V zemích postižených v době napoleonských válek tuhou politickou reakcí promítaly se touhy po svobodě do minulosti. Objevování a vydávání staročeských literárních památek probouzelo zájem o starou českou literaturu. Preromantismus zdůraznil význam staré lidové poezie, zejména hrdinských písní. Někteří obrozenci trpce nesli , že se v našich zemích nedochovala hrdinská národní poezie, kterou by bylo možno postavit na úroveň německým Nibelungům, jihoslovanským hrdinským zpěvům a ruským bylinám. Přitom nepochybovali, že i u nás kdysi hrdinské zpěvy byly. Jejich ohlasy spatřovali v pověstech z českého dávno- věku ,dochovaných v kronice Hájkově, nadšeně čtené mladší obrozeneckou generací. Proto se objevila snaha vytvořit padělky, které by nahradily, oč byl národ připraven nepřízní osudu. Silně působila i představa, že tyto hrdinské básně posílí národní sebevědomí. Národní společnosti se mělo dostat takové literární památky, která by na vzorech hrdinství a ušlechtilé lásky k vlasti v minulosti podněcovala v přítomnosti ke stejným ctnostem. Přitom se měla ukázat velikost a kulturní vyspělost staré české společnosti.
V letech 1817 a 1818 se objevily dva proslulé zlomky větších básnických skladeb, Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, označované tak podle míst nálezu, Dvora Králové a Zelené Hory v jihozápadních Čechách.
RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ, kladený do 13.století, obsahoval šest větších epických básní , dvě skladby lyrickoepické a šest lyrických písní. Epické básně, např. Záboj
a Slavoj , Čestmír, čerpají z mytického období českých dějin, Oldřich a Boleslav, Jaroslav
z doby historické. Jsou vesměs oslavou vítězných bojů nad nepřáteli vlasti. Lyrické písně jsou obsahu milostného (Kytice, Jahody, Skřivánek). Text Rukopisu je napsán jako próza, tedy bez dělení na verše, bez jakékoliv interpunkce, někde jsou předložky či spojky psány dohromady se slovy, jinde je zas spojeno slovo se slovem, takže záleželo mnoho na vydavateli, jak četl jednotlivé verše, kde dělal strofy, kde interpunkční znaménka.
Rukopis královédvorský přijala vlastenecká společnost s nezměrným nadšením. Brzy se dílo stalo slavným i v cizině, hlavně ve slovanských zemích. Současníky nejvíce přitahoval idealizovaný obraz českého dávnověku a středověku, vášnivý odpor k nepřátelům vlasti, dějová rušnost epických básní, krásná přírodní líčení i citová upřímnost lyrických písní v lidovém duchu. I Dobrovský uvěřil v pravost Rukopisu královédvorského.
RUKOPIS ZELENOHORSKÝ obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmetů a vladyků a další skladbu Libušin soud, o dědickém sporu dvou bratří – Chrudoše
a Šťáhlava.
Obraz nejstarší minulosti v Rukopise zelenohorském, jehož vznik kladli obhájci pravosti do 9.století, je vylíčen tak idealizovaně, že dílo vzbudilo hned pochybnosti, zejména u kritického Dobrovského. Neváhal označit za jeho původce Václava Hanku. Později se postavily za pravost obou Rukopisů svou vědeckou autoritou Palacký a Šafařík, takže se jim podařilo získat víru ve stáří obou podvržených památek. Námitky však neustaly ani později, Hanka se musel bránit nařčení, že Rukopis královédvorský padělal, i před soudem. V důsledku důkladnějšího poznávání staročeské literatury a lepší znalosti starších dějin se množily námitky proti pravosti od domácích i cizích jazykozpytců a historiků. Vědecké důkazy o podvrženosti Rukopisů shromáždili v osmdesátých letech minulého století profesoři české univerzity: jazykozpytec Jan Gebauer , T.G.Masaryk, který přispěl sociologickými důkazy , Jaroslav Goll historickými, Otakar Hostinský estetickými a Jaroslav Vlček literárně-
dějepisnými. Pečlivý rozbor jazykozpytný, historický a literárněhistorický poukázal na četné závislosti lyrických písní Rukopisu královédvorského na ruské lidové poezii , epických skladeb na některých dílech jihoslovanské epiky. Odpůrci pravosti dokazovali, že v obou Rukopisech je mnoho názorů , které byly středověku cizí (např. novodobé demokratické myšlenky). V Rukopisech se objevují podmanivá líčení přírody, pro něž nacházíme málo dokladů ve starší literatuře. Rukopis zelenohorský předpokládá sjednocení Čech již v době předhistorické a takovou úroveň kultury a právního zřízení, které jsou pro historika nepřijatelné. Nejzávažnější byly námitky jazykové. Jazyk Rukopisů neodpovídá plně češtině starých památek, shoduje se však s názory na vývoj češtiny, jak si je vytvořila při nedostatečné znalosti staročeského jazyka obrozenecká generace.
