Antické divadlo

Poprvé se se slovem divadlo v lidských dějinách setkáváme v Řecku. V tomto smyslu se o Řecku právem mluví jako o "kolébce divadla"., i když Řekové divadlo nevynalezli, nýbrž se objevují ve vývoji divadla jako dědici a následovníci předchozích snah, které se již objevily v minulosti. Řecko však představuje nový a rozhodný vývojový stupeň: ze zárodečných stadií se tu konstituoval první ucelený tvar, jemuž Řekové dali podobu svéprávného umění a ustavili jej jako společenskou instituci.

Vznik divadla
Ve svých zárodečných podobách prošlo divadlo vývojovými etapami : stupeň vývoje divadla odpovídá dosaženému stupni státní organizovanosti a společensko-ekonomickým podmínkám - určitý stupeň vývoje divadla se ustavuje vždy jako produkt společenské a politické kultury. Počátky řeckého divadla nalézáme v kultických obřadech k poctě různých božstev. Zprvu to byli především bozi vegetativního cyklu, kteří měli význam pro zemědělství:
Démétér a Dionýsos. Slavnosti měli podobu průvodu a s tím souvisela jejich trojitá skladba : pompé (odeslání), agón (zkouška, zápas) a kómos (triumfální návrat). Kult Démétér, která podle pověsti dala lidem zemědělství, byl spojen s iniciačními obřady ( zasvěcování dospívajících mládeže) v chrámu v Eleusíně, jejichž součástí bylo snad mimeticky předváděné spojení velekněze a velekněžky, symbolizující plodivé síly země.
Kult Dionýsa, z jehož popela a krve vzniklo podle pověsti lidstvo, obsahuje myšlenku, že smrt je neoddělitelnou součástí života , přirozeným ukončením jedné jeho fáze a počátkem další. Z této představy vznikly v praxi rituální zvířecí i lidské oběti , symbolická smrt boha jeho znovuzrození. Dionýsa uctívaly především ženy (bakchantky) v uzavřených sdruženích. Za zpěvů a tanců odcházely ženy z obce do lesa, kde obětovaly bohu a v extázi se mu přibližovaly, po noci strávené v lese se pak vítězně vracely domů.
Eleusínská mystéria a dionýsie získali nový význam v průběhu šestého století př. n. l., zvláště za vlády tyrana Peisistrata (546 - 527), který tyto původně thrácké obřady přenesl do Athén, aby oslavil vliv ideologie aristokratické vrstvy a vtiskl jim charakter oficiálních státních slavností.
To ovšem byla příznivá půda pro rozvoj jejich divadelních prvků. Součástí průvodů maskovaných i nemaskovaných tanečníků a tanečnic byl i přednes lyrických písní (dithyrambů). Z těchto sborových zpěvů, přednášených zprvu chlapci a později i muži, a z mimetických tanců, jimiž bylo při zastávce průvodu znázorňováno Dionýsovo umučení, se zrodila jakási primitivní hra, která se postupně vyvinula do stupně , v němž mohla být nazvána tragédií.
Roku 536 př. n. l. předváděl hru Thespis a jeho forma předvedení nabyla takové obliby, že již o dva roky později byla uvedena v Athénách. Tam už byl text rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali.Na dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru. Druhého herce zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofókles v pozdějších dobách přibyl ještě čtvrtý nebo jej nahrazoval člen sboru. O zrodu veselého divadla, komedie, nejsou přesné údaje. Pravděpodobně vzniklo v Řecku s písněmi a tanci tzv. fallorů, kteří při dionýsiích nosili symbol plodnosti-fallos. Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a Řekové ji převzali již v rozvinuté podobě.

Předvádění komedií a tragédií

Předvádění komedií a tragédií bylo vázané na termíny oficiálních státních svátků. Každoročně počátkem dubna se konaly v Athénách "velké dionýsie".
Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich Všichni svobodní občané. Ve svém dozrálém stádiu - v období athénské demokracie za Perikla v 5. Století př. n. l. - měly tuto podobu:
Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa a proběhlo představování autorů a herců (proagó). Druhého dne se konal průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Třetího dne se soutěžilo ve sborovém přednesu dithyrambů. Čtvrtého dne proběhla soutěž pěti autorů komedií. Po čtyři další dny bylo denně hráno po třech tragédiích (trilogie) a jednom satyrském dramatu od téhož autora. Jeden z devíti členů athénské zprávy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících a každému pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení zajišťoval finančně a organizačně. Vítěze, jemuž byla udělena i finanční odměna, určoval sbor desíti soudců. Hrálo se od časného jitra a v hledišti se scházeli všichni svobodní občané. Nosili si do divadla jídlo a pití, trávili tam denně osm až deset hodin. Vstupné se neplatilo.

Architektura divadla

Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokrouhlé hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Měla kapacitu až 20 000 míst, i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková budova (skéné), v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři vchody na jeviště (proskénion, legeion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé délce budovy (tedy až 40 metrů). Pod jevištěm byl snížený kruhový prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy tam byla i čestná sedadla. Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními vchody (parodoi). Po stranách jeviště stáli dva otáčivé hranoly (periakty) s malbou znázorňující detaily dekorace. Řecké divadlo znalo různá technická zařízení, například výsuvnou plošinu, jeřáb ke spuštění boha, zařízení na speciální zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky). Vedle tohoto velkého divadelního prostoru existoval jakýsi typ "komorního divadla", kde se pěstoval přednes a zpěv. Různých typů divadel postupem doby přibývalo, takřka každé větší město mělo svá divadelní zařízení.

