Antická literatura

ŘECKO
Po vrcholném období 1500 – 1300 př. n. l. nastala doba zmatků a nepokojů. Nového rozkvětu se řecké území dočkalo až v 6. století př. n. l. – v tzv. archaické době. V městech a koloniích jsou stavěny rozličné stavby (umělecké prvenství zaujímají chrámy např. Diův chrám v Akragantu na Sicílii), vytvářeny sochy (Myronův Discobolus) i umělecky zpracovávané užitné předměty. Rozvíjí se hrnčířství.
Od 5. stol. př. n. l. se do čela řeckých států dostávají demokratické Athény, jejichž vláda byla v rukou lidu. Nejvyšší státní úředníci byli vybíráni losem (tedy vlastně vyvoleni osudem, bohem). Podle Athén ležících v Attice se toto vrcholné období řeckých dějin nazývá attické. V centru pozornosti stojí člověk. Ve věku sedmi let se chlapci začínali vzdělávat: učili se číst, psát, počítat a recitovat Homérovy verše, pěstovali i tělesnou výchovu (od roku 776 př. n. l. se konaly v Řecku slavné Olympijské hry).
Ve 4. stol. př. n. l. v Řecku probíhají ostré boje mezi městskými státy. Končí nadvláda Athén; moci se ujímá nejprve Sparta, později Théby. Nakonec se Řecko dostává pod nadvládu sousedního makedonského království (za Filipa II., otce Alexandra Velikého). Toto období již označujeme jako helénistické (od 4. do 1. stol. př. n. l.)
Antické památky působí svými lidskými rozměry i lidskými tématy. Řecká architektura se proslavila svými chrámy, divadly, stoemi (tj. krytými sloupovými síněmi), lázněmi, paláci atd. Často užívaným prvkem byly sloupy; podle nich můžeme také rozlišit tři antické slohy – dórský, iónský, korintský.

Archaické období
epika – Homér(slepý básník): Ilias (je odrazem skutečných událostí. Vypráví o bojích Řeků proti maloasijskému městu Tróji, jemuž se také říkalo Ilion, nelíčí však průběh celého válečného střetnutí, omezuje se jen na závěr boje) Na události vylíčené v Iliadě navazuje Odyssea (vypravuje o bloudění jednoho z účastníků trojské války, ithackého krále Odyssea) => skladby zobrazují svět patriarchálních vztahů, v němž žijí bohové v úzkém styku s lidmi a zasahují do jejich osudů. Bohové jsou zlidštěni, mají své nedostatky, vášně a slabosti. Užívá v nich epickou šíři (básnické přívlastky), neosobní tón, rozsáhlá přirovnání, především však stejný mytologický názor na svět.
lyrika - elegická (skladby vážného obsahu, jež však nemusejí být nutně žalozpěvy) Archilochos
jambická (společenskokritická a satirická) Tyrtaios
melická (písňová, osobní) Sapfo: Písně, Anakreon: dvorní básník, jeho básně oslavují lásku, víno a životní radosti. Našel četné napodobitele u současníků i mnohem později, zejména v 18. století => anakreonská poezie Pindaros: klasik slavnostní sborové lyriky
bajky - Aisópos (EZOP) Stručný děj bajky se soustřeďuje pouze k podstatným jevům a jeho záměrem je didaktické poučení. Soubor bajek Romulus. Jeho bajky zpracovávali také La Fontaine, v Německu G. E. Lessing, v Rusku I. A. Krylov, u nás A. J. Puchmajer

