1. Baroko
V období baroka se začaly hledat nové cesty rozumovými úvahami. Dálo se tak v Itálii, v zemi, která tehdy jako první začala zdobit stavby paláců a chrámů novými prvky: lidem připadaly zvláštní, neobvyklé, podivné, proto vznikl výraz b a r o k o.
Skladby 16. století (období předcházejícího) zaplavily posluchače množstvím hlasů umně se proplétajících. Někteří hudebníci a teoretikové přestali vnímat jejich půvab a viděli pak jen složitou techniku, která trhala nebo prodlužovala slova textu, takže jeho smysl unikal, stal se nesrozumitelný. Proto se vzbouřili: prohlásili Palestrinu (skladatele, jímž vrcholí období hudební renesance) za barbara, zavrhli „všechnu dosavadní hudbu“ a vyhlásili požadavek souladu básnického slova a hudby. „Objevili“ krásu melodie. Z mnoha hlasů ponechali jediný – řecky monos; ódé = zpěv; odtud termín mnódie, tvorba, která obrací zřetel k vůdčí jednohlasé melodické linii. Byl doprovázen několika současně zaznívajícími tóny, akordy.
Na počátku 17. století zaznívají tudíž akordy pod melodií novým způsobem jako její doprovod. Zpěv navíc doprovázejí instrumentální soubory, zpočátku malé, postupně větší, až se z nich staly orchestry. K sólovým áriím přibyly dvojzpěvy (dueta), trojzpěvy (terceta) a sbory, a tak vznikla o p e r a.
V téže době můžeme hovořit o tzv. demokratizaci hudebního umění. V Benátkách otevřeli první operní divadlo přístupné širší veřejnosti, které kromě hudby zdůrazňovalo i nádherné dekorace, krásné pěvkyně, báječné hlasy.
V duchovní hudbě vznikají monodické duchovní písně a chrámové obdoby oper – oratoria.
Rozvíjí se i nástrojová hra. Vznikají první koncerty, jedním z prvních mistrů byl vynikající italský skladatel a houslista Antonio Vivaldi. Vznikaly koncerty pro flétnu, trubku, pro hoboj, fagot, zejména však pro housle, které se během 17. století začaly prosazovat místo starých viol. Kromě toho vznikají koncerty i pro varhany a cembalo, ovšem tyto nástroje sloužily především jako akordická opora.
Velký přínos baroka hudebnímu umění je výsledkem tvůrčí činnosti mnoha skladatelů v časovém rozpětí asi sto padesáti let. V opeře to byl především Claudio Monteverdi. Jeho dílo o bájném pěvci Orfeovi má všechny znaky opery – předehru, mezihry, recitativ, třídílné árie. Ve vývoji instrumentální hudby má významné místo Giovanni Gabrieli. Působil jako varhaník v chrámu svatého Marka v Benátkách a využil možnosti prostorového oddělení ansámblů, které si mohly navzájem odpovídat a zase se spojovat.
Chrámovou hudbu obohatila duchovní kantáta, skladba pro sólové hlasy, sbor a orchestr. V Německu byl mistrem chrámové hudby Heinrich Schütz. Kromě duchovních kantát vznikaly i podobné skladby světské, o selském stavu, čaromoci hudby, o kávě … Velké oblibě se těšilo i oratorium vrcholný útvar barokní hudby neoperní, spojující sólové vokální části se sborovými a instrumentálními v ústrojný celek. Bylo většinou komponováno na biblické náměty, ale neprovádělo se jen v kostelích. Vznikala i oratoria světská, s náměty čerpanými z antických bájí.
Nejvýznamnějšími skladateli tohoto období jsou němečtí skladatelé Johann Sebastian Bach a v Anglii působící Georg Fridrich Händel. Podařilo se jim spojit zásady doprovázeného jednohlasu s vysoce rozvinutou technikou mnohohlasu, vrcholící ve formě fugy. Psali skladby pro varhany i pro malé skupiny nástrojů, dokonce i pro orchestr, psali i velká vokální díla. Bach napsal mnoho duchovních kantát, pašijí a mší, Händel se zaměřil na opery a oratoria, v nichž působí mohutné sbory. Pro Bacha byl příznačný především komornější ráz skladeb s bohatou polyfonií. Oba bojovali s předsudky a překážkami, oba na sklonku života ztratili zrak. Pod vlivem časové tísně psali obrovské množství skladeb, nicméně na žádné z nich nejsou vidět důsledky spěšné práce.
Kromě oficiální hudby se rozvíjela i lidová hudba, která existovala odedávna. Nebyla však zaznamenávána, proto o ní víme velmi málo. Mnohem více však víme o významných osobnostech českého baroka. Jedním z nich byl i skladatel, básník a varhaník Adam Michna z Otradovic, autor vánoční písně Chtíc, aby spal. Dalšími byli Pavel Vejvanovský, Bohuslav Matěj Černohorský.
