První počítače vznikly během 2. světové války v USA jako produkt vojenského výzkumu. Přesněji řečeno, příslušné projekty byly započaty většinou již před válkou, ale teprve armádní peníze jim daly ten pravý spád; dělostřelci a letci potřebovali přesnější balistické výpočty, fyzikové v Los Alamos nezvládali drtivý objem komplikovaných rovnic popisujících děje uvnitř budoucí atomové bomby. Z několika nezávislých skupin byl nakonec nejúspěšnější tým, který pracoval od roku 1943 na Pensylvánské universitě ve Philadelphii pod vedením J. Mauchlyho a J.P. Eckerta. V létě 1945 uvedl poprvé do provozu elektronkové monstrum chlazené dvěma leteckými motory a nazvané ENIAC. To byl pradědeček všech počítačů dneška.
Myšlenka počítače nespadla ve čtyřicátých letech z nebe. K četným předchůdcům jeho tvůrců Lze počítat francouzského filozofa a matematika Blaise Pascala (1623 -1662), který jako první sestrojil mechanický sčítací stroj, dále známého průmyslníka Jacquarda, který kolem roku 1800 poprvé v praxi použil! programové řízení, když zvolil děrné štítky s naprogramovaným vzorem látky pro řízení tkalcovského stavu. Se skvělou myšlenkou spojení mechanických výpočetních pomůcek a programově řízených strojů jako první přišel anglický matematik Charles Babbage (1791-187I). Roku 1834 navrhl programově řízený mechanický číslicový počítač, který nazval Analitical Engine. Stroj měl být vybaven aritmetickou jednotkou, pamětí pro 1000 padesáticiferných čísel, vstupem z děrných štítků a výstupem na primitivní tiskárnu. Programování se mělo provádět pomocí Jacquardouých děrných štítků, jeho princip se u ničem podstatném nelišil od programování dnešních počítačů. Návrhem Analytical Engine ovšem Babbage předběhl svou dobu natolik, že soudobá technologie na konstrukci nestačila. Z důležitých předchůdců nutno ještě jmenovat amerického průmyslníka Hermana Holleritha, který na přelomu l9. a 20. století začal v masovém měřítku prosazovat děrnoštítkové stroje (později založil firmu IBM). V období těsně před druhou světovou Válkou byl vynález počítače již na spadnutí, výzkumné práce probíhaly souběžně v USA (nezávisle na několika místech), v Anglii i v Německu (některými prameny je za konstruktéra prvního fungujícího počítače považován Němec Konrád Buse).
Od roku 1944 spolupracoval se skupinou Mauchlyho a Eckerta muž, který sice není vynálezcem počítače - tím není, stejně jako u mnoha jiných moderních vynálezů, žádná konkrétní osoba - ale jehož jméno je přesto doplňováno přívlastkem "otec výpočetní techniky": John von Neumann. Stojí za to se u této výjimečné osobnosti na okamžik pozastavit. Von Neumann (1903-1957) je považován za jednoho z největších matematiků našeho století. Narodil se a vyrost v Budapešti jako vnuk rabína a syn úspěšného bankéře; tehdy se ještě jmenoval János. Nástup fašismu v Maďarsku ho přinutil odejít do USA, kde od roku 1930 působil na super prestižním Institute for Advanced Studies v Princetonu - mj. spolu s Albertem Einsteinem. Oborem von Neumannovy působnosti byla zejména matematická logika a kvantová fyzika. Je též spolutvůrcem celého zcela nového matematického odvětví - teorie her. Během války pracoval na konstrukci jaderných zbraní, a právě to ho přivedlo k prvním počítačům. Seznámil se podrobně s jejich nedostatky a reagoval na ně tzv. von Neumannovou koncepcí - seznamem teoretických požadavků, kterými se konstrukce funkčního počítacího stroje musí řídit. 0 genialitě těchto tezí svědčí skutečnost, že do dnešního dne v podstatě nebyly překonány. Další armádní počítače již von Neumannovu koncepci respektovaly, což umožnilo jejich praktické využití. Na rozdíl od ENIACu, který si "zabojovat" nestihl, přispěli jeho následníci rozhodující měrou ke konstrukci vodíkové zbraně a stali se tak elektronickými vojáky studené války. Současně však vstoupily počítače i do civilního sektoru; prvním výrobcem byla společnost Remington Rand, prvním sériově vyráběným počítačem její model UNIVAC I v roce 1951.