Attické období
drama – tragédie (koncem měsíce března konávali Řekové slavnosti zasvěcené bohu vína a veselí Dionýsovi. Při závěrečných obřadech přednášel sbor pěvců, oblečených do kozích kůží, písně doprovázené tancem, zvané dithyramby. Z těchto dithyrambů se postupem doby vyvinulo divadelní představení – tragédie. Podobně se zrodila z žertovných a satirických písní komedie) Aischylos: ve svých hrách řeší všelidské otázky mravní povahy. Čerpal ze starých řeckých mýtů. Podle těchto mýtických představ bohové předem určují každému člověku jeho osud, před nímž není úniku. Odpovědnost za činy předků přechází na další pokolení a vytváří se tak sudba, proti níž je člověk bezmocný. Za konflikty jeho hrdinů a bohů se skrývají rozpory rodové a městské společnosti. Oresteia třídílná tragédie z okruhu trojských pověstí (Agamemnon, jeden z hrdinů trojské války, byl po svém návratu do vlasti zavražděn nevěrnou manželkou Klytaimnestrou a jejím milencem, který se chtěl zmocnit vlády. Agamemnův syn Orestes pomstí po letech vraždu svého otce a zabije svou matku i jejího nápadníka. I když lid s jeho činem souhlasí, protože mrtvého tyrana nenáviděl, Orestes propadá později výčitkám svědomí a odchází do daleké Tauridy, aby se před bohy očistil z viny) Sofokles: volil většinu svých námětů z okruhu trojských bájí a pověstí o thébském královském rodu. Král Oidipus (ústřední motiv je konflikt mezi slepým osudem a lidskou vůlí vzdorovat rozhodnutí bohů), Antigona ( konflikt mezi proměnlivými zákony vládců a věčnými příkazy morálky), Elektra. Euripides: uvedl do svých her i sympatické postavy otroků a všímal si nedostatků athénské demokracie. Povahy svých hrdinů se snažil prohloubit psychologicky, ale často unikal ze svízelných mravních konfliktů nadpřirozeným zásahem božstva do děje (deus ex machina) Medeia ( děj zpracovává pověst o mytologických plavcích agronautech, usilujících o získání zlatého rouna)
- komedie – Aristofanes jeho komedie Žáby se vysmívá literárním snobům a zároveň míří proti Euripidovi, jehož si bere na mušku i v jiných komediích. Jezdci, Mír.
próza – historie Herodotos: Historie ( o řecko-perských válkách) Thukýdides: Dějiny peloponéské války – zakladatel vědeckého dějepisectví
řečnictví Demosthenes: politický řečník, který se proslavil zejména tzv. filipikami- řečmi proti Filipovi Makedonskému
filozofie Platon: volil pro své spisy formu dialogu. Základem jeho učení byla víra ve věčné a neproměnné „ideje“, které jediné představují reálné jsoucno a zrcadlí se ve skutečných věcech. Jeho názory na uspořádání společnosti byly protidemokratické. Faidros, Menón, Symposion, Ústava. Aristoteles: jeho Poetika stanovila některé zásady slovesného umění, zejména pravidlo, že dramatické dílo se má odehrávat na jednom místě, v jedné době a má mít jeden dějový proud (tzv. zásada tří jednot), Retorika; byl žákem Platona a učitelem Alexandra Velikého

Helénistické období
nová komedie – Menandros: Škarohlíd jeho hry jsou psány z hlediska otrokářské vrstvy, skutečnost idealizují
pastýřské idily – Theokritos
exaktní vědy - Archimédes

ŘÍM
Jedna z nejslavnějších říší světa: zprvu království zrozené z mýtů a legend, pak republika, císařství, střed světa – hlavní město lidí i bohů, rodiště nového náboženství – křesťanství a nakonec i krajina úpadku a zániku – nástupem barbarů. Bohové a panovníci poznamenali i římský kalendář: leden byl označován jako Januarius (tj. měsíc boha Jana), březen Mars (měsíc Martův), červenec Julius (na Caesarovu počest). Světový význam latinské římské literatury je v tom, že jejím prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost antické, zvláště řecké vzdělanosti.

Staré období
překlady z řečtiny, nápisy, drama - Titus Maccius Plautus: Vychloubačný voják, Komedie o hrnci volí příběhy svých komedií z denního života kolem sebe. Představuje v nich zamilované mladíky, dívky, které upadly do otroctví, nevěstky, prohnané otroky, zklamané otce a lakomce. Jeho komedie jsou psány živým hovorovým jazykem, inspirovaly i mnohem později nejednoho dramatika, např. Moliéra – Lakomec

Klasické období
próza – řečnictví Marcus Tullius Cicero: jeho listy se staly později vzorem dokonalé latiny
historická Caesar Zápisky o válce galské
poezie Titus Lucretius Carus: básnictví naučné a tendenční. O povaze věcí (O přírodě) Podle jeho vyhraněné filozofie materialistického světového názoru probíhá ve světě i v přírodě všechno podle odvěkých zákonů mechanicky a bez jakéhokoli působení božských sil. Lidské štěstí spočívá v duševní vyrovnanosti; Gaius Valerius Catullus: představitel lyrické poezie, jejím ústředním tématem je láska k dívce Lesbii. Je to opravdový básník vnitřních rozporů jimž dal výraz i svým proslulým rčením „Odi et amo“ (nenávidím a miluji); Publius Vergilius Maro: propagoval snahu o obrodě římského impéria. Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické (zdůrazňují význam práce a půvab života na venkově) Epos z minulosti římského národa a vládnoucího císařského rodu Aeneis; Publius Ovidius Naso: vypovězen císařem Augustem nepřestal do smrti toužit po přátelích a rodině v Římě, ale marně ukládal svůj stesk do prosebných listů i básnických Žalozpěvů. Jeho poezie udivuje neobyčejnou svěžestí, fantazií i analýzou milostného citu ve všech podobách. Proměny (vypravují o více než 200 řeckých a římských bájí), Lásky, Umění milovat; Quintus Horatius Flaccus: Jeho eposy obsahují společenskou tematiku, často s ostrým kritickým zaměřením. Psal také reflexivní lyriku s úvahami o různých filozofických a mravních otázkách. Ódy

Poklasické období
filozofie, drama – Seneca
historie – Publius Cornelius Tacitus: Letopisy, Dějiny
satira a epigramy – Gaius Petronius, zvaný Arbiter: Satiricon; Decimus Iunius Iuvenalis: Rozmařilý život bohatých aristokratických vrstev, bezohlednou touhu po rychlé kariéře, úplatkářství, podvody a intriky, celý tento pochmurný obraz císařského Říma zobrazil v satirách; Marcus Valerius Martialis: epigramatik