Starověk, Antika

,, Na počátku bylo slovo.A slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo.“

S objevením člověka je těsně svázán i vznik řeči , mluveného (a později i psaného) slova.Domněnkou stále zůstává , že již naši nejvzdálenější předkové využívali slova nejen ke vzájemné komunikaci , ale také pro vyjádření průpovědí , zaklínadel , zaříkadel či zažehnávání ; ty měly zajistit úspěšný lov , bohatou úrodu , odvrátit pohromy , nemoci , smrt apod.Slova byla často spojována s melodií a rytmem.Své zkušenosti vtělovali pravěcí lidé do tzv.pranostik , přísloví a pořekadel.Pro získání a naklonění si přírodních sil vznikly postupně z magických úkonů celé obřady.Ty obsahovaly v sobě prvky lyrické , epické , divadelní i mimické.Tyto obřadní cykly byly založeny na představách lidí o světě, o člověku a lidstvu, o vesmíru a jeho planetách, o střídání ročních období i o silách, které řídí osud světa i osud člověka.Takovouto soustavu názorů a představ nazýváme mytologií , její součásti mýty. Názory na funkci a vznik nejstarších mýtů se různí. Jeden z nejstarších výkladů podal Řek Euhémeros, který žil v 3. století př.n.l. Podle euhemeristů je mýtus překroucené vylíčení skutečných historických událostí a bohové byli původně pouze králové nebo výjimeční hrdinové. Jiný názor tvrdí, že jde o symbolické příběhy, které nelze chápat doslovně, ale jako prostředek k vyslovení nevyslovitelného (přírodních živlů, morálních principů atd.). Z toho je jasné, že mýty nebyly jenom obyčejné příběhy. Měly velký vliv na život jednotlivce i společnosti, vznik náboženství i uměleckých děl a v nejstarších dobách přímo utvářely lidskou civilizaci. Mytologické náměty se staly základem pro vznik prvních literárních textů (např. starověkých eposů nebo antických dramat).

Starověk navazuje na pravěk a odlišuje se od něj především vznikem prvních státních celků v Mezopotámii, Egyptě a Číně. Z hlediska literatury je pro toto období nejvýznamnějším předělem vznik písma ve 4. tisíciletí př.n.l. (Nejdříve v Mezopotámii, později v Egyptě, Číně a dalších oblastech.) První písmo bylo vynalezeno podle sumerské legendy v roce 3 300 př.n.l. v Uruku (Mezopotámie) za vlády krále Enmerkara.Bylo to klínové písmo vyryté na hliněných destičkách pomocí trojhraného rydla.Bylo rozluštěno Sirem Henrym Rawlinsonem po nálezu tzv 'Behistunské desky' na území dnešního Iránu.

Symbolickým koncem starověku je zánik Západořímské říše v roce 476 n.l., ale můžeme ho posunout i dále (např. do roku 529 n.l., kdy císař Východořímské říše Justinián nechal zavřít všechny antické školy). Odchod starověku a nástup středověku v Evropě nebyl náhlý, ale spíše postupný a shoduje se s obdobím stěhování národů (4. až 6. století n.l.), které bylo velmi neklidné.

Jak již bylo napsáno v úvodu , starověk se odlišuje od pravěku především vznikem prvních státních celků.Tyto státní celky se vyznačovaly i různorodostí stylu zaznamenávání slova v písmo.
Písmo umožnilo člověku zachytit prchavé myšlenky a zanechat informace dalším generacím. Předstupněm písma byly tzn.: uzlové značky (Inkové – KYPU – provázky s uzlíky) řetězce mušlí, vroubkové hole, vlastnické značky, domovní znamení.
Prvními dochovanými informacemi jsou jeskyní malby. (Altamíra, Lasko) Třemi středisky vzniku písma jsou Sumer, Egypt a Čína. Jako psací materiál sloužil v různých částech světa – kámen, hliněné destičky, papyrus, pergamen – zvířecí kůže, hedvábí, palmové listy.
Jako základní je považována literatura Předního východu.A to:

*sumerská , akkadská (Mezopotámie) 4.tis.př.n.l.
Odtud je zaznamenán akkadský epos o Gilgamešovi.Skladba vypráví o obavách člověka ze smrti a o hledání nesmrtelnosti.Gilgameš je výzvou ke zkoumání biblického gilgamešství. V Gilgameši lze spatřovat jakýsi prototyp babylónského náboženského a kulturně-politického světa, mýtem opředená představa lidství a lidskosti. Je to typus ideové neurčitosti, který se vyhraňuje základními zkušenostmi. Člověk se tu utváří do ideální podoby člověka hledáním věčného života a zápasem proti zlu. Toto podloží shledáváme i v příbězích o praotcích izraelského lidu. Najdeme je proto i v myticko-legendárních vyprávěních o duchovním zakladateli izraelského národně náboženského společenství - Jákobovi. Pro biblické podání a poselství jsou však rozhodující specifické (z orientálně mytologické konvence se vymykající) přístupy k možnému (tj. gilgamešovskému) vzorci lidského přebývání a usilování ve světě, do něhož nás postavila Boží pravda, Hospodin.
„Jsou mrtvi všichni bozi : teď chceme, aby živ byl nadčlověk -
to budiž jednou o velikém poledni naše poslední vůle! - “
Tak pravil Zarathustra.
*staroegyptská (4.tis.př.n.l.)
Stará egyptština patří do skupiny semitských jazyků.Písmo zaznamenávali tzv.Hieroglyfy (Hiero = slavný , glyfein = tesat, rýt).Rozluštěno bylo až v roce 1822 Francouzem Jeanem Francoasem Champolinem.Obsahovalo asi 700 znaků, kdy se střídaly fonogramy (znaky pro zvuky) a ideogramy (znaky pro význam).Pro běžné každodenní písemné vyjadřování se užívalo zjednodušených znaků, z nichž posléze vzniklo písmo hieratické a posléze démotické.Za klasické dílo egyptské literatury je považována povídka o Sinuhetovi.Ta vypráví o dobrodružství uprchlíka z doby krále Senvosreta I.
Dále to byly texty vkládané do hrobek a obsahovaly chvalozpěvy na tu zemřelou osobu a zároveň obsahovaly rady do posvátného života.Vznikala tu lyrická, milostná poezie a
Náboženské texty. Achnatonův Hymnus na sluneční disk Aton, spor Hóra a Suttecha, dobytí Joppy.- Knihy moudrých rad do života- dějepisná literatura - kronika – Manethon.

*hebrejská (1.tis.př.n.l.)
Hebrejci odešli před 4 000 lety z mezopotamského Uru Abraham a osídlili zemi kananejskou (Palestina).Nejslavnějším vládcem byl král Šalamun za jehož panování dosáhla země největšího rozkvětu.Po jeho smrti (931 př.n.l.) se království rozdělilo na severní část (království izraelské) a na jižní část (Judea).Z díla, jako nejpodstatnější doklad v písemnictví by bylo dobré nezapomenout na (autorsky připisované)dílo krále Šalamouna Písně písní a na Bibli.Která byla napsána mezi r.200 př.n.l. a 70.n.l. .Tyto hebrejské biblické texty později učinila křesťanská církev součástí křesťanské bible, a to v části zvané Starý zákon.

ANTICKÁ A ŘECKÁ LITERATURA.