Padesátá léta byla ve výpočetní technice érou nadšenců a hrdinů, podobně jako začátek století v automobilismu a letectví. Báječní muži od počítacích strojů svými schopnostmi a svým úsilím plně vyvažovali vše, co tehdejším počítačům chybělo. (U nás se ona hrdinská doba poněkud protáhla, ale to je jiná pohádka.)
Velební kmeti dodnes u lahvičky červeného s vlahýma očima vzpomínají na strojně početní stanice osazené sovětskými stroji Ural, a rčení už staří Univaci" znamená asi totéž, jako v jiných oborech lidské činnosti "již staří Římané". "
Programátorské latině nemusíte věřit o nic víc než rybářské a myslivecké, ale pravda je, že to tehdy nebyla legrace. žádná klávesnice, žádná obrazovka, se strojem se komunikovalo pomocí číselných kódů zapisovaných do děrné pásky; a výkon počítače představoval nepatrný zlomek toho, co má dnes na stole každá sekretářka. Přesto se dokázaly úžasné věci včetně úspěšného řízení celých velkých výrobních podniků, což zpětně působilo jako impuls dalšího rozvoje počítačů.
Počítače se tradičně klasifikují podle tzv. generací. První a druhá generace - to je počítačová prehistorie. V první generaci (zhruba do roku 1956) se jako stavební prvek používaly elektronky, které byly u druhé generace (1956-1964) nahrazeny tranzistory. Geniální vynález integrovaného obvodu neboli čipu - miniaturní, velmi komplexní elektronické součástky - byl v konstrukci počítače poprvé využit firmou IBM, a to u počítačové řady System / 360, uvedené na trh v dubnu 1964. IBM System/360 zahájila třetí generaci a současně novověk počítačové éry. Přechod k integrovaným obvodům neznamenal jen miniaturizaci
a zvýšení výkonu, ale též hospodárnější výrobu a tedy výrazné zlevnění počítačů. od poloviny 60. let začalo počítačů ve všech odvětvích ekonomiky velmi rychle přibývat.
V 60. letech byl i ten nejmodernější počítač velmi komplikovaným zařízením, které potřebovalo ke svému provozu bud samostatnou budovu, nebo alespoň několik vyhrazených prostor se speciálními nároky na čistotu, kabeláž, klimatizaci apod. 0 jeho chod se musel starat tým odborníků, většinou úzce specializovaných na konkrétní stroj. Náklady na pořízení se vyčíslovaly pěti- až šesticifernou sumou v dolarech; a to měl dolar podstatně vyšší hodnotu než dnes. Přesto poptávka neustále rostla, neboť při správné organizaci práce se investice do výpočetní techniky již tehdy byla schopna velmi rychle vrátit. Trhu dominovala IBM, k dalším výrazným výrobcům patřily společnosti CDC, RCA, o něco později Burroughs, Amdahl a Cray Research. IBM vyráběla od roku 1971 řadu System/370, od roku 1980 pak řadu 43; vesměs jde o modernizaci původní řady 360.
Vysoké ceně a specifickým provozním nárokům počítačů odpovídala organizace práce kolem nich; jejím typickým výrazem je výpočetní středisko. Srdcem střediska je sál počítače - veliká klimatizovaná místnost, v níž se nachází vlastní stroj. Na sál mají přístup jenom pracovníci spojení s bezprostřední obsluhou počítače. Ve středisku pracuje obvykle několik desítek lidí, specialistů na různé aspekty činnosti počítače: operátoři, technici počítače, technici periférií, systémoví a aplikační programátoři... Vlastní uživatelé počítače, kteří na něm chtějí řešit své konkrétní úlohy - například výpočet mezd, vědecké výpočty apod. - komunikují pouze s obsluhou stroje, a to přesně vymezeným způsobem. Samotný počítač většina uživatelů vůbec nikdy nespatří.
Všimněte si, že jsem v historické kapitole zničehonic přešel do mluvnického času přítomného. To má svůj důvod; výpočetní střediska klasického typu dosud existují a dlouho ještě existovat budou. Zatímco však v 60. a 70. letech nebylo počítačů mimo výpočetní střediska, dnes jsou střediska již poměrně ojedinělá. U nás jsou často považována za přežitek socialismu, což je absolutní nesmysl. Pro některé druhy dat a způsoby jejich zpracování jsou střediskové počítače (angl. mainframe) - a celá organizace práce kolem nich - dosud tím nejvhodnějším známým prostředkem.
