Anglická literatura do konce 19. století

Osnova:
I. Počátky psané literatury
II. Epos o Beowulfovi
III. Latinsky psaná staroanglická literatura
IV. Rytířské romány
V. John Wycliff
VI. Geoffrey Chaucer
VII. Renesance
VIII. Thomas More
IX. Alžbětinská doba (William Shakespeare)
X. John Milton
XI. Osvícenství
XII. Daniel Defoe
XIII. Jonathan Swift
XIV. Jane Austenová
XV. Preromantismus
XVI. Walter Scott
XVII. George Gordon Byron
XVIII. Percy Bysshe Shelley
XIX. Wollstonecraft Shellyová
XX. Viktoriánská doba (realismus)
XXI. Charles Dickens
XXII. Henry Fielding
XXIII. Emily Bronteová a její sestry
XXIV. Zhodnocení vývoje

„Nekonečné bohatství na malém prostoru“ takto stručně vyjádřil svůj obdiv k anglické literatuře renesanční básník Christopher Marlow. Do roku 410 byla Anglii pod římskou okupací, potom jí ovládli Anglosasové, proto se také někdy starověké období tvorby nazývá anglosaské. Dějiny anglické literatury se začaly odvíjet od příchodu civilizace na Britské souostroví, ale do 7. století nebylo rozšířeno písmo, a proto se příběhy a legendy tradovaly pouze ústně. Z kontinentu bylo do Anglie přeneseno runové písmo, avšak s příchodem křesťanství postupně zaniklo a zůstalo pouze latinské obohacené o některé runové znaky.
První staroanglické literární památky se zachovaly v několika rukopisech, z nichž nejvýznamnějšími jsou Exeterská kniha, která obsahuje skladbu Widsith, a Cotton Vitellius A. XV, v němž se dochovala Píseň o Beowulfovi (The song of Beowulf). Tento hrdinský epos byl pravděpodobně napsán někdy v letech 675-850, obsahuje na 3200 veršů a ve třech celcích líčí osudy švédského knížete Beowulfa. V první části Beowulf plaví navštívit dánského krále Horthgara, ze se dozví,že nad královským zámkem slídí každou noc obrovský netvor Grendel,který požírá návštěvníky hodovní síně, Beowulf se mu postaví a v souboji ho smrtelně zraní. Horthgar oslavuje jeho neuvěřitelnou sílu, ale mezitím už Grendelova matka spřádá plány na pomstu, což je náplní druhá části spisu. Hrdina se po naléhavé žádosti krále s pomocí zázračného meče pustí do boje s vodní čarodějnicí. V bitvě kouzelný meč selže a Beowulf je odkázán sám na sebe, přesto v bitvě zvítězí. V poslední třetí části se navrací do Švédska, kde se stane králem, ale klidu mu nebylo dopřáno a jeho zemi začne ohrožovat nebezpečný drak, v těžkém zápase bylo drakovi i Beowulfovi, který byl zraněn jedovatým zubem, souzeno zemřít. Hlavní autorovou myšlenkou bylo vytvořit hrdinský vzor a všichni muži by se podle něj měli chovat.
V této době se také hojně rozvíjela latinsky psaná duchovní literatura, z velké řady spisovatelů zmiňme autory Gregoriánských evangelií canterburského arcibiskupa Theodora z Tarsu a opata Hadriána. Mezi nimi ještě vynikl Beda Venerabilis se svým dílem Církevní dějiny anglického lidu (Historia Ecclesiastica Gentis Anglorum), z nichž potom čerpalo mnoho anglických kronikářů. Důležitou osobností se stal i západosaský král Alfréd Veliký, který podnítil napsání Anglosaské kroniky (The Anglo-Saxons Chronicle) a nechal přeložit „některé nejnutnější knihy,které by měl každý znát“.
Středověké rozpory Anglie s Francií, složitá jazyková situace, nespokojenost s církví i samotné spory o trůn to všechno ovlivnilo orientaci středoanglické literatury. Po normanském záboru nastal dlouhý zápas anglického jazyka,aby si vydobyl opět své místo ve společnosti, náměty se hlavně čerpaly z latinských a francouzských zdrojů a až do 13.století byla literatura trojjazyčná. S příchodem renesance ustupuje francouzský vliv a začínají se projevovat i vlivy italské a španělské. Do nejvýraznější oblasti středoanglické literatury patří dvorské (rytířské) romány opěvující hrdinské činy často obohacené o milostný prvek. Hlavním hrdinou bývá chrabrý rytíř prožívající až neuvěřitelná dobrodružství, neslouží již jen svému pánu, ale i paní svého srdce. Nejznámější je artušovský cyklus, který se šířil na keltském území mezi 6.-12. stoletím. Tématikou krále Artuše a jeho družiny se zabývalo mnoho spisovatelů. Zřetelné rysy dostává postava krále z vyprávění Geoffreyho z Monmouthu podle něho byl Artuš synem Uthera a Gorloisy z Cornwallu zplozen tajně pomocí čaroděje Merlina. Když v patnácti letech se stane Britským králem, ožení s Gueneverou, pomocí zázračného meče Excaliburu porazí Sasy, Skoty a seveřany. Při tažení na kontinent proti Římanům,nechal svou zemi pod správou svého synovce Mordreda, který se násilně zmocní trůnu a svede jeho ženu, to vedlo k následné vzpoře Artuše proti němu a vyvrcholí až v bitvě v Cornwallu, Mordred zde umírá a Artuš se odebírá do Avalonu.Dílo bylo nadále rozšiřováno a další příběhy, hlavně o osudech rytířů kulatého stolu.
Kritikou církve a její nápravou se zabýval reformátor John Wycliffe. Terčem jeho nespokojenosti bylo obohacování církve, jeho dílo O království božím ( De Dominio Divino),bylo chápáno jako ohrožení církve, a proto na něj byla papežem Řehořem XI. Uvalena klatba, ale papežské schizma ho podnítilo k další tvorbě Wycliffovo učení bylo prohlášeno za kacířské, a proto se ke konci života uchýlil do Lutterworthu, kde zemřel.
Nejvýraznější osobností 14. století byl Geoffrey Chaucer. Básník pocházel z měšťanské kupecké rodiny, jako mladý muž se zúčastnil války proti Francii, vstoupil do královských služeb a účastnil se různých diplomatických poselství, za nichž se také seznámil s díly Dantovými, Petrarcovými a Boccacciovými. Zejména vliv Boccacciova Dekameronu je patrný v jeho veršovaných Canterburských povídkách (Canterbury Tales). Pestrá společnost, většinou drobni měšťané, kteří konají pobožnou pout, zpříjemňují si cestu tím, že si vyprávějí různé příběhy. Chaucer dovede výstižně vylíčit vitalitu svých hrdinu, prostých lidiček, zasazených do reálného prostředí. Jeho povídky charakterizuje jemná ironie a oproštění od pout středověkých náboženských představ. V jeho dílech se zračí obrovská univerzálnost a obrovský talent.I když jeho romány a povídky neoplývají vybroušeným jazykem,ani příliš vykonstruovaným dějem,jsou dnes známy po celém světě.
Počátkem 15. století se začala v Evropě šířit renesance,která s sebou přinášela změnu v myšlení a také se velmi výrazně projevila v literatuře a umění vůbec. Renesance přejala ideály starého Říma, pozemský život se stává pouhou přípravou na život posmrtný, ke slovu se dostávají otázky víry a úlohy církve, je to i doba velkých objevů a vědeckých bádání. Humanisté studují klasickou latinskou literaturu a starověké jazyky.Výtvarnou scénu ovládli italští malíři jako byl například slavný Leonardo da Vinci se svým obrazem Mona Lisa. Šíření literatury usnadnil roku 1450 vynález Johanese Gutenberga knihtisk.
Thomas More se stal představitelem raně renesanční prózy díky své knize s názvem Utopie (The Utopia) , která obsahovala vizi spravedlivého uspořádání společnosti, později bylo zjištěno, že se nechal inspirovat ze zprávami donesenými portugalskými mořeplavci o říši Inků.Základ tohoto díla tvořily Platonovy spisy Ústava a Zákony.
Obrovský kulturní rozkvět zaznamenala Anglie za vlády královny Alžběty I., proto bývá tato doba označována jako Alžbětinská renesance. Zde lze uvést jen jediného představitele, který ovšem zastínil všechny své současníky ba dokonce i mnohé dnešní dramatiky. William Shakespeare se narodil v roce 26. dubna 1564 ve Stradfordu nad Avonou, byl nejstarším z osmi dětí, vzal si o osm let starší ženu Annu Hathway. Na svou dobu se mu dostalo poměrně vysoké vzdělanosti zobrazované v jeho dramatech, projevuje se jako znalec mravů vysoké i nízké společnosti. Brzy po roce 1590 odešel do Londýna, kde založil proslulé divadlo The Globe, v němž se hrály jeho dramata, na sklonku života se vrátil do Stradfordu a dne 23.dubna 1616 zde umírá. Během svého života napsal nad 40 děl a dodnes se jich hraje více jak 30. . Do roku 1600 se zabýval především komediemi a historickými hrami z anglických dějin. Jeho dílo nenese ani stopy po antické osudovosti nebo po středověké podřízenosti víře, naopak je světské, jeho neobyčejně rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejich činy vyplývají z jejich charakteru. Nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné, živoucí povahy. Z historických her lze uvést třídílné drama Jindřich VI., Richard III., nebo dílo Král Jan. Pod pojmem Shakespearovská tragédie si snad každý představí celou plejádu vynikajících výtvorů. Příkladem může být třeba tragický osud milenců Romea a Julie a jako jedna z nejlepších je uváděna tragédie Hamlet, kralevic dánský. Děj se odehrává v Dánsku na hradě Elesenor, Hamletův otec, dánský král, zemřel za podezřelých okolností. Všechno nasvědčuje tomu, že byl zavražděn svým bratrem Claudiem, který se oženil s ovdovělou královnou. Jedné noci se zjeví Hamletovi otcův duch a potvrdí jeho dohady. Hamlet se rozhodne pomstít otcovu smrt. Aby nebyl podezřelý, předstírá šílenství. Prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, je naplněn ideály humanismu, současně však trpí pesimismem. Podlost světa jej deprimuje natolik, že myslí na sebevraždu. Aby nabyl jistoty o Claudiově zločinu, inscenuje s potulnými herci divadelní představení, jehož děj zobrazuje události, jež se staly při otcově vraždě. Král je zděšený, tuší však, že Hamlet šílenství jen předstírá, a proto jej posílá do Anglie. Po nějakém čase se Hamlet z Anglie vrací a jeho mečem náhodně umírá dvořan Polonius, otec Hamletovy milé - Ofélie. Ofélie se pomate a utopí, její bratr Laertes vyzve Hamleta na souboj. Král využije této příležitosti a potře Laertův meč jedem. Když Hamlet zjistí zradu, vytrhne Laertovi otrávený meč a probodne jím Laerta i krále. Současně umírá i královna, protože se napila z číše otráveného vína, připraveného pro Hamleta. Hyne však i Hamlet, zraněný na začátku souboje.Velmi úspěšnými jsou i komedie a pohádkové příběhy, jež Shakespeare napsal v závěrečné fázi své tvorby z nejznámějších jmenujme Sen noci svatojánské, Zimní pohádka, Komedie plná omylů.
