Osvobozené divadlo
Osvobozené divadlo, divadelní scéna v Praze, založená v roce 1925 amatérskými divadelníky jako scéna uměleckého sdružení Devětsil. K vůdčím osobnostem patřili režiséři J. Frejka, J. Honzl, E. F. Burian, hudebníci I. Krejčí, J. Ježek, choreografka M. Holzbachová aj., kteří inspirováni francouzskou a ruskou divadelní avantgardou hledali nové inscenační metody. V roce 1927 J. Frejka s E. F. Burianem založili divadlo Dada a do Osvobozeného divadla vstoupili J. Voskovec a J. Werich se svou inscenací Vest pocket revue; další vývoj Osvobozeného divadla byl pak zcela spojen s jejich autorskou a hereckou tvorbou, jakož i s hudební spoluprací J. Ježka. Repertoár tvořily revue, jejichž těžiště spočívalo v neopakovatelném humoru klaunské dvojice V&W. Uměleckého vrcholu dosáhlo divadlo ve 30. letech, kdy politickou satirou (Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů, Těžká Barbora) vystoupilo na obranu demokracie proti fašismu. K významným spolupracovníkům Osvobozeného divadla patřili herci M. Nedbal, V. Trégl. F. Filipovský, S. Svozilová, choreografové J. Jenčík, S. Machov, scénograf F. Zelenka aj. Pod tlakem politických událostí byla na podzim roku 1938 další činnost Osvobozeného divadla znemožněna. V poválečném vývoji byla poetikou Osvobozeného divadla významně ovlivněna zejm. generace divadelních umělců experimentálních scén.
Jan Werich - životopis
* 6. 2. 1905, † 31. 10. 1980, český herec, dramatik a prozaik. V roce 1927 napsal s J. Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou dadaistickou poetikou. S touto inscenací vstoupili do Osvobozeného divadla a společně napsali řadu satirických revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů aj.), v kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem generačně spřízněné publikum. Živelnou klaunskou komiku uplatnil Werich rovněž v řadě filmů (Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigroval s J. Voskovcem a J. Ježkem do USA. Po 2. světové válce se pokusil s J. Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 61 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Uspořená libra, Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). Je autorem esejů, povídek a pohádek (Fimfárum, Italské prázdniny, Potlach).
kniha Rozhovory s Janem Werichem
Knihu napsal Jiří Janoušek,který je výborným spisovatel životopisů. Kniha je výsledkem jejich setkání od jara 1979 do Werichovi smrti v říjnu 1980. Je rozdělena do 12 témat o kterých J.Werich mluví.A 12 ukázek jeho tvorby.
O angažovaném v divadle,smíchu,publiku a Shakespearovi
Jak sám J.Werich řekl Osvobozené divadlo vzniklo omylem.Voskovec dlužil klubu svých bývalých spolužáků večírek.Udělali ho a opakovali dvěstěpadesátkrát.Chodili k nim mladí lidé,kterým bylo k smíchu totéž co V&W:staří prďolové, kteří byli proti všemu novému.Ve „Vestpocket revue“ se vysmívali celonárodním oslavám Jiráskových narozenin.Dle Wericha se vysmívali zastydlému obrozeneckému nadšení.Nejvíce však čeští fašisti zuřili po uvedení hry „Kat a blázen“ jenž byla narážkou na falešné hrdinství.Hra „Caesar“ byla po střelbě do stávkujících dělníků.Jelikož neměli divadlo při kterém by šlo jedny kulisy vytáhnout po provaze a druhé spustit museli při přenášení kulis zabavit diváky.Vznikly tzv. forbíny při kterých lidé řvali smíchy.Tyto dialogy jsou jen velice málo zaznamenány.Většina z nich vznikala až na pódiu a nedochovala se vůbec.Při jedné z forbín spadl jeden magistr ze židle,tak,že mu praskl žaludeční vřed.Jedna paní dokonce smíchy předčasně porodila.Publikum je na hraní nejdůležitější.Stačí jeden člověk,protože pan Publikum je taky herec.Ten s vámi hraje.A vy ho musíte slyšet,protože on vám dává narážky.
