Antická tragédie

Genologie

Dramatický žánr : Antická tragédie

Původ tragédie:
Roku 534 př. Kr. došlo ke spojení státu a divadla v Athénách a Athény institucionalizovaly soutěž o nejlepší tragédii v rámci Městských Dionýsií, tj. velkých náboženských slavností. Tradice vynálezu dramatu se přisuzuje Thespidovi, vítězovi první soutěže, ale antické dějiny se v tom různí. Žádná z teorií o původu pojmu tragédie, neskýtá významnější vodítko, jak vlastně dramatický žánr, jenž nazýváme tragédií, vznikl. Nejstarším dochovaným spisem o vzniku řeckého dramatu je uveden v jedné z kapitol Aristotelovy Poetiky. Zde se předpokládá vznik improvizací těch, kteří uváděli dithyramb.

Historie dithyrambického žánru:
Dithyramb byl hymnus, zpívaný a tančený na oslavu Dionýsa, řeckého boha vína a plodnosti. Kolem roku 508 byla v rámci Městských Dionýsií ustavena nová soutěž v přednesu dithyrambů. Původně dithyramb obsahoval malý improvizovaný příběh, zpívaný náčelníkem sboru a tradiční refrén, který zpíval sbor. Arión byl pravděpodobně první, kdo jej transformoval v literární kompozici. Opatřil je názvy a písemně zaznamenal. Arión se někdy spojuje se začátky tragédie, žil ve dórském městě Korintu, Které si později přisvojovalo vynález tragédie. Dórové dovedli k vysokému stupni vývoje jisté prvky, jimiž se později vyznačovala dramatická tragédie: lyrickou poezii, sborový zpěv a tanec a mytologické náměty. Kolem roku 501 obohatila Městské Dionýsie soutěž v satyrských hrách a po té se od dramatiků očekávalo, že se soutěže zúčastní třemi tragédiemi a jednou hrou satyrskou.

