Protože se Karel VI. obával nejednotnosti Habsburské monarchie po své smrti, vydal roku 1713 zákoník později nazvaný pragmatická sankce. Vedla ho k tomu obava, že nebude mít mužského potomka. Hlavními body tzv.pragmatické sankce byly: nedělitelnost Habsburské monarchie a zachování principu primogenitury, a dokonce, pokud by panovník neměl mužského potomka, i v ženské linii. To mělo umožnit nástup jeho dcery Marie Terezie na trůn. Stavové všech rakouských dědičných zemí schválili tento zákoník v letech 1720-1725. Karel VI. po celou dobu své vlády vynakládal možná až příliš veliké úsilí k tomu, aby byl tento zákoník hlavními evropskými mocnostmi uznán. Jedním z ústupků bylo zrušení Východoindické kompanie, založené roku 1718 v Ostende v Rakouském Nizozemí. Nato uznala platnost tzv. pragmatické sankce roku 1730 Anglie a roku 1732 Dánsko a Nizozemí. Spor o obsazení uvolněného polského trůnu přerostl ve válku s Francií a Španělskem na jedné straně a Rakouskem na straně druhé. Konflikt trval v letech 1733-1735. Rakousko nebylo úspěšné. Ve prospěch Francie se musel lotrinský vévoda František Štěpán vzdát svého rodného Lotrinska. O Lotrinsko přišla vlastně i Habsburská monarchie, protože s Františkem Štěpánem, který byl od roku 1736 manželem Marie Terezie, se počítalo jako s manželem budoucí vládkyně. Neúměrnou satisfakcí mu bylo Toskánsko. On a následně i jeho manželka získal titul toskánského velkovévody. Karel VI. ztratil Neapolsko a Sicílii, za což byl odškodněn Parmou a Piacenzou. Francie ale na druhou stranu uznala pragmatickou sankci. Úzkostná snaha Karla VI. o její prosazení byla ale, jak se později ukázalo, zbytečná.
Po smrti Karla VI. 20. října 1740 měla nastoupit na trůn Marie Terezie. Měla tak převzít vládu nad rakouskými dědičnými zeměmi, které tvořily Korutany, Tyrolsko, Štýrsko, Voralbersko, Dolní a Horní Rakousy, Kraňsko, země Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko), Uhry (včetně Slovenska a Chorvatska), Sedmihradsko, Dalmácie, část Toskánska s Florencií, Parma, Piacenza, Guastalla a Rakouské Nizozemí (Flandry a Brabantsko). Avšak mnozí neměli zájem na kontinuitě Habsburské monarchie podle představ Karla VI., a tak se snažili tzv. pragmatickou sankci zpochybnit. Tradičním rivalem Habsburků byla Francie. Kardinál Fleury prozatím volil vyčkávací taktiku. Na základě pochybných dynastických nároků, jevil zájem o rakouský trůn bavorský kurfiřt Karel Albrecht (známý rovněž pod pofrancouzštěným jménem Karel Albert). Tvrdil, že jako potomek nejstarší dcery Ferdinanda I. má na území Habsburků právo. „Vnitřní soudržnost habsburské monarchie bavorský kurfiřt oprašováním starých svatebních smluv rozbít nemohl. Jeho vykonstruované právní kličky neměly faktickou sílu a on sám se bez vydatné pomoci Francie, která prozatím váhala začít otevřený boj, neodvažoval zaútočit. “ Karel Albrecht měl naděje prosadit se jako císař ve Svaté říši římské. Jeho protikandidátem byl František Štěpán Lotrinský. Španělsko do války zasáhlo pouze finanční podporou Karla Albrechta s tím, že si bude případně činit nároky na rakouské državy na Apeninském poloostrově a na Rakouské Nizozemí.
