Drama od Antiky po Baroko

Drama

- jeden ze základních druhů literatury (vedle epiky a lyriky). Zařazuje se jak do slovesného umění, s nímž má společný jazyk jako základní vyjadřovací materiál, tak do oboru divadelního umění. Prostřednictvím dialogu autor dramatu zobrazuje vzájemné jednání dramatických osob, kterým se vytvářejí základní dramatické situace a děj. Organizace dialogu je prostředkem výstavby dramatu, podle zásad rozvoje děje, konfliktů a charakterů. Od svých počátků v antickém Řecku prošlo drama značným vývojem.

Formy dramatu:

1) TRAGÉDIE - jeden ze základních dramatických žánrů. Jejím určujícím znakem je zobrazení člověka v konfliktu s nepřátelskými silami, které jsou silnější než on; v tomto nerovném střetu hrdina zákonitě podléhá. V průběhu historického vývoje tragédie se v tomto základním schématu měnilo pojetí nepřátelských sil. V antickém Řecku, kde tragédie vznikla a v 5. stol. př. n. l. dosáhla v díle Aischyla, Sofokla a Eurípida svého uměleckého vrcholu, byl člověk konfrontován s bohy a osudem. V renesanci, zejména v díle W. Shakespeara, se jedinec střetával s mravním řádem a společenskými poměry. Pro francouzský klasicismus je charakteristický návrat k antickým vzorům a přísná kodifikace zákona tří dramatických jednot, odvozených z antické tragédie. V moderní dramatice se tragédie uplatňuje v různých modifikacích (např. v díle H. Ibsena, A. Strindberga, E. O’Neilla, A. Millera, J. Anouilhe) jako konflikt touhy po svobodné volbě s realitou společenské nutnosti. Děj tragédie bývá vážný (na rozdíl od komedie), hrdinové bývají vznešení a ušlechtilí. Zobrazením základního konfliktu a jeho tragickým vyústěním se autoři tragédie snažili vzbuzovat u diváků silné emoce, zejména pocity hrůzy a soucitu, jež mají směřovat ke konečnému očistnému a povznášejícímu prožitku katarze.

2) KOMEDIE - jeden za základních žánrů dramatu, usilující o vyvolání komického účinu zobrazením veselých, komických a směšných stránek skutečnosti. Snaží se postihnout nedostatky, vady a společenskou nepřiměřenost charakterů postav (komedie charakterů) nebo se soustřeďuje na zobrazení neočekávaných komických zápletek, nedorozumění a záměn (komedie situační). Kombinací těchto dvou linií, stejně jako mírou uplatnění komické nadsázky, satirických, parodických i groteskních postupů, vznikla řada významově specifických modifikací komedie (komedie intrik, satirická komedie, fraška, burleska, hudební komedie, crazy komedie, absurdní komedie). Komedie má původ v oslavách boha Dionýsa v Řecku, kde se postupně vyvinula jako protipól tragédie. Politický ráz staré antické komedie (Aristofanés) se postupně měnil; nová antická komedie (Menandros) těžila komiku zejména ze zobrazování lidských vlastností a mezilidských vztahů. Pod jejím vlivem se komedie vyvíjela i v antickém Římě (Plautus, Terencius), kde se prohloubil její fraškovitý charakter. Římskou lidovou komedii reprezentuje atellana, jednoaktová hra s ustálenými postavami, zpracovávající náměty z denního života. Ve středověku byl vývoj komedie ovlivněn zejm. v Itálii, kde se v 15. a 16. stol. rozvinula commedia erudita (N. Machiavelli) a commedia dell’arte (poté C. Goldoni a C. Gozzi), ve Španělsku (Lope de Vega), v Anglii (W. Shakespeare), ve Francii (Moličre). V Rusku psal satirické komedie zejm. N. V. Gogol. Od 19. stol. rostl pocet variací komedie; pro 20. stol. je typický synkretismus směřující k stírání hranic žánrů.

3) ČINOHRA - dramatický žánr stojící mezi tragédií a komedií. Usiluje zpravidla o zobrazení všedního života a jeho konfliktu, potlačuje však patetiku tragédie i komediální nadsázky komedie. Svými kořeny sahá až k nové atické komedii, rozhodující podněty k jejímu rozvoji vzešly od osvícenských autorů (D. Diderot, G. E. Lessing). Významný rozvoj v 19. stol. a v 1. pol. 20. století.