ŘECKO
Archaické období (8.-6. stol. př. n. l.)
Nejstarší řeckou epiku představují Homérské eposy – Ilias a Odyssea, staly se vzorem pro další vývoj epiky.
Řecká literatura rovněž vychází z mytologie. Hrdiny řeckých mýtů jsou kromě bohů též lidé a jejich osudy se proplétají.
Literatura dále navazuje na rozmanitý řecké folklór (pracovní popěvky, vojenské, milostné a obřadné písně) uplatňoval se zejména při různých slavnostech (např.: Jarní slavnosti plodnosti,…). V nejstarším období se v duchu lidové poezie rozvíjí umělá lyrika.
Rozděluje se na několik typů např.: elegie – pochmurné verše za doprovodu píšťaly; melodická lyrika – sólový zpěv za doprovodu lyry;…
Významná básnířka z ostrovu Lesbos – Sapfó – psala milostné básně, prostoupené svatebními písněmi (velmi citové).
lyrika - monodická (sólo-zpěv s lyrou) Alkaios, Anakreon
Anakreon – tvořil svou poezii na panovnickém dvoře, tematika – láska, víno, přátelství a životní radovánky.
Bajky - Aisopos (Ezop) - lidová moudrost
Elegická a jambická poezie (písně s píšťalou) - Archilochos, Solón

Attické období (5.-4.stol. p.n.l.) - také období klasické
Vynikalo řecké Klasické divadlo. Divadelní představení vznikala postupně z obřadů a slavností konaných na počest boha Dioníza. Byly to oslavy vinobraní, úrody, plodnosti, radovánek, při nichž lidé zpívali veselí i satirické popěvky. Nejprve hrál v divadle jeden herec, později se tam objevoval chór, který vytvářel prostředí. Hrávaly pouze muži.

K prvním dramatikům patří Aischylos, Sofokles a Euripides. Témata svých her čerpaly z řecké mytologie, právo a spravedlnost bylo v rukou bohů.

DRAMATA
Aischylos – napsal asi 90 dramat, z nichž se zachovalo 7. Zasloužil se o vznik dialogu.
Nejznámější je Oresteia - trilogie, která pojednává o tragických osudech potomků Trójských hrdinů. Hrdinou je Orestes, byl synem krále Agamembnoma.
Spoutaný Prométheus; Peršané

Sofokles –
Král Oidipus – autor ukazuje konflikt mezi tragickým osudem hrdiny a jeho úsilím tomuto osudu se vzepřít.
Antigona –rovněž se zde pojednává o vůli hrdiny vzepřít se osudu a o vítězství ušlechtilého citu nad pomstou.
Elektra

Euripides – jeho filozofické hry kritizovaly nedostatky athénské demokracie, konflikty hrdinů už nevycházejí jenom z osudovosti, ale také z lidských vášní a slabostí (z povahy člověka).
Médea – konflikt lásky a zrady
Trójanky; Ifigenie v Tauridě; Ifigenie v Aulidě

KOMEDIE - o 50 let později než tragédie
Stala se prostředkem kritiky soudobé společnosti i jejich představitelů.
Aristofanes – Ženská sněm; Ptáci; Žáby

HISTORICKÁ DÍLA
Herodotos - "Otec historie" - Dějin - 9 svazků, spis o řecko-perských válkách
Thukydides - největší dějepisec, současné dějiny, kriticky k pramenům, vědecké dějepisectví
Dějiny peloponéské války - 8 svazků

ŘEČNICTVÍ
Demosthenes - politické - filipiky ( Filip Makedonský)
Isokrates - Panegyrikos (oslava Athén) oslavné - epideiktické, k četbě, ne k mluvení

FILOSOFIE
Platón byl významným řeckým filosofem, prvním s vyhraněně idealistickou filosofií. Narodil se někdy v roce 427 před n.l. Pocházel ze staré athénské aristokracie, jeho rodina odvozovala svůj původ od krále Kodra (byla příbuzná i se Solónem) a jako taková patřila k čelným představitelům místní oligarchie. Platóna však od politiky odradila hrůzovláda oligarchické třicítky po skončení vysilující peloponéské války, i když trvala jen krátce. Po obnovení demokracie byl Platónův negativní postoj k politice ještě utvrzen odsouzením Sokrata, jehož žákem se stal ve dvaceti letech. Jeho druhým známějším učitelem byl Kratylos (ten rozvíjel Herakleitovo učení).
Velký význam pro filosofův život i jeho filosofii měla jeho první cesta na západ. Platón putoval do dnešní Itálie a setkal se zde například s významným pythagorovským filosofem Archytonem (v Tarentu), na Sicílii byl hostem syrakuského tyrana Dionýsia (nebo Dionístia) staršího, procestoval taktéž sever Afriky. Brzy po svém návratu z cest založil Platón v Athénách vlastní filosofickou školu nazvanou Akadémia. Řecko poté opustil jen na pozvání stejnojmenného syna Dionýsia, kterého se Platón pokoušel přesvědčit o svém ideálním státu, kterému by vládl filosof - neúspěšně. Filosof pak dožil v Athénách mezi svými žáky (mj. i Aristoteles) a zemřel v roce 347 stár 80 let.
Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem. Žádný z jeho spisů neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa, lze jen přibližně určit jejich posloupnost.