Jediný, kdo neváhal otevřeně se pustit do konfliktu s Marií Terezií, byl pruský král a braniborský kurfiřt Friedrich II. Koncem roku 1740 učinil Marii Terezii nabídku, že se zaručí za rakouské državy v říši, zaplatí dva milionu zlatých výměnou za úplné a neomezené odstoupení Slezska. Marie Terezie byla nerozhodná, zatímco Friedrich II., který věděl, že rakouská vojenská přítomnost ve Slezsku je minimální, se projevil jako muž činu. Aniž by oficiálně vypověděl válku zahájil ve Slezsku vojenskou intervenci. Se svými 32 000 vojáky bez potíží zvítězil nad polovičním počtem Rakušanů, vedených polním maršálem Wilhelmem Reinhardem Neippergem, v bitvě u Mollwitz (Malujowic) nedaleko Vratislavi 10.dubna 1741. Získal tak kontrolu nad Slezskem, které bylo jednou z nejprůmyslovějších oblastí Habsburské monarchie. „…Fridrich II. nechtěl jen kousky, chtěl mít celé Slezsko, velkou a bohatou zemi, která by se chudému a stále ještě nedovyvinutému Prusku náramně hodila. Jednou ranou by tak podstatně zvětšilo své státní území, výrazně rozmnožilo počet svých obyvatel, získalo úrodnou zemědělskou půdu, kvetoucí řemesla a daňové výnosy, které tvořily 25 % všech přímých daňových příjmů rakouských dědičných zemí. “ Převážně protestantské obyvatelstvo se proti příchodu nového vládce – protestanta – příliš nebouřilo. Obsazením Slezska zahájil Friedrich II. tzv. první slezskou válku. Tento čin vyprovokoval k útoku také ostatní rakouské nepřátele a začalo tak období nazvané válka o rakouské dědictví, které trvalo v letech 1740-1748.
Marie Terezie se nenechala vývojem situace zaskočit. Požádala o pomoc uherské stavy. Z jednání uherského sněmu vyplynula jednoznačná podpora Marie Terezii a souhlas s její korunovací na uherskou královnu, k čemuž došlo v Prešpurku 25.června 1741. Uhry rovněž poskytly vojenskou pomoc. Jako protislužba byla ale požadována záruka posílení samostatnosti.
Jediným spojencem byla Anglie, která zasílala finanční pomoc. V jejím zájmu však nebyla válka s Pruskem tak, jako válka s úhlavními nepřáteli, Francií a Španělskem. Právě pro Francii byla anexe Slezska Friedrichem II. impulsem. Ve Vratislavi uzavřela s Pruskem 4.června 1741 defensivní spojenectví. Friedrich II. také slíbil hlasovat pro Karla Albrechta jako římského císaře. Dohoda mezi Francií a Pruskem urychlila vyřešení prusko-falckých sporů. Falcké oddíly tedy posílily bavorské vojsko. Bavorsku se rovněž dostalo výrazné finanční i vojenské pomoci Francie. Prusko-francouzsko-bavorsko-falckou koalici podpořilo i Sasko. Každému z členů této aliance by z případného úspěchu kynul zisk. Francie by oslabila úhlavního rivala, Friedrich II. by získal Slezsko, Karel Albrecht měl v plánu nárokovat si post českého krále a Friedrich II. August, saský kurfiřt a polský král (jako August III.), by usiloval o Moravu. Falcký příspěvek nebyl tak velký, aby se počítalo s jakousi územní satisfakcí, Mimochodem jak Karel Albrecht, tak Friedrich II. August, byli manželi sestřenic Marie Terezie (viz rodokmen). Karlu Albrechtovi se podařilo získat širokou podporu pro svou kandidaturu na post římského císaře. Avšak nyní bylo jeho hlavním zájmem dobýt Čechy. Zahájil ofensivu. Nejprve pronikl do Horního Rakouska. Před Lincem se jeho vojsko spojilo s francouzským. Linec byl dobyt a hornorakouské stavy uznaly Karla Albrechta jako legitimního vládce. Dále směřovala spojená bavorsko-francouzská vojska do českých zemí. Karel Albrecht byl nadchnut českobudějovickým náměstím. „‘V Budějovicích bylo náměstí, které tvoří čtverec a je jedno z nejkrásnějších v Evropě, velmi krásně iluminováno a zdejší magistrát mne slavnostně přivítal.’ “ Tažení pokračovalo k Praze, kde se připojilo i saské vojsko. Praha nebyla bráněna dostatečně a rakouská vojska, která měla přispěchat na pomoc, postupovala velmi pomalu. Návrh, aby se Praha vzdala, pražští činitelé odmítli. 26.listopadu 1741 byla Praha bez větších potíží dobyta. 7.prosince téhož roku se Karel Albrecht nechal prohlásit českým králem jako Karel III.. Většina českých stavů složila novému králi přísahu věrnosti, sledujíc tím vylepšení svého společenského postavení.
