VELKOMORAVSKÁ LITERATURA
První doklady o existenci písemné literární tvorby na území Čech a Moravy máme z druhé poloviny 9. stol., tedy z období Velkomoravské říše. Existenci ústní slovesnosti můžeme předpokládat z jejího pozdějšího záznamu v psané literatuře, legendách a kronikách.
Velká Morava byla zpočátku pod náboženským (a tím i kulturním) vlivem východofranské říše, která této záminky využívala i pro získávání vlivu politického. Ke změně dochází až za vlády knížete Rastislava, který se osamostatněním církevní organizace pokusil vymanit Velkou Moravu z této závislosti. Roku 862 požádal byzantského císaře Michala III., aby vyslal na Moravu misii, jejímž úkolem by bylo hlásat víru v řeči srozumitelné místnímu lidu. Věrozvěsti Konstantin a Metoděj si za tento jazyk zvolili staroslověnštinu, jim známé nářečí z oblasti kolem Soluně, odkud pocházeli. Sestavili k němu také abecedu-Hlaholici a přeložili do něj základní liturgické texty. Slovesné texty vytvářené jimi i jejich žáky sloužily především náboženským obřadům, ale už i v nich se objevují určité vztahy ke společenskému životu, úvahy o povinnostech vládců, o jejich poměru k poddaným a především obrana slovanského jazyka a slovanské literatury. Vedle textů prozaických vznikaly i veršované, např. Konstantinova předmluva k evangeliu Proglas, kde je kladen důraz na právo člověka na mateřský bohoslužebný jazyk. K dalším literárně vyspělým dílům staroslověnského písemnictví patří legendy o obou bratřích označované jako Život Konstantinův (pravděpodobně od Metoděje) a Život Metodějův (autorem je jeden z jeho žáků).
STAROSLOVĚNSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH
Staroslověnská literatura ovlivňovala české území již ve Velkomoravské době, k jejímu výraznějšímu rozvoji dochází ale až po Metodějově smrti, kdy byli jeho žáci vypuzeni a odešli do Čech. Přesto zde staroslověnština nezískala významnější postavení než latina. Většina těchto literárních památek zpracovává životy českých světců. Legendy byly věnovány např. sv. Václavu- Legenda o sv. Václavu, O životě a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily, sv. Vojtěchovi- zakladateli Břevnovského kláštera nebo sv. Prokopovi- zakladateli Sázavského kláštera. Ve všech legendách představuje ústřední postava světce náboženský ideál, kromě toho obsahují i cenné zprávy o naší nejstarší historii, i když zcela jistě ovlivněné autoritou právě vládnoucích knížat. Staroslověnsky psané jsou i kancionály- zpěvníky náboženských písní, bohatě zdobené iniciály a iluminacemi. Naše nejstarší píseň Hospodine, pomiluj ny byla zpívána při slavnostních příležitostech a měla funkci hymny.
ČESKÁ LITERATURA PSANÁ LATINSKY
Legendy 10.stol. jsou prvním krokem ke středověké dějepisné próze. Její nejvýznamnější část představují především kroniky. Prvním kronikářem zachycujícím české dějiny byl kanovník u sv. Víta Kosmas. Svou kroniku českou napsal latinsky ve verších. Sám ji rozděluje do tří částí: bájná vyprávění starců, vyprávění hodnověrných svědků a vlastní zážitky (do roku 1125).
VZNIK ČESKÉ PSANÉ LITERATURY
Ačkoli čeština vzniká kolem 10.stol., její použití je zpočátku omezeno jen na tzv. glosy- poznámky k latinsky psaným textům. Souvislé česky psané literární památky se objevují až o 200 let později. Jednou z těchto prvních památek je duchovní chorál Svatý Václave, vévodo České země. Za nejvýznamnější světská díla můžeme považovat Alexandreidu a kroniku tzv. Dalimila. Veršovaný epos Alexandreis je dílem neznámého autora, pravděpodobně šlechtice. Je to oslava Alexandra Velikého, který je zde zobrazen jako ideál feudálního panovníka. Postava Alexandra tu patrně zastupuje českého krále Přemysla Otakara II. A jeho otec Filip Václava II. I když se nezachovala celá (asi třetina z 9000 veršů), představuje klíčové dílo, svědčící o tom, že se již ve 14.stol. dokázala česká literatura vyrovnat západoevropské. Neurčitého autora má i Dalimilova kronika. Dalimilovi, svého času boleslavskému kanovníkovi, byla omylem přisouzena v 17. stol. Přestože byl tento omyl později vysvětlen (Dobrovský), jméno této kronice již zůstalo. Dílo je veršované a popisuje dějiny od praotce Čecha do roku 1314, které jsou ale většinou historicky nespolehlivé.
