Myšlenky slovanské vzájemnosti

František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852), pocházel z Jižních Čech, nedokončil gymnázium v Budějovicích (čte Husovo dílo - Postila). Stal se vychovatelem, později spisovatel pražských novin, profesor na pražské univer-sitě, propuštěn za kritiku cara, profesor slavistiky v Bratislavě, přešel zpět na KU, sbíral českou i slovenskou lidovou slovesnost, vydával lidovou slovesnost slovanských národů.
Slovanské národní písně
Můdrost národu slovanského v příslovích
Čelakovský vytvořil koncepci ohlasové poesie, po dlouholetém studiu lidové tvorby našich předků má co říci i součastníkům - vzbuzuje ohlas - má obohatit poesii umělou, plánoval vytvoření ohlasové poesie všech slovan-ských národů. Realizoval pouze ruského a českého národa.
Ohlas písní ruských (1829), sbírka z ruských lidových bylin (skladeb), epická, 1829 - vítězná válka s Tureckem, epická báseň Bohatýr Muromec - strhnuvše, ruce složiv, všickni, jali, vzav, schytav a svázav koně. Ruského mládence, který projížděl lesem přepadli 3 Tataři, kteří ho zabili a okradli. Náhodou tudy projížděl i bohatýr Mu-romec. Všechny Tatary pobil a pohřbil mrtvého mládence. Používá přirovnání, metafora, rusizmy - sobaky, mulá-denec. Oslavuje hrdinství ruského lidu (vítězné boje proti Turkům), hrdinství národu prostřednictvím bohatýrů, některé postavy z ruských bylin - Ilja Muromec, Čurila Plenkovič, Ilja Volžanin. Tyto básně nejsou napodobeniny bylin, ale Čelakovský si bral motiv, který přetvářel. Znaky bylin a básnické prostředky: rusizmy, básnický přívlas-tek stálý - epitetu konstanc (jasný sokol, syrá země, kalená střela), básnický přívlastek ozdobný - epiteton ornaus, paralelismus - zvláštní druh přirovnání, objevuje se nejdříve obraz přírody, poté obraz děje (sokol a tři jestřáby - mládenec a tři Tataři), antiteze - přirovnání protikladem (on nevyjíždí, on větrem letí), epika - opakují se slova na konci veršů, anafora - opakují se slova na začátku veršů, palilogie - slovo na konci verše se opakují na začátku dalšího verše.
Ohlas písní českých - lyrické - Toman a lesní panna - Toman jede na svatbu ke své milé. Její sestra ho však vyhnala, ať si hledá štěstí jinde. Zrovna jel Doubravou, když tu potkává lesní pannu sedící na jelenovi. Ta ho tak očaruje, až Toman padá z koně a umírá. Jeho sestra hořce zapláče nad Tomanovým osudem, když se domů vrací pouze jeho kůň.

