Afrodité

(latinsky – Venus)

=bohyně lásky a krásy, nejkrásnější z bohyň antických mýtů

Její původ je poněkud nejasný, podle Homéra byla dcerou nejvyššího boha Dia a bohyně deště Dióny, podle Hésoida se zrodila z mořské pěny oplodněné bohem nebe Uranem a vystoupila z moře na ostrově Kypr.

Díky své kráse a svým kouzlům se stala jednou z nejmocnějších bohyň, neodolali jí ani bohové, ani lidé.

Měla řadu pomocníků: Charitky – bohyně půvabu a krásy, Hóry – bohyně ročních období, Peithó – bohyně lichotivého přemlouvání, Himer – bůh vášnivé touhy, Poth – bůh milostné touhy, Hymén – bůh sňatku, Eros – bůh lásky, před jehož šípy nebylo úniku.

Afrodita se těšila velké úctě a vážnosti, protože lásky hraje v životě lidí i bohů nesmírnou úlohu. Kdo jí prokazoval úctu a přinášel oběti, mohl se spoléhat na její přízeň. Byla to však bohyně poměrně nestála a štěstí, které poskytovala, bývalo často prchavé. Někdy dokázala pravé divy, jaké dokáže jen láska. Kyperskému sochaři Pygmaliónovi oživila například chladnou mramorovou sochu, do které se zamiloval. Své oblíbence chránila na bojištích, v mořských bouřích i před úklady nepřátel. Uměla ovšem také nenávidět, vždyť nenávist je rodnou sestrou lásky. Plachého mladíka Narkissa, který podle udání žárlivých nymf opovrhoval jejími dary, dohnala k tomu, že se zamiloval sám do sebe a spáchal sebevraždu. Sam kupodivu neměla v lásce příliš štěstí, neboť žádného z milenců si neudržela. Neměla však štěstí ani v manželství. Nejvyšší bůh Zeus jí určil za manžela nejnevzhlednějšího ze všech bohů, chromého a věčně zpoceného božského kováře Héfaista. Náhradou za to hledal útěchu zejména u zuřivého boha války Area, s nímž pak měla pět dětí (Érota, Anteróta, Deima, Foba a Harmonii), potom u boha vína Dionýsa (porodila mu syna Priápa) a kromě jiných také boha obchodu Herma, ba dokonce i obyčejného smrtelníka, dardanského krále Anchísa, s nímž měla syna Aineia.

Z jejích zásahů do bouřlivých událostí světa mýtů měla nejdalekosáhlejší následky přízeň, kterou věnovala synovi trojského krále Priama Paridovi. Odměnou za to, že jí ve sporu s bohyněmi Hérou a Athénou přiřkl prvenství v kráse, slíbila mu za manželku nejkrásnější ze smrtelných žen. Touto ženou byla podle shodného názoru bohů i lidí Helena z Argu, manželka spartského krále Meneláa, a proto ji Paridovi pomohla unést do Tróje. Meneláos se však Heleny nechtěl vzdát a žádal ji zpět; když mu ji Paris odmítl vrátit, zmobilizoval s pomocí svého bratra Agamemnona, mocného mykénského krále, všechny achajské krále k trestní výpravě proti Tróji. Sto tisíc mužů se pak přeplavilo pod Agamemnovovým vedením přes moře a zaútočilo na Tróju. Afrodita pochopitelně pomáhal a Trójanům, ale boj nebyl její silnou stránkou; stačilo například, že ji škráblo kopí achajského vojevůdce Dioméda, a s nářkem z bojiště prchla. V hrozné desetileté válce, které se zúčastnili všichni tehdejší hrdinové a téměř všichni bohové, Paris nakonec zahynul a po jeho smrti padla Trója v trosky: zbyla po ní jen sláva a Homérovy básně.

Podle dnešního stavu bádání byla Afrodita pravděpodobně bohyně maloasijského původu a vyvinula se, jak se zdá, ze syrsko-foinické bohyně Astarty, která měl apak původ v asyrsko-babylónské bohyni lásky Ištaře. Řekové ji převzali už v nejstarších dobách, a to podle všeho přes ostrovy Kypr a Kythéru, kde ji také nejvíc uctívali; zasvětili jí myrthu, růži, jablko, holubici, delfína, vlaštovku a lípu a hlavně velkolepé chrámy v Knidu, Pafu, Korinthu, Alabandě, na Kóu i jinde. Z řeckých osad v jižní Itálii se rozšířil její kult také do Říma, kde ji ztotožnili se staroitalskou bohyní jara Venuší a uctívali podobně jako v Řecku; z jejích římských chrámů byly největší na Caesarově fóru (chrám Venuše Roditelky) a u Svaté cesty k římskému Fóru (chrám Venuše a Romy). Afroditin kult zanikl až po vítězství křesťanství; její jméno se však zásluhou básníků ,sochařů, malířů a astronomů udrželo živé dodnes.