V mnoha jiných případech tomu tak ovšem není. Kromě "počítače ve středisku" se trh dožadoval "počítače pro jednoho člověka" - levnějšího stroje, který by byl dost malý a dost jednoduchý, aby jej mohl obsluhovat jediný člověk a navíc nespecialista. Částečné řešení nabídly koncem 60. let společnosti Digital a Hewlett-Packard, které zavedly novou kategorii tzv. minipočítačů. K jejich obsluze skutečně stačil jediný člověk, jeho kvalifikace však nadále musela být poměrně značná, počítač byl stále tvořen několika rozměrnými plechovými skříněmi a jeho cena byla nejméně desetinásobkem ceny kvalitního osobního auta. Pro soukromou osobu nemyslitelná věc. Podstatným přínosem minipočítačů bylo ovšem to, že zavedly do všeobecného používání obrazovkový terminál, tedy obrazovku spojenou s klávesnicí.
Hovořím hlavně o dění v USA, které byly a jsou centrem počítačového světa. U nás na Východě procházel vývoj v podstatě shodnými stádii, ovšem s několikaletým a stále rostoucím zpožděním. V 60. a 70. letech u nás vzniklo postupně několik výrobních závodů, zaměřených na produkci systémů JSEP a SMEP. Názvy těchto systémů jsou akronymy z ruštiny; šlo o počítačové řady, výroba jejichž jednotlivých členů - a často i jednotlivých součástí byla rozdělena mezi země RVHP podle lokálních technologických možností. Konstrukčně šlo o repliky počítačů IBM 360, později 370 a 4341 (řada JSEP - mainframe) a počítačů HP 1000 (později i jiných strojů - řada SMEP, minipočítače).Vlastně to nebyli zas tak docela špatné počítače, vycházely koneckonců z velmi kvalitních - byť většinou již zastaralých - vzorů, a na jejich konstrukci, výrobě i provozu pracovali často velice schopní lidé. Problém byl ovšem v tom, že s rostoucí technologickou náročností novějších a novějších napodobovaných západních vzorů klesala schopnost východních výrobců dodat součástky i vyšší celky v potřebné kvalitě, takže počítače JSEP i SMEP trpěly vysokou poruchovostí.
Naše starosti v 70. a 80. letech - to bylo neustálé opravování, flikování a bastlení. Vývoj ve světě šel tou dobou ovšem už docela jinudy.
Zájem o počítače začal v Americe prudce růst od poloviny 60. let. Jak jsem již poznamenal výše, trh se dožadoval "počítače pro jednoho člověka" - zařízení tak levného a jednoduchého, aby si jej mohl pořídit a provozovat jednotlivec. Rozhodujícím faktorem byl vývoj nových elektronických součástek - integrovaných obvodů (čipů). Kalifornská firma Intel dosáhla jako první hustoty integrace 1000 tranzistorů na čip, nezbytné k sestavení tzv. mikroprocesoru, tedy řídicí jednotky počítače. Stalo se tak roku 1971. 0 tři roky později uvedl Intel na trh vylepšený model mikroprocesoru, nazvaný 8080. (Výrobky Intelu i jiných producentů mikroprocesorů donedávna měli místo jmen pouhá čísla, tento zvyk se částečně zachoval jen u procesorů pro počítače Apple.) Procesor 8080 se stal základem prvních osobních počítačů. Ty však neoslovily široký spotřebitelský trh, šlo v podstatě o drahé hračky pro domácí kutily; bez běžné klávesnice (ovládaly se vyťukáváním číselných kódů na sadě tlačítek, obvykle demontované z běžné kalkulačky), bez obrazovky (připojovaly se k televizoru), téměř bez praktického využití, navíc stále ještě velice drahé; tohle nebyl produkt pro širokou veřejnost. Ten měl teprve přijít.
