Božena Němcová

Zakladatelka novodobé české prózy. Ve 40. letech 19. století ve Vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění (básně Slavné ráno, Ženám českým).

U této velké české spisovatelky je jisté pouze datum jejího úmrtí, neboť jak její narození, tak i celý její život je zahalen tajemstvím. Jisté je také to, že se její život proměnil v peklo, a to díky nevydařenému manželství, trvajícímu téměř čtvrt století. Konfliktní manželský život navíc doprovázela hmotná nouze, časté změny bydliště a její chatrné zdraví podlomila v roce 1853 smrt jejího nejstaršího a nadaného syna Hynka, který zemřel v patnácti letech náhle na souchotiny. Od jeho smrti se musela především ona sama starat o zajištění zbývajících tří dětí - Karla, Theodory a Jaroslava - z výdělků za literární práce.

Necelý půl rok před svou smrtí Němcová manžela opustila a odstěhovala se z Prahy do Litomyšle, kde ji čekal nakladatel Augusta, který jí slíbil vydat její dílo a nechal ji proto ubytovat v hostinci U modré hvězdy. Němec ji od tohoto pobytu zrazoval a sděloval jí, že z několika stran slyšel, že nakladatel stojí před úpadkem. Ten to však popřel a tlačil Němcovou, aby co nejrychleji odevzdala rukopis Babičky. Začátkem listopadu dostala od nakladatele dopis, ve kterém ji upozornil, že na Babičku nebude déle čekat, a že má Litomyšl hned opustit. Nakladatel totiž pochopil, že od její přítomnosti nemůže nic očekávat. Pro majitelku hotelu nebyla Němcová, která utekla od manžela, neměla čím platit a navíc trpěla krvácením, obzvlášť vítaným hostem.

Němcová však nechtěla prosit o pomoc svého muže a nechtěla se obrátit ani na přátele, kteří se domnívali, že má v Litomyšli o příjem postaráno od nakladatele. Propadala se do bezmocnosti a samoty, které ji ničily stejně tak, jako nezadržitelně postupující rakovina.

Koncem listopadu se v jejím pokojíku v hostinci U modré hvězdy objevil její manžel. Kdo jej upozornil na to, co se v Litomyšli odehrává, není známo. Zaplatil celý účet a odvezl Němcovou, jež sotva stála na nohou, do Prahy. Byla na umření, ale když ji vyhublou a zestárlou obklopily v bytě s pláčem děti, těšila je, že se mezi nimi zotaví. Své poslední vánoce strávila mezi dětmi. Bylo to 20. ledna, když Němcová dostala autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Rozplakala se nad nimi, protože byly tištěny se spoustou chyb na nejlacinějším papíře. Ačkoliv neměla žádné bolesti, slábla čím dál více a usnula těžkým spánkem. Poté Němec přivedl kněze, aby ji zaopatřil, ale o tom už ani nevěděla. Smrt k ní byla milosrdná - zastihla ji neznatelně v šest hodin ráno 21. ledna 1862. Za pár dní jí mělo být dvaačtyřicet, nebo čtyřiačtyřicet, nebo i pětačtyřicet let.

Zprávu o jejím úmrtí uveřejnily všechny české i německé noviny v Praze, a tak se 24. ledna 1862 zúčastnily smutečního průvodu tisíce lidí. Po modlitbách nad rakví v chrámě na Vyšehradě byla rakev vynesena v mrazivém podvečeru za sporého světla svíček na hřbitov.

Podle učebnic a encyklopedií se narodila 4. února roku 1820 a jejími rodiči měli být Terezie Novotná, pradlena ratibořické vévodkyně Kateřiny Zaháňské a Jan Pankl, který byl tamtéž kočím. Barunka se narodila ještě před tím, než byl tento pár oddán, tedy jako nemanželské dítě. Záhadou zůstává, čí nemanželské dítě Barunka byla, neboť tuto otázku vyvolával i fakt, že nebyla podobná ani jednomu ze svých rodičů. Matka Terezie Panklová byla prý silná, v prsou vyspělá, nehezká a povahově pravým opakem usměvavé, otevřené a extrovertní Barunky. Byla přísná, málomluvná, hrající si na dámu a Barunku neměla zjevně ráda. Její vztah k dceři vnímalo okolí spíše jako macešský než mateřský... Otec Jan Pankl byl prý dobrosrdečný, pracovitý, šetrný a všemi oblíbený muž, podsaditý modrooký blonďák, po kterém mohla mít Božena něco z jeho povahy a z jeho zjevu jen modré oči.