Jako bohyně lásky a krásy byla Afrodita snad nejčastěji zobrazovanou postavou antických mýtů; krása a láska láká přece umělce všech dob. Z jejích antických malířských zobrazení patří mezi nejznámější: Afrodita na labuti, malba na attické číši asi z let 470-460 př.n.l.(v některých verzích v různých muzeích), Venuše s martem, pompejská nástěnná malba z konce prvního století př.n.l., a Afrodita vynořující se z vln, vytvořená koncem 4.století před n.l.. Apelem pro Asklépiův chrám na Kóu (víme o ní jen z antických zpráv, které ji nazývají „nepřekonatrelnou“); jinak vázových maleb, na nichž jsou výjevy s Afroditou se zachovalo několik set. Z reliéfů je nejslavnější tzv. Afrodita Ludovisi, řeské dílo z doby kolem roku 460 př.n.l. (dnes v římském Národním muzeu v Termách). Její sochy předtsvují vrcholné výtvory antického umění; patří mezi ně především Afrodita Knidská, vytvořená pravděpodobně Praxitilem pro chrám v Knidu po roku 350 př.n.l (její vynikající kopie jsou ve Vatikánském muzeu v Římě, v pařížském Louvru a v Metropolitním muzeu v New Yorku), dále Afrodita Kyrénská, římská kopie helénistické sochy asi z poloviny 3. století př.n.l., polde některých autorů však helénistický originál (dnes v římském Národním muzeu v Termách), Venuše Kapitolská, římská kopie helénistické sochy asi z poloviny 3.století př.n.l. (v římském Kapitolském muzeu), Venuše Medicejská, římská kopie Kleoménova díla z 2.století př.n.l. (ve florentských Uffiziích). Jak vynikající úrovně dosahovali řečtí sochaři při zobrazování Afrodity, dokazují nálezy několik apůvodních soch, o nichž se antičtí autoři ani nezmínili; nejslavnější z nich je pravděpodobně Afrodita Mélská z konce 2.století př.n.l., objevená roku 1820 (dnes v pařížském Louvru).

Novověcí umělci nezůstali v zájmu o Afroditu za antickými; jejich obrazů a soch se prakticky nelze dopočítat. Mezi nejproslulejší obrazy patří: Zrození Venuše a Venuše a Mars od Sandra Boticcelliho (z let 1487 a 1486, dnes ve florentských Uffiziích a v londýnské Národní galerii), Odpočívající Venuše od Giorgia Giorgiona (dokončená po roce 1510 Tizianem, dnes v Drážďanské galerii), Venuše s Amorem od Lucase Cranacha st. (asi z roku 1526, dnes v římské Ville Borghese), Venuše a Amor od Palmy Vecchia (kolem roku 1520, dnes v Národní galerii v Bukurešti),Spící Venuše a Venuše a hráč na mandolínu od Tiziana (dnes v Drážďanské galerii), Zrození Venuše, Venušina slavnost a Venuše a Mars od Petra Paula Rubense (z let 1622-1640, první v londýnské Národní galerii, druhý ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, třetí v Palazzo Bianco v Janově), Odpočívající Venuše s Amorem od Guida Reniho (po roku 1605) a stejnojmenný obraz Nicolase Poussina (kolem roku 1630, dnes v Drážďanské galerii), Venušina toaleta a Venuše utěšující Amora od Françoise Bouchera (první, z roku 1746, ve Wallaceově sbírce v Londýně, druhý, z doby kolem roku 1751, v Národní galerii ve Washingtonu), jakož i Venuše a Kupido od Velasqueze (z doby kolem roku 1657, dnes v londýnské Národní galerii); z novějších uveďme třeba jen Afroditu Raoula Dufyho v pražské Národní galerii (z doby kolem roku 1930). Ze sochařských děl je třeba se zmínit přinejmenším o Vítězné Venuši od Augusta Renoira z roku 1914 a o Venuši s perlovým náhrdelníkem od Aristida Maillola z roku 1918 (dnes obě v londýnské Tateově galerii) a konečně o Venuši Marina Mariniho z roku 1940 (nyní v soukromé sbírce v USA). Snad nás bude v této souvislosti zajímat, že i známá Myslbekova Hudba (z let 1907-1912) je tvůrčím zpracováním antické předlohy; jak se zjistilo v jeho pozůstalosti, vytvořil ji na základě podrobného studia proporcí Venuše Esquilinské (z 1.století př.n.l.).