Drama v období Antiky:
Tragédie-Aischylos-Oresteia
-Sofoklés-Antigona=řecká mytologie dcera thébského krále Oidipa, o něhož pečovala ve vyhnanství až do jeho smrti. Poté, co neuposlechla zákazu pohřbít svého bratra Polyneika, byla zaživa pohřbena ve skalní hrobce.
-Král Oidipus=řecká mytologie syn thébského krále Láia a královny Iokasty. Protože podle věštby měl zabít svého otce a oženit se s matkou, byl pohozen a posléze vychován korintským králem Polybem. Když dospěl, opustil domnělé rodiče, aby se vyhnul věštbě, avšak cestou nevědomky zabil svého skutečného otce. Nedaleko Théb rozluštil hádanku Sfingy a osvobodil tím město; stal se jeho vládcem a získal ruku královny-vdovy, své nepoznané matky. V době moru zjistil pravdu a oslepil se. Vyhnán z Théb svými syny a doprovázen dcerou Antigonou došel usmíření na pahorku Kolónu u Athén, kde zemřel
-Eurídipés-Élektra=řecká mytologie dcera mykénského krále Agamemnóna a jeho ženy Klytaiméstry. Přiměla bratra Oresta, aby zabil zrádnou matku i jejího milence Aigistha.

Komedie-Titus Maccius Plautus= Komedie o hrnci, Amfitryon, Pseudolus, Chlubný voják, patřících k žánru tzv. palliáty (komedie z řeckého prostředí). Jeho hry představují latinské adaptace předloh řeckých autorů nové attické komedie. Často jsou kombinovány náměty ze dvou různých her. Charakteristické pro Plauta je posilování komického prvku a vkládání zpívaných árií (cantica). Vytvořil celou škálu komických typů přejatých novodobým evropským dramatem.

Drama v období Středověku:
Komedie Mastičkář, staročeská veršovaná dramatická scéna satirického obsahu ze 14. stol. Jsou známy dva zápisy: jeden tvoří vložku latinsko-české hry Tří Marií, druhý je obsažen ve zlomcích rukopisu několika latinsko-českých náboženských her. Děj se odehrává v prostředí středověkého trhu; základem námětu je scéna z velikonočních her.

Drama v období Renesance:
Lope De Vega-Fuente Ovejuna=hra,o odboji proti zvůli a útisku
Tragédie- William Shakespeare=čtyři období->
V prvním, raném období (1590 – 93), převažují historické hry (3 díly Jindřicha VI., Richard III.), které čerpají z anglických kronik, a rané komedie (Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy, Dva veronští páni, Marná lásky snaha), napodobující klasické vzory.
V druhém období, období zrání (1594 – 1600), napsal romantickou tragédii o zmarněné lásce veronských milenců Romeo a Julie, historické hry Richard II., Jindřich IV., Jindřich V. a optimistické komedie Sen noci svatojanské, spojující motivy lásky a lidové mýty, a Kupec benátský o vítězství rozumu a lásky nad zatvrzelostí a necitlivostí, dále pastorálu Jak se vám líbí, Večer tříkrálový o záměnách lásky i totožnosti, Mnoho povyku pro nic a Veselé paničky windsorské.
Třetí období (1601 – 08) bylo obdobím velkých tragédií a tragikomedií, kdy Shakespearovo charakterizační umění dosáhlo vrcholu: Hamlet vychází z tragédie pomsty, avšak důraz je v něm položen na mravní dilema hlavního hrdiny, jenž má zabít vraha svého otce; Othello ukazuje, jak intrikami lze i v čestném člověku probudit slabiny a vášně, které vedou k spáchání zločinu; hrdinou tragédie Macbeth je muž, kterého k zločinu přivede jeho vlastní ctižádost; Král Lear odhaluje nemilosrdnou ziskuchtivost, jejíž obětí se stává starý pošetilý král, neschopný rozeznat dobrotivé a milující srdce své nejmladší dcery; Troilus a Kressida je satira na válku a zradu lásky; Dobrý konec všechno spraví a Půjčka za oplátku patří mezi tzv. problémové hry (hořké komedie).
Ve čtvrtém období (dramatické romance) vznikly hry Perikles, Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře a Jindřich VIII., v nichž Shakespeare uplatnil nové dramatické postupy. Některé z těchto pozdních her byly psány ve spolupráci s jinými autory. Ze Shakespearovy poezie je nejvýznamnější soubor 154 sonetů, adresovaných zčásti mladému příteli, zčásti tajemné černé dámě. Tematický záběr je široký, od kontemplací o času a nesmrtelnosti až po ostrou společenskou kritiku. Zneuctění Lukrécie je hrdinská výpravná skladba s antickým námětem, Venuše a Adonis je lyrickoepická báseň inspirovaná Ovidiovými Proměnami. Elegie Fénix a hrdlička předjímá metafyzickou poezii.