Jiří Žáček

Jiří Žáček se narodil 6. listopadu 1945. Tento český básník a prozaik píše kromě svých básnických sbírek pro dospělé (Okurková sezóna, Rýmy pro kočku) i veršované nebo prozaické knihy pro děti (Aprílová škola; Dobrý den, Praho). Proto se také stal nejoblíbenějším spisovatelem mého pětiletého bratra pro veršované knížky pohádek Kdo nevěří, ať tam běží; Počítání oveček a sbírku Bajek.

Sbírky tohoto spisovatele jsem si vybrala jako předlohu pro svou práci o české poezii 70. a 80. let 20. století. K této práci jsem si zvolila dvě sbírky: Rýmy pro kočku a pod psa a Vy mně taky! (Obě trefně doplnil svými ilustracemi malíř Adolf Born)

Sbírka RÝMY PRO KOČKU A POD PSA navazuje na předchozí sbírku Rýmy pro kočku a obohacuje ji o další epigramy a humoresky. Jsou v ní zahrnuty básně od roku 1982 až do roku 1987.
Je rozdělena na pět částí: Nerozumy, Cherchez la femme, Malá domů, /Li/terárium a Morality.
Tyto části většinou nejsou určeny tématy, protože všechna témata se prolínají. Žáček se v této sbírce zabývá mnoha náměty. Zaobírá se zde jak otázkami lidských vlastností (většinou špatných), morálky, nové doby a mladé generace, manželství a žen, ale také otázkami historickými, vlasteneckými i náboženskými. V části /Li/terárium se zaobírá literaturou a hlavně těmi, kteří ji tvoří. Ať je to ale jakékoliv téma, Žáček se ho ujímá s humorem a dává mu satirický nádech.
Morálka a lidské vlastnosti je nejčastějším námětem této sbírky. Tomuto je věnována celá poslední část sbírky – Morality – a mnoho básní z dalších částí. Žáček podává velmi nelichotivý obraz lidí, který se však hodí i na dnešní generaci. Každý člověk, který má funkce, peníze nebo třeba auto, ať je hlupák nebo ne, je hned považován za inteligentního (Automobilová horečka, Poznámka k teorii elit). Člověk se může dřít jak chce, ale když nespolupracuje se Stranou, nic z toho stejně nemá (Úděl mlčenlivých). Na to navazuje další myšlenka, že hlupák má mnohem snazší život (Útěcha). V předešlých dobách byl sice člověk „tele“, ale měl srdce na pravém místě, na rozdíl ode dneška(Sursum corda!, Řeznické rozpočitadlo). Podle Žáčka byli lidé v minulosti mnohem lepší (Otázka). Teď kdokoli je trochu nadprůměrný, musí se potrestat. Nyní je čas průměrů (Chvála průměru). Ať člověk udělá cokoliv špatně, svede to na své druhé já (Dvojník na druhou, Schizofrenické říkadlo). V básni Diktát vědy zlehčuje tehdejší režim – i k lásce bude brzy třeba povolení. Kritikou komunistického totalitního režimu se zabývá i v básních Zkušenost z historie, Zkušenost z pohádek, Poučení z výroků nepoučitelných, Poučení z četby korespondence. Tento režim přinesl lidem hlavně vykořisťování. Člověk když řekne pravdu jindy, než se hodí, bývá potrestán (Za pravdu, Triumf chemizace, Epitaf současníka, Epitaf nadčasový). Jen ten, kdo umí ohnout záda a krást, bývá uznán a může zbohatnout Kopřiva; Kdo krade, má za tři.
Žáček se věnuje zde i mladé generaci – V básni Televizní děti se zamýšlí nad tím, že dnešní děti všechno umí a ví příliš brzy. A to pro ně není dobré – čím dřív dospějí, tím dřív umřou. Dětem je dnes vštěpováno, že hlavní je mít peníze a ne být dobrý člověk (Čím budu). – a době, která nastala a dále se bude vyvíjet nejspíš stejně špatným směrem. Teď je pro hlupáky najít uplatnění (Pokrok). Člověk bez protekce nemá šanci něčeho dosáhnout (Úřední výnos o řešení stížností na protekci, Háček), ale i dnes se ještě najde hrstka pracovitých lidí (Důvod k optimismu). „Vlastní pitomost nám škodí více než cizí“ říká báseň Antivlastenecký závěr z četby Švejka.
Změnila se nejen doba, také se změnili Češi, české myšlení i česká země. Džínový song aneb Chvála češtiny, Nad velkofilmem z importu – autor se pozastavuje nad tím jak češi ztrácejí svou originalitu užíváním cizích slov a názorem, že světové je nejlepší.. V básni Má vlast v běhu generací ukazuje, jak se naše země změnila k horšímu, tak že dnešní člověk ani neví, co je mléko, strdí, ryby, ale ani řeky, vzduch a země. Podle něho za vše můžou idioti (Jádro problému). V básni Epitaf malého českého dobráka si Žáček vysvětluje to, že člověk se umí vysmát darebákům jen v divadle, ale v životě to nedokáže.