Jak už bylo řečeno, Platónovo myšlení nebylo od začátku stejné, ale měnilo se pod různými vlivy. Jako jisté zjednodušení se přejímají tři, někdy čtyři stádia:
a) V prvním (sokratovském) byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Dá se říci, že v tomto období Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení.
b) Druhé období (konstruktivní) je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot.
c) Období třetí (období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo i odmítal své dřívější názory.
Svou přírodní filosofii vyložil Platón v dialogu Týmaios, což je mýtus o vzniku světa. Původcem kosmu je zde uváděn božský tvůrce (demiurg), který však svět nestvořil z ničeho, ale měl k dispozici látku a model - svět idejí. Rozdělení světa přirovnává k jeskyni:

“Představ si lidi v podzemním jeskyňovitém obydlí, které má na celou šířku jeskyně směrem ke světlu rozevřený vstup. Zde jsou tito lidé od svého dětství připoutáni za stehna a za šíje tak, že zůstávají na stejném místě a hledí pouze dopředu a že pro svá pouta nemají možnost otáčet
hlavou. Světlo mají z ohně, který plane za jejich zády shora a z dáli, mezi ohněm a připoutanými lidmi si představ cestu, kolem níž vede hrazení vybudované tak, jak mají před diváky své zábradlí kejklíři a provádějí za ním své kousky.” (Ústava, 514 a, b)
“Jestliže by někdo z nich byl vyproštěn a nucen se náhle postavit, otáčet šíjí, dělat kroky a hledět vzhůru ke světlu, tu by při tom všem pociťoval bolest a pro mžitky v očích by se nemohl dívat na ony předměty, jejichž stíny viděl předtím; co by podle tebe pověděl, jestliže by mu někdo říkal, že tehdy zřel přeludy, nyní však že vidí přesněji, protože je o něco blíže skutečnosti a je obrácen ke skutečnějším předmětům?” (tamtéž, 515 c, d)
Platónova filosofie se dá dále rozvíjet. Platón věřil v existenci dalšího světa, kde měly prodlévat nehmotné formy, tedy ideje. Zde mezi bohy přebývaly lidské duše, než odešly ke svým tělům. Božská část duše se nazývá rozum. Tělo je smrtelné, ale duše ne. Duše přirovnává ke srostlině okřídleného koňského spřežení a vozataje. Buď jsou koně i vozataj dobří, což se týká božských duší, nebo je jeden kůň špatný, což je příznačné pro duše lidské. Duše předtím, než se dostanou do těl, se mohou účastnit jízdy bohů po nebeské klenbě. Božské duše spatří všechna opravdová jsoucna, která jsou během této jízdy k vidění. Lidské duše nespatří nikdy všechna tato jsoucna, protože jsou strhávány špatným koněm. Navíc mezi sebou svádí boje a proto z této božské jízdy odcházejí nasyceny pouhým míněním (DOXA). Pak se duše podle toho, kolik skutečných jsoucen spatřily, vtělují do určitého “typu” člověka (vládce, politika, řemeslníka atd.). Pokud duše tento život prožije spravedlivě, v dalším vtělení tak řečeno “povýší” a špatné duše klesají na nižší úroveň. Do onoho stavu, ze kterého duše přišla, se po velmi dlouhou dobu (Platón píše 10 000 let, na jiném místě méně; jde ale o to, že je to doba velice dlouhá) nevrací. Dobré duše neustále “kolují”, ale ty nejhorší, “nevyléčitelné”, jsou svrženy do propasti Tartar a věčně padají a nikdy z Tartaru nevyjdou. Duše je tedy nesmrtelná. (z dialogů Faidros a Faidón)
Nejdokonalejší ideou je spojení dobra a krásna, je nezaměnitelná a věčná.
V etice učil Platón, že ctnost je vědění a je možno naučit se jí. Nástin nejlepšího společenského zřízení popsal Platón v pozoruhodné Ústavě (Políteiá). V ideálním státě musí podle něj vládnout rozum a věda a úkolem státu má být vést lidi k ctnosti a blaženosti. Ideální formou vlády má být jistý druh aristokracie (zde myšleno jako vláda nejlepších mudrců) - Platón chtěl do čela státu postavit filosofy. Nižším stavem pak mají být vášniví lidé, kteří by měli sloužit jako válečníci a strážci (strážci mohou být i ženy, které ovšem mají tu smůlu, že patří všem mužům) a zajišťovat bezpečnost a pořádek. Tyto dva stavy neměly mít vlastnictví ani rodinu, neboť Platón pokládal tyto věci za nepřekonatelné překážky lidské svornosti. Ve třídě strážců zavádí Platón selekci plození, což znamená, že k pohlavnímu aktu může docházet pouze mezi nejlepšími ženami a nejlepšími muži (a to co nejčastěji), aby vznikali nejlepší potomci. “Zmetků” a dětí zplozených rodiči staršími či mladšími té nejvhodnější věkové hranice, je nutno se zbavit “na nějakém zapovězeném a skrytém místě.” (Ústava, 460 c) Nejníže je třída výrobců, která pro Platóna představuje - řekněme to jemně - absolutní odpad. On sám říká: “…naše stádo strážců…” (Ústava, 459 e). Přechod mezi stavy měl být možný, nikoli však žádoucí.