Kalifornské městečko Cupertino leží zhruba uprostřed oblasti, které se díky neobyčejně vysoké koncentraci počítačových a elektronických firem začalo kolem roku 1970 říkat Silicon Valley - Křemíkové údolí. Roku 1976 se v Cupertinu sešli dva známí z dětských let: šestadvacetiletý Steve Wozniak a o pět let mladší Steve Jobs. Oba spojovalo bezmezné nadšení pro počítače a touha vyrobit stroj svých snů; opravdový osobní počítač. Začínali s kapitálem 1.300 dolarů: Jobs prodal ojetou dodávku a Wozniak programovatelnou kalkulačku. První počítače montovali v ložnici Jobsovy sestry; pan Jobs starší, který se na to zřejmě už nemohl dívat, jim posléze uvolnil garáž. Oba kluci se mu odvděčili tím, že z ní udělali tu nejslavnější garáž v dějinách počítačového průmyslu; postavili v ní prvních padesát kusů počítače Apple I. (Název Apple, "jablko", prosadil Jobs, který se právě vrátil z Indie a ještě byl pod vlivem filozofie zenu; jablko je symbol dokonalosti a kromě toho, jak dodával Wozniak, "nás nic lepší ho stejně nenapadlo. ")
Společnost Apple Computer rychle vyrostla z Jobsovic garáže. I v Silicon Valley, kde v té době byl úspěch téměř pravidlem, byl její nástup jevem naprosto mimořádným. Model Apple II, který přišel na trh roku 1977, byl pro počítačový průmysl tím, čím Ford Model T pro průmysl automobilový. Zaplavil Ameriku a úspěšně vtrhl do Evropy. První skutečně osobní počítač našel brzy řadu následovníků v modelech jiných výrobců. Možnosti nejstarších mikropočítačů byly limitovány zejména použitým procesorem. Ať už šlo o zmíněný Intel 8080, jeho zlepšenou verzi 8085, procesor Z80 firmy Zilog, anebo 6502 firmy MOS Technology (právě ten použili Wozniak s Jobsem; byl nejlevnější), všechny měly jednu společnou vlastnost: byly osmibitové.
V mikroprocesoru i v ostatních částech počítače je celá řada "cestiček pro data": spojnic, kterými musí projít zpracovávané údaje. Nejmenší jednotkou informace je jeden bit: veličina, která rozlišuje právě jen dva stavy (zapnuto-vypnuto nebo nula jedna). Pomocí skupin bitů se v počítači kódují veškeré složitější údaje, čísla i písmena. Kolik bitů najednou, v tomtéž okamžiku, může procesor zpracovat, "tolikabitovým" je. Mezi osmibitovým a šestnáctibitovým procesorem je podobný rozdíl jako mezi jednokolejnou a dvoukolejnou železnicí: kapacita zpracování je výrazně vyšší. Procesory schopné paralelně zpracovat více bitů (16, 32, nejnověji 64) jsou ovšem konstrukčně a výrobně stále náročnější.
Intel, v oblasti osmibitových procesorů částečně vytlačený konkurencí, nabral rychle ztracený dech. Roku 1978 vyrobil první šestnáctibitové mikroprocesory, modely 8086 a o rok později 8088. Jejich rozsáhlé možnosti na jedné straně a stále zřetelnější obrovské perspektivy trhu osobních počítačů na straně druhé se staly rozhodujícím impulsem pro nejvýznamnější počítačovou firmu vůbec - pro IBM. Roku 1981 předvedla světu svůj první osobní počítač, nazvaný prostě IBM PC (PC -"pesonal Computer).
Tak začala doba "pécéček". IBM se od samého začátku orientovala na profesionálního uživatele, čemuž odpovídal jak výkon IBM PC, tak způsob jeho prodeje. Počítač do kanceláře se ukázal být obchodně úspěšnější než "počítač domů", jak si využití svých strojů představovali u Apple.
Začátek 80. let byl silně ovlivněn právě soutěží mezi IBM a Apple. Šlo o dvě koncepce odlišné snad ve všem. Obě firmy se lišily především přístupem, podnikovou filozofií. IBM, jedna z největších firem světa, s tradicí starou šedesát let, se štábní kulturou, s manažery v jemném proužku - a proti ní Apple, dynamická parta počítačových vizionářů, šílenců pracujících bez spánku stovky hodin, finančně naivních technických géniů. Tvíd versus džínsy, úředníci versus hippies. První kolo vyhrál Apple, ovšem hlavně díky tomu, že soupeř se do ringu vůbec nedostavil. Zato v druhém kole, když přišel, to vypadalo málem na knokaut. IBM PC zaznamenal drtivý úspěch, a rychle po něm následovaly zdokonalené modely PC/XT (1983) a PC/AT (1984). IBM PC/AT byl postaven na další novince Intelu, procesoru 80286. Téměř k nerozeznání se už podobal dnešním pécéčkám.
