Lukáše, Jana a Matouše uvedl do německé hudby žánr oratoria. Heinrich Schütz byl i autorem první německé opery Dafne (1627), opera se však nedochovala a z její hudby neznáme nic. Zvlášť svébytnou linií severoněmecké barokní hudby je polyfonní instrumentální tvorba, zejména varhanní. Počátky této linie sice neleží v Německu, ale další její vývoj pokračoval výhradně v této zemi. Významným varhanním skladatelem byl Samuel Scheidt (1587 – 1664). Byl přímým žákem pozdního dědice franko-vlámské renesanční polyfonní kultury Jana Pieterszoona Sweelincka, žijícího v Holandsku. Samuel Scheidt soustředil svá varhanní díla především do tištěné sbírky Tabulatura nova (1624). Dále taky rozvinul přínos svého učitele směrem k vyvinutějším fázím forem ricercaru i fugy.
Zavedením modulačního provedení k vývoji barokní fugy podstatně přispěl další německý skladatel Johann Pachelbela (1653 – 1706). Důsledně prosadil onu fugovanou formu chorální předehry s citováním protestantského chorálu, jakou později pěstoval J. S. Bach.
Bezprostředním předchůdcem J. S. Bacha byl Johann Kuhnau (1660 – 1722).
Po jeho smrti Bach nastoupil na místo kantora u sv. Tomáše v Lipsku. Sepsal tónomalebně založený cyklus Biblische Historien in 6 Sonaten (Biblické příběhy v šesti sonátách, 1700). Vrcholným zjevem nejen německé, ale vůbec veškeré evropské barokní hudby by Johann Sebastian Bach ( 1685 Eisenach – 1750 Lipsko). Právě v jeho obrovském a slohově velmi jednotně semknutém díle se sbíhá řada důležitých vývojových linií a proudů, které zrály po celé období baroka : dozrává tady forma fugy a vůbec tematicky semknutá barokní polyfonie., v jeho tvorbě vrcholí vývoj barokní suity sólové i orchestrální; spolu s Vivaldim, Händelem a Telemannem vytvořil ve svých Braniborských koncertech nový typ concerta grossa a koncertu pro orchestr nebo jeho části. Jeho chrámové i světské kantáty jsou jedinečnými hodnotami v rámci tohoto v dané době často pěstovaného oboru. Vánoční oratorium a vrcholná pašijová zhudebnění, zejména Matoušovy pašije, jsou jedinými díly oratorního oboru, jimiž tehdejší skladatel dospěl ještě dál za vrcholná díla Händlova. Bachova Mše h moll je zakladatelským dílem řady děl na lyturgické texty. Tuto řadu později doplnila Beethovenova Missa solemnis, Dvořákovo Requiem a Janáčkova Glagolská mše.
Bach pocházel z rodiny s velkou hudební tradicí a s dobrými podmínkami pro rozvoj jeho talentu. Na začátku své profesionální dráhy často měnil působiště. Prvním jeho stálejším působištěm byl Výmar, kde byl v letech 1708 – 1717 dvorním varhaníkem a později i komorním hudebníkem. V dubnu 1723 přišel do Lipska, kde se stal po smrti již zmíněného Johanna Kuhnaua kantorem a varhaníkem u sv. Tomáše. Tady setrval až do konce života. Přibližně rok před jeho smrtí, roku 1749, vyvrcholila jeho vleklá zraková choroba slepotou.
Roku 1707 uzavřel první manželství se svou vzdálenou příbuznou Marií Barborou Bachovou a měl s ní 7 dětí. Po její smrti si vzal roku 1721 Annu Magdalenu Wülkenovou, jež mu dala dalších 13 dětí. Z celkového počtu 20 dětí jich svého otce J. S. Bacha přežilo devět.
Vlastním nástrojem J. S. Bacha byly varhany. Uměl na ně znamenitě improvizovat i v přísných a komplikovaných barokních formách. Napsal 35 varhanních fug, jež se často spojovaly do dvoudílného celku s preludiem, toccatou či fantazií. Kromě toho vytvořil soubor Osmi malých preludií a fug.
V souvisosti s varhanní tvorbou se také musíme zmínit o dvou monumentálních dílech J. S. Bacha. Prvním z nich je Das musikalische Opfer (Hudební obětina) a Kunst der Fuge (Umění fugy) – toto dílo komponoval na sklonku života na vlastní téma.
V jeho tvorbě se také dotváří diferenciace na klávesovou hudbu vyhraněně varhanní a vyhraněně cembalovou. Ovšem například cembalový cyklus Temperovaný klavír obsahuje řadu skladeb, jež byly v průběhu 18. století i později interpretovány také a především na varhany. Dodnes je běžné, že původně cemblová tvorba J. S. Bacha se hraje na novodobý klavír. Nejslavnější z cembalové tvorby jsou Dvouhlasé invence a Tříhlasé sinfonie.