Rukopisy patří k příznačným projevům své doby , která měla obdiv pro nejstarší památky a posunovala svůj ideál do vzdálené minulosti. Posílily národní vědomí a znamenaly i velký inspirační podnět pro literární tvorbu (vliv na Máchu, Zeyera), výtvarné umění (Mánes, Aleš, Myslbek) i umění hudební (Smetana). Ovlivnily však nepříznivě názor na nej-starší české dějiny.
Ačkoli za padělatele obou Rukopisů byli mnohokrát označováni Václav Hanka a Josef Linda, jejich podíl na vzniku obou padělků nelze dosud bezpečně zjistit.
Václav Hanka (1791-1861) byl knihovník a archivář Českého muzea, vydavatel staročeských památek a slovanských lidových písní. Jako nadšený stoupenec slovanské vzájemnosti udržoval styky s nejvýznačnějšími vědci slovanského světa. Ve vlastní tvorbě byl podprůměrným básníkem. Sotva lze předpokládat, že by při své nesmírné ješitnosti a ctižádosti tlumil v sobě po celý život skutečné básnické nadání a projevil je pouze padělanými básněmi v Rukopisech.Byl žákem Dobrovského. Za své zásluhy byl později jmenován rytířem řádu sv.Vladimíra, majitel četných rakouských, ruských a jiných zlatých medailí za umění a vědu, přicházely mu diplomy s tituly z předních evropských univerzit, ještě za jeho života byly na jeho počest raženy mince. Hanka „nalezl“ 16.září 1817 v kostelním sklípku ve Dvoře Králové 12 pergamenových stránek a dva proužky. Údajně to měly být 25. –28. kapitola třetí knihy staročeských básní.
Josef Linda (1789-1834) byl novinář a talentovaný spisovatel. Žil ve stálé bídě a nedo-
statku . K některým svým dílům, např. historickému románu Záře nad pohanstvem, čerpal podle Hájkovy kroniky látku z nejstarší české minulosti. V Rukopisech se mu připisují skladby epické, ale toto podezření není dosud prokázáno. Už v roce 1816 objevil Linda – Hankou nastrčený – na deskách staré knihy takzvanou Píseň Vyšehradskou, která byla přijata bez podezření. Alespoň zpočátku, za čas ji Dobrovský prohlásil za falzum.
Jeden z posledních , kteří se zabývali pravostí Rukopisů byl Miroslav Ivanov.
Miroslav Ivanov (1929-1999) pracoval jako asistent na katedře české a slovanské literatury FF UK, pak působil jako redaktor a zástupce šéfredaktora časopisu Hlas revoluce. Od roku 1967 se věnuje literární tvorbě.