Aristoteles – Řecký filosof, považovaný za jednoho z největších velikánů všech dob. Nesouhlasil s tím, že zákony přírody lze získat experimentální cestou. V zoologii se pokusil o první třídění živočišných druhů. Za centrum Vesmíru považoval Zemi (kulatou). Celý svět byl vybudován ze základních 4 elementů: země, ohně, vody a vzduchu. Odmítal Démokritovo atomistické pojetí hmoty. Zabýval se deduktivní logikou.Narodil se v Stagiře, v severním Řecku, v rodině lékaře. Otec zemřel v jeho 10 letech. V 17 letech začal studovat Akademii v Athénách. Později Akademii opustil z politických důvodů, přesídlil do Assosu, po útoku Peršanů na ostrov Lesbos. V roce 335 př. n. l. založil v Aténách vlastní školu.Z děl nelze opomenout Poetis a Retoris, Organon (nástroj poznání).

Helénistické období (3.-1.stol. př.n.l.)
- poezie, zábavná próza - romány, novely, nauková literatura
V tomto období se rozvíjeli přírodní vědy zejména Astrologie, Optika, Matematika, Botanika,…
Kulturní centra - Alexandrie, Pergamon
V Alexandrii je založena škola Museion. Při této instituci byla založena knihovna – ta patřila k nejvýznamnějším se Starověku. Knihovník byl Kallimachos. Díky němu se vědělo, jaké se dochovaly knížky, jakého žánru a jakých spisovatelů.
Menandros - atické komedie, používá ironii, dílo: Mrzout, Spor o dítě
Eukleides, Archimedes, Aristarchos - vědecká a nauková literatura
Theokritos - bukolická poezie (pastýřské idyly)
Apollónius Rhodský - Argonautika - rozsáhlý epos
Dionysos a Zenodotos- gramatici- komentáře a vydávání klasické literatury
- dějepisná literatura - kroniky - Manethon (Egypt), Berossos (Babylónie)
- próza - dobrodružný román
Epikuros- filosofie