Otázka literatury a poezie, jejího obsahu a formy je náplní čtvrté části této sbírky /Li/terária. O soudobém problému cenzury mluví v básních Literární diskuse, První přikázání satirikova desatera, Lesk a bída kritiky, Nad jednou prvotinou a Dobrá rada. Satirik ani kritik nesmí v podstatě říct, co si myslí, protože by byl potrestán. Kritiky na neznámé autory bez konexí zásadně nemohou být dobré, i kdyby dílo bylo sebelepší. Jen líbí-li se dílo Straně je „dobré“. Žáčkovi se ale nelíbí ani spisovatelé, básníci a kritici, kteří, přestože mají své vlastní odlišné názory, jsou poplatní režimu pro „kus žvance“ a místo, kde spát (Kanáři). Ve svých verších také kritizuje kritiky – na kritikách, které píší si léčí své vlastní nedostatky, nikdy se jim nemůže zavděčit, i kdyby nakrásně psal jen o radostech života a ničem jiném – Epitaf zlého kritika, Poezie versus kritika, Radosti života. Píše zde i o úloze poezie – dává lidi dohromady (Zaručeně pravdivá romance a magické síle poezie). Básník má dávat své tvorbě vše, co v něm je (Exkurze v pracovně básníka). Mluví i o ženách básníků a o ženách vůbec – velebí je jako jejich múzy (Rozmarný sonet o ženách básníků, Tvůrčí disciplína).
V této sbírce je vidět Žáčkův názor na povahu a myšlení žen. Podle něho žena je vdavekchtivá (Množiny, Románek), netoužící po ničem jiném než po majetku, sexu (Matčina dobrá rada, Stydlivá, Kosmopolitní rozpočitadlo, Minisukně, Pocta Casanovovi, Ženská kouzla) a nadvládě nad mužem(Robot nulté série, Česká paní 1986) a pro dosažení cíle se neohlížejí na nic (Malá instruktáž pro vdavekchtivé). Emancipace je jenom odpor k mužům – báseň Emancipace. Stím souvisí otázka manželství (Povzdech učitele autoškoly, Český muž 1986)
Můžeme zde najít i odkazy na náboženské otázky – „bůh se rozhněval, že není“ Ateistický výklad Bible na příkladu z meteorologie; o nevěřících, kteří však dodržují boží učení o množení Cherchez la femme; nespravedlnost božího hněvu – po zničení světa budou věřící mrznout v nebi a nevěřící se hřát v teple - Konec světa – paralela na komunistickou stranu; Poučení z mytologie.
Sbírka obsahuje několik básní na válečné téma. Rozdíl šarže – ukazuje nespravedlnost války, když generál dostane metál a pro vojína zbude jenom hrob. Diplomatická čtverylka – lidé se snaží řečmi zabránit válce, ale je to marné, jde to jenom „kyjem“.
V jeho básních se objevují i básně jen pro pobavení např. Jarmareční píseň o těžkém životě Bianky Braselli, ženy s dvěma hlavami – atmosféry dosahuje použitím nespisovného jazyka.
Ve sbírce jsou tři skladby o zvířatech nebo neživých věcech, o kterých mluví autor jako o živých, myslících věcech např. Otevřený dopis holubům (lidi nepotřebují holubi, aby jim káleli na hlavu, umí to sami moc dobře), Tráva (ráda se stane senem, ale nechce pak být trusem), Vánoční kapr (nechtějí být sváteční pochoutkou).
K dosažení humoru používá Žáček hříček se slovy (Množiny, Kosmopolitní počitadlo,…), paralel (Nespravedlnost,…), nezvyklých námětů, cizích slov (francouzských, odborných), ale i nespisovných slov.
Z jeho básní poznáme, že jde o vzdělaného člověka, protože některé z jeho básní jsou na téma nějaké knihy (Schizofrenické říkadlo – o knize R.L.Stevensona Podivuhodný příběh dr. Jekylla a pana Hyda), historického příběhu (Povzdech lyrický – Caesar a Brut; Jarmareční píseň na počest prvních vzduchoplavců – Daidalos a Ikarus), nebo je tam odkaz na určitou filozofii (Rozvodové rozpočitadlo – na Freuda)
Píše i básně o skládání básní – Potíže s rýmem
Součástí sbírky je také báseň Máj 1986 aneb Moderní love story – Na motivy Máchova Máje. Ale s Májem nemá nic společného. Kritizuje zde zdlouhavé televizní seriály, jak mohou z krásného příběhu udělat dlouhé nic. Je rád, že toho nemůže být Mácha svědkem.

