15. století je v hudbě období rozkvětu francouzko-vlámské školy. Nejznámější díla vznikají v Burgundsku, neboť odtud pocházejí všichni významní skladatelé: Gilles Binchois, Guillaume Dufay, Johannes Ockeghem, Jacob Olbrecht, Heinrich Isaac, Josquin Des Prés: ti všichni dosáhli mezinárodního věhlasu a přispěli ke zdokonalení mnohohlasého zpěvu, neboli polyfonie. Papežové se během pobytu v Avignonu obklopili těmito skvělými hudebníky a při návratu do Říma je vzali s sebou. Svěřili jim nejvýznamější místa regenschoriů.
Církevní hudba se však stala tak vědeckou a složitou, že se k ní mnozí křesťané stavějí nepřátelsky: podle nich by hudební nástroje měly být z chrámů vypovězeny, protože k tomu, aby ho oslavovali, dal Bůch lidem pouze hlas. Velmi přísní v tomto směru jsou protestanti: reformátor Ulrich Zwingli zakázal v Curychu veškerou hudbu. Přestože francouzko-vlámská škola pěstuje polyfonii, nástroje neopomíjí. Ve středověku se používaly jen k doprovodu nebo zastoupení vokálních partů. Od druhé poloviny 15. století se jejich použití rychle rozvíjí: skladatelé píší zvláštní skladby pro klávesové nebo dechové nástroje, loutnu či violu.
Významnou roli hraje ve společnosti právě loutna. Je typickým nástrojem amatérských hudebníků-jako bude v 19. století klavír. V Itálii, Francii a Německu se vydává velké množství tzv. tabulatur (místo not udávají polohu prstů na strunách). Nejstarší dochovaný spinet pochází z roku 1521, na nástroj se však u burgundského dvora hrálo již od počátku 15. století. Roku 1512 vydal Peter Schöffer ve své knihtiskárně skladby varhaníka Arnolta Schlicka. Jde o první známou sbírku skladeb pro klávesový nástroj. Velmi oblíbeným nástrojem je též viola, která se vyvinula ze středověkého nástroje obdobného typu. Nejkrásnější skladby pro ni psali hlavně Angličané: John Dowland a Orlando Gibbons. Zdokonalují se i dechové nástroje. Ze středověkého šalmaje se vyvine hoboj.
Po vynálezu knihtisku se okruh milovníků hudby rozšířil. První tištěnou knihou týkající se hudby byl sbírka francouzko-vlámských písní nazvaná Harmonice Musices Odhecaton. Tu v Benátkách vydal Ottaviano Petrucci. Od té doby se hudba šíří mezi zámožným publikem (knihy jsou drahé) a stává se tak součástí kultury vyšších společenských kruhů. Příchází do módy pořádat večírky, na kterých amatéři hrají své oblíbené skladby: francouzké písně, frottolu, madrigaly, ale též úryvky ze mší nebo moteta rozepsaná pro různé nástroje. Takto přizpůsobené skladby přispívají k nacházení nových možností, jak nástroje využít, což významě ovlivní vznik hudebních forem pro určité instrumenty: například ričerkavu nebo kancóny pro klávesové nástroje.
28. prosinec 2012
7 536×
383 slov