Rakouské jednotky pod vedením polního maršála Ludwiga Andrease Khevenhüllera vyhnaly v počátkem ledna 1742 nepřítele z Horních Rakous. Podle výtečně promyšlené Khevenhüllerovy strategie se měl boj nyní přenést do samotného Bavorska, jak se také stalo. Marie Terezie v zájmu zachování tradičních dobrých vztahů mezi bavorským a rakouským lidem požadovala, aby se vojska chovala humánně. Rakušané byli úspěšní. 12.února 1742 byl obsazen Mnichov. Paradoxně stejného dne byl Karel Albrecht korunován ve Frankfurtu nad Mohanem římským císařem jako Karel VII..
Protože Friedrich II. viděl vojenské úspěchy Rakušanů, razantně a úspěšně zasáhl do boje, stavíc se na stranu císaře Karla VII, kterého volil. Porazil Rakušany, tenkráte pod vedením ne zrovna geniálního vojevůdce Karla Lotrinského, bratra Františka Štěpána, v bitvě u Čáslavi a Chotusic 17.května 1742. Pro Marii Terezii se situace stala kritická. Znovudobytí Slezska se stávalo, k její velké nespokojenosti, čím dál nereálnější. A Friedrich II. nepovažoval za výhodné hájit dále Bavorské zájmy, když si mohl mírem vynutit trvalou držbu Slezska. 11.června 1742 tedy došlo k uzavření předběžného míru ve Vratislavi a 28.července téhož roku byla v Berlíně uzavřena mírová dohoda. Zde se ale projevily také anglické zájmy. „Anglie, na jejíž finanční pomoc byla Marie Terezie odkázána, nepřestávala naléhat na mírovou smlouvu s Pruskem, aby se Rakousko s krytými zády mohlo obrátit proti Francii, v níž Londýn na rozdíl od Vídně viděl hlavního nepřítele. “ Friedrichu II. bylo uznáno území Horního a Dolního Slezska a Kladsko. Marie Terezie se ale nyní mohla soustředit na znovudobytí Čech, bez kterých by byla, jak napsala českému dvornímu kancléři, hraběti Filipu Josefu Kinskému, jen chudou kněžnou. Ve skutečnosti se však za žádnou cenu Slezska vzdát nechtěla a měla v úmyslu získat ho v další prusko-rakouské válce.
Karel Albrecht v Praze nesídlil, a tak se správě Českých zemí věnovali francouzští generálové, kteří zaváděli neúměrně vysoké daně. Šlechta se začala od nového krále distancovat. Protihabsburskou koalici opustili spolu s Prusy, kteří uzavřeli s Rakušany berlínský mír, i Sasové a stáhli se z Čech. Rakušané využili oslabení nepřítele a úspěšně se pokusili dobýt to, co jim bylo sebráno. Karel Albrecht se octl v krizi. „Po odpadnutí Pruska a Saska z protirakouské koalice se stalo postavení francouzské osádky v Praze víceméně beznadějném. “ Francouzi, reprezentováni neústupným maršálem Belle-Islem, se neúspěšně pokusil o dohodu s Rakušany, aby se zamezilo ztrátám. Rakušané pod vedením Karla Lotrinského obklíčili Prahu. Většině Francouzů se pod výtečným vedením Belle-Isla podařilo uniknout z Čech. Praha kapitulovala 26.prosince 1742. České země se tak opět staly součástí Habsburské monarchie.
Vzhledem k tomu, že Praha byla poničená, nechala se Marie Terezie korunovat až 12.května 1743. Neposlušní šlechtici, kteří Marii Terezii zradili nebyli výrazně potrestáni. Bylo sice vyneseno 7 hrdelních trestů, ale žádný z nich se neuskutečnil.