Období Římské (1.stol. p.n.l. -5.stol. n.l.)- řecké oblasti ve sféře římské moci, úcta k minulosti a návrat ke klasikům
- rozmach prózy, hlavně historické
Plútarchos - Životopisy starých Řeků a Římanů - srovnání osob
Lukianos - řečnictví
Longos - pastýřské romány - Osudy Dafnida a Chloy
Origenes- počátek rozmachu křesťanské literatury
- filosofie - stoicismus(Epilétos) a novoplatonismus
- poezie - epigramy (milostné i satirické), oživlá epika

STAROVĚKÝ ŘÍM
Vychází z lidové tradice a pokračuje v rozvíjení odkazu římské literatury. Římská lit. se stala spojovacím článkem mezi lit. řeckou a západoevropskou.

Rané období (3.století.př.n.l. - konec 2.století př.n.l.)
-rozvíjí se próza, epická a didaktická poezie
Livius Andronicus - překlady z řečtiny (epika, drama)
DIVADLO
Navazovalo na řecké divadlo, ale také na gladiátorské hry.
Plautus - proslul svými komediemi, které byly ironické, vtipné a satirické. U vedl v Nich na scénu postavu otroka, který chytrostí a mazaností překonal svého pána. - Lstivý otrok
Chlubivý vojín
Komedie o hrncích – stala se vzorem fr. dramatikovi Möllierovi k napsání jeho hry Lakomec.
Tarentius - plačtivé komedie - Sebetrapič, Kleštěnec, Tchýně
Naevius - psal hry, eposy

Zlatý věk

Ciceronovo období (konec 2.století př.n.l. - 30.př.n.l.)
- historická próza
Markus Julius Cicero patří k nejvzdělanějším reprezentantům římského Písemnictví, věnoval se filozofii, řečnictví, básnictví.
Filosofické spisy:
- O státě
- O zákonech
- O povinnostech
- O řečnictví – Cicero uměl přesně, jasně, logicky formulovat své myšlenky.
Soudní řeči, O podstatě bohů
Gaius Julius Caesar - jeden z římským vládců. Svojí prací – Zápisky o válce galské - položil základ řím. dějepisectví. Zápisky o válce občanské. - historická próza
Salustius - Spiknutí Catilinovo, Válka s Jughurtou
- historická próza
Lucrétius Carus - filosofický epos O povaze věcí - poezie
Catullus - lyrická poezie (převážně milostná)
Lucilius - satira

Široce se rozvinulo básnictví.
Augustovo období (30.př.n.l.-14.n.l.)
Publius Vergilius Maro – Získal přízeň císaře Augusta svými Pastýřskými zpěvy - Bocolica a Básněmi o rolnictví - - Georgica (epos o zemědělství)
Chtěl oslavit Řím i panovníka, proto složil rozsáhlou skladbu, epos Aeneis, který se stal římským národním eposem. V titulní postavě zobrazil autor dokonalého občana Říma se všemi ctnostmi a poctivostí.

Quintus Horatius Flacous - Byl synem propuštěného otroka, ale dostalo se mu velmi dobrého vzdělání. Jeho verše se vyznačovaly, jako verše kritikou soudobé společnosti. Satirickou sbírkou veršů byly Hovory a Básně. Zajímavé je jeho dílo s názvem Listy – dopisy v nichž projevuje pocity na soudobou společnost.

Publius Ovidius Naso - Sňatkem se dostal do příbuzenství s císařskou rodinou, ale pro své rozpory s císařem Augustem byl v poslední třetině života poslán do vyhnanství. Píše milostnou poezii, někdy s žertovným tónem. Sbírky: Umění milovat (jak najít a udržet lásku), Léky proti lásce, Proměny – neslavnějších 250 bájí (Metamorfózy) – tématika z mytologie řeckých bájí, hrdina se proměňuje. Sbírka Žalozpěvy – v době vyhnanství, kde vzpomíná na domov a lituje, že na něj přátelé zapomněli. Listy z Pontu
- próza - rozvíjí se nauková (archeologie, filologie, právnictví) -