Vznik tragédie:
Rozhodující krok v přechodu z dithyrambické improvizace k tragédii se připisuje již zmíněnému Thespodovi. Součástí jeho inovace bylo, že přidal prolog a verše, přednášené hercem ztělesňujícím postavy. K této změně nedošlo rozšířením role náčelníka sboru, ale dochází k zavedení další postavy, a to herce.
Samozřejmě, že je mnoho dalších a méně rozšířených alternativních teorií, většinou se jedná o vznik z nějakého rituálu..
Naše znalost řecké tragédie je téměř výlučně založena na díle tří dramatiků pátého století: Aischyla, Sofokla a Euripida. Z více než jednoho tisíce her, v letech 500 až 400 př. Kr., které vytvořily mnozí autoři se dochovalo pouze jedenatřicet tragédií od tří autorů. Dochované hry vykazuje řadu shodných strukturálních rysů Většina tragédií začíná prologem, ten poskytuje informace o událostech, které se odehrály před započetím hry. Následuje parodos tj. vstup sboru, pokud nemá hra prolog, otevírá jí parodos. Parodoi se liší délkou, ta kolísá od dvaceti do dvou set veršů. Následují série epizod, jejich počet kolísá od tří do šesti a jsou odděleny sborovými písněmi. Exodus je závěrečná scéna, všichni odcházejí (postavy i sbor). "Zauzlení" těchto her je pozdní, příběh se začíná rozvíjet těsně před svým vyvrcholením a jen tato poslední část je dramatizována. Většina tragédií umisťuje scény smrti a násilí mimo scénu, to zaměstnává řadu poslů, kteří o těchto událostech referují. Ve většině her je čas kontinuální a odehrává se na jediném místě. Všechny dochované řecké tragédie vycházejí z mýtu, nebo historie. Každý autor měl svobodu příběhy a motivaci osob měnit proto jsou interpretace autorů různé. Nejstarší dochované řecké hry jsou od Aischyla, dochovalo se jich sedm: Peršané ( 472), Sedm proti Thébám (467), trilogie Oresteia (458)- Agamemnón, Oběť na hrobě a Usmířené Lítice, dále Prosebnice a Upoutaný Prométheus. Oresteia je jediná dochovaná řecká trilogie a obvykle se interpretuje tak, že předvádí vývoj představ o spravedlnosti, podle níž neosobní síla státu posléze vytlačí osobní mstu, která až do závěrečné hry vytváří nekonečný řetězec soukromé viny a trestu. Smíření konfliktních nároků všeobjímajícím principem dovoluje A. rozřešit děj šťastně. Schéma vyhrocování jednoho principu proti druhému a pak jejich smíření nějakým obecnějším principem, charakterizovala většinu jeho děl. To naznačuje, že A. zajímaly jiné filosofické problémy, než ty, jimiž se zabývali Sofoklés a Euripidés. Největší inovace Aischylovi připisovaná je postava druhého herce. Z řeckých tragických básníků je A. nejdivadelnější, klade velké nároky na divadelní potenciál (druhé soubory, vozy tažené koňmi, děsivé mytologické postavy…..).
Sófoklovi se přičítá více než 120 her, dochovalo se pouze sedm: Aiás, Antigona, Oidipús král, Élektra, Trachiňanky, Filoktétés a Oidipus na Kolóně. Přičítá se mu, že zavedl třetího herce, stanovil počet členů souboru na patnáct a poprvé použil malované dekorace. V porovnání s A. položil Sofoklés větší důraz na individuální charakter. Jeho postavy jsou komplexní a psychologicky dobře motivované. Protagonisté jsou vznešení, ale ne bezchybní. Obvykle jsou vystaveni strašlivé krizi vedoucí k utrpení a sebepoznání. Dochází ke zjištění, že za všemi událostmi je zákon jiný a vyšší, než zákon lidský. Jeho Oidipus král platí za nejdokonalejší řeckou tragédii. Expozice v jeho hrách je pečlivě motivovaná, napětí graduje k vyvrcholení, děj je jasný a přísně logický. Jeho poezie je předmětem obdivu pro svou krásu a jas.
Euripidés napsal asi devadesát her, dochovalo se osmnáct.: Alkéstis, Médeia, Hypollitos, Hérakleovci, Andromaché, Élektra, Hekabé, Šílený Héraklés, Prosebnice, Ión, Trójanky, Ifigenie v Tauridě, Helena, Foiničanky, Orestés, Bakchantky a Ifigenie v Aulidě. Během svého života nebyl E. moc ceněn, až později byl velmi populární, pravděpodobně proto se dochovalo tolik jeho her. Jeho současníci soudili, že jeho náměty nejsou vhodné pro jeviště, navíc zpochybňoval tradiční hodnoty. Faidřina láska k nevlastnímu synovi, Médeina vražda dětí, láska Pasifae k býkovi bylo odsouzeno jako nemorální. E. postavy často zpochybňovaly božský smysl pro spravedlnost. E. občas naznačoval, že světu vládne náhoda a že lidem leží morální hodnoty víc na srdci než bohům, alespoň podle mýtů. Náměty hledal často v podružných mýtech nebo závažným způsobem pozměňoval velké mýty.

Význam antické tragédie:
Podle Aristotela je cílem tragédie vyvolat strach a soucit diváků a tím dosáhnout jejich katarze (očištění) . Pro antickou tragédii by se hodil nápis POZNEJ SÁM SEBE. Řecké tragédie měly pět částí :expozice - úvod a první napětí, kolize - stupňování napětí, krize - vrchol konfliktu, peripetie - obrat ve zdánlivě šťastný konec, katastrofa - drtivé rozuzlení. Nejvyšší autoritou je vnitřní zákon - Sofoklova Antigóna. Nic není nad zákon - svědčí o vysokém stupni demokracie.

Bibliografie:
Dějiny divadla, Oscar G. Brockett, vydalo NLN v roce 1999