O Rukopisech napsal dvě knihy: - Tajemství RKZ (1969)
Záhada Rukopisu královédvorského (1970)
V knize Nepravděpodobné příběhy aneb jak jsem dělal literaturu faktu píše: Kdosi použil v letech 1816-1821 (masky), aby mohl vyslovit pravdu : že český národ má vynikající, nádhernou minulost a že má být na co hrdý. Aby toto konstatování tehdejší cenzura dovolila zveřejnit, podvrhl básně, které v tom smyslu hovořily, vydával je za středověké památky, neboť ty nemohly být zakázané. Doba nalezení Rukopisů byla dobou metternichovského útlaku, germanizace, bídy českého lidu . Obrození teprve začínalo, mnozí nevěřili, že by se mohlo vůbec podařit – a v této chvíli se objeví staročeská památka, která naznačovala, že Čechové byli už ve 14.století tak kulturně vyspělí, že dokázali skládat i takové básně… Hlavní myšlenka Rukopisů : bránit se proti cizím vetřelcům, především Němcům, a idea národní osobnosti (tak, jak ji vyslovovaly Rukopisy) byly proto přijaty celou veřejností s nad- šením a radostí. Uplynulo pár let – a někteří vědečtí pracovníci si začali klást otázku: není-li Rukopis královédvorský pouhý padělek. Zdálo se jim, že jsou v něm četné anachronismy, historické i jazykové chyby.
Ivanov se velice zajímal o Rukopisy a rozhodl se s pomocí moderní chemie dozvědět pravdu . Přestože chemické zkoušky Rukopisů Bělohoubka a Šafaříka z roku 1886-1887 prokázaly pravost, rozhodl se toto tvrzení vyvrátit a znovu zkoumat Rukopisy v Kriminalistickém ústavu. Rukopisy se mu podařilo získat a v roce 1967 začal nový výzkum.
Obhájce pravosti Rukopisů zastupoval u výzkumu JUDr. Jaroslav Šonka. Výzkum trval 5 let.
Při výzkumu objasnil výsledky chemických zkoušek z let 1886-1887. Zkoumal čtyři strany Rukopisů. Na každé straně bylo jedno velké červené písmeno A (na straně první)
C (na straně druhé)
V (na straně třetí)
D (na straně čtvrté)
Písmena byla různě vložena do textu a byla odlišena barvou. Po pečlivém zkoumání přišli došli odborníci k tomuto závěru: Text byl původně napsán na pergamenu text žaltáře písmem z konce 13.století. Falzátor text odstranil a ponechal pouze tyto písmena. Ty pak vložil do nového textu. Tím si chtěl falzátor pojistit pravost Rukopisů. Aby mu však tato písmena pasovala do nového textu, musel písmo před písmeny různě zhušťovat a roztahovat. Dalšími chemickými výzkumy se zjistilo rozdílné staří těchto dvou druhů písma. To vše hovořilo pro nepravost. Od tohoto výsledku se odvíjely Ivanovy další výzkumy.
Další krok k pravdě učinil Ivanov když otáčel pergamenovou stránku proti tlumenému světlu. V jednom místě pergamenu uviděl iniciálu původního odstraněného textu. To ho ještě více utvrdilo v názoru, že RKZ je palimpsest.
Dne 28.října 1971 byl sepsán závěrečný protokol, v němž se pravilo:
RK je psán na palimpsestu, z něhož bylo původní písmo odstraněno vymytím a vyškrábáním. Poté byly listy oříznuty na dnešní velikost. Řezy okrajů pergamenu byly znečištěny klihem, jehož bylo zároveň použito k zakrytí nedostatečně odstraněných zbytků původního písma spolu s roztokem železité soli.
Bělohoubkova kritéria určování stáří písma nejsou správná.
RK nebyl psán železitoduběnkovým inkoustem, nýbrž zahuštěným roztokem železité soli a jeho písmo bylo rezavé již při svém vzniku. Taková psací látka je pro středověk přinejmenším neobvyklá.
Technologie iluminátorovy práce neodpovídá středověku a použití berlínské modři pod zlatem svědčí, že iniciály nemohli vzniknout před 18.stol. Technologický postup písaře i iluminátora je podobný, jako u RZ.
Z uvedené souhrnu zjištění soudíme, že RK ve své dnešní podobě, jako památka hmotná, není původu středověkého.
O Hankovi Ivanov napsal :„Byl podvodník nečekaného formátu: padělal dokonce i některá svá vysvědčení“.
Ivanov zjistil, že přítel Hankův, malíř a chemik Horčička, zfalšoval datování starého českého obrazu - z 16. Století posunul jeho vznik do století 15., aby ukázal, že už tehdy jsme měli v Čechách vynikající malíře.
Tyto fakta ještě více potvrzují názor, že Rukopisy jsou padělky.