Po renesanci nastupuje v Anglii buržoazní revoluce během ní a těsně po ní vytvořil řadu svých děl anglický básník, dramatik a prozaik, autor protiroajalistických traktátů a pamfletů John Milton. Zakladatel moderního eposu, ideolog a mluvčí anglické revoluce. Po studiích na Cambridgi podnikl studijní cesty po Francii a Itálii. Po návratu stoupenec a rádce revolučního vůdce Olivera Cromwella. a po popravě krále díky jeho jazykovým znalostem měl povinnost obhajovat revoluci v zahraničí. Celkem napsal 25 anglických a latinských traktátů zabývajících se revolučními reformami a obhajujících svobodu tisku, rozvod, popravu Karla I., revoluci, nedogmatické křesťanství nebo přednosti republikánského zřízení. V důsledku vysilující práce oslepl a po obnovení monarchie vytvořil v ústraní své největší dílo, epos Ztracený ráj ( Paradise Lost), v němž spojil příběh o pádu člověka založený na biblickém mýtu, jenž zahrnuje podrobné líčení Satanovy vzpoury, která je alegorií anglické revoluce.S reflexívní poezií, jež zachycuje mytologické postavy v psychologické hloubce (Satan, Eva), problematizující božskou autoritu, odpor proti ní i samotnou povahu zla (Satan) vytvořil nový básnický obraz kosmu, jehož součástí jsou lidská srdce, rozum a obraznost. Další dílo Ráj znovu nabytý ( Paradise Regained) zpracovává biblický námět Kristova pokušení. Hrdinská tragédie čerpá ze Starého zákona a vytváří paralelu mezi hrdinovým osudem a básníkovou nezdolností v utrpení. Vedle epických a dramatických děl napsal Milton mnoho pozoruhodných lyrických básní v angličtině a latině (sonety, ódy, idyly, reflexívní básně, elegie). Ovlivnil zejména poezii romantiků. Zemřel v roce1674 v rodném Londýně.
V 18. století nastupuje nová kulturní epoch zvaná osvícenství, projevuje se hlavně v Anglii a Francii, s ním přichází nový kult rozumu a odmítnutí zakotvených tradic, zaměřují se především na současné otázky společnosti, předmětem studií je člověk, pokročilo i historiografické umění. Spisovatelé se snažili vnést do historie filozofického ducha.
Za otce anglického románu je považován Daniel Defoe, syn londýnského svíčkaře. Rodiče z něj chtěli mít duchovního, ale on se dal na obchodní podnikání, když se mu na této dráze nevedlo, začal se věnovat žurnalistice, založil časopis Přehled (The Review). Rozvinul tradice španělských pikareskních románů a cestopisů. Psal i o politice, ekonomii, morálce a náboženství, kvůli němuž nemohl studovat na univerzitě. Za ironický článek v novinách navrhující řešení konfliktů mezi anglikánskou církví a puritány byl odsouzen na pranýř, poté získán do státních služeb. V roce 1707 připravoval jako tajný agent sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Vystihl ekonomické myšlení jednotlivce v době začínajícího kapitalismu, ve svých příručkách se zase snažil o kulturní povznesení měšťanstva. Proslavil se románem Robinson Crosoe. V 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru. Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půd.
Jonathan Swift se narodil roku 1667 v Dublinu jako pohrobek, proto zůstal společně s matkou na starost bohatému strýci.Díky jeho štědrosti vystudoval a celý život těžce snášel postavení chudého příbuzného, což v něm patrně mohlo vypěstovat satirické sklony.je znám knihou Gulliverovy cesty (Travels into Several Remote Nations of the World by Lemuel Gulliver)s podtitulem Cesty k rozličným dalekým národům světa vypráví ranhojič Semuel Gulliver příhody, která prožil při svých cestách. Kniha je rozdělena do Čtyř částí.V prví části popisuje příhody, které zažil na ostrově Liliputu, kde žili lidé dvanáctkrát menší než on sám. Tam má být obžalován z velezrady, a proto utíká do sousedního Blefusku, odtud pak domů - do Anglie. V druhé části vypráví o cestě do země obrů - Brobdingnagu, kde se od sedláků dostane ke královskému dvoru. Tam seznamuje královnu s poměry v Anglii a bojuje s nelibostí "královského trpaslíka". Pomáhá mu zde jeho opatrovatelka Glumdalkič. Třetí část - Cesta do Laputy, Balnibarbi Luggnaggu, Glubbdubdribu a Japonska. Je o létajícím ostrově Laputě, o dolním ostrově Barnibarbi, o zbytečných výzkumech v Lagadě, a o setkání s historickými osobnostmi v Glubbdubdribu. Poslední část - Cesta do země Houyhnhnmů je o moudrých koních Houyhnhnmech a bytostech podobných lidem - o zdivočelých Jahůanech.
Posledním velkým osvícenským spisovatelem byla Jane Austenová, ačkoliv již žila a tvořila v době romantismu, zůstala tímto hnutím nedotčena.Dostalo se jí dobrého vzdělání a velmi dobře znala venkovský život. Od mládí psala povídky a svá díla mnohokrát předělávala, je známa romány Rozum a citovost (Sense and Sensibility) a Pýcha a předsudek (Pride and Prejudice).
