Literatura snu, podvědomí a fantasie. Borgés

A sen náš vezdejší dej nám dnes. Literatura snu, podvědomí a fantasie.

- prolínání snu a skutečnosti můžeme najít ve folklórních a mytologických vyprávěních snad všech národů světa

- mýty, pohádky, pověsti

- Bible- SZ – Josefovy, Daniel, NZ- Zjevení sv. Jana

- v historii literatury období, kdy se sen prosazoval hodně: baroko (La vida es sueňo), romantismus (Gogol: Hráči), surralistické hnutí, v jiných obdobích ne (realismus)

mistr fikce Jorge Luis Borgés: Zrcadlo a maska

na jedné přednášce (v roce 1949) vyslovil Borgés čtyři postupy příznačné pro fantastickou literaturu:

- vytváření textu jenž odkazuje sám na sebe

- prolínání snu a skutečnosti

- cestování v čase

- zpochybňování jedinečnosti postavy jako subjektu

Borgés – realita fiktivnosti

- prolínání snu a skutečnosti můžeme najít ve folklórních vyprávěních snad všech národů světa

- Kruhové zříceniny – Borgés si pohrává s nejasným předělem mezi snem a skutečností vypráví o asketovi a mystikovi, který si vysnil člověka a pak ho vnutil skutečnosti (jeho vytvořený člověk je odolný proti ohni, oheň jako jediný pozná že je jen vysněný), nakonec oheň pohltí asketu, ale asketovi neublíží -> pochopí že i on je jen vysněný + fantastické závěry

- Borgés sám se o svých povídkách vyjadřoval jako o hře rozumu a intelektu, zároveň ale dával důrazně najevo, že literární fantastika využívá fikcí ne proto aby se vyhnula skutečnosti, ale naopak proto, aby podala její hlubší obraz

- posláním literární fantastiky je vytvořit metafory skutečnosti, jimiž autor proniká pod povrch věcí

- Boží nápis (hrdina ve vězení, vyčte jej na jaguárovi, má sen, že jej drtí písek a že se nemůže zachránit a o probuzení se mu jen zdá…, pak se mu ale podaří se ze snu vymanit -> spojí se s božstvem, s vesmírem -> „nevím jestli je mezi oběma slovy nějaký rozdíl“, pochopí všechny příčiny a následky, stačilo by rozluštěnou formuli vyslovit stal by se všemohoucím, ale -> „Nechť zemře se mnou tajemství napsané na jaguárech- Kdo nahlédl do vesmíru, kdo nahlédl do palčivých záměrů vesmíru, nemůže myslet na jednoho člověka a jeho všední štěstí či neštěstí, byť by tím člověkem byl on sám… Proto nevyslovím formuli, proto ležím v temnotě a přihlížím, jak dny na mne zapomínají.“)

- Záhir („Druzí lidé budou snít o tom, že jsem se zbláznil, já budu snít o Záhiru.“ Záhir = věci, které mají tu strašnou vlastnost, že se na ně nedá zapomenout a přivádějí člověka k šílenství, také jedno z božích jmen, vypravěč Borgés jej dostal v podobě mince.)

- pro Borgése příznačná hlavně hra s časem

- v povídkách jsou hrdinou zobrazení v momentech odhalení, zjevení, pochopení + pocit zrušení času, tušení věčnosti okamžiku, kontinuity

- téma času – např. Tajný zázrak – odehrává se v Praze, hlavní hrdina, spisovatel, odsouzen k smrti (Židovská krev, podpis na protest x anšlusu, práce o Jakobu Boehmovi v židovském duchu…), chtěl vytvořit veršované drama Nepřátelé, došlo mu že to před smrtí nestíhá -> ale těsně před popravou, hlavně už namířeny na hrdinu, hmotný čas se zastavil, Jaroslav Hladík tak získal čas (požádal Boha o jeden rok a on mu jej dal) na dokončení svého dramatu -> stihl jej, sám pro sebe, dokončit -> ještě stihl najít i posl. vhodný přívlastek pro jednoho hrdinu a pak byl salvou sražen k zemi

- („Čas, jsme-li schopni vcítit se do takové stejnosti, je pouhou iluzí: nerozlišitelnost a neoddělitelnost zdánlivě včerejšího okamžiku od jiného zdánlivě dnešního okamžiku jsou dostačující k jeho zrušení.“)