Kýč a literatura

Trochu kýče v literatuře.....

- pokleslá literatura – čte se proto, že je zábavná

- Ale co je vlastně pokleslou literaturou, kýčem? -> obtížné to určit, různé názory

- Tomáš Kulka – profesor estetiky: Etika, estetika a politika – esej (Revue Labyrint, 7-8/2000)

-> všechna období úpadku hodnot jsou období kýče – poslední dny Římského impéria plodily kýče, Hitler – také vášnivý stoupenec kýče

-> kýč jako prostředek kterého lze využít k dosažení ideologických, politických, komerčních a jiných cílů

-> kýč není hříchem etickým, ale estetickým, hřeší proti principům morálky -> „dobrý“ a „špatný“ kýč (je-li dobrý, pak je estetický prohřešek omluvitelný – reklama na konto proti leukémii, film Kolja)

+ příroda sama o sobě nikdy kýčem není – jen její špatné zobrazení

- Ivan Havel: Kýč ve vědě

- 3 znaky kýče

- zobr. objekty či témata všeobecně považované za krásné či s jasným emociálním nábojem

- musejí být snadno, identifikovatelné, srozumitelné

- neobohacuje asociace spojené s tématem

- (+ ve vědě: líbivost, sterilnost, nevzniká při bádání, ale až popularizaci jeho výsledků)

Karel Čapek: Poslední Epos čili román pro služky (Přítomnost, říjen 1924)

- obhajoba pokleslé literatury

- o lidovém románu, jde tam o konflikt dobra a zla (stejně jako ve starých rytířských eposech, pohádkách)

- čím složitější děj, tím jednodušší postavy -> „čistý děj“

- hrdinské činy, láska jako úkol hrdinský, ne pohlavní, láska romantická

- „krvák“ -> má se dobře a rychle číst -> krátké odstavce, jednoduché věty

- každý někdy čte pokleslou literaturu

Josef Váchal: Krvavý román. Studie kulturně a literárně historická. (Pokus o typ ideálního krvavého románu)

- parodie, i úvod je parodií +mystifikace

- krváky jsou super, lidé je četli mnohem víc než kvalitní literaturu (Němcová, Mácha, Hálek, Jirásek)

- odkaz na Čapkovu esej

- sázeno rovnou, bez rukopisu

- jen 17 výtisků, kniha jako výtvarné dílo (vlastní dřevořezy)

- inspirace skutečnými krvavými romány (Váchal je hodně studoval), postupná konkretizace, stěžejní část děje se stahuje z dob minulých do současnosti a Čech Prahy

- splynutí trojice autobiografických postav: Paseka, Mistr z Vršovic, malíř Fragonard (v závěru se setkávají, konflikt jako podobenství Váchalova vývoje, vnitřního rozporu a syntézy)

- ironie moderního umění, katolicismu, komunistických ideálů

- (Fragonard – tak se jmenoval také jeden rokokový malíř – Šťastné náhody houpačky, Paseka – skutečný vydavatel „krváků“ v Praze předminulého století (+Portmon, Řimsa…), ironie, parodie, mystifikace