Sbírka VY MNĚ TAKY! byla vydána v roce 1999. Její součástí jsou některé básně z předešlé tvorby. Proto je také sbírka rozdělena podle dob, ve kterých byly básně psány:
Okurková sezóna (1966 – 1980) – básně psány v době uvolnění a jsou plné námětů ze života, určeny pro zasmání. Verše o manželství, zálibě pánů v chození na pivo, přecházení na červenou, o drzé mládeži (Z deníčku Pepíka důchodce). Ideální žena podle autora – Serenáda pro otylku, La mode mediterranée – u mužů je jedno, jak vypadá, hlavní je že je bohatý.
Odrhovačky (1977 – 1985) – Verše se zabývají otázkou hodnoty peněz: Blues o výkladní skříni (má málo peněz, a proto nemůže koupit své dívce vše, co by chtěla), Blues o penězích (dilema – člověka kazí majetek, ale i nedostatek). Blues o světaběhu – jen ten, kdo se umí čemukoli přizpůsobit, má šanci přežít. Odrhovačka o ženských srdcích – v ženském srdci je muž jako v kleci, ale má s ní pohodlí. V básni Ochotnická přirovnává život ke hře (tragikomedii), ve které máme každý svou roli, kterou si můžeme přečíst v protokolu. Myslím, že v Blues pro Bernardýna naráží na lidi, kteří se člověka zřeknou, když jde do tuhého.
Malá domů (1978 – 1987) – většina básní společná s předchozí básnickou sbírkou. Reaguje na morálku lidí. Podle Žáčka je českým krédem: „smrádek, ale teploučko“ (Malá domů). Častuška pochodová – zdá se mi, že chce naznačit lidskou zaslepenost, když slepě plní příkazy („Kampak dojít mohou chodci s jednou nohou?“). Kritizuje totalitní režim – „Tam, kde jsou lvi v kleci, vládnou za ně voli“ (Co by řekl Ezop).
Rýmy pod psa (1975 1986) – ironicky mluví o našich předcích (praotec Švejk; národ holubičí, všechno zničí), a o českých emigrantech – Častuška o praotci Švejkovi a jeho potomcích. Bajka volební - Lidi oblékl do rolí zvířat, kteří si zvolili velevola do vedoucí role i když strádají stále mu provolávají slávu.
Erotikon (1982 – 1991) – velmi otevřeně a upřímně mluví o sexu. Dumka o snu a realitě – říká, kdo ho přitahuje a kdo ne. Opěvuje krásu ženy – Dumka zelinářská.
Větrné spodky (1982 – 1989) – o dobrém člověku mluví jako o ohroženém druhu – Dobrý člověk ještě žije. Spodky vlají na šňůře jako „hold naší kultuře“ (Větrné spodky) – dělá si z něj srandu z českého národa. Kdyby šly hodiny pozpátku, všechno by se dalo napravit – Zpáteční hodiny. Žáčkovi se příčí olíznout známku, na které je podobizna státníka – Známka. Každý člověk má dvě tváře, jednu dobrou a druhou špatnou – Dr.Jekyll a mr.Hyde.
Sonety (1984 – 1988) – nespravedlnost doby, kdy pracant se nikdy nedostane nahoru, zato hlupák, který má v hlavě jenom fráze stojí na vysokých postech – Sonet o dialektice života. Jsou zde i básně opěvující krásu ženy – Fatální ženy – a básně zlehčující vztahy mezi muži a ženami – Sonet o povinné lásce, Sonet o láskyplné marnosti. Problémem alkoholismu se zabývá v Sonetu o děravé hlavě. Ve Skeptickém sonetu o pravdě autorovi vadí, že člověk klidně přijme lež za pravdu hlavně když se dobře nají, a proto Husovo heslo „Pravda vítězí“, platí jen „když se hodí lhářům do krámu“.
Epitafy (1991) – Žáček zde vyjadřuje svůj názor na slavné autory, kteří opěvovali jen sami sebe, byli slavní a mají velký pomník na hrobě, ale byli malí duchem (Nápis na hrob Velikána). Také odsuzuje „informátory“. Podle něj práskač zůstane práskačem i v „nebi“, kde bude žalovat Pánubohu (Nápis na hrob informátora). Jsou zde ale i epitafy o obyčejných lidech např. Nápis na hrob kuchařky.
Hurá zpátky do Evropy (1990 – 1994) – Báseň Čerstvé zprávy je dokladem, jak se může člověk radostí zbláznit. Může si totiž přečíst v novinách o čem chce a to v předešlých dobách nešlo. Opět se tu objevuje námět české povahy – přirovnává ji k vepřové, že se vždy umí jen špatně zachovat. On sám se počítá k ní. Kritizuje ale kritiky naší povahy, kteří se chovají úplně stejně (Ta naše povaha česká).
Dumky (1982 – 1989) – Dumka o svědomí – podle autora bychom neměli zpytovat svědomí, až v závěru je pointa – všichni totiž zpytují jen „to cizí“. Pozastavuje se nad lidskou blbostí – nezná hranic (Dumka z celnice).
Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské (1990 – 1994) – My jsme chytří hoši – mluví o tom, jak si u nás lidi nakradli a ostatním nic nenechali. Hovoří také o tom, co u nás dělá velikány. Říká, že jenom doba. Střídají se stejně rychle jako jejich pomníky, kde po nich zůstávají jen sokly (Vlastenecká píseň k poctě velikánů). Gumáci – autorovi připadají Gumáci z televize úplně jako živí. Už ani neví, jestli on sám není také gumový.
Prostopravdy (1980 – 1995) – Žáčkova prostá pravda je, že když je někdo v mládí tele, v dospělosti bude vůl (Škola života), nebo že kmán vše odře za svého pána, aby on měl koláče (Bez práce nejsou koláče). Z Anatomie charakteru – „Bezpáteřní nevěří v existenci páteří.“
Balady (1980 – 1995) – Autorovi vadí velká rychlost života, nemůže v něm najít trochu klidu (Balada o životě v klusu).
Postskriptum – Sonet o ideálním čtenáři – má to být jeho spřízněnou duší, kráskou, nejlepším přítelem s úsměvem na tváři. Tento model Venuše má mu promíjet všechny naivní nápady a milovat ho věrně, nebo spíše jeho dílo.

ZÁVĚR:
Verše Jiřího Žáčka vynikají svěží obrazností, vtipem a smyslově radostným přístupem k životu. Postupně v nich sílí satirické prvky. Z většiny jsou jeho básně krátké útvary, ale delší básně se u něj vyskytují také (v pozdější době častěji). Jiří Žáček si také perfektně umí hrát se slovy např. v básni Půlnoční dumka – když kape vodovod, Žáček říká, že chytl kapavku apod.

BALADA O BLBOSTI
(Vy mně taky!)

Svět ze mě pořád dělá vola,
muži i ženy, tisk i stát,
a já se bráním už jen zpola,
brzy to budu muset vzdát.
Mám koupit špagát nebo drát
a životu dát adié?
I já mám přece blbost rád…
Ona nás všecky přežije.

Blbost je věčná. Skvělá škola,
pramáti šťastných lidských stád.
A kdo se liší musí z kola,
jak přikazuje věčný řád.
A tak to půjde napořád –
blbců jsou celé legie
a dovedou se dobře prát…
Ona nás všecky přežije.

Rozum je vratký, pravda holá,
za pýchou jak stín kluše pád.
Blbosti nikdo neodolá,
každý jsme její kandidát.
Umí nás bavit, těšit, hřát,
je mocnější než magie.
Sladko je blbnout na kvadrát…
Ona nás všecky přežije.

Chceš klidně žít a zdravě spát?
Blbost je skvělá partie,
ať žije její majestát!
Ona nás všecky přežije.

Rozbor básně
- lyricko-epická báseň
- rozdělena do čtyř slok – tří pravidelných o osmi verších a čtvrté poloviční Ţ výstavba jako villonská balada
- rým ABAB CDCD
- personifikace: svět ze mě pořád dělá vola
(blbost) nás všecky přežije
přikazuje řád
- epiteton: věčný řád
- refrén: Ona nás všecky přežije.
- Ironie a sarkasmu užívá Žáček v celé básni
- Je to v podstatě óda na blbost. Ironizuje v ní celé lidstvo, které se nechá unést její mocí. Na světě je teď tolik blbců, že normální lidé jsou v menšině a musí opustit náš svět, protože mezi blbci by neobstáli. Komu totiž blbost vládne, lehce se mu žije. Blbost je prostě dokonalá umí vše, co si kdo může přát. Ale hlavně je věčná a málokdo ji přemůže.

APRÍLOVÝ SONET O TUZEMSKÝCH MUDRCÍCH
(Rýmy pro kočku a pod psa)

Co Čech, to vševěd. Je to naše hobby –
v hospodě s vervou předělávat svět.
Tam člověk saje rozum do zásoby.
Toť český úděl – všemu rozumět!

Po dvou třech pivech člověk zvládne hravě
umění, vědu, politiku, sport…
Po čtvrtém pivu se líhnou v hlavě
nápady zralé rovnou na export.

Mozkové trusty předou v každém šenku;
Čech nikdy nemá nouzi o myšlenku,
po pátém pivu světu vytře zrak.

V praxi se, pravda, vždycky něco zhatí,
leč v teorii, ach mí milí zlatí,
jsme kabrňáci – tak a nejinak.

Rozbor básně:
- lyricko-epická báseň
- rozdělena do čtyř slok – dvou po čtyřech verších a dvou po třech verších Ţ výstavba sonetu
- rým v prvních dvou slokách ABAB
v druhých dvou slokách AAB CCB
- personifikace: nápady se líhnou v hlavě
mozkové trusty předou
- autor používá cizí výrazy: hobby, trusty
- užívá ironie a sarkasmu
- Vysmívá se Čechům, kteří vysedávají v hospodách a hovoří o světových problémech. Velice dobře jim rozumí, vše ví a umí lépe než všichni ostatní. Kritizují každou hloupost, kterou provedli ostatní a přitom o tom sami vůbec nic neví, natož aby to uměli lépe. Svou moudrost sají jedině z piva. Čím víc toho pak vypijí, tím víc toho ví.