Friedrich II. využil koncem srpna roku 1744 nepřítomnosti rakouských vojsk, která se nacházela v Alsasku, a vtrhl do Čech, vidouc vojenské úspěchy Rakušanů a obávaje se toho, že by se Marie Terezie mohla pokusit dobýt Slezsko zpět. Nebral v úvahu berlínský mír z roku 1742. Uzavřel s Francií novou alianci a zahájil druhou slezskou válku. Na stranu Marie Terezie se postavilo Sasko. Z Alsaska se navrátila rakouská vojska a Prusům nezbylo, než se stáhnout. Ne však na dlouho.
Vojenské úspěchy Habsburků (obzvláště pak obsazení Bavorska) a náhlá smrt Karla VII. počátkem roku 1745 vytvořily vhodnou atmosféru pro uzavření mírové dohody mezi Bavorskem a Rakouskem, k čemuž došlo ve Füssenu 25.dubna 1745. Syn Karla Albrechta Maxmilián Josef uznal pragmatickou sankci a zavázal dát svůj kurfiřtský hlas Františku Štěpánu Lotrinskému, který se ucházel uvolněný císařský trůn. Marie Terezie se zase ve prospěch Maxmiliána Josefa vzdala obsazeného Bavorska.
Rakouská vojska pod vedením Karla Lotrinského, prohrála s Prusy bitvu u Dobromierze 4.června 1745 a u Žďáru u Trotnova 30.září 1745. Neúspěchy zaznamenali Rakušané i v boji proti Francouzům, proti kterým bojovali spolu s Angličany v bitvě u Fontenoy v Rakouském Nizozemí 11.května 1745, a Španělům, kterým šlo o rakouské državy na Apeninském poloostrově. Anglie jako hlavní spojenec opět naléhala na okamžité uzavření míru s Prusy a obrácení pozornosti na válku se Španěly a Francouzy. „‘Chtějí mě donutit, abych uzavřela s pruským králem mír; budu ale proti tomu, jak dlouho to půjde,’ zapsala si Marie Terezie. “. Jenže Prusové opět zvítězili a to v bitvě u Kesseldorfu 15.prosince 1745 a vzniklo riziko vpádu do Čech. Marie Terezie tedy uzavřela 25.prosince 1745 v Drážďanech mír, podle kterého je Slezsko stále v držení Pruska. Takže šlo pouze o potvrzení berlínského míru z roku 1742.
František Štěpán Lotrinský si získal pro svou císařskou kandidaturu podporu většiny kurfiřtů. 13.záři 1745 byl hlasy 7 z 9 kurfiřtů zvolen římským císařem jako František I. Nehlasovali pro něj kurfiřt falcký a braniborský, který jej uznal až na základě drážďanského míru o několik měsíců později.
Úspěchu dosáhlo Rakousko v Itálii v bitvě u Piacenzy v Lombardii 16. června 1746 pod vedením polního maršála Josepha Wenzela Liechtensteina, kdy došlo k porážce španělských a francouzských vojsk. Obsazen byl Milán a Janov. Do dalších rakouských plánů na Apeninském poloostrově se opět vložila Anglie, která trvala na tažení do Provence. To ale nebylo velmi úspěšné. Vzhledem k vnitropolitickým problémům v Anglii (povstání ve Skotsku proti králi Jiřímu II.) došlo k oslabení anglo-rakouské armády a neúspěchu v bitvě u Raucourtu roku 1746, který měl za následek ztrátu Rakouského Nizozemí.
Marie Terezie měla vůli bojovat dále. Roku 1746 uzavřela obrannou dohodu s Ruskem. Jenže evropské mocnosti včetně Anglie se cítily vyčerpány a tíhly k uzavření mírové smlouvy. Rakousko stále vzdorovalo. A tak Anglie pohrozila separátním mírem s Francií a Španělskem a sblížením s Pruskem. Marii Terezii nezbylo než odsouhlasit cášský mír z 18.října 1748, který definitvně ukončil války o rakouské dědictví. Z dohody vyplývalo, že z území, která jí přenechal její otec ztratila Marie Terezie Parmu, Piacenzu a Guastalu. Naopak si udržela Rakouské Nizozemí, které obsadila roku 1746 Francie. Jednání se však neúčastnilo Prusko, takže ztráta Slezska nebyla v dohodě obsažena.