Úloha herce

Hra pod širým nebem kladla velké nároky na herce. Jako celek bylo řecké divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu a tance. Zpěv a tanec příslušel sboru, který byl ve starších dobách až padesátičlenný. Herci, jejichž počet nepřestoupil čtyři, byli výlučně muži a hráli v maskách. Každý z nich hrál během trilogie několik rolí a kromě hlavního herce (protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali paruky a bli oděni v dlouhé zdobené roucho, které se vyvinulo z roucha kultovního. Na nohou měli vysoké boty měkké kůže s vysokou podrážkou. Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel herec zvládat obrovský prostor divadlo. Herci byli specializováni na herce tragédií a herce komické.
Zejména první se ve splečnosti těšili velké úctě, byli vyznamenáváni někdy jim byly svěřovány i významné společenské funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o nejlepší herecký výkon.

Náměty a formy divadelních her

Námětem tragického a zčásti i komického divadla byly děje řeckého bájesloví, příběhy divákům většinou známé. Dramatikové se proto nesoustřeďovali na příběhy, nýbrž na jejich filozofický či aktuálně politický význam. Ale i důležité historické události se stávaly tématem dramatického zpracování. Hry měly podobu buď jednotlivého dramatu nebo byly tři hry spojovány v celek trilogie. K ní byla připojována satyrská dohra, která látku pojednávala v komické rovině. Ve starších tragédiích měli herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších pasážích střídavými kratšími replikami ostatních herců. Závazná byl jednota (ucelenost) děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry - ze stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními věcmi - s osudem, zákony či bohy. Proto má antická tragedie především etické a filozofické poslání. Cílem díla byla katarze, vnitřní očista diváka pocity prožitými při představení. Protože v hledišti byla přítomna celá obec, měla tato očista kolektivní povahu : projevoval se tak společensko - politický charakter řecké tragedie. Nejslavnějšími autory tragédií byli Aischylos, Sofoklés a Eurípidés.

Aischylos

Aischylos (525 - 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Na pozvání tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály, obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského řádu, jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm proti Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je trilogie Oresteia, drama zločinu, trestu a vykoupení. Úhelným kamenem jeho etiky byl pojem "hybris" - překročení únosné míry v jednání a myšlení člověka, po němž vždy následuje trest bohů. V tom byl poplatný dobovému ideálu uměřenosti, jehož zachováváním se člověk vystříhal porušení stabilního božského uspořádání světa. Ve zlomku, který se dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první "dramatická reportáž" o nedávné události - námětem hry Peršané je vítězný boj Řeků proti perské invazi.

Sofoklés

Sofoklés (497 - 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něj hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru, zavedením třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor pro sestup do nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají uvnitř hrdinů, jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigoné, Ělektrá, Král Oidipús. Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie. V době, kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod skepticismu a relativismu sofistické filozofie, ohajoval bortící se hodnoty a ukazoval člověka ideálního, takového, jakým by měl být.

Eurípidés

Eurípidés (485 - 406 pč. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové kritice, polidští bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně, a do svých her vkládal aktuální úvaha, v nichž kladl důraz na subjektivní nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému řádu. Konflikty jeho děl obrážejí narůstající kritické dituace uvnitř řecké společnosti.
Eurípidés se také jako první zabýval společenským postavení ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a další díla s touto tématikou:
Elloktrá, Hippolitos, Trójanky a Bakchantky. U Eurípida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie je uvolněna; soustřeďuje se k momentům dramatického napětí a dílčím výjevům je poskytován takový prostor, aby mohla plně a účinně vyznít jejich divadelnost.

Autory nejstarších řeckých komedií známe pouze jmény. Ze sicilského Epicharma se zachovalo několik zlomků, které svědčí o výrazném komediálním talentu; předvádějí v komickém zrcadle příběhy Homéra. Nejznámější řecký komediograf Aristfanés postihuje výsměchem zlořády upadající athénské demokracie z pozic chvalořečníka "starých časů". Projevem jeho konzervativní satiry je komedie Žáby, kde v souboji dramatiků výtězí Aischylos nad Eurípidem, tedy tradiční staré hodnoty nad rozkladným novátorstvím. Jeho komedie vynikají vyhrocenými komickými situacemi, ostrými šlehy a komediálními nápady, jsou divadelně nesmírně působivé. Zušlechtil dědictví starší komedie, ale využil tradice komického herectví. V dalším vývoji se komické řecké divadlo ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a tematicky se obrací spíše k oblasti soukromého života. Prohlubují se charaktery postav a na jevišti se formují typy. Představitelem této uhlazenější podoby komedie je Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah, vtipnosti dialogu a umné intriky. Ve veselém divadle přetrvává dionýská bujnost. Veselé divadlo bylo oblíbeno zvláště v plebejských vrstvách. Používalo se v pantomimách doprovázených mluveným textem, jež líčily reálné výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy.