Divadlo

Svět za oponou – úloha divadla v literatuře

divadlo = specifický druh umění, sdružuje v sobě projevy pohybových, hlasových a mimických schopností člověka, zahrnuje prvky literární, prvky výtvarného umění, uměleckých i technických řemesel, hudbu -> jejich spojením vzniká stylizované napodobení skutečnosti nebo též zobrazení metafyzických představ…

funkce – může jí být zábava, poučení, deklarace názorů…

- divadelní projevy člověka – už v pravěku (skupinové magické obřady, užívalo se masek, líčení, hudební + slovní doprovod, aktéry muži, jako divadlo lze chápat i vyst. šamana + oživování mýtů a rituálů)

- Mezopotámie – uctívání bohů, především boha Marduka -> náboženské obřady s řadou divadelních prvků -> procesí – slavnostní průvod boha (Marduk), bohyně,

bůh či bohyně představovány zpravidla dřevěnou sochou – barevné, oblečené, česané… v průvodu mohly získat zdání animace (pohyb, mluvení) -> loutkové divadlo

+ svatá svatba (obřad pořádaný začátkem nového roku v Zikkuratu)

- Egypt – Hra o smrti a zmrtvýchvstání boha Osirida, symbolický pohřební obřad faraona, účastníci vystupovali v maskách, mísení skutečné události s náb. mystérii, ke hře se dochovala nejstarší režijní kniha

- + z Egypta i doklady o hrách historických, lidových, dramatické doprovody k bojovým hrám, Egyptské hry rozvinuly řadu divadelních prvků – líčení, kostými, gestika, pantomima, mimika, především se divadlo už začalo vymaňovat z čistě náboženských obřadů

- Antika

Řecko

- archaická doba: svatyně v Elusíně (elusínská mysstéria, Persofóné) + Apollónova věštírna v Delfách

- klasická doba: vznik tragédie + komedie,

- tragédie – cílem vyvolat u diváků soucit s hl. hrdinou i strach a tím dos. i jejich očištění – katarze, divák se „ztotožňuje“ s hrdinou, psychologický účinek hry založen na stupňování napětí, hrdina bývá obvykle výjimečný, má výjimečné vlastnosti, ale překročí božský či lidský zákon -> stíhá ho trest

- části – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa

- tragédie – Aischylos (Upoutaný Prométheus, Oresteia – Agamnemón, Oběť na hrobě, Usmíření lítice), Sofoklés (Élektra, Král Oidipús, Antigona), Euripidés (Médeia, Ifigenie v Aulidě, Ifigenie na Tauridě, Backchnatky)

- komedie – Aristofanés (Lysistráté, Žáby, Ptáci, Jezdci, Oblaka…)

Řím

- Etruskové – pohřební obřady, pohřební rituální tance, hostiny s lehátky napodobující hostiny bohů

- Římané – Saturnálie (masky, zpěv, tanec, losem zvolený král Saturnálií), Gladiátorské hry, Hry v cirku (závody troj a čtyřspřeží, k tomu průvod ve městě, doprovázeno mimi a akrobaty)

- tragédie – Seneca (Médea, Zuřivý Herákles)

- komedie – propuštěný otrok Titus Maccius Plautus (Komedie o hrnci, Lišák Pseudolus), byl i hercem

- + mimus a pantomimus (ženy i muži)

- Středověk

- Velikonoční hry -Pašije, Vánoční hry (duchovno, náboženství)

- světské divadlo – žongléři, kejklíři, příjezdy panovníků do měst

- Mastičkář, Frašky - komické mezihry v náboženském divadle

- Renesance

- přiklánění se k odkazům antiky

- Itálie – jako přímý dědic antického Říma – zde renesanční ideje jako první, rozvinutá města

- školské divadlo – pěstovalo se na univerzitách v rámci rétoriky (hráli se hry Plauta, Senecy), staré hry byly často aktualizovány -> školská komedie (jeden četl text, ostatní k tomu mimovali v maskách + malované perspektivní kulisy)

- Pomponius Laetus – římský profesor, uváděl se svými žáky antické hry asi od poloviny 15. stol.