Tato Tabulka chce pouze připomenout několik dat, která nám umožní bezpečnou orientaci v celé problematice RKZ.(zdroj – kniha Tajemství RKZ)
1776 se narodil v Praze malíř František Horčička
1791 se narodil v Hořiněvsi Václav Hanka
1816 nalezl J.Linda, Hankův spolubydlící Píseň vyšehradskou
1817 (16. září) objevil V.Hanka ve Dvoře Králové tzv. Rukopis královédvorský
1818 (v listopadu) poslán do Národního muzea v Praze Libušin soud, později zvaný Rukopis zelenohorský
1819 nalezena J. W. Zimmermannem Milostná píseň krále Václava,na rubu pergamenu byla báseň Jelen z RK
1819 první vydání RK
1822 Hankova svatba , jako svědek jeho přítel malíř Fr. Horčička
1822 Libušin soud ( RZ ) poprvé otištěn česky v časopise Krok
1824 Dobrovský veřejně prohlašuje Libušin soud ( RZ ) za podvrh – odpovídá mu mluvčí jungmannovské generace V. A. Svoboda
1827 objeveny glosy v slovníku Mater verborum
1827 nalezen překlad žalmu 109 a začátku žalmu 145
1828 objevil Hanka český překlad zlomku evangelia sv. Jana
1829 umírá J. Dobrovský , po jeho smrti publikuje Hanka nález evangelia sv. Jana
1835 prof. Corda zkouší poprvé chemicky Libušin soud
1840 vyšlo společné dílo P. J. Šafaříka a Fr. Palackého Die altesten Denklmaler der bohmischen Sprache na obhajobu RKZ
1849 nalezl Hanka Libušino proroctví, poslední z řady „objevů“
1856 umírá malíř Fr. Horčička, kdysi Hankův nejbližší přítel
1857 zkoušena chemicky Milostná píseň krále Václava a prohlášena za padělek
1858 soudní proces Hanka – redaktor Kuh
1859 historik V. V. Tomek ověřuje, zda byl Libušin soud skutečně nalezen na zámku Zelené Hoře, od této chvíle je Libušin soud nazýván Rukopisem zelenohorským
1861 zemřel V. Hanka
1879 proti RKZ vystupuje prof. Ant. Vašek, otec Petra Bezruče
1880 byla vytvořena tzv. razurová komise, aby prozkoumala Alexandreidu a RK
1886 prof. T. G. Masaryk začíná se svými spolupracovníky v časopise Athenaeum boj proti víře v pravost RKZ
1886-1887 chemická komise v čele s prof. dr. A. Bělohoubkem a prof. V. Šafaříkem zkoumá problematické rukopisy, závěr obou chemiků: RK se chová jako památka středověká
1899 publikováno, že v RZ je kryptogram „Hanka fecit“, po letech uznáno, že běželo
o omyl – záhada nejasného řádku zůstává
1911 prof. J. L. Píč, věřící v pravost, se pokusil paleograficky obhájit Rukopisy, nakonec volí sebevraždu
1911 veřejný projev 52 vědců proti pravosti RKZ
1914 první fotografické zkoušky RKZ prof. V. Vojtěchem
1927-1928 další fotografické zkoušky RKZ prof. V. Vojtěchem, v nichž v podstatě potvrzuje pravost RKZ
1935 prohlášení pěti předních českých chemiků, klonících se k závěrům prof. dr. A. Bělohoubka
1967-1968 nové zkoušky v Kriminalistickém ústavu (viz. výše)
Toto byla stručná práce zabývající se problematikou Rukopisů RKZ, RZH.
Použitá odborná literatura:
Miroslav Ivanov, Záhada Rukopisu královédvorského, nakladatelství Novinář, Praha 1970
Miroslav Ivanov, Tajemství RKZ, nakladatelství Svoboda, Praha 1969
Miroslav Ivanov, Nepravděpodobné příběhy aneb Jak jsem dělal literaturu faktu, nakladatelství Kruh, Hradec Králové 1990
Bohuš Balajka, Přehledné dějiny literatury I, nakladatelství Fortuna, Praha 1996
20. duben 2008
5 054×
1982 slov