Z období preromantismu pocházejí méně významná díla. Nový směr v literatuře začal počátkem 19. století udávat romantismus. Vyznačoval se individualitou hrdinů se subjektivním pohledem na svět, kteří se snažili hledat ideální prostor, kde by se jejich sny a tužby naplnily. Častými náměty byly příběhy z minulosti, i když byly z velké části domýšleny, v tehdejší době sklízely velký úspěch. Autorova fantazie rozvíjela komplikované zápletky a nahodilý sled událostí, většina děl se vyznačovala rozsáhlými popisy prostředí. Romantičtí spisovatelé jsou závislí pouze na ohlasu publika.
Skotský básník, prozaik a sběratel lidové slovesnosti, jeden z tvůrců moderní skotské kultury Walter Scott, pocházel z rodiny významného edinburského právníka. Nejvýznamnější představitel romantické prózy, zakladatel historického románu, autor výpravné poezie a překladatel německých básníků (např. Goetha). Jeho prózy jsou plné cti, hrdinství, mravní ušlechtilosti a vlasteneckého nadšení. Význam jeho tvorby spočívá v novém pojetí dějinných událostí jako jevů formujících životy všech společenských vrstev. Román Ivanhoe má základ v reálných historických postavách z konce12. století, ale děj je smyšlený, najdeme tu tajemné osobnosti, které svůj původ odhalují až na konci příběhu.
Scestovalým romantikem byl George Gordon Byron, jeho cesty po Evropě se odrážejí v dílech.Nejvíce ho zaujalo centrum antické vzdělanosti Itálie a s tím souvisí i povídka Džaur, kde hlavní hrdina pochází právě z Itálie. Lyrickoepická báseň Childe Haroldova pouť se skládá ze čtyř zpěvů, protože vzdání dvou prvních zpěvů mu přineslo slávo, pokračoval ve psaní, které mu nedělalo žádné problémy, těžil z rychlosti a lehkosti, s níž uměl vytvářet taková dílka. Byl nucen odejít do vyhnanství, kde s psaním Childa Harolda pokračoval. Do hlavní postavy další básně Manfréda vložil Byron vlastní touhu po nalezení země, kde nebudou panovat společenské rozpory, proto sestupuje do podsvětí, kde mu je odpuštěno, ale jeho sen zůstane vždy nenaplněn.
Anglický revolučně romantický básník, dramatik a literární teoretik Percy Bysshe Shelleyl pocházel ze zámožné rodiny, jeho otec byl členem parlamentu. Napsal teoretický esej o podstatě a společenské funkci poezie. Nenáviděl společenské předsudky, pokrytectví, státní a náboženskou tyranii i sociální nespravedlnosti. Měl pohnutý život, pro své názory musel opustit univerzitu v Oxfordu, jeho první žena spáchala sebevraždu a on sám měsíc před svými třicátými narozeninami tragicky zahynul na rozbouřeném moři nedaleko italského Livorna. Jeho nejvýznamnějším dílem je Odpoutaný Prométheus, v němž vykreslil Prométhea jako bytost, která s ohněm přinese i kulturu a za má potíže s Jupiterem.
Mary Wollstonecraft Shelleyová anglická romantická spisovatelka. Druhá manželka Percyho B. Shelleyho, dcera Williama Godwina a spisovatelky Mary Wollstonecraftové. Nejvýznamnějším dílem je román, kombinující prvky gotické a vědecko-fantastické prózy,Frankenstein. V dalším díle vylíčila zkázu lidstva morem v 21. století. Kromě rozsáhlého žurnalistického díla redigovala manželovy spisy. Shelleyové komentáře spolu s dopisy a s deníky jsou cennými biografickými a literárně-historickými prameny. Zemřela v rodném Londýně.
V románové tvorbě se viktoriánské období vyznačovalo velkolepým rozmachem realismu, humoru a satiry v zachycování mravů, studiem společenských a průmyslových problémů a okrajovým využitím historického žánru a napínavých kriminálních příběhů. Důležitou roli hrálo i dokonalé psychologické vykreslení povahy hlavních hrdinů. Autoři se snaží upozornit na stále se prohlubující krizi, v níž se stále více lidí dostávalo na okraj společnosti.