Z různých důvodů, mezi nimiž největší roli hrála zákonná antimonopolní omezení, IBM nikdy patentově nechránila většinu konstrukčních prvků počítačů PC (s podstatnou výjimkou tzv. ROM Biosu - viz kap.3). Díky tomu mohli další výrobci přijít na trh s tzv. kompatibilními počítači. Kompatibilní znamená tolik co slučitelný; počítač kompatibilní s IBM se musí chovat vždy a za všech okolností stejně jako originální výrobek. Prakticky vzato to znamená, že všechny programy, které jsou určeny pro IBM PC, musí bezchybně fungovat i na PC jiných výrobců.
První firmou vůbec, která zahájila výrobu kompatibilních počítačů, byla společnost Compaq (název odvozen od slov kompatibilita a kvalita). Kapacita trhu se ovšem ukázala být opravdu nesmírná, takže brzy se výrobci PC počítali na stovky; mimo USA se jich velké množství nachází v jihovýchodní Asii (Japonsko, Tchajwan, Singapur, Hong-Kong, Korejská republika, poslední dobou i Malajsie, Indonésie a Thajsko).
Úspěch počítačů PC postavil do úplně nové situace i firmu Apple Computer - jediného významného výrobce, který nestál a nestojí na kompatibilní platformě. Odlišnost začíná už od procesoru. Zatímco PC staví na stále dokonalejších modelech firmy Intel, vsadili u Apple i v dalším vývoji na jiného dodavatele. Tentokrát to byla společnost Motorola a její vysoce výkonný procesor 68000. Roku 1978, kdy se začal u Apple připravovat projekt nového počítače jménem Macintosh, nemohl Intel nabídnout součástku srovnatelných parametrů. Vývoj Macintoshe ovšem trval velice dlouho. Na trh byl uveden až počátkem roku 1984, a v té době už PC kompatibilní počítače měly poměrně silnou pozici. Vtip je v tom, že software pro PC nelze použít na počítačích Macintosh - a naopak. Ten, kdo už jednou investoval do nákupu programů, chce nadále používat pouze počítače, na nichž lze tyto programy provozovat. Macintosh a PC znamenaly rozdělení trhu osobních počítačů na dva nekompatibilní světy - a zákazník si musel vybrat.
Macintosh byl od počátku prodáván pod heslem "Computer for the Rest of Us". Počítač pro nás ostatní, rozuměj: pro lidi, kteří nejsou ani nudnými úředníky, ani jednostranně vzdělanými inženýry. Byl sestaven důsledně tak, aby jeho obsluha byla co nejjednodušší, aby jej mohl používat skutečný laik: Programy pro Macintosh byly - a jsou - vytvořeny tak, aby se ovládaly stejným nebo téměř stejným způsobem, takže zaškolení obsluhy je jednoduché a rychlé. V počítačové hantýrce se tomu všemu dohromady říká user-friendly, uživatelsky přátelský. Pověstné jsou grafické možnosti počítačů Macintosh; velmi snadno lze s jejich pomocí kreslit, upravovat fotografie, pracovat s grafickou informací všeho druhu.
Apple Computer na rozdíl od IBM donedávna chránil patentově všechny podstatné konstrukční prvky, takže žádné "Macintosh-kompatibilní" počítače dosud neexistují (Apple uvolnil informace potřebné pro jejich výrobu v roce 1994, první klony Macintoshů na trhu nastoupili koncem roku 1995). Za všechny příjemné vlastnosti počítačů Macintosh je však třeba zaplatit, a to v daném případě doslova. Macintosh - v období, o němž teď mluvím, tedy v polovině osmdesátých let - stál zhruba dvojnásobek toho co PC. Namísto "počítačem pro nás ostatní" byl tedy převážně "počítačem pro ty, kdo na to mají" (je však spravedlivé zmínit se v této souvislosti o velkorysé politice slev pro školství, která je pro Apple od jeho počátků typická).
A tecď počítače PC, neboli téměř pravý opak. Uživatelsky byly spíše nepřívětivé než přátelské. Namísto ukazování na obrázky, což je typický způsob ovládání počítačů Macintosh, se s PC komunikovalo příkazovým jazykem systému DOS, který sice nedělá velké potíže počítačovým odborníkům, ale zato všem ostatním ano. PC není graficky, ale textově orientováno. Programy pro PC se navzájem velice liší co do způsobu ovládání, každému z nich je třeba se učit prakticky od začátku, znalosti z již známých programů lze využít jen ve velmi omezené míře. Naproti tomu byly počítače PC levnější, do značné míry i díky konkurenčnímu boji mezi jejich různými výrobci.