- antické hry se hráli i na dvorech šlechty jako dvorská představení -> dvorské divadlo (interiérové) -> Pastorál – idylická hra na pastýře)

- krytá divadla městská – jeho existenci už dřív (1486), nejstarší dochované renesanční divadlo je z roku 1585 – Palladiovo „Olympské divadlo“ ve Vicenze

- komedie dell´arte – profesionální divadlo, „divadlo podle scénáře“, „komedie masek“

- navazovala na tradici antického mimu a římské improvizované lidové frašky, na základě scénáře herci improvizovali dialog, jednotlivé postavy představovaly ustálené typy, které charakterizovala maska, jednoduchá zápletka, chytří sluhové větš. pomáhali milencům, jimž bylo bráněno v jejich lásce

- všestranná hlasová a fyzická dovednost (akrobacie, žonglování, šerm, imitování hlasů lidí i zvířat), současné užívání spisovné řeči, nespisovné řeči, nářečí i cizích jazyků

- Harlekýn, Pierot, Kolombína, Pantlalone – benátský kupec, představoval lakomého otce či přestárlého nápadníka atd.

- komedie dell´arte: tržiště -> krytá divadla, inspirovala řadu dramatiků, cirkusovou klauniádu, kabaret, varieté i němou grotesku

- Anglie – Christopher Marlowe 16. stol. – Tragická historie doktora Fausta, William Shakespeare (1564-1616) – člen různých hereckých společností, 1599 – v Londýně otevřeno veřejné divadlo Globe, Shakespeare podílníkem jeho stavby, nápis „Totus Mundus Agit Histrionem“ – „Celý svět hraje divadlo“, 1613 – Globe vyhořel, při představení Jindřicha VII. příliš opravdová dělostřelba

- Baroko

- iluzivnost, po tridentském koncilu rekatolizace -> opět důraz na Boha

- Calderón de la Barca, 17. stol. Život je sen, Velké divadlo světa – život je vlastně divadlo režírované Bohem

- Lope de Vega – Pravdivý předstírač (názory na herectví), Ovčí pramen (historická hra)

- církevní divadlo, lidové divadlo, světské divadlo v menší míře

- Klasicismus

- Pierre Corneille, 17. stol.: Cid (tragikomedie podle španělské předlohy, o rytíři Cidovi a jeho lásce k Chiméně), Medeia (tragédie podle Senecy a Euripida)

- Jean Racine, 17. stol., Alexandr Veliký, Ifigenie v Aulidě (volné přepracování Euripída), Faidra (tragédie podle Euripída a částečne Seneky)

- Jean Baptiste Moliére – vrcholný autor francouzské komedie, svými komedie popudil arcibiskupa, hrál u lidového publika, pak u dvora – Létající lékař, Lékařem proti své vůli, Tartuffe, Don Juan, Misantrop, Lakomec, Škola žen, Škola mužů a mnoho dalších

- Preromantismus

- Friedrich Schiller, 2. pol. 18. stol., Úklady a láska, Loupežníci, Don Carlos

- Johan Folfgang Goethe (1749-1832) – Urfaust, Faust

- Ruské romantické divadlo

- Alexandr Sergejevič Puškin: Boris Godunov, Mozart a Salieri, Lakomý rytíř, Faust

- Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči, Ženitba, Revizor – Gogol ale spíš realismus, kritika společnosti

- České obrozenecké divadlo

- Václav Kliment Klicpera – Veselohra na mostě, Josef Kajetán Tyl – Fidlovačka, Strakonický dudák, Karel Hynek Mácha

- 1881 – otevřeno Národní divadlo, premiérou Smetanovy Libuše, 1883 znovuotevřeno

- Realismus

- Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša (příběh ženy, která zabila svého muže, podle skutečné události) – za I. rep. zfilmováno

- Henrik Ibsen (1828 – 1906) – Komedie lásky (hrdinka volí mezi romantickým básníkem a postarším obchodníkem, volí obchodníka), Strašidla, Nepřítel lidu

- 20. století

- avantgarda

- Guillaume Apollinaire (1880 – 1918): Prsy Tiresiovi (hrdinka Tereza usiluje o rovnoprávnost, odmítá rodit, zbavuje se prsů, nechává si narůst vous… )

- USA: Eugene O´Neill: Smutek sluší Elektře (antický motiv přenesený do USA, ovl. Freudovým učením)

- Tennessee Williams: Sestup Orfeův, Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené plechové střeše

- Bertold Brecht: Matka Kuráž a její děti

- Luigi Pirandello: Šest postav hledá autora

- Federico García Lorca: Krvavá svatba