Rozhodovací proces

Rozhodování je proces, ve kterém je nutno zvolit jediné rozhodnutí z několika možných alternativ rozhodnutí. Cílem je vybrat tu alternativu, která je z určitého hlediska nejvýhodnější. Efekt, plynoucí z realizace jednotlivých alternativ rozhodnutí, je ovlivňován budoucí situací, která však není rozhodovatelem ovlivnitelná. Jasně není zřejmé, která z těchto variant je nejlepší, protože v okamžiku rozhodnutí není přesně známo, jaké důsledky pro rozhodovatele její volba bude mít.

Rozhodovací proces je multidisciplinární problém. Metody jeho řešení jsou závislé na jeho věcné a procedurální stránce. Uplatňují se zde postupy z teorie řízení, sociálně-psychologických teorií, teorie z oblasti rozhodování a teorie kvantitativní, využívající matematické rozhodovací modely.

Věcná stránka rozhodovacího procesu je vymezena oblastí řešeného problému, otázkou „Co řešíme?“. Rozhodovatel musí dobře znát věcnou stránku rozhodovacího procesu, oblast řešeného problému a musí se v ní dobře orientovat.

Procedurální stránka rozhodovacího procesu obsahuje metody jeho řešení, nabízí odpověď na otázku „Jak řešíme, postupujeme?“.

Postupy a metody vhodné pro řešení rozhodovacího procesu lze rozdělit do dvou skupin:

Normativní postupy nabízejí nejlepší řešení a přímo určují, jakou alternativu zvolit.
Deskriptivní postupy analyzují jednotlivé varianty řešení a volbu alternativy podporují pouze nepřímo.

Pro aplikaci kvantitativních metod a exaktních postupů řešení problémů s využitím matematických modelů jsou důležité prvky rozhodovacího procesu:

Objekt rozhodování (o čem rozhodujeme) je konfliktem rozhodovatele, neboť musí vybrat právě jednu z alespoň dvou možných variant – alternativ rozhodnutí. Vybraná alternativa je jednorázovým rozhodnutím.
Subjekt rozhodování (kdo rozhoduje) je rozhodovatel, který má pravomoc rozhodnout a rozhodnutí realizovat.
Alternativy rozhodnutí (z čeho vybíráme) jsou možná rozhodnutí pro řešení problému. Alternativy se navzájem musí vylučovat (zvolí-li rozhodovatel jednu z nich, nemůže současně zvolit žádnou jinou alternativu). Častou a legitimní alternativou bývá i alternativa nedělat nic.
Stavy okolností (za jaké situace bude alternativa realizována) vyjadřují situace, za nichž se uskutečňuje rozhodnutí (zvolená alternativa), a jsou mimo přesnou kontrolu rozhodovatele. Mají rozhodující dopad na učiněná rozhodnutí. Tak jako alternativy i stavy okolností se musí vzájemně vylučovat.
Výplaty alternativ (co alternativa přinese) je ohodnocení jejího výsledku při daném stavu okolností.
Cíl rozhodování (čeho má být dosaženo) je volba nejvýhodnějšího rozhodnutí, alternativy. Ne vždy volí rozhodovatel alternativu s maximální či minimální výplatou. Velikou roli zde hraje averze k riziku samotného rozhodovatele. Extrémní výplaty volí spíše optimisté nebo rozhodovatelé přístupní riziku či s menšími životními zkušenostmi.
Kritéria rozhodování (podle jakého hlediska vybíráme)
Jistota (rozhodovatel by měl spolehlivou informaci o budoucím stavu světa, rozhodoval by tedy za podmínek jistoty – ve většině situací se s touto nesetkáváme), riziko (rozhodovatel mívá často k dispozici více či méně věrohodné zprávy (informace) o tom, jakým směrem se do budoucna bude vyvíjet současná situace), nejistota (rozhodovatel nemá žádnou představu o tom, který stav okolností nastane) – tedy co je o této budoucí situaci známo. Nejčastěji se možnost, že určitá situace nastane, vyjadřuje pomocí pravděpodobnosti. Objektivní pravděpodobnosti jsou určovány na základě minulých statistických šetření a subjektivní jsou určovány na základě osobního přesvědčení rozhodovatele.