Trh rozhodl. Kolem roku 1990 - smím-li předběhnout událostem - se poměr počtu prodaných počítačů PC a Macintosh ustálil asi na 85% pro PC a 15% pro Macintosh. PC je tedy dnes bezesporu nejvýznamnější vývojovou větví osobních počítačů, Apple Macintosh pak jedinou její důležitou alternativou. Jak PC, tak Macintosh přitom procházejí dalším vývojem, který - zejména v poslední době - značně relativizoval jejich výše vytčené vzájemné odlišnosti.
Roku 1985 opustil za bouřlivých okolností firmu Apple Computer její spoluzakladatel a předseda správní rady Steve Jobs. Tím skončila vizionářská léta nejen pro Apple, ale pro celý počítačový průmysl. Lidé přestali kupovat počítače proto, že jsou něčím novým a nevídaným, že jsou vzrušující a dříve nedostupné; a začínají si je na nasyceném trhu vybírat podle jejich funkčních vlastností a svých momentálních potřeb.
Zákazníci se začínají starat více o software než o hardware - což je jen logické, neboť skutečným pracovním nástrojem uživatele počítače není koneckonců počítač sám, ale program. O prodejním úspěchu počítačů rozhoduje nadále šíře nabídky programů, které jsou pro daný počítač k dispozici. Tohle je v podstatě důvod, proč měl standard PC takový úspěch a proč je - po mnoha vývojových modifikacích - dodnes pevně v sedle: protože jej podpořili výrobci software. Ze stejného důvodu nemůže dnes přijít na trh nový výrobce se superdokonalým, zásadně jiným počítačem; nebyl by pro něj k dispozici software. Uživatelé na celém světě investovali do programů astronomické sumy - tudíž je chtějí používat, a tím je platforma PC neobyčejně pevně stabilizována.
Softwarové firmy zaznamenaly hlavní boom během 80. let. Tehdy vzešla hvězda těch nejlepších a nejznámějších - Microsoft, Lotus, Autodesk, Ashton - Tate, Symantec, Borland, Novell, Sté, Aldus, Adobe Systems.
Microsoft představuje podobný příběh amerického snu jako Apple. Jeho spoluzakladatel a šéf Bill Gates začínal ve stejné době jako Jobs s Wozniakem. Když bez absolutoria opustil Harvard, kam byl jako zázračné dítě přijat značně předčasně, bylo mu dvacet let. Dnes je Bill Gates populárnější než Madonna a Tom Cruise dohromady: nejbohatší muž USA, nejobdivovanější i nejzatracovanější člověk v celém počítačovém byznysu. Selfmademan, který zahájil svou kariéru dobře napsaným a ještě lépe prodaným překladačem jazyka BASIC pro osmibitové mikropočítače. Microsoft, firma, kterou Gates založil společně s Paulem Allenem, obdržel rozhodující impuls k cestě vzhůru, když získal zakázku od IBM na operační systém pro IBM PC. Operační systém je základní program, bez něhož počítač nefunguje; kolik prodaných PC (od IBM i od jiných výrobců), tolik prodaných systémů MS-DOS.
Dalším rozhodujícím úspěchem Microsoftu je program Windows, tzv. nadstavba nad systémem DOS neboli grafické uživatelské rozhraní (Graphical User Interface, GUI. Jde o to, aby se PC dalo používat stejně snadno jako Macintosh. Windows zbavují uživatele nutnosti učit se složité ovládací příkazy, současně vedou k unifikaci ovládání dalších programů. Windows jsou dnes nejrozšířenějším počítačovým programem na světě vůbec. Spolu s četnými dalšími obchodními úspěchy to Microsoftu vyneslo pozici jedné ze čtyř klíčových firem oboru (spolu s již známou trojicí IBM, Apple, Intel).
Další zvyšování výkonu PC (procesor Intel 80386 v roce 1985 a 80486 v roce 1989) spolu s Windows vedlo k tomu, že rozdíly mezi platformami PC a Apple se v druhé polovině osmdesátých let značně zmenšily.
Na trhu se začali výrazně prosazovat přenosné počítače, nejprve pod názvem portable (cca 10 kg), později laptop (mohli jste si ho položit na klín, ale nohy vám z toho zdřevěněly obvykle ještě dříve, než se vybily baterie), nyní notebook (formát A4, tloušťka několik cm, hmotnost méně než 2 kg, výkonové charakteristiky stejné jako u stolních osobních počítačů, cena asi o 50 % vyšší) a subnotebook (totéž, ale ještě menší, lehčí a dražší). V přenosném provedení existují jak PC (téměř každý výrobce stolních PC vyrábí i notebooky), tak počítače Macintosh.