Dále také dva svazky cyklu Temperovaný klavír.
Bach ovšem nepsal jen pro varhany, klavír a cembalo. Psal také pro housle, violoncello, loutnu a flétnu.
Poslední o čem bych se chtěla v souvislosti s Bachem zmínit je jeho koncertní tvorba. Vrcholem je šestice Braniborských koncertů věnovaná braniborskému markraběti Christianu Ludwigovi. Dále také Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a šest koncertů pro sólové varhany.
Nejvýznamnějším střediskem barokní opery v Německu se stal na přelomu 17. a 18. století Hamburk. Roku 1678 zde bylo založeno stálé operní divadlo, v němž se záhy začaly střetávat tvůrčí proudy francouzské i italské a působily na novou německou operní tvorbu. Nejdříve se uplatnil Johann Sigismund Kusser
(1660 – 1727). Uvedl své opery Kleopatra, Jason, Ariadna.
Jako operní skladatel vynikl rovněž Johann Mattheson (1681 – 1764). Psal také kantáty, cembalové a jiné instrumentální skladby.
Georg Philipp Telemann (1681 – 1767) v mládí působil a studoval v Lipsku. Později byl varhaníkem v Eisenachu a Frankfurtu nad Mohanem.
Ovládal sice umění vrcholně barokní polyfonie, ale plně je rozvinul jen ve své tvorbě chrámové.
Pro Telemannovu světskou a zejména početnou instrumentální tvorbu je slohové založení s výraznou vedoucí melodií zcela typické. Jeho melodika má při vší prostotě a přehlednosti struktury značnou pohyblivost, je bohatě členěna a zdobena. Je tu patrná nejen spřízněnost se světem hudby Antonia Vivaldiho, ale i předjímání budoucího raně klasického galantního slohu.
Napsal desítky sonát pro různé nástroje s doprovodem a četné triové sonáty pro nejrůznější nástrojová obsazení. Skladatel v nich ukázal velmi vyvinutý smysl pro techniku. Proto jsou Telemannovy sonáty často velmi efektní, i když nepředpkládají přímo virtuosní nároky hráče. V tomto smyslu byl telemann prímo ideálním skladatelem repertoáru pro potřeby amatérských komorních sdružení. Psal komorní i koncertní skladby nejen pro běžné nástroje, ale například i pro zobcové flétny. Napsal přes 600 suit a serenád pro orchestr. Rozsáhlá byla rovněž i tvorba operní : Pimpinone, Trpělivý Sokrates.
George Friedrich Händel ( 1685 – 1759) je všeobecně uznáván vedle J. S. Bacha z nejvýznamnější tvůrčí zjev vrcholného baroka. Dospěl záhy i k osobité internacionální syntéze. Byla mu stejně vlastní fugová technika a vůbec vázaná polyfonie, jako široce klenutá a smyslově působivá melodika italského typu; jeho recitativy a tance mají grácii a šarm. Veškerá jeho tematická práce je méně spletitá než u Bacha.
Händel se narodil v rodině ranhojiče v Halle nad Sálou. Dobré existenční postavení rodičů mu umožnilo důkladné hudební vzdělání už od dětství. Byl žákem nositeleněmecké polyfoní tradice, varhaníka a skladatele Friedricha Wilhema Zachova (1663 – 1712) . Studoval rovněž práva, ale studia nedokončil a rozhodl se věnovat hudbě. Pobýval v nejvýznamnějších hudebních centrech, jakou jsou Florencie, Hamburk, Benátky, Neapol.
Napsal úspěšnou komickou operu Agrippina (1709). Po návratu do německa přijal místo dvorního kapelníka v Hannoveru. Po krátkém čase se však rozhodl navštívit Anglii. Dosáhl tu rázem několika úspěchů, že se roku 1712 rozhodl usadit se zde natrvalo. Převážně pobýval v Londýně. Založil postupně tři operní společnosti, které provozovaly jen nová díla. Věnoval se podnikání na poli oratorních produkcí, pro které vytvořil svá nejvýznamnější díla tohoto oboru.
Velmi významná je i Händlova orchestrální tvorba. : Vodní hudba a Hudba k ohňostroji.
Oper napsal celkem asi 40. Mezi nejslavnější patří opera Xerxes (1738), Orlando (1733) a Rodelinda (1725) .
Další součástí jeho díla jsou oratoria. Napsal jich 32, první z nich Janovy pašije zaznělo r. 1704 v Hamburku, další tři psal v Itálii a jedno v Hannoveru. Z vrcholných jmenujme Samson (1743), Saul (1738 – 1739), Izrael v Egyptě (1738 – 1739).
Výběr z literatury: - Dějiny hudby – Jaroslav Smolka & kolektiv, vydáno roku
2001
- Internet – Klasická hudba
28. prosinec 2012
6 557×
1464 slov