Barokní hudba postupně nabývala nové podoby, melodie se počala členit v pravidelné úseky, které měly stejnou rozlohu a podobný průběh nápěvné linie, třeba jen v závěru odlišný. Rytmus, oživovaný předtím poměrně častými triolami a tečkovanými notami, se zklidnil a tepal pravidelnými rázy. Baroko pracovalo v průběhu svého vývoje s doprovázeným jednohlasem a nově pojatou polyfonií (zejména v oblasti nástrojové hudby). V polovině 18. století začal opět převažovat princip homofonní – souzvukový, harmonický. Skladatelé podkládali pravidelně členěnou melodii jednoduchými akordy, hudební věta se příliš nevzdalovala od hlavní tóniny, kterou byla v naprosté většině tónina durová. Tak vznikl klasicismus.
2. Klasicismus
Klasicismus jako hudební směr se tedy začíná rozvíjet od poloviny 18. století, jeho vývoj končí zhruba na počátku 19. století, kdy je vystřídán romantismem.
Prvním úkolem klasicismu bylo dát nástrojové skladbě nový myšlenkový a stavební řád. Vyřešil jej sonátovou formou, symfonií, smyčcovými kvartety a instrumentálními sonátami.
První typy „klasické“ symfonie o čtyřech větách, s taneční větou (menuetem) na třetím místě, vznikaly ve Vídni již v době, kdy Bach psal své Umění fugy a Händel svého Mesiáše. Oba slohy – baroko a klasicismus – se tedy časově překrývaly a prolínaly.
Velkým přínosem k vyhranění sonátové formy byla činnost skupiny skladatelů a výkonných umělců, působících kolem poloviny 18. století v německém Mannheimu. Falcký kurfiřt Karl Theodor si tu zřídil kapelu, v jejímž čele stanul Čech Jan Václav Stamic. Stamic a jeho spolupracovníci a žáci psali tzv. orchestrální tria (pro dvoje housle a bas, hraný violoncelly a kontrabasy, zpravidla i s cembalem), symfonie a koncerty.
Rozmach instrumentální hudby je spojen se jménem Josefa Haydna. Napsal nejméně 104 symfonie, řadu smyčcových kvartetů, vokální skladby – oratoria Stvoření světa, Čtyři roční doby.
Dalším významným skladatelem té doby byl Christophe Willibald Gluck, který studoval a řadu let působil v Čechách. Psal opery, v nichž uskutečňoval své reformní zásady: odstranil nadbytečné pěvecké ozdoby, které znesnadňovaly srozumitelnost slova, rozdělil úkoly sólistům a sboru, vyzdvihl funkci orchestru. Hlavními díly jsou Orfeus a Eurydika, Alcesta, Ifigenie v Aulidě, Ifigenie na Tauridě.
Mezi všemi vyčnívají potom Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. Mozart napsal řadu serenád (např. Malá noční hudba), oper (Don Giovanni, Kouzelná flétna, Figarova svatba…), symfonií (Es dur, g moll, C dur), kantát – posledním dílem bylo Requiem. Beethoven je znám především svými symfoniemi – napsal devět symfonií, z nichž některé jsou zmodernizovány a hrány dodnes, např. pátá symfonie Osudová, devátá – Oda na radost, která zhudebnila Schillerovy verše a jejíž část se stala hymnou Evropské unie. Dále napsal řadu koncertů pro sólové nástroje s orchestrem, smyčcové kvartety, klavírní sonáty, kantáty, mše a jednu operu Fidelio.
Haydn, Mozart a Beethoven jsou označováni za vídeňské klasiky.
Pokud jde o české prostředí, Čechy byly označovány za konzervatoř Evropy. Bylo to zásluhou učitelů – kantorů, kteří cvičili své žáky ve zpěvu i ve hře na nástroje, pečovali o dobrou úroveň chrámové hudby a sami psali skladby napojené hudbou lidu, z něhož vzešli a jejž vzdělávali; byly to různé chrámové, komorní a orchestrální skladby a pastorely – vánoční písně na české texty pro sóla, sbor, malý nástrojový soubor a varhany.
Z nich nejznámější byl např. Jakub Jan Ryba, autor České mše vánoční, Jiří Antonín Benda, který působil v Německu a vytvořil melodram – spojení mluveného slova hudby, Josef Mysliveček, působící v Itálii a označovaný za El divino Bohemo.Napsal řadu oper a oratorií. Dále lze zmínit i Jana Huga Voříška, Františka Xavera Brixiho nebo Jana Ladislava Dusíka, který patřil k nejslavnějším klavírním virtuozům.
3. Romantismus
Klasicismus vyvrcholil dílem L. van Beethovena. Roku 1789 vypukla Francouzská buržoazní revoluce, která byla příslibem uskutečnění ideálů svobody, rovnosti a bratrství, a umělci se pokoušeli tyto tužby vyjádřit i ve svých dílech. Ovšem zároveň si uvědomovali odlišnost těchto tužeb a snů od skutečnosti, proto utíkali do jiného světa, světa historie, náboženství, exotických zemí … Tak vzniká romantismus.