LITERATURA ZA KARLA IV.
Situace se do značné míry začala měnit od poloviny 14. Stol., kdy se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vzniká tak širší okruh potencionálních čtenářů. Do historické literatury přispěl sám Karel IV. svou latinskou autobiografií Vita Caroli, která byla brzy přeložena do češtiny. Zároveň podporoval i tvorbu kronik a legend, které již neslouží jen náboženskému vzdělání lidu, ale mají i zábavný ráz (např.Legenda o sv. Prokopu, Legenda o sv. Kateřině- inspirovaná eposem o Tristanovi a Izoldě). Se založením Karlovy university roku 1348 souvisí vznik žákovské poezie. Tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů (Píseň veselé chudiny, Podkoní a žák). Žákovská poesie je většinou psaná latinsky, některé básně jsou psány tzv. makarónským veršem, kde se rýmují latinské verše s českými. Z dramatizací evangelií hraných kněžími v klášterech již od 12. stol. se postupně vyvinulo středověké drama. Nejznámější je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Měšťanská literatura se zabývá hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejich vad a zlozvyků. Takový styl má i jedno z nejčastěji připomínaných děl Hradecký rukopis, vydaný kolem roku 1340. Má několik součástí:Desatero kázání božích (kritika šlechty a duchovenstva), Satiry o řemeslnících a konšelích (odsouzení nepoctivosti a nesvědomitosti), O lišce a džbánu (jedna z prvních českých bajek).
HUSITSKÁ LITERATURA
Přelom 14. a 15. stol. se vyznačuje narůstajícími rozpory ve společnosti. Šlechta a města usilují o větší moc, kterou má v této době hlavně církev. Ta své bohatství získává zdaňováním obyvatel desátky, prodejem odpustků a většinou falešných ostatků svatých. Tyto postupy pochopitelně vyvolávají snahy o napravení církve- reformaci. Česká společnost našla mluvčího kritiky církve v Mistru Janu Husovi, jehož úspěch spočíval v tom, že dokázal své myšlenky vycházející z učení anglického reformátora Jana Viklefa zpřístupnit prostému lidu stejně jako měšťanům nebo šlechtě. Základní body své kritiky katolické církve shrnul do latinského spisu O církvi. Svůj postoj k odpustkům vyjádřil též v latinsky psaném pojednání Rozprava o odpustcích a v menším českém díle Knížky o svatokupectví. Když tím vyvolal v Praze pouliční bouře, uvalil na něj papež roku 1412 klatbu. Uchýlil se proto na Kozí Hrádek a Krakovec, kde pokračoval v kázáních stejně jako předtím v Betlémské kapli. Svá kázání zároveň zachycuje do souboru pod názvem Postila, aby je tak přiblížil svým pražským příznivcům. Velmi důležité je také dílo O českém pravopise, kde popisuje systém tzv. nábodeníček vedoucí k odstranění spřežek v češtině. Na jaře roku 1414 byl císařem Zikmundem pozván do Kostnice, aby zde obhájil své učení. Byl ale nařčen z kacířství a 6.7.1415 upálen. Jeho smrt vyvolala v Čechách obrovský ohlas, stal se symbolem husitského hnutí, což dokládá jeho životopis Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici sepsaná jedním z jeho žáků. Kromě Husa vedli český lid i další kazatelé jako byl Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra a Jan Želivský, radikální vůdce pražské chudiny. Husitská literatura je především literaturou lidovou. Zvláště se to týká písňové tvorby, která je soustředěna v Jistebnickém kancionálu. Nejznámější píseň v něm uvedenou je bojový chorál Kdož jsú boží bojovníci a píseň Povstaň, povstaň, veliké město Pražské. Zatímco byla většina národa vtažena do husitských bojů, zeman Petr Chelčický odsuzoval válku i celou společnost. Ve spise O trojiem lidu zavrhuje feudální rozdělení společnosti a hlásá rovnost všech lidí. Své radikální názory na církev jako zbytečnou instituci sepsal do děl Postila a Sieť viery. Jeho názory však postrádají smysl pro historickou realitu, a proto je můžeme zařadit mezi utopii.
25. květen 2008
6 411×
1176 slov