Třicátá a čtyřicátá léta 19. stol. znamenala ve vývoji české literatury významný mezník. Souviselo to s politickými a hospodářskými poměry v Evropě i u nás. V této době došlo v některých evropských zemích k řadě revolucí, v nichž se pokoušela mladá měšťanská třída dobýt si vedle hospodářských práv i moci politické. V r. 1830 vypukla v Paříži tzv. červencová revoluce a koncem listopadu téhož roku zahájili povstání proti carskému útlaku polští vlastenci ve Varšavě. Zvláště polské povstání mělo silný ohlas v Čechách i na Slovensku a vedlo v našich zemích k růstu politického uvědomění i k nejasně ještě formulovaným požadavkům národní svobody.
Zesílené politické tendence v literatuře byly také výrazem nového myšlenkového a uměleckého proudu, který byl zároveň novým životním postojem - romantismu. (Romantismu se dostalo pojmenování podle románu, moderního slovesného útvaru, ve kterém obraznost a citovost převládá nad klidným rozumem. Tyto rysy spolu se smyšlenými ději umisťovanými do divokých přírodních scenérii a s výjimečnými postavami hrdinů, byly příznačné pro romantickou literaturu.)
Romantismus působil na všechny evropské literatury. U nás najdeme první jeho projevy ve 20. letech (záliba v dávné minulosti Rukopisy,obdiv pro lidovou poezii - Čelakovský ), ale plně se projevil ve 30. letech, zejména v díle Karla Hynka Máchy. Romantismus se v jednotlivých zemích lišil svými vlastnostmi, přece však můžeme určit jeho společné rysy, které jej charakterizují jako zvláštní literární metodu.
1. Proti strohým uměleckým pravidlům, jak je předpisovaly poetiky ve starší literatuře, zdůraznil romantismus svobodu umělecké tvorby. Romantikové pokládali uměleckou tvorbu za vyšší tvůrčí schopnost, která člověku umožňuje proniknout do záhad a tajů života a které jsou podle nich nedostupné rozumu a vědě. Romantičtí spisovatelé odmítali pravidla a umělecké zákony, předpisované rozumem, chtěli se řídit pouze citem. Odmítali napodobování děl staré klasické literatury (eposu, idyly, ódy) a vytvářeli si nové literární druhy, které jim umožňovaly působivěji vyslovovat myšlenky a city .Tak např. romantičtí básníci rádi pěstovali po vzoru anglického básníka Byrona zvláštní druh, lyricko-epickou báseň, zvanou také byronovská povídka. Často lyrizovali prózu, aby jí dodali větší citové podmanivosti (Máchova Márynka ).
2. Proti vzorům starověkých literatur, řecké a římské, kladl romantismus do popředí lidovou tvorbu jako projev původní a přirozené národní geniality. Romantikové sbírali díla lidové slovesnosti, vydávali je, obdivovali se jim a kladli je umělé literatuře za vzor. Lidová slovesnost byla také často napodobována (Čelakovského Ohlasy).
Romantismus měl zvláštní obdiv pro minulost, zejména pro středověk. Vyplývalo to jednak z pochopení pro dávné děje, které si romantičtí spisovatelé mohli ve své fantasii domýšlet, jednak jim byla minulost útěkem před přítomností, která byla tísnivá. Historie sloužila romantickým spisovatelům za zrcadlo a odraz vlastních myšlenek a cítění. (např. kat v Máchově Křivokladu vyslovuje vlastní Máchovy myšlenky .) Z minulosti si často vybírali postavy hrdinské nebo odbojné, lidi bouřící se proti společnosti a bojující za svobodu osobní nebo národní nebo lidi vyvržené ze společnosti (cikány) a takové, kterými společnost opovrhovala (Židé). Činy těchto hrdinů romantických děl byly často až nadlidské, titánské, proto označujeme jeden směr v romantismu jako titanismus.
Záliba v minulosti nemusela být vždy útěkem před současností. Často bývala posilou revolučních myšlenek, zvláště tehdy, když básník nemohl své revoluční myšlenky vyslovit přímo, v látce ze současnosti.
3. Charakteristickým znakem romantismu jako zvláštní literární a umělecké metody je to, že umělec nezobrazuje skutečnost ze všech stránek, ale vybírá ze skutečnosti jen takové jevy, které v ní chce zdůraznit. Uplatňuje se tedy v romantickém umění umělcův osobní (subjektivní) vztah ke skutečnosti.
V dílech romantiků vystupují často výjimečné postavy ve výjimečných okolnostech. Veliké oblibě se těšily takové zjevy lidského života, v nichž se projevovalo něco tajemného, záhadného a fantastického nebo které vzrušovaly svou hrůzou (podivná shoda okolností - v Máchově Máji Vilém zabije svůdce své dívky aniž tuší, že vraždí vlastního otce), osudovost, prorocký sen, nepřekonatelná síla citu nebo nenávisti. K těmto zálibám ve zvláštních a nevšedních životních projevech přistupoval i zájem romantiků o divokou přírodu nebo vzdálené krajiny , které se svým rázem značně liší od našich (exotismus).
Oblíbenými literárními druhy se staly romantikům vedle lyricko-epické básně takové, které pomáhaly u čtenáře vyvolat vzrušující dojem, např. balada. Klasický epos se svým klidným výpravným slohem se romantikům nehodil, stejně jim nevyhovovala idyla. V romantických literárních dílech autor často přerušuje děj úvahami nebo přímým oslovováním čtenáře. Zaměřuje pozornost ne na vnější okolnosti, ale na nitro svých hrdinů (vězeňská scéna v Máchově Máji). Hlavní hrdina často vyslovuje cítění a myšlenky autorovy. Do popředí vystupuje také velmi barvité a náladové líčení přírody, do níž básník přenáší své city (příroda truchlí s hrdinou ) nebo využívá kontrastu mezi přírodou a vnitřním stavem hrdiny (Vilémova tragédie v Máji se odehrává na pozadí rozkvetlé přírody).
Romantismus se také projevuje v jazyce literárních děl. Romantičtí spisovatelé používají jazyka obrazného, barvitého, silně citově zabarveného, častých zvolání, přirovnání, antitéz, hyperbol, ozdobných přívlastků a smělých metafor, které přispívají k vytváření působivých uměleckých obrazů. Silný důraz kladou romantikové na zvukovou stránku jazyka, proto některé verše romantických básní působí silným hudebním dojmem (Máj).
5. březen 2008
8 297×
804 slov