Znovuzískání Slezska stále zůstávalo hlavním cílem Marie Terezie. Šéf zahraniční politiky Václav Antonín Kounic-Rietberg navrhl sblížit se s Francií, protože Anglie se projevila jako nespolehlivý spojenec. Po složitých jednáních a po tom, co Prusko uzavřelo s Anglií konvenci o vzájemné ochraně (Anglie tak vlastně zradila Rakousko a Prusko Francii), byl mezi Francií a Rakouskem v polovině roku 1756 uzavřen obranný spolek. Mimoto k francouzsko-rakouské alianci se připojilo Rusko, toužící po východním Prusku, a Švédsko, kterou rovněž doufalo v rozšíření svého území na úkor Pruska. Sasko se ke koalici připojilo z geografických důvodů, protože vlastně ani nemělo jinou volbu. Protipruská koalice měla sice vojenskou převahu, jenže pruští vojáci byli daleko lépe cvičeni. Navíc spojenci Rakouska nebyli ochotni nasadit vlastní kůži jen proto, aby Marii Terezii získali Slezsko. V samotné Habsburské monarchii nebyla vojenská situace zcela podle představ Marie Terezie. Proběhla sice vojenská reforma, ale rakouská armáda se svou úrovní s pruskou armádou nedala srovnat.
Iniciativu převzal Friedrich II., když 29.srpna 1756 vpadl do Saska, odkud hodlal řídit protirakouskou ofensivu. Došlo tak k zahájení války, která byla nazvána sedmiletá, a trvala v letech 1756-1763. Obsazení Saska bylo považováno za agresi odporující říšské ústavě. Proti Prusům se tedy postavily i početné říšské stavy.
První tažení tzv. třetí slezské války byla nerozhodná.Prusům se ale v dubnu 1757 podařil vpád do Čech a zvítězili u Prahy. Museli se však stáhnout po porážce v bitvě u Kolína 18.června 1757, kde proti nim stál polní maršál Leopold Joseph Daun. Proti Prusku se nyní vedlo několik ofensiv. Rusové operovali ve východním Prusku, Rakušané vpadli do Horního Slezska a Lužice a Francouzi se pohybovali v západních územích Pruska. Pokus spojené francouzské a říšské armády o osvobození Saska selhal, a to i přes početní převahu. Prusové totiž zvítězili v bitvě u Rossbachu 5.listopadu 1757. Rakušané pronikali do Slezska a zvítězili v bitvě u Vratislavi 22.listopadu 1757 a obsadili město. Jenže Prusové 5.prosince téhož roku porazili třikrát početnější Rakušany vedené Karlem Lotrinským v bitvě u Lutynie (Leuthen) a znovu získali kontrolu nad Slezskem. Bilance rakouských ztrát při této bitvě byla katastrofální. „‘Císařovna stále jen plakala a nebyla k utišení,’ referoval Khevenhüller. “ Karel Lotrinský požádal o propuštění.Vrchním velením místo něj byl pověřen Daun. 10.června 1758 pronikl Friedrich II. k Olomouci a začal ji obléhat. Daun se prozíravě vyhýbal střetu s nepřítelem a soustředil se především na blokádu zásobování a narušování spojení se Slezskem. Vedl drobnou válku. Friedrich II. byl donucen stáhnout se z území Rakouské monarchie nejen kvůli rakouské defensivě, ale i kvůli ruské ofensivě. Vojsko carevny Jelizavety ohrožovalo Berlín. Rusové museli ustoupit, protože byli v krvavé bitvě u Sarbinowa (Zarndorf) 28.srpna 1758 poraženi. „Dříve však, než Daun dorazil k ruské armádě, došlo 28.srpna 1758 k jedné z nejkrutějších bitev mezi Rusy a Prusy. Tato jedenáctihodinová bitva vešla do dějin jako bitva u Zorndorfu a přinesla ruské armádě zkázu. Její ztráty byly vysoké: 20 590 mužů, kdežto Prusové ztratili 12 061 vojáků. “ Polní maršál Gideon Ernst von Laudon dostal od Dauna svolení k tomu, aby v noci 14.října 1758 přepadl nepřipravené Prusy v Hochkirchu. Jeho útok byl úspěšný a Friedrich přišel o třetinu svých mužů.
