Václav Řezáč

* 5.5. 1901 v Praze
† 22.6. 1956 v Praze

vlastním jménem V.Voňavka – pseudonym a poté vl. jméno – dívčí příjmení manželky Emy, používal pseudonym R.Nový a šifry V.Ř. a vř
jeho otec: malíř na porcelán, kočí, syn: Tomáš? literárně činný, syn Ivan: hudební skladatel
jeho otec † když byly V. 2 roky, matka se znovu provdala, špatné vztahy s otčímem – materiální i citová chudoba. 1. svět. válka – otčím na frontě, žili s matkou jen z jejích příjmů ( pradlena a domovnice )
vystudoval reálku v Ječné, poté abiturientský kurz při obchod. akademii a do roku 1940 pracoval u Státního statistického úřadu.
poté redaktorem Lidových novin, ( dříve řídil dětskou rubriku ), 45 – deník Práce, 47-48 vedl filmovou skupinu na Barrandově, 48 národní správce nakladatelství Fr.Borový, ELK, Máj, později sloučeny pod Československý spisovatel – 49 jmenován jeho ředitelem a zůstal jím do smrti.

v 21 letech publikoval první básně v Lumíru, v 27 letech otiskl svou prvotinu Knír ve Světozoru, celkem publikoval v 18 časopisech a novinách, redigoval časopis Život a knižnici Omnia ( byla věnovaná drobným pracím významných světových i domácích autorů.
autor námětů, resp. společně s režiséry spoluautorem scénářů k filmům: Rukavička, Rozina sebranec ( podle Z.Wintra ), Až se vrátíš, Zelená knížka ( podle Ř. prózy Poplach v Kovářské uličce ), Vzbouření na vsi
zfilmovány jeho prózy: Nástup, Bitva ( 2* - Kronika žhavého léta 1-2, a Bitva ), Čarovné dědictví,Černé světlo ( film Rytmus 1934 , TV adaptace Č.S. ), Dietl – dle Ř. předlohy natočil TV inscenaci Hodina před únorem.
televizní adaptace: Bitva, Větrná setba, Slepá ulička, Kluci, hurá za ním!

Řezáč je prozaik, racionalista, své estetické zásady si ujasňoval v divadelní kritice a úvahách o spisovatelské práci – O pravdě umění a pravdě života, jeho psychologické romány se přímo nebo nepřímo dotýkají tématu umění a umělecké tvorby.
Svoje poslání spatřoval v hledání řádu schovaném v nahodilostech.
Proto svá díla tvořil jako stavbu a různými paralelami, staví na konfrontaci jedince s okolím, dramaticky rozvíjí děj.
Odkrývá pluralitu povahy postav.

Dech na skle – rukopisná sbírka básní, zatím ještě roztěkaná, první stupeň k humoristickým povídkám otiskovaným v časopisech
Větrná setba – román, ovlivněný Šrámkovou tvorbou, z autobiografického pohledu si stěžuje na citovou vyprahlost generace vyrůstající v mravním rozvratu světové války. Později se však tohoto lyrismu a subjektivnosti vzdal, další tvorba byla méně (snad) otevřená, přesto se později v tvorbě vrací k jednomu druhu postav – ke člověku, který své handicapy kompenzuje snahou o manipulaci s životy svého okolí
30.léta – přispívá k dětské tvorbě prózami, ve kterých spojuje sociální nespravedlnost a útisk s dobrodružnou výstavbou děje ( Kluci, hurá za ním!, Poplach v Kovářské uličce )
Slepá ulička – spojuje psychologickou prózu a životní osudovost, společenský román a sociální determinaci. Konfrontuje průmyslnické a dělnické prostředí s generačními střety, ústí v obraz krize společnosti, rodinných a citových vztahů.
Situace po Mnichovu donutila Ř. aby opustil příběhy s výrazným politickým charakterem. Vrací se tak k jinotajným dílům, díky kterým má možnost mnohoznačnosti, skrytých narážek a pod.
Sepsal 3 psychologické romány: Černé světlo: soustřeďuje se na osoby, které postrádají osobnost, parazitují na citově a intelektuálně bohatších lidech, studuje sociální komplex, který vede k počtářství ve věcech majetku, ale i lásky.
Svědek: je maloměstský román, který má hlavní, ale i mnoho vedlejších postav, hlavní postava probouzí v obyvatelích malého městečka ty nejnižší potlačované možnosti, bouří se proti nezaujatému a jen jakoby svědeckému, pozorovatelskému životu.
Rozhraní – pozitivní hodnoty lidského života jako láska a porozumění klade do souvislosti s rozvratem charakteru
další etapa začíná po skončení války, hledá předpoklady lidské družnosti ve vědomí i podvědomí psychicky složitých jedinců, nahrazuje lidovost.
Svým románem Nástup vytvořil českou podobu budovatelského románu, jeho vzor.
Nástup i Bitva jsou ovládnuty konstrukčností, realitu vidí pod politickou zástěrkou, všímá si střetů pokroku a reakce na něj, to je hlavní východisko pro tvorbu postav, více si všímá průměrného, než jedinečného člověka. Zabývá se de facto historickým románem -líčí tyto události jako historické.
Píseň o věrnosti a zradě – dochovalo se jen torzo, ale ukazuje se, že se snažil vrátit se k psychologické próze.