Buřiči a anarchisté

Buřiči a anarchisté – Na přelomu 19. a 20. stol. vystupuje i tato generace, která v umění i v životě stojí proti soudobé společnosti. Tato generace neodmítá předchozí umění, jako literární moderna, ale její poezie je plná pesimizmu a odporu. Jazyk básní se blíží k hovorovému, píší o moderní civilizaci, ale vyjadřují i „antimilitaristický postoj“ (postoj odmítající válku) a zájem o sociální problémy. Viktor Dyk – Vystudoval práva, věnoval se novinářství a literatuře. V první části své tvorby píše o skepsi, přezíravosti používá ironii rýpavé verše. sb. „Aporta imperii“ „Marnosti“, „Milá sedmi loupežníků“ – balada o lásce a zradě a lící touhu mladé generace po vzpouře. sb. „Satiry a sarkasmy“ – politická lyrika, kritizuje nedostatky českého národa. Od útočnosti ustupuje během 1. svět. války a v roce 1918 vydává „válečná tetralogie“. Básně mají vlastenecké ráz a vysokou uměleckou úroveň. Nejznámější se stala část „Oko“ z ní bás. „Země mluví“ – Země = matka mluví ke svému synovi = národu. V první části těžký život lidí, přiznává svou chybu , že byla až moc tvrdá. V druhé části odsuzuje nečinnost člověka a nezájem. V třetí části výzva k obraně vlasti. „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ – varování před zradou, zrada je zkázou národa, národ je závislý na zemi. sb. „Devátá vlna“ – vyjadřuje v ní smutek, filozofuje nad životem, vzpomíná na mládí, připomíná tam i život a osud Němcové i tvorbu Komenského. Předtucha blížící se smrti. Próza – proslavila ho nevela „Krysař“ – vychází ze staré německé pověsti a Krysaři z Hamelnu, který zachránil město od krys, a protože nedostal slíbenou odměnu. Zavedl všechny lidi do propasti, zachránilo se dítě a blázen. Symbolicky vyjádřil touhu po odchodu staré společnosti, že i pak bude další život. Oslavuje to, co popírá rozum. Drama- „Zmoudření dana Quijata“ – použil postavu ze Cervantesova románu, symbolizuje touhu po kráse a ušlechtilosti a přemýšlí o zápasu o ideál. František Gellner - * v Mladé boleslavi, žil bohémským způsobem života, psal satirické verše s ironii a jedovatostí. Vysmíva se lásce a citu, ale sám po tom touží. Byl vynikající karikaturista, skládal kabaretní písně a kuplety. Žil v Drážďanech, Mnichově, Paříži, později v brně, kde pracoval v novinách. Po vypuknutí 1. svět. války poslán na frontu a v žáří 1914 prohlášen za nezvěstného. 1. bás. sb. „Po nás ať přijde potopa“ – výsměch měšťácké společnosti, ale i touha po plném citu., jako bás. „Přetékající pohár“. 2. bás. sbír. „Radosti života“- cynicky píše o sobě, jako o zhýralém studentu, přiznává svoji hrubost a neschopnost žít podle soudové morálky. Jeho tvorba je dokladem antiliterárního stylu. Používá ironii, používá jazyk z ulice , básně mají formu šanconů, nebo také styl kramářské písně, popěvky, podává obraz kaváren a putik, ale cynickým výsměchem zakrývá touhu po skutečnosti citu, prožívá bolest, hořkost a zklamání. Posmrtně vydána 3. sbír. „Nové verše“ – 1919 ukazuje na zmoudření básníka. Fráňa Šrámek – básník, prozaik a dramatik. * v Sobotce, gymnázium v Písku a Roudnici, vojenská služba v Českých Budějovicích – odraz v tvorbě, vězněn za antimilitarické postoje., v 1. svět. válce na frontě v Itálii, Halici a Rumunsku, hluboký vztah k rodnému kraji. Poezie – sb. „Života bído, přec tě mám rád“ básníkův vztah k životu, provokující buřičství, výsměch (vědomí neuskutečnitelnosti životních ideálů, nutnost přizpůsobit se) bás. „Curriculum vitae“, bás. „Píšou mi psaní“. Sb. „Modrý a rudý“ – anarchistický útok na společnost , na rakouský militarismus, b. „Raport“ – forma vojenského hlášení, paralela: umírající voják a umírající kůň – protiválečný protest. sb. „Splav“ – milostná lyrika, vyjádření vztahu člověka k přírodě, radost ze života, ale i odraz válečných hrůz, oslava domova a rodného kraje, lyrika zpěvná, prostá, citová, vliv vitalismu. sb. „Rány, růže“ – verše z doby konce 1. republiky a okupaace – vlastenectví, odpor k fašismu. Próza – Povídkový soubor „Prvních jedenadvacet“ – námět ze života buřičů, ztroskotanců, společenský deklasových, ale citlivých lidí, kritika a ironie. Impresionistický román: „Stříbrný vítr“ – příběh dospívajícího studenta Jan Ratkina, střetnutí s pokryteckou měšťáckou společností a morálkou – jeho vzpoura proti ní. Konflikt lze překonat jen díky hlasu „stříbrného větru“ = symbol věcného mládí a naděje. Vitalistický román „Těla“ chvála plného života, ženský protest proti válce. Povídky „Žasnoucí voják“ – o tragédiích vojáků, nesmyslnosti války. Drama (zvl. impresionistické) – „Léto“ – lyrická oslava mládí a lásky v kontrastu s měšťáckým světem, koketerií a nudou intelektuálů, lyrická atmosféra horkého letního večera „Měsíc nad řekou“ – pocit rezignace a stesku stárnoucí generace, dějiště – malé město při sjezdu abiturientů. Petr Bezruč – 1909 –bás. sb. „Slezské písně“ – odraz sociálního a národnostího útisku na Ostravsku. bás. „Zem pod horami“ – výzva k odboji, bída havířů, beskytských horalů, ovdovělých žen a sirotků, útisk uhlobaronů a jejích pomahačů: německá škola, polský kostel, odrodilci, krčmáři a lichváři. Úvodní b. „Červený květ“ – obraz kaktusů s jediným rudým květem = symbol vzpoury, vlastního osudu, nebo obraz jediné sbírky. Sociální balady: bás. „Maryčka Magdénová“ (citová účast básníka na kruém osudu – refrém), bás. „Kantor Halfon“ – autor svědkem krutého příběhu učitele, který vzdoroval odnárodňování, učil česky. Básníkova autostylizace: bás. „Já“ (věštec, mluvčí slezského lidu, lidový fond, šílený rebel) bás. „Ty a já“, bás. „Horník“, bás. „Ostrava“ (výraz vzdoru, nenávisti) bás. „Škaredý zjev“ ¨, bás. „Kdo na moje místo“, bás. „Jen jedenkrát“. Intimní lyrika – bás. „Labutinka“. Samostatná skladba: „Stužkonoska modrá“ – vzpomínky na mládí, kritika poměru v 1. republice. sociální Balady – lyricko-epická báseň s pochmůrným dějem a tragickým koncem, kde člověk podléhá společenským poměrům