Rusové se spojili s osvědčeným Laudonem s úmyslem táhnout na Berlín. Friedrich na ně ale nečekaně zaútočil 12.srpna 1759 u Kunovic (Kunersdorf) nedaleko Frankfurtu. Bitva měla velmi dramatický průběh a jen díky Laudonově sebedůvěře byli Prusové katastrofálně poraženi. Rusové se ale projevili jako nespolehliví spojenci a odmítli Laudonův návrh pronásledovat zbytky pruské armády a rozprášit je. Prusové se neúspěšně pokusili odstavit Daunovo opevnění v Drážďanech. „Jenže tentokrát byli Rakušané rychlejší. Dne 20.listopadu 1759 vyřadili u Maxenu, jižně od Drážďan, z boje celý pruský armádní sbor a zajali 15 000 mužů včetně generála Fincka. “
Tou dobou se tzv. sedmiletá válka, která se zdála být na evropském kontinentu de facto válkou prusko-rakouskou, dostávala do slepé uličky. Rakušané nedokázali svých vítězství dostatečně využít a Prusové se vždy znovu vzchopili. Laudona se koncem roku 1760 pokusil o vpád do Slezska a Kladska. Počáteční úspěch byl ale Prusy překažen a bylo nutné se stáhnout. Prohranou bitvou u Torgavy 3.listopadu 1760 přišli Rakušané o větší část Saska. Rakušané i Prusové začínali být válku poněkud otráveni a vyčerpáni.
Změny na carském trůně zapříčinily, že Rusko vypovědělo alianci s Rakouskem. Švédsko už také alianci opustilo. Francie se omezovala na úhybné manévry. Soustředila se totiž na boj s Angličany v Severní Americe. Vítězná byla Anglie, která s Francií uzavřela mírovou dohodu. Sedmiletá válka se tedy nedá chápat jen jako boj o Slezsko mezi Rakouskem a Pruskem. „Ve skutečnosti se jednalo o válku, kterou lze označit jako globální. Jejím důsledkem byl mimo jiné i počátek koloniálního panství Velké Británie v Kanadě a v Indii. “ Vzhledem k tomu, že hlavní spojenci Pruska a Rakouska, Anglie a Francie, se mezi sebou dohodli a že oba aktéři třetí slezské války se cítili válkou vyčerpáni, se začala rýsovat mírová dohoda. Ta byla podepsána 15.února 1763 na loveckém zámečku Hubertusburg u Lipska. Závěr byl ale stejný jako u předchozích dvou slezských válek, tedy, že Slezsko zůstává nadále v držení Pruska. Friedrich II. se zavázal hlasovat pro syna Marie Terezie Josefa jako římského císaře. František Štěpán totiž 18.srpna 1765 zemřel. Josef byl korunován ve Frankfurtu nad Mohanem 3.4.1764 jako Josef II.
Použitá literatura:
Čornej, Petr + Bělina, Pavel a kol.: Dějiny zemí Koruny české, 1998, Future Media International
Čornejová, Ivana + Rak, Jiří + Vlnas, Vít: Ve stínu tvých křídel...Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, Grafoprint-Neubert
Herre, Franz: Marie Terezie, Praha 1996, Brána
Hlavačka, Milan: Karel Albrecht, příběh druhého zimního krále, Praha 1997, Akropolis
Kropilák, Miroslav + Purš, Jaroslav a kol.: Přehled dějin Československa, Praha 1982, Academia
Janusová, Jana: Marie Terezie, legendy a skutečnost, Karviná 1995, Amosium servis
Pekař, Josef: Dějiny československé, Praha 1991; Akropolis, Agentura Tip Š
27. prosinec 2007
7 486×
2981 slov