Jan Kollár (1793 - 1852 Vídeň), původem Slovák, česká i slovenská literatura, narodil se v Mašovcích, studoval gymnázium v Kremnici a Banské Bystrici, lyceum v Bratislavě. Odešel do Pešti - kazatel na evangelické faře. Universitní profesor slovanské archeologie ve Vídni, myšlenka slovanství ovlivnila celý jeho život i dílo. Na gym-náziu se zajímal o slovanské jazyky, ale slovanské uvědomění se u něj rozvinulo až v Jeně. Zde studoval evange-lické bohosloví, jazykovědu a dějiny slovanských národů. Srovnával politické poměry v Jeně a doma - v neprospěch Rakouska - profesoři podporovali hnutí mládeže a kritizovali politické poměry. Seznámil se s dcerou evang. pastora, která se stala Kollárovou Mínou (symbol lásky, krásy a vlastenecká myšlenka jako poe-sie). Mína se stala jeho ženou až po 16-ti letech.
Básně - sbírka, 4 oddíly, jeden psán v útvaru trochejské znělky.
Slávy dcera - soubor znělek vydaných v Budíně, 150 znělek rozdělených do 3 oddílů podle řek: Sály, Labe a Dunaje. Sbírka doplněna předzpěvem, přepracovával a doplňoval po celý život. V r. 1832 obsahuje 615 znělek rozdělených do 7 částí. Celé dílo je sjednoceno motivem putování básníka po zemích významných pro dějiny slo-vanstva - oddíly: Sála, Labe, Rýn, Vltava, Dunaj - po slovanském nebi a pekle Léthé a Acheron. Používá alegorie. Hlavní myšlenku díla vyložil vědeckým způsobem v rozpravě
O literární vzájemnosti mezi kmeny s nářečími slávskými (1836) - rozeznává jen 4 slovanské jazyky: česko-slovenštinu, ruštinu, polštinu a srbochorvatštinu (ostatní jsou dialekty). Slovanský program staví na myšlence humanity - vzájemnost slovanských národů má sloužit celému lidstvu.
Paměti mladších let - psány ke konci života, vydány dlouho po smrti
Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravu a Slováky (1846), iniciátor a autor nejroz-sáhlejší stati sborníku, zaměřen proti Štůrovi a jeho druhům usilujících o uzákonění spisovné slovenštiny.
Význam: neobyčejný, v době jeho života pokročil vývoj české literatury.
Pavel Josef Šafařík - spolupracovník a přítel Palackého, studoval v Německu a po pobytu v Bratislavě se stal profesorem na gymnasiu v srbském Novém Sadu - 13 let, redigoval Světozor a Musejník, cenzor a ředitel Univer-sitní knihovny. V r. 1848 se zúčastnil Slovanského sjezdů - radikální řeč.
Tatranská múza s lýrou slovanskou (1848), zbýval se estetickými otázkami.
Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie - vytvořen ve spolupráci s Palackým
Dějiny slovanských literatur
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (1826), v 1. části vykládá společné rysy Slovanů a v 2. části probírá jednotlivé slovanské národy - nářečí, jazyky, ...
Slovanské starožitnosti (1837), založil vědu o slovanské prehistorii a archeologii (důkaz, že Slované patří mezi původní praobyvatele Evropy), dobová romantická slovanská myšlenka - v pracích.

Rukopisy
V r. 1817 a 1818 se objevily nové záležitosti: Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský. Jsou označe-ny podle míst nálezu. Epické skladby - básně a několik lyrických a lyricko-epických básní. Nález vzbudil nadšení. Rukopis RZ měl pocházet z 10. st. a RK z 13. st. Měly vyvolat dojem, že jsou pozůstatky velkých sborníků, do-jem starých spisů, dobové písmo, vazba. Vlasteneckou společností přijaty s obdivem - obsahovaly vlastenectví, odpor k nepřátelům českých zemí, popisují krásu přírody.
RK - přijat jako pravý (Dobrovský)
RZ - dojem padělaného 10. st. Neopovídal styl, historické události, přesvědčení veřejnosti o pravosti rukopisů (Palacký, Šafařík). Vědecký spor o pravosti - 2. pol. 19. st., zastánci x odpůrci pravosti rukopisů, v 80. letech na KU - skupina profesorů - Gal, Hostinský, Masaryk, Gebauer - rozhodli přinést důkazy o nepravosti rukopisů. Zaměřují se na stránku jazykovou, historickou, literárně historickou. Dokázali nepravost - ze stránky filozofické (názory v té době neznámé), historické nepřesnosti (událost se nestala nebo udála později), velká řada jazykových odchylek v jazyce (neexistovaly v 10. st.) - koncovky, hlásky, ... Bylo prokázáno, že rukopisy jsou nepravé. Ve své době měly význam pozitivní - povzbuzení národa, inspirovaly Máchu, Zeyera, Mánese, Myslbeka, Smetanu ke tvorbě. Domnělými autory rukopisů byli Václav Hanka a Josef Linda.
Václav Hanka (1791 - 1686), knihovník a archivář českého muzea, pokus o básnickou tvorbu, vydávání knih, sběratelská činnost lidové slovesnosti.
Josef Linda (1789 - 1934), novinář, Pražské noviny, spisovatel, pokus o první historický román u nás, úmysl dobrý, nemohly posloužit jako důkaz o naší minulosti.