Romantismus zdůrazňuje osobní prožitek jednotlivce, pozornost se obrací k nitru člověka, k lidským vztahům, k přírodě, kde zvláště upoutává divoká krajina, lesní příšeří, bouře i tříšť vodopádů. Zobrazuje se láska šťastná i zklamaná, melancholický smutek, zoufalství, osamělost, úvahy o životě a smrti jsou časným podnětem ke vzniku literárních, výtvarných i hudebních děl této doby.
Tomuto rozpoložení odpovídá píseň. Verše opěvující milostné vztahy, přírodní krásy, idyly plné slunečního svitu či měsíčního stříbra, balady zhudebňovali skladatelé z největší části s klavírním doprovodem. Jedinečným mistrem písně byl Franz Schubert (písně Smrt a dívka, Pstruh, Poutník). Kromě toho píše i drobné klavírní skladby smyčcové kvartety, klavírní kvintety, parafrázuje německé tance (a to s úspěchem), 9 symfonií (zachovalo se jen osm), z nichž známá je Nedokončená, dovedená jen po druhou větu.
Významnou osobností německého romantismu byl i Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, který psal řadu oper a také literární fantastické povídky s hudebními náměty.
Mezi další významné skladatele patří např. Carl Maria von Weber, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Robert Schumann, Hector Berlioz, Franz Liszt, Richard Wagner, Giuseppe Verdi, Gioachino Rosssini, Edvard Grieg, Fryderyk Chopin, z ruských je možné jmenovat Michaila Ivanoviče Glinku, Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Modesta Petroviče Musorgského a především Petra Iljiče Čajkovského.
V českém hudebním životě počalo devatenácté století důležitými akcemi organizačními. Vznikly spolky k pěstování ušlechtilé hudby. Roku 1811 byla pak založena pražská konzervatoř. Období 19. století je v Čechách poznamenáno národním obrozením, jehož symbolem se stala česká píseň a společenský zpěv. V divadle se začínají hrát české zpěvohry např. Dráteník Františka Škroupa. Škroup napsal řadu písní, jednou z nich byla naše současná hymna Kde domov můj, která poprvé zazněla v Tylově Fidlovačce.
Se zpěvem úzce souvisel tanec – píšou se lidové třasáky, rejdováky, sousedské, skočné, polky.
Významnými hudebníky a skladateli tohoto období byli především národní klasikové Bedřich Smetana, Antoním Dvořák a Zdeněk Fibich.
20. století
Konec 19. století a počátek 20. století je poznamenán řadou nových směrů, odrážejících se především ve výtvarném umění, v literatuře a posléze i hudbě.
Jedním z těchto nových směrů byl impresionismus, který přivedl do hudby kouzlo zvukových barev, melodie, harmonie a rytmu. Významnými představiteli byli francouzští skladatelé Claude Debussy a Maurice Ravel. Claude Debussy se snaží zachytit prchavé okamžiky přírodních krás (Svit luny), nálady, dojmy pocity. Využívá především klavíru nebo několika nástrojů. Ravel zpočátku komponuje také v impresionistickém stylu, později přechází k tzv. neoklasicismu. U nás je představitelem impresionismu Josef Suk.
Neoklasicismus se rozpomíná na ráz hudby i formy starých mistrů, klasiků – na skladatele vrcholného baroka – Bacha, Händela, Vivaldiho a na vídeňské klasiky. Nechce pouze napodobovat, ale obnovuje jejich formy: např. Prokofjev – Klasická symfonie., Stravinskij.
Pařížská šestka – šlo o skupinu umělců, kteří se po první světové válce sdružili v Paříži a hledali inspiraci ve městě: objevovali poezii ulice, předměstských čtvrtí, kabaretů a jejich kapel, nadchli se pro techniku. Patří mezi ně Arthur Honegger, Darius Milhaud, Paul Hindemith.
Nová hudba – vzniká zhruba v polovině 20. století a mezi nejvýznamnější umělce patří Arnold Schönberg, Alban Berg, Anton Webern. Využívá různých principů, např. aleatorických skladeb, kdy skladatel předepíše jen přibližný návod k provedení a jeho přesnou realizaci přenechá hráči.
Česká hudba – mezi velké české skladatele první poloviny 20. století patří především Leoš Janáček, Josef Suk, Vítězslav Novák. Starší vrstevník Novákům a Sukův Josef Bohuslav Foerster je především autorem znamenitých mužských sborů. Vynikajícím představitelem je rovněž Bohuslav Martinů, jehož hudební řeč je řečí moderní hudby 20. století, je velice osobitá a při tom výrazně česká.
28. prosinec 2012
8 492×
1788 slov