Božena Němcová se však patrně narodila o dva či tři roky dříve (1817 či 1818) než je oficiální datum jejího narození. Školní dokumenty v České Skalici opakovně uvádějí jako rok narození letopočet 1817, eventuelně 1818 a i sama Němcová několikrát dává ve svých vzpomínkách a korespondenci najevo, že sebe sama považovala za starší, a to o dva, častěji o tři roky. Ušlechtilostí svého vzezření potvrzovala fámu tiše kolující, že by mohla být nemanželským dítětem zámecké paní Zaháňské, neboť Barunka jako by se některými fyziognomickými rysy podobala vévodkyni. Ještě nápadněji však působil zvýšený zájem ratibořické vrchnosti o Panklovu rodinu a zejména o Barunku, které se od mala dostávalo oproti ostatním sourozencům nepoměrných výhod. Sem patří výchovný pobyt Barunky na chvalkovickém zámku, domácí učitel, který Barunku navštěvoval, než začala pravidelně chodit do školy a i zájem vévodkyně Zaháňské, aby si Barunka půjčovala knihy z její zámecké knihovny. Dceři kočího se zkrátka dostávalo nevídaného a mimořádného zájmu vrchnosti ....

Neznámé datum narození a mimořádná náklonnost vrchnosti k dceři obyčejného poddaného, vyvolaly domněnku, že Terezie a Jan Pankl byli jen adoptivními rodiči Boženy Němcové a spisovatelce bylo přiřknuto několik aristokratických otců. Kníže Metternich, hrabě Karel Clam-Martinic, dokonce i generál Windischgratz. Za domnělé matky bývají nejčastěji označovány dvě krásné ženy - samotná vévodkyně Kateřina Zaháňská nebo její mladší sestra Dorothea, čili paní Périgordová-Talleyrandová, milenka a posléze i dědička francouzského politika, intrikána, napoleonského i bourbonského ministra zahraničních věcí.

Praví rodiče nebyli dosud odhaleni a rodičovství Panklových je z dnešního pohledu jen málo pravděpodobné.

Zvláštní se v životě Němcové zdá i to, že starostlivost vrchnosti o její osud skončila zcela náhle, ve chvíli, kdy se Božena Němcová vdala a vévodkyně jí namísto věna a výbavy věnovala "jen" zlaté náušnice. Záhadou tedy zůstává, jakto, že ratibořická vrchnost považovala pro dívku tak protěžovanou jako dostačující partii podstatně staršího finančního a celního úředníka Jana Němce. Šťastně se odvíjející počátek života krásné a nadané dívky Barunky Panklové ukončila roku 1837 svatba s Janem Němcem, s nímž neměla kvůli naprosté rozlišnosti povah naději žít bezkonfliktně. Drsný, primitivní muž se sklony k brutalitě si přes své vlastenectví i mnohé projevy lidské statečnosti nikdy nemohl vydobýt lásku u ženy tak inteligentní, jemné a idealistické jako byla Božena Němcová. Přitom ji neuměl přestat milovat a vzdát se jí, protože byla příliš krásná a fascinující.

V 50. letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života (Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chýže pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel).

Vrcholným dílem “obrazů venkovského života” je povídka Babička, v níž postava milované a prosté venkovské ženy představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Vyprávění se odvíjí na pozadí čtyř ročních období, které symbolizují patriarchální vesnický svět i konečný smysl a uzavřenost dramatických osudů postav kolem babičky. V rozsáhlejších prózách novelistického typu (Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí) vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, které se snažila řešit hledáním porušené harmonie.