Wolfgang Amadeus Mozart - Don Giovanni

Komponovat Dona Giovanniho pro Praha v průběhu roku 1787 jal se Mozart na základě svého předchozího úspěchu, jaký tu měl s prezentací Figarovy svatby. Opera, která dík vulgárnosti zpracovávaného tématu byla ve Vídni přijata rozpačitě, v Čechách zaznamenala úspěch více než příznivý. Mozart odjíždí z Prahy nejen s oblibou u pražského operního diváka, ale též s novou zakázkou. Napsáním libreta k nové opeře pověřil Mozart svého horkého favorita Lorenza da Ponteho. Ten se nemusel po námětu nikterak dlouho rozhlížet. Téma španělské provenience o prostopášníkovi, který za své zhýralství a rouhačství propadá peklu, je v Ponteho době velmi oblíbené, rozšířené a všeobecně známé, převážně v oblasti literatury (Moliere - Don Juan). Je možná zajímavé vědět, že Don Juan skutečně žil. Ve 14. století jakýsi Don Tenorio opravdu znásilnil dceru španělského komtura a jejího otce pak v souboji zabil. Hostina za přítomnosti kamenné komturovy sochy, Juanovo rouhání a jeho pád do pekel, to už jsou samozřejmě pouze legendy.

V průběhu roku 1787 posílal Mozart do Prahy partitury nově vznikající opery, aby mohly být italským operním souborem Nosticova divadla průběžně nastudovávány. Premiéra byla stanovena na datum 14. října. Mozart přijel do Prahy 4. října a zjistil, že přípravy na představení sotva započaly. O svém rozhořčení nad trapnou situací píše Mistr svému příteli Jacquinovi:

"Myslíte si asi, že má opera byla již provedena, ale mýlíte se. Především není zdejší divadelní soubor tak zdatný jako vídeňský, aby v tak krátkém čase operu nastudoval. Za druhé bylo dosud tak málo připraveno, že bylo nemožné operu provést 14., tedy včera. Dával se proto můj Figaro, kterého jsem sám dirigoval. Don Giovanni byl přeložen na 24., ale onemocněla jedna ze zpěvaček a způsobila tak další zdržení. Všechno zde jde na tak dlouhé lokte z toho důvodu, že herci (z lenosti) odmítají zkoušet v den, kdy se hraje opera, a ředitel (ze strachu) je k tomu nechce přimět."

Mozart však zdaleka neměl, čeho litovat a co kritizovat. On sám v průběhu těchto 14 dnů dopracovával 90% recitativů, celou hřbitovní scénu a finále, a v noci na 29. října, kdy měla být opera konečně uvedena, dokomponoval poslední věc, která ještě scházela, totiž předehru. Přesto přeze všechno byl výsledný efekt celého představení strhující. O nevšedním úspěchu svědčí dobová aktualita z Pražských poštovských novin:

"V pondělí 29. října byla italskou operní společností uvedena toužebně očekávaná opera Maestra Mozarta Don Giovanni aneb Kamenný kvas. Znalci a hudebníci prohlašují, že v Praze nebyla dosud uvedena opera, která by se jí rovnala. Pan Mozart sám dirigoval, a když vešel do orchestru, byla mu třikrát provolána sláva, což se stalo i při jeho odchodu. Opera je ostatně svrchovaně obtížná a každý obdivuje, jak dobře byla provedena po tak krátké studijní době. Všichni - sólisté i orchestr - napnuli své síly, aby Mozarta na znamení díků odměnili dobrým provedením. Mimořádně velké množství diváků se postaralo o všeobecný úspěch."

Režisér Domenico Guardassoni píše Lorenzu da Pontemu: "Vivat da Ponte, vivat Mozart! Všichni impresáriové a všichni virtuózové jim musí blahořečit. Dokud oni budou na světě, nebude nikdy divadelní bída."

Úspěch opery byl zřejmě zaručen i aktuálními textovými narážkami v recitativech, kterými se Mozart otíral o nejrůznější známé osobnosti své doby, zvlášť ale o své vídeňské pohlaváry, na kterých byl závislý, které ovšem nesnášel, neboť svými předsudky a žárlivostí omezovali jeho tvůrčí svobodu. Nejvýznamnějším a v době přicházející francouzské revoluce nejodvážnějším se na dlouhá léta stalo zvolání "Viva la liberta" (Ať žije svoboda), kterým Giovanni na konci 1. jednání vítá své plesové hosty. Pravda, v Čechách, kde po nějaké revoluci není ještě vidu ani slechu, tento výkřik zas tak moc nevyzněl, již o sto let později v hudebním nastudování Bedřicha Smetany se však musel zpívat sborově a s několika repeticemi.
Don Giovanni se pak hrál na scéně Nosticova divadla až do r. 1791. Mezitím byl uveden také ve Vídni (samozřejmě bez výkřiku o svobodě), ale jako již tradičně nebyl pochopen. Císař po vyslechnutí opery udájně prohlásil, že opera je skvostná, snad ještě lepší než Figaro, ale není to strava pro zuby Vídeňanů. Mozart na to suše odpověděl: "Je třeba jim dopřát čas, aby ji sežvýkali."

Na závěr ještě několik jmen: Prvním Donem Giovannim pod Mozartovou taktovkou se stal oblíbený Luigi Bassi, v Praze známý již jako hrabě Almaviva z Figarovy svatby, rolí Leporella byl pak pověřen Felice Ponziani, proslulý úlohou Figara. Sláva Dona Giovanniho nevyšuměla ani po smrti velkého skladatele. O upevnění opery na české scéně se zasloužili mistři zvučných jmen, jako byl např. Carl Maria von Weber, František Škroup, Bedřich Smetana, v Národním divadle pak Karel Kovařovic či Otakar Ostrčil.