J.Werich velmi obdivoval Shakespeara.Z počátku Shakespeara nenáviděl,všichni do něj rvali jak je dobrej,tak si říkal proč ho tedy číst.Jednou se mu dostalo Shakespearovo dílo do rukou v anglické formě a tehdy si ho zamiloval.V jeho dílech je člověk rozpitván až na samou dřeň. William musel být ohromný psycholog.
O rybách a baskovi,který uměl česky
Werich miloval ryby.Jako jídlo,ale ještě víc však rybolov.Prodlužoval si tím život.Už staří Asyřané totiž hlásili,že bohové do délky lidského života nepočítají čas strávený na rybolovu.Chytal ryby už od pěti let se svým strýcem a bratránkem.Miloval každou řeku,nejraději chytal dravce.Zkoušel psát i povídku o rybách.Popis lovu není špatný,ale povídka za moc nestojí.O rybách umí dobře psát Hemingway,ale ne o lovu.Nádherně psal o lovu Ota Pavel.Vztahem k řece byla ukryta láska k mámě.A v osudu řeky a ryb hněv nad nelidskostí nacismu.
Jednou když jel V&W z Francie do Biarritzu,vystoupil na další zastávce poslední Baskický pasažér.Zapomněl jsi v kupé fotoaparát.A Voskovec se mu z okna smál a říkal česky jak tam má ten aparát a jak mu ho nedají.Když v tom ten Bask řekl též česky:“ Tak už mi ho,ty vole.podej “.A k tomu jen dodal aby si pamatovali,že Slovan všude bratry má.To bylo v době kdy si Werich myslel,že češtinu zná za hranicemi jen málo lidí.
O snech,rodičích a dětství
Werichovi se zdával zvláštní sen.Lítal jako ledňáček nad řekou,na březích rostly vysoké stromy,jejich koruny se spojovali,a on lítal těsně nad vodou a nad ním se klenul zelený,hebký tunel,ve kterém byl chládek,svěží vzduch a jemu bylo krásně ………… .S Janouškem došli k závěru,že možná bude v příštím životě ledňáček.A už se začíná převtělovat.
Na otázku ve kterém se Janoušek ptal,kdo vystupuje při vzpomínce na dětství víc do popředí (jestli otec nebo matka) Werich odpověděl,že je to otázka za šedesát čtyři tisíc dolarů.Jeho vztah k rodičům byl velice zvláštní.Měl je oba rád,ale každého svým způsobem.Otec byl hodně prchlivý;když se dostal do úzkých a nevěděl si rady,býval až hysterický. Maminka byla roztomilá ženská,veselá.Ale nikdy k ní malý Jan nešel pro radu.Asi už tenkrát cítil,že ona sama sobě neuměla poradit.Jeho rodiče velmi zbrojili proti divadlu.Když však viděli úspěch a fotky v novinách byli pyšní.Werichovi umřel jeho otec v náruči.Jeli s matkou z prázdnin a Jan je vezl.Bylo to v pětatřicátém.Když dojeli domů stál tam Voskovec a křičel:“ Sláva, to není on,to byl fotr.“ Werich mu chtěl dát pěstí.Voskovec totiž hlídal dům aby se ta zpráva nedostala ke Zdence (Werichovo manželka),čekala dceru Janu. Werich nejvíce zarmoutil své rodiče svatbou.Když rodiče odjížděli na výlet,Jan je doprovodil až k vlaku,a když odjížděli jen zavolal do dálky:“ Abych nezapomněl zítra mám svatbu “.Oni jen stáli a nevěřícně koukali.
Při vzpomínce na dětství se Werichovi vybavují babičky(dědové umřeli dřív než je Jan stačil poznat).Babička černošická z matčiny strany tu měl Werich velmi rád.Trávil tam u ní ty nejkrásnější prázdniny.Ona byla stejná jak babička Mary,o které se zpívá v té písničce.U druhé babičky Reginy byl Jan za války.Rodiče se rozvedli a soud ho přiřknul otci.Když otec narukoval musel Jan k babičce.Tuhle babičku spíš snášel než miloval.
O školní docházce,učiteli latiny a vzniku Osvobozeného divadla
Werich chodil na dvě gymnázia.To první bylo v Křemercárně.Kde byl učitel latiny,díky kterému vznikly forbíny.On dokázal všemu dát lidskost.Ale on a Werich spolu válčili.Když na J.W. přišla puberta chodil za školu hrát kulečník do Slávie,falšoval výborně tátovi podpisy.Jan potom musel s gymnázia odejít.Profesoři ho neměli rádi a chtěli ho nechat propadnout.Jeho otec to umluvil na jeden reparát,ale pod podmínkou,že půjde jinam.Vzali ho na gymnáziu ve Vančurově ulici.Tam si připadal jak mezi anděly.Z toho všeho vznikla hra Vestpocket revue a Osvobozené divadlo.
O sentimentalitě,národní hrdosti,útěku před Hitlerem a počestnosti
Sentimentalita je vulgarizace smutku.Smutek je v pořádku.Ale ne to falešné lkaní,i když tu má pevné kořeny.Jan Werich je pyšný na každého Čecha,který něco dokáže.Ale má to i svůj rub.Často si toho Čecha vážíme,až když je slavný v cizině.To si ho pak nevážíme proto co dělá,ale proto,že je slavný za hranicemi.
Útěk před Hitlerem byl pro J.W. spíše štěstím.V den kdy měl odlétat byla všude mizerné počasí a letedla nelétala.Tehdy mu zavolal jeden revizor z Osvobozeného divadla.Oznámil Janovi,že mu musí odebrat pas.To obvinění,ale může pomlčet do 9.ledna. V ten den teprve vysvitlo slunce a letadla začali lítat.Avšak nad Curychem byla opět mlha.Werich řekl pilotovi co se stane,když se vrátí.Pilot přistál pouhých 30m od hangáru.
Počestnost je od slova čest.Počestnost – čestnost,je mravní síla respektovat stanovená pravidla lidského soužití,a to i tehdy,když mě tato pravidla přivádějí do nevýhodné situace.
O pohádkách,nadávkách,nezadržitelném smíchu a odpovědnosti
Pohádky jsou mezinárodní.Když byl Jan malý otec mu vyprávěl vždy stejnou pohádku.Byla o malém chlapci,který se plaví na skořápce od ořechu a hrozně nadává.Vždycky se s tátou hrozně smáli.Teď Werich nadávky rád nemá.S Voskovcem a Ježkem si však neřekli jinak než vole.Dokonce i dopisy tak nadepisovali.
Záchvaty nezadržitelného smíchu měl Werich na jevišti často.V Osvobozeném divadle to nevadilo,ale v Americe ano.Tam dostali i pokutu od režisérky,která ten den přišla zkontrolovat představení Shakespeara. V&W tam tenkrát mluvili čínsky a to se jí vážně nelíbilo.
O Jaroslavu Ježkovi a Americkém vyhnanství
Ježek přišel o jedno oko při operaci jako nemluvně.A na druhém měl šedý zákal.Také měl nemocné ledviny jednu zakrnělou.A druhou zbytnělou ta fungovala jen málo.Trpěl nedoslýchavostí a už od dětství měl vysoký krevní tlak.Ale nebyl to nešťastný ubožák!!!Byl to naopak nejkrevnatější, nejveselejší,nejdovádivější humorista v české hudbě.Když umřel,zanechal po sobě sešity ve kterých bylo 700 melodických nápadů.Bylo štěstí,že se V&W dali dohromady s Ježkem.
K dokonalým hrám vznikla dokonalá hudba.Ježek se v Americe osamostatnil.Potkal Francis a chtěl se ženit.Umřel na předávkování dusíkem,když mu přestala fungovat zbytnělá ledvina.
Werich byl v Americe rád.Ale chyběl mu tam domov.Ani ne tak moc Karlův most jako řeka Berounka a Otava.při pobytu Wericha v nebyli v Americe ještě drogy a zločinnost (ne tolik co dnes).Tenkrát byla ještě tak krásně naivní.
O divech světa,jantarové špičce a schopnosti žasnout
Vydařené manželství je pro Wericha div světa.Toto manželství má být takové jaké bylo na počátku,ovšem relativně – s ohledem na věk.
J.W. rád žasne.A má tu kliku,že ho to neopustilo.Einstein,do kterého je fanda,tvrdil,že jenom z úžasu nad světem je člověk živ,a když přestane žasnout,přestává žít.To je ta jantarová špička.když pomyslíte na spojitost vzduchu,který teď dýcháte,se vzduchem v bublince,která vznikla náhodou ve valící se smůle v třetihorách,když si uvědomíte,kolik uplynulo času, a ten vzduch je stále týž,ani ten mravenec se nezměnil,zatočí se vám hlava a rozum zůstane stát – Nesmí si lehnout!
O herectví,ředitelování a loajálnosti
Werich sám neví co je herectví.I po letech hraní jedinou definici herectví kterou řekl je:“Já jsem nikdy nehrál,co jsem nechtěl.A když jsem něco hrál,věděl jsem proč to hraju.To vědět musíte,Ale dál jsem to nerozebíral.Vešel jsem na scénu a ono to hrálo.“ V divadle ABC bylo ředitelování o trochu těžší než v Osvobozeném.Nebyla už dvojice V&W.Jan musel najít stejně dobré partnery.A našel je (Horníček,Kopecký,Bohdalová,Adamová …).
O přátelství
Celoživotní přítel byl Voskovec.Oba však nesnášeli setkání po dlouhé době.Když se viděli po 9 letech řekli si na uvítanou jen:“Kapánek jsem se opozdil.To nic,já s tím počítal. “ Dvojice V&W se znali už od studentských let a skvěle doplňovali jeden druhého nejen na jevišti.Naproti tomu svého druhého nejlepšího přítele poznal Werich až po válce.Byl to Trnka.První Werichova pohádka byla nahrána na desku pro Trnkovi děti k Vánocům.Trnka pak Werichovo knižní pohádky ilustroval.
Avšak kdo je pro Wericha přítel?On sám řekl:“Nechci,aby člověk, který je mým přítelem,souhlasil se vším, co dělám.A potřebuju,aby on nevyžadoval můj souhlas se vším,co on dělá.Ale k tomu musíte být dostatečně svůj.“
O češtině,převtělování,dějinách nahlížených z lenošky a cestování
Čeština je krásná řeč.Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci.Třeba kulaťoučké jablíčko.To neřeknete jinou řečí.Angličan musí říct “a litte round apple“,malé kulaté jablko…. Tomu přece chybí barva i vůně.
Wericha nejvíce mrzí,že neumí italsky.Itálii miluje,za minulého života prý žil jako antickej Říman.Pokud člověk neumí řeč národa je navždy turistou.
O dějinách se nejlépe čte,když člověk leží v lenošce u krbu a po ruce má dobré víno.Když ho to přestane bavit tak tu knížku zavřete.Ale žít ten život je jiná věc.
Člověk cestuje,aby věděl,kde žije.Napřed jsme byli lidi a teprve potom Češi,Maďaři či Švédové.Naším prvotním a základním domovem je zeměkoule.J.Werich rád cestuje.Dříve cestoval hodně.Ke stáří už jen do milované Itálie (z toho také vznikla kniha Italské prázdniny).
O smrti
J.Werich umřel 31.října 1980.Měl za sebou ozařování rakoviny hrtanu.Krátce před smrtí si nechal domů dovést nemocniční lůžko.V pokoji stáli tři složité aparatury.Na odsávání nečistot z hrtanu,na výrobu kyslíku a třetí na inhalování.Sekretář se podobal spíše lékárně.Přestože nikdy nepřestal kouřit dožil se krásných 75let.Werich stačil se svou ženou Zdenkou oslavit zlatou svatbu.Dnes má hrob vedle svého nejlepšího přítele Voskovce.
28. prosinec 2012
10 667×
2250 slov