Příkladem takového člověka je i sám autor realistických děl Charles Dickens, který pocházel z chudé rodiny a sám jako malý musel tvrdě pracovat, díky dluhům se jeho rodina dostala do vězení, ale měla povolení si na vlastní živobytí vydělávat a tím splatit i své dluhy. Po propuštění se Dickens dostal do školy, byl už na ni starý, a proto se raději vzdělával sám, naučil se těsnopis a stal se parlamentním zapisovatelem londýnského tisku. Jeho osobní zkušenost se promítá v tvorbě, píše o chudých dětech, nejdříve příběhy vycházely jako seriály na pokračování v novinách, po té byly vydány jako souhrnné dílo. Nejoblíbenějším byl a je Oliver Twist. Děj se odehrává v 19. století v Anglii. Oliver se narodil v chudobinci a při porodu mu zemřela matka. Nějakou dobu se o něj staraly sestry v chudobinci, ale pak ho daly vychovat do útulku k paní Mannové. Poté byl dán na vyučení k pohřebníkovi, ale od toho utekl. Původně měl namířeno do Londýna, ale cestou potkal Jacka Dawkinse, který ho zavedl k židovi Faginovi. Když zjistí, že je to zloděj je už pozdě a ocitne se u pana Brownlowa, který se o něj stará. Když ho ale jednou pan Bownlow pošle s knihami, potká ho jedna známá Fagina a dovede ho k němu. Od něho je pak poslán ke zloději Williamu Sikesovi, kterému má pomoci při loupeži, ale Oliver je při loupeži postřelen, ale podařilo se mu dostat k paní Maylieové, kde se o něj postarají a vezmou ho na léto s sebou do letní vilky. Na konci knihy se Oliver dozví, že jeho otec se jmenoval Edwin Leeford a jeho matka Agnes Flemingová a že má nevlastního bratra, který si říká Monks.
Stejným námětem chudých a opuštěných dětí se zabýval Henry Fielding v díle Příběh nalezence Toma Jonese (The History of Tom Jones, a Foundling).
Emily Bronteová se narodila roku 1818 na faře v yorskhirských vřesovištích v zapadlé vesničce Hawort v severní Anglii. Společně se svými pěti sourozenci pocházela z rodiny konzervativního a panovačného kaplana. Otec nechtěl, aby se jeho děti stýkaly s nevzdělanými sousedy, a proto se jejich svět skládal pouze z uzavřeného kruhu osob- otce,tety a staré hospodyně. Všechny sestry byly poslány studovat do ústavu pro dcery duchovních. Zde zažily hroznou bídu, špatné podmínky a strašné zacházení. Dvě dívky se už odsud nevrátily a ostatní odnesly studium podlomeným zdravím i pošramocenou psychikou. Po celý život se Bronteovy děti scházely v dětském pokoji, kde se věnovaly studiu, četbě malování, ale především si hrály s figurkami, kterým dávali různá jména a prožívali s nimi složité a velmi propletené situace. Hra je upoutala, a proto si s přibývajícím věkem vymýšlely stále komplikovanější zápletky. Hra je inspirovala natolik, že mohly vzniknout stěžejní romány anglické literatury, které napsaly sestry Emily, Charlotta a Anna. Tyto ženy se věnovaly intelektuální činnosti, byly vzdělané. Takový postoj ženy v první polovině 19. století nebyl vůbec myslitelný, a proto vydaly sbírku společné poezie pod mužským pseudonymem. Dále každá vydala nejméně jeden samostatný román. Charlotta Janu Eyrovou, Anna Agnes Greyovou a Emily na větrné hůrce.
Do konce 19. století se v Anglii objevuje celá řada vynikajících děl s náměty z mnoha prostředí a velmi různým zpracováním. Do některých děl zasahují politické a společenská krize tehdejší doby. Angličtí spisovatelé se stali celosvětově uznávanými a čtenáři oceňovanými, což svědčí o jejich veliké vyzrálosti.