Druhá polovina 80. let je rovněž charakteristická velkým rozmachem lokálních sítí (LAN - Local Area Network). V rámci podniku, kanceláře, školy apod. je obvykle třeba sdílet značné množství dat mezi jednotlivými pracovníky. Jedna možnost je, že každý z nich má na svém počítači vlastní kopii všech důležitých údajů, a pokud chce nějaká data od jiného pracovníka, zajde si za ním s disketou nebo cédéčkem v kapse. Výrazně efektivnější je však druhý způsob, který spočívá v propojení počítačů mezi sebou; data umístěná na jiném počítači pak mohou být dostupná stejně snadno jako ta, která mám na svém vlastním. Takovému propojení se říká počítačová síť. Přídomek lokální se dostalo sítím proto, že běžně používané metody umožňují propojení počítačů jen na vzdálenost stovek metrů. Je-li třeba zařídit datový přenos na větší vzdálenost, je to samozřejmě možné (a běžné), avšak z technického hlediska se toho dociluje zcela odlišnými metodami; pak se mluví o dálkových sítích (WAN - Wide Area Network).
Čím je charakteristický počítačový trh dnes? Sbližováním a prolínáním platforem i koncepcí, donedávna zásadně rozdílných. Co mizí především, to je nepřekročitelná propast mezi počítači Macintosh a PC. Aplikace typické dříve pro Macintosh (náročné grafické práce) zvládají dnes prakticky stejně dobře i PC vybavená systémem Windows. Naproti tomu Apple výrazně , zlevňuje a poprvé v historii dosahuje cenové konkurenceschopnosti vůči prostředí PC; roku 1994 také firma Apple Computer pozdě, ale přece uvolnila technologii Macintosh třetím výrobcům. Legálně i technicky se tak otevřela cesta klonům počítačů Macintosh, stejně jako se již léta vyrábějí počítače kompatibilní s IBM PC. Zájem výrobců klonovat Macintosh však není nijak horentní, a celá záležitost zřejmě nebude mít pro počítačový průmysl jako celek zásadnější význam. Stejně tak jsou sympatickým, ale obchodně nijak zásadním počinem různé snahy propojit funkce počítačů PC a Macintosh do jediného celku a mít tak možnost provozovat na jediném stroji programy určené pro obě platformy.
Mnohem důležitější charakteristikou je rychlé zlevňování. Ceny osobních počítačů přirozeně klesají po celou dobu jejich existence, ale v létě 1992 se tento proces dostal natolik do obrátek, že novinářský termín "cenová válka" je plně na místě. První výstřel vypálila společnost Compaq Computer.
To je tak: mezi výrobci kompatibilních počítačů se během 80. let ustálil jistý druh hierarchie. Do nejvyšší skupiny patří - vedle IBM - něco přes desítku výrobců, vesměs amerických (Compaq, Hewlett-Packard, Digital, AST Research, ALR, Dell Computer, Gateway 2000, Zenith Data Systems, Packard Bell, Texas Instruments a několik dalších). Jejich PC byla dražší, ale dobré jméno výrobce bylo - obvykle právem - považováno za spolehlivou záruku kvality. Nižší kasta je tvořena velkým množstvím méně známých výrobců, amerických, evropských i asijských. A za tradičně nejnižší skupinu se považují výrobci těch počítačů, které se pak prodávají nikoli pod značkou jejich, leč pod názvem příslušného obchodníka. Takovým počítačům se říká no-name, beze jména, a pocházejí vesměs z Dálného Východu. U nás byly a stále jsou velmi rozšířeny, protože jsou nejlevnější. Neříkám - a nechci, abyste si mysleli - že no-name je šmejd a podfuk, protože to není pravda . Jde ovšem o kategorii potenciálně nejproblémovější. Když se vám po roce porouchá počítač se značkou Vonásek a syn, může se stát, že pana obchodníka už ani nenajdete. U IBM nebo HP je tohle riziko podstatně menší.
Co tedy provedl Compaq? Ohlásil zavedení řady levných, tzv. "entry-level" PC, za ceny srovnatelné s počítači no-name. Bylo to v létě 1992; a bylo to vůbec poprvé, kdy značková firma překročila hranice mezi světy a začala přímo cenově konkurovat výrobcům no-name. Strategie zaznamenala obrovský úspěch, a ostatním značkovým výrobcům nezbylo, než se urychleně přidat, pokud si také chtěli kousnout do koláče. Vesměs to stihli ještě v roce 1992, a ceny značkových PC klesaly den ode dne. Pro zákazníka příjemné překvapení, pro leckterého obchodníka boj o přežití. Trend beze změn pokračuje dodnes, a jestli to takhle půjde ještě tak dva roky, budou se pécéčka nakonec houfně rozdávat zadarmo...
Na jaře 1993 předvedl Intel svůj nový - již 64-bitový - procesor, který se oproti logice používané dosud v názvech této řady nejmenuje 586, ale Pentium. (Pouhé číslo nelze dát chránit jako ochrannou značku, a Intel se chce výrazněji odlišit od výrobců kompatibilních čipů - neplést s kompatibilními počítači, zde jde jen o samotný procesor! - jako jsou firmy Chips & Technologies, AMD či Cyrix.) První počítače s Pentiem se objevily během léta téhož roku. V srpnu 1995 byly osobní počítače osazené procesorem Pentium považovány za mírný nadstandard, 486 za standard, vše ostatní je zastaralé. Ještě toho roku Intel předvedl nový procesor Pentium Pro. Přestože masový nástup počítačů s tímto procesorem očekávali odborníci až v roce 1997, dá se předpokládat, že sama jeho existence povede k dalšímu zlevnění systémů s Pentiem a tím spíš i s procesorem 486.
Procesory Intel dnes nejsou jediným základem osobních počítačů; přesněji řečeno, pokud až dosud bylo možné definovat PC pomocí procesoru Intel (popř. s ním kompatibilního), nadále to již není pravda. Kromě architektury Intel se na trhu začínají výrazněji prosazovat i počítače postavené na procesoru K 7 (výrobce AMD) a velkou naději na úspěch má i procesor PowerPC, společný projekt firem IBM, Motorola a Apple, který je pěknou a symbolickou tečkou za léty soupeření PC versus Macintosh. Počítače osazené procesorem Power PC dodává v rostoucích množstvích jak Apple (řada Power Macintosh), tak IBM, a nejnověji i nezávislí výrobci. PowerPC ani K 7 v dohledné době nemohou vytlačit z trhu intelskou architekturu, jsou však dokladem toho, že úroveň kompatibility se zvolna přesouvá o poschodí výše: až dosud byl základem kompatibilní konstrukce totožný typ použitého procesoru, brzy to bude totožný typ operačního systému.
Výraznou charakteristikou dnešních osobních počítačů jsou jejich multimediální možnosti - tedy schopnost práce nejen s klasickými textovými a grafickými daty, ale též se zvukem a obrazem. K běžným doplňkům počítačů dnes patří zvuková karta s hlasovým syntezátorem, fax i modem, často najdete v PC zabudovaný rozhlasový či dokonce televizní tuner. Velký důraz se rovněž klade na možnost připojení k počítačové síti, ať už k lokální (LAN), nebo k rozsáhlé komunikační síti (Internet, CompuServe, Microsoft Network apod.) Počítače už jsou záležitostí domácností i velmi malých kanceláří.
Dnes je doba oproti starým počítačům giganticky výkonných procesorů, řadičů, pamětí a chipsetů. Například první pécéčko bylo osmibitové, ale moderní zvukové karty jsou již 124 bitové. Po procesoru pentium pro, nastoupilo pentium II, přezdívané Klamath, po delší pomlce Intel vyrukoval s další novinkou, Celeron, potom Pentium III a jeho levnější verze Celeron se sběrnicí PPGA.
Nemluvím o jiných firmách, jako AMD a CIRIX. AMD se proslavila především svým procesorem AMD K6, potom K6 2, K6 3, ty však využívaly zastaralou patici socket 7, nyní však vrhla na trh nový procesor K7, to je procesor Athlon, a jeho levější verze Duron.
V odvěkém boji Intelu a AMD, teď má navrch především AMD, především procesorem Athlon, který jako první dosáhl magické hranice 1 GHz, Intel na to reagoval o něco později, asi týden, svým procesorem Pentium III, na 1 GHz, přestože nemohl uspokojit poptávku po takto výkonných procesorech, vrhl na trh ještě procesor Pentium III na 1,13 GHz a pracuje na procesoru Pentium IIII, který by se měl objevit na trhu koncem tohoto roku.
27. květen 2008
13 624×
4582 slov
