Orlando di Lasso narodil asi roku 1532 v Nizozemsku a zemřel roku 1594. Je to skladatel pozdní renesance, jeden z frankoflámských mistrů, bývá spojován hlavně s chrámovou vokální polyfonií. Jenže on- na rozdíl od Palestriny a Victorii- vytvořil také ohromnou spoustu světských skladeb. V jeho díle se projevuje syntéza všeho nového, co přinesla hudba ARS NOVY i nizozemské školy. Jako hudebník působil v různých kulturních centrech Evropy, ale již jako pětadvacetiletý byl povolán k mnichovské dvorní kapele, jejímž kapelníkem byl pak 32 let. Mezi vrchností i umělci své doby byl velmi oblíben, byl vyznamenán různými hodnostmi a básníci o něm psali chvalozpěvy. Jeho dílům byla někdy připisována i zázračná moc- například v motetu Gustate et vidite, které prý odvracelo déšť. Jeho moteta, která jsou vrcholovými díly této formy, vydali Lassovi synové souborně jako Magnus opus musicum. Řadu jeho mší kázal zachovat vévoda Albrecht v drahocenných kodexech s malbami a v krásných vazbách. Během 16. století se jeho skladby rozšířily po celé Itálii, vydávané sbírky měli v názvu jak madrigali, tak villanelly, chansony, moteta, moresky a obecně jiné zpěvy. Přitom oblíbené skladby se znovu přepracovávali a různě se parodovali. Texty se zaměřovali na na milostné motivy, platonické i vulgární, často komické, se spoustou metafor, dvojsmyslů a narážek, obsahovali přísloví, zvukomalebné výrazy a vycházeli z deklamace. Nejslavnějším Lassovým dílem jsou Kajícné ženy nebo i Matona mia cara, ve které špatnou italštinou zpívá cizinec dámě pod oknem a činí jí návrhy všeho druhu.
28. prosinec 2012
6 981×
240 slov