Titus Livius - obdoba Aeneidy, zpracoval celé římské dějiny

Stříbrné období (14 n.l.-2.století n.l.)
- rané císařství, odklon od politiky,
- poezie - epigramy (proti morálce společnosti)
- epika - inspirace v historii a mytologii
P.C.Tacitus - největší římský historik. Píše historickou prózu. Germania, Historiae, Annales
Lucius Aeneus Seneca – K jeho dramatům patřili Trosananky. Ve filosofii zastával názor o nenásilí a snášenlivost. Napsal řadu spisů: O hněvu, O duševním klidu, O snášenlivosti. Dialogy - - filosofická pojednání. Epistule (o morálce), O blaženém životě, Přeměna božského Claudia na tykev – taktéž filosofická pojednání.
G.P.Arbiter - Satirikon - parodie na milostné romány, 2 lidé putují vedeni bohy, obraz doby
Phaedrus - bajky - satiry
Martialis - autor epigramů, který kritizoval lidské nectnosti.

Období úpadku (2.století n.l. - 5.století n.l.)
- krize císařství, filosofie, od 3.století křesťanská literatura, Řím ztrácí vedoucí postavení
Boethius - křesťan, Útěcha z filosofie
Marcus Aurelius - stoik, císař, Hovory k sobě

Přehled římských císařů:

27 - 14 - Augustus Octavianus 14 - 37 – Tiberius 37 - 41 – Caligula 41 - 54 – Claudius 54 - 68 - Nero
69 - Galba, Otho, Vitellius 69 - 96 – Flaviové 69 - 79 – Vespasianus 79 - 81 – Titus 81 - 96 - Domitianus
96 - 98 – Nerva 98 - 117 – Traianus 117 - 138 – Hadrianus 138 - 161 - Antonius Pius
161 - 180 - Marcus Aurelius ( do r. 169 společně s L.Verem)
180 - 192 – Commodus 193 - Pertinax, Didius Iulianus 193 - 235 – Severové 193 - 211 - Septimus Severus
211 - 217 – Caracalla 212 - Constitutio Atoniniana 217 - 218 – Macrinus 218 - 222 - Elagabalus
222 - 235 - Alexandr Severus 235 - 238 - Maximinus Thrax 238 - Gordianus I.,Gordianus II. 238 - 244 - Gordianus III.
244 - 249 - Philippus Arabs 249 - 251 – Decius 251 - 253 - Trebonianus Gallus 253 - 260 - Valerianus
253 - 268 – Gallienus 268 - 270 - Claudius II. Gothicus a Victorinus 270 - 275 – Aurelianus 275 - 276 - Tacitus
276 - 282 – Probus 282 - 283 – Carus 283 - 285 – Carinus 284 - 305 - Diocletianus a Maximianus
305 - 306 - Constantius I. a Galerius
306 - 337 - Constantinus, společně s Maxentiem (do r.312), Maximianem (do r.309), Galeriem (do r.311) Liciniem (do r.324), od r.324 samovládce
337 - 361 - Constatius II. společně s Constantinem II. (do r.340) a Constantem (do r.350) 360 - 363 - Iulianus
363 - 364 – Iovianus 364 - 375 - Valentinianus a Valens 375 - 378 - Gratianus a Valens
379 - 383 - Gratianus a Theodosius I. 383 - 395 - Theodosius
západořímská říše
395 - 423 – Honorius 423 - 425 – Iohannes 425 - 455 - Valentianus III.
456 - 475 - bezvýznamní králové (dosazování až do r.472 Ricimerem)
475 - 476 - Romulus Augustus 476 - zánik Západořímské říše
východořímská říše
395 - 408 – Arcadius 408 - 450 - Theodosius II. 450 - 457 – Marcianus 457 - 474 - Leo I. 474 - 491 - Zénón
491 - 518 – Anastasius 518 - 565 – Iustinianus 1476 